Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Tměj (* 1933)

• narozen 10. 7. 1933 v Osíku u Litomyšle

• měl dvě starší sestry

• otec pamětníka byl sedlák a také tajemník Československé lidové strany

• odmítal vstoupit do JZD, následně jim za nejasných okolností vyhořela stodola

• otec byl dvakrát odsouzen a uvězněn

• rodinný statek byl zkonfiskován

• rodina odešla do Nových Hradů

• pamětník studoval zemědělskou školu v Litomyšli

• pracoval jako dělník ve Vysokém Mýtě a konstruktér pro zemědělské sdružení v Litomyšli

• po roce 1989 statek získal zpět a 25 let zde hospodařil

Ladislav Tměj se narodil 10. července 1933 v Osíku u Litomyšle do rodiny Marie a Františka Tmějových. Měl dvě starší sestry.

Dětství

V dětství ho bavilo lyžování a zábavy, které zajímají snad všechny malé chlapce, například souboje s dřevěnou pistolí. Ale také rád chodil do školy, zajímala ho matematika a fyzika. Zato při hodinách češtiny velmi trpěl. Otec ho též přihlásil do houslí, ale byl to stejný případ jako s češtinou. Po roce bylo rodinnou radou rozhodnuto, že s houslemi dál nebude pokračovat. Pamětník rád vzpomíná na to, že k závěru války byla škola v hospodě, kam žáci dvakrát týdně chodili pro úkoly. Od dětství věřil, že jednou převezme rodinný statek a také se na to těšil. Na statku zdatně pomáhal, například už v deseti letech uměl ovládat povoz s koňmi. Jenže přišel rok 1948 a situace se pro rodinu Tmějových změnila znatelně k horšímu. Již nemohli nikoho zaměstnávat a statek musela obhospodařit jen rodina, dříve měli ještě čeledína a dvě služky. Pamětník vzpomíná, že když šel na vojnu, lékař mu zjistil výrazně zvětšené srdce, zřejmě z příliš velké námahy na statku. Přesto byl odveden.

Shořela stodola

V květnu roku 1950 Tmějovým za nejasných okolností vyhořela stodola, kde měli kromě obilí a dalších zásob uskladněné nářadí a stroje. Jestli byla stodola někým zapálena se nikdy nepodařilo prokázat. Četníci zprvu podezírali rodinu, ale někteří sousedé měli jasno, podle nich je to mělo donutit vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Když se Ladislava četníci ptali, jestli stodolu nepodpálil, bylo to pro něj tak děsivé, že se rozplakal. Následně trpěl depresemi, neviděl žádnou perspektivu do budoucna. Myslel, že budou muset sedlačení ukončit. Pomohlo mu, když stodola byla znova vystavěna a pojišťovna přislíbila finanční krytí.

Odsouzen na rok pro ohrožení zásobování

Ale přesto byli stále bez sklízecí techniky, zůstaly jim pouze pluhy. Při žních jim nejprve přislíbilo pomoc místní JZD, což nesplnilo. Snad prý pomohla strojní stanice, to si pamětník už dobře nepamatuje. Nicméně mlátičku jim musel půjčovat soused, vždy když dokončil vymlácení svého obilí. Takhle složitě obhospodařovali svůj statek čtyři roky, přičemž dodávky se rok od roku zvyšovaly. V roce 1953 byly stanoveny na 15. září a Tmějovi mlátičku dostali až 10. září. Přestože se snažili a pracovali ve dne v noci, nestihli vše dodat. Hned druhý den přijeli příslušníci Státní bezpečnosti (StB) a odvezli hospodáře do Litomyšle. Františku Tmějovi nebyla přiznána žádná polehčující okolnost, nepřihlédli k jeho situaci. Chrudimský soud jej odsoudil za nedodržení předepsaných dodávek, tj. trestný čin ohrožení zásobování, na jeden rok nepodmíněně a k pokutě dvou tisíc korun. Svůj trest si odpykal v plzeňské věznici na Borech. Nesmyslně vysoké požadavky na dodávky byly oblíbeným „bičem“ na sedláky, kteří nechtěli vstoupit do JZD. Dodávky se měly řídit osevním plánem; bylo to obilí, technické plodiny, jako len, cukrovka, vojtěška. Dále měli sedláci dodávat mléko, maso či vejce. V době otcova odsouzení byl Ladislav Tměj odveden na vojnu do Benešova, na statku zůstala jen jeho matka. Ladislav se snažil pro ni něco udělat, napsal aspoň dopis na Místní národní výbor (MNV). Odtud odpověděli, že situaci znají, nicméně nebudou brát na nic zřetel, dodávky musí být dodány. V okolí jsou přece sousedé, kteří jistě pomůžou. „To bylo rozhodnutí proti lidskosti, protože dřív to dělalo šest lidí a teď ona sama.“ A Marie Tmějová se opravdu snažila, protože chtěla statek udržet pro svého syna a nechtěla vstoupit do družstva. Aspoň se k ní přistěhovala dcera s manželem, a navíc na statku bydleli Kmoníčkovi, kteří také pomohli.

StB chtěla z Františka Tměje udělat konfidenta

Tito rodinní přátelé jménem Kmoníčkovi vlastnili vůz. Když Františku Tmějovi vypršel trest a směl se vrátit domů, jeli pro něj do Plzně. Jenže před branou se dozvěděli, že už tam není, už ho propustili. Odjeli tedy domů. Jenže ani tam jejich přítel ještě nedorazil a další tři dny se neobjevil. Teprve v noci po třech dnech dorazil a vyprávěl, že se ho estébáci snažili celou tu dobu zverbovat ke spolupráci. Měl sousedům pokládat určitou otázku týkající se družstva a odpovědi zapisovat. Roli konfidenta ale František Tměj odmítl hrát.

První setkání otce a syna a domovní prohlídka

Ladislav se s otcem sešel až o Vánocích roku 1954, když jeden dostal dovolenku a druhý přišel z vězení. Otec se změnil, byl to zlomený člověk. Dříve by například nikdy nedovolil, aby si Ladislav dal byť jednu štamprli, nyní mu sám nalil. Pak přišel 10. leden 1955 a na statek přijela čtyři černá auta plná příslušníků StB. Měli povolení k domovní prohlídce. Hospodářství je nezajímalo, prohlíželi jen byt. Vzali si knihu zápisů ze schůzí Československé strany lidové (ČSL), kde otec byl tajemníkem a předsedou, a Ladislavovy dopisy z vojny.

Druhé odsouzení na jedenáct let

František Tměj byl již 26. ledna 1955 Krajským soudem v Pardubicích odsouzen na 11 let nepodmíněně, a to pro velezradu. Spolu s ním bylo odsouzeno dalších devět lidí, někteří také pro velezradu, jiní pro nedovolené ozbrojování a ostatní pro trestný čin sdružování proti republice. František Tměj byl kromě trestu odnětí svobody potrestán též ztrátou občanských práv na pět let a propadnutím veškerého majetku. Tím byla ideální polovina statku v Osíku, druhou vlastnila jeho žena.

Vyhnání Marie Tmějové ze statku

Marii Tmějové přišel 26. září 1955 přípis od rady Místního národního výboru (MNV) v Osíku, že konfiskovaná polovina statku jejího muže byla předána do užívání místního JZD. A jelikož prý na zbývající části nezajišťuje řádné obhospodaření, bude jí též odňata a předána do užívání JZD. Ocenění živého i mrtvého inventáře mělo proběhnout už za tři dny. 27. září došel další list přikazující Marii Tmějové, aby se vystěhovala s celou rodinou. Vyklizení domu mělo proběhnout do osmi dnů, jinak by je vystěhovali exekučně. Syn Ladislav byl toho času na vojně. Babičku, která tam pobývala na výminku, přestěhovali do domova důchodců v Horní Sloupnici. Přikázali jim, kam se může Marie Tmějová přestěhovat, místem určení byl nejen byt dcery a zetě Josefa Drahoše v Osíku, ale i to, co si sebou smí vzít. Policejní dohled měl zajistit, že si nevezme nic navíc. Později se se synem přestěhovala do Nových Hradů.

Zkušenost s kontrarozvědkou

Před návratem z vojny Ladislava Tměje předvolali na pohovor ke kontrarozvědce; ptali se na to, jestli je věřící, což pochopitelně nezapíral, a na rodinu. Pamětníkovi to celé připadalo podivné, nicméně to byla ojedinělá zkušenost, už si ho nikdy nezavolali. Po návratu z vojny pamětník odešel do Vysokého Mýta, kde získal práci i bydlení na státním statku. Také si dokončil školu a získal výuční list.

Marie Tmějová přišla o statek

V roce 1959 Marii Tmějové přišla od finančního odboru Okresního národního výboru (ONV) v Litomyšli platební zápověď, protože za svoji polovinu statku dlužila na zemědělské dani, ke které bylo připočítáno i penále, částka přesáhla devět tisíc korun. Odpověděla, že celý statek byl předán do užívání JZD, které bezplatně převzalo i veškeré zásoby, tudíž ona nemá z čeho zaplatit zemědělskou daň. Žádala, aby byla od této daně osvobozena nebo aby daň připsali JZD v Osíku. Její příjem totiž stačí pouze na stravu a ošacení, přičemž pracovala teprve druhý měsíc, dříve žila u dcery, která jí obživu zajišťovala. Nezbylo jí zhola nic, jen pouhé „vlastnictví statku“. Jenže finanční odbor odepsal, že její vlastnická práva k ideální polovině statku nebyla nijak dotčena, tudíž daň zaplatit musí. Marie Tmějová se tedy rozhodla převést svoji polovinu usedlosti na JZD v Osíku a tím umořit nespravedlivý dluh.

Hořký Františkův návrat

František Tměj svůj druhý trest odpykával nejprve na Mírově a poté v Leopoldově. Onemocněl a nemohl pracovat, tím to pro něj bylo horší. Propustili ho na amnestii roku 1960 po sedmi letech nespravedlivého věznění.  Vrátil se domů s podlomeným zdravím, do práce nastoupit nemohl. Požádal tedy sociální úřad v Chrudimi o podporu na živobytí, ale ta mu byla odepřena s poukazem na vyživovací povinnost dětí. Děti jej podporovaly až do jeho smrti v roce 1967.

Rehabilitace

V roce 1969 se Marie Tmějová rozhodla požádat o soudní rehabilitaci svého zemřelého muže. V žádosti uvedla, že její manžel byl odsouzen jen kvůli tomu, že měl větší statek a byl předsedou ČSL v Osíku. Také poukázala na to, že jejího muže zatkli i proto, že nechtěl po svém prvním propuštění spolupracovat s StB. Dalším důvodem bylo rychlejší založení JZD v Osíku, protože po uvěznění jejího muže šlo všechno najednou mnohem lépe, sedláci dostali strach. Velezrady se v žádném případě nedopustil. Žádost v roce 1972 úřady zamítly, protože bylo údajně doloženo, že všichni obvinění se skutečně spolčili ve sdružení, tzv. křesťanskodemokratické straně, za účelem pokusu o „rozvrácení lidově demokratického státního zřízení a obnovení kapitalistického zřízení“. František Tměj měl prý též nepřátelský poměr k lidově demokratickému zřízení, byl kulak vykořisťující námezdní pracující (na statku měli čeledína a dvě služky) a oddaný stoupenec Šrámkovy Lidové strany. Ostatní obvinění své žádosti stáhli již dříve, pravděpodobně tušili, jak to dopadne. Spravedlnosti se dočkali až v roce 1990, kdy byla všechna obvinění Františka Tměje zrušena. Ladislav Tměj po sametové revoluci požádal o vrácení rodinného majetku, vyhověli mu. Na svém statku nadále hospodařil čtvrt století a dožil se požehnaného věku.

„Nesmíte dopustit třídní boj, to, co se stalo po roce 1948. Nejsme všichni stejní, proto nemůžeme mít všichni stejně.“