Jan Tichý

„V té době bylo v Porubě nebezpečí, že nás vystěhují. Nakonec k tomu nedošlo, nevím proč. V některých sousedních vesnicích se ale stalo, že když rozhodující sedláci v dědině nechtěli vstoupit do JZD, tak je vystěhovali do pohraničí, kde dostali nějaký barák po Němcích. A jejich statek ve vnitrozemí zabralo JZD a začalo tam hospodařit. Tak se to praktikovalo. Dostali jsme avízo, že nás a ještě tři rodiny z Poruby vystěhují pryč. Naše rodina měla být vystěhována do jedné vesnice, která leží dnes na březích Slezské Harty. Otec se tam jel podívat a na jednom statku našel vápnem napsaný nápis: Tichý. Celé rodině pak nechal udělat dřevěné kufry. Každý jsme měli kufr, do kterého jsme si sbalili své osobní věci a dali si to pod postel. Rodinné dokumenty, peřiny a podobně byly v dalších velkých bednách. V tomto stavu jsme žili čtyři nebo pět roků. Čekalo se, kdy to přijde. Dělalo se to tak, že ve tři ráno přijel náklaďák a rodina měla dvě hodiny na to, aby opustila barák. A odvezli je pryč. Takže abychom nezmatkovali, měli jsme, jako na vojně, sbalenou polní a byli jsme připraveni na odjezd. To bylo součástí našeho života asi čtyři roky.“

„V Porubě u Svinova 10. 9. 1953: ‚Pane Tichý, podle sdělení MNV dlužíte státu z výsledku letošních žní 6443 kg obilovin. Jistě dobře víte, že chceme v naší vlasti vybudovat socialismus. Proto musíme správně zajistit výživu národa. Tím, že neodevzdáváte předepsanou dávku, pomáháte těm, kteří se snaží rozpoutat novou válku a chtějí zničit výsledky práce našich dělníků a rolníků. Naši dělníci v továrnách a horníci na šachtách kopají pro vás uhlí, vyrábí stroje, elektřinu a šaty. Vy máte zajistit výživu našemu národu. Obracíme se proto na vás, abyste pochopili význam důležitosti splnění nákupu a výkupu, dokázali tak svou lásku k naší lidově-demokratické vlasti a předepsanou dávku splnili. Doufáme, že svůj úkol nejen splníte, ale překročíte. Tím se zařadíte mezi hrdé budovatele naší republiky.‘ Pionýři a žáci osmileté střední školy u Svinova.“

„Otec byl veřejně činný a ten druhý sedlák, pan Bárta, měl padesát hektarů. Byl to můj vzdálený strýc. Byl to velmi progresivní a strašně hodný člověk. V Porubě se všichni dívali, co udělá Bárta a Tichý. U pana Bárty se stalo, že ho tvrdě tlačili a on v roce 1953 zemřel na srdeční infarkt. Poprvé se z toho vzpamatoval, ale když se mu to přihodilo podruhé, tak zemřel. Říká se, že v nemocnici měli zakázáno ho léčit. Mám na tu dobu osobní vzpomínku. Chodil jsem za ním a asi dva nebo tři dny před jeho smrtí jsme spolu mazali vozy. A když ho ve Vřesině pohřbívali, nesl jsem křížek. Byl to jeden z největších pohřbů, jaké jsem viděl. Když jsme šli do Vřesiny do kopečka na hřbitov a podívali se směrem do Poruby, tak až v Porubě byl konec průvodu. Pak jsem se dozvěděl, že StB měla při Bártově pohřbu manévry. Když pan Bárta zemřel, statek zestátnili, Bártovi se museli vystěhovat z gruntu do výměnku a tam začalo první JZD. Od roku 1953 do roku 1957, kdy tam vstoupili všichni ostatní sedláci z Poruby, ale spíše živořilo.“

„První ročník v učení byl jako přijímač na vojně. Budíček v šest, rozcvička v trenkách, jestli prší nebo padá sníh, to se nás nikdo neptal. Nástup na snídani, nástup na oběd, nástup na večeři. Povinné studium, povinné učení. Vycházky byly ve středu a v sobotu. Ve středu byly tři čtyři hodiny a v sobotu šest hodin.“

„Tady se bojovalo asi dva dni. K nám tady přišli jako jedni z prvních z Poruby. Tam směrem, jak je fakultní nemocnice, tak ztama šly ty vojska. Otec tady koukal z půdy, tak po něm stříleli, protože si mysleli, že je nějaký odstřelovač nebo rozvědčík německý, protože tady ještě byli Němci. Tak to tady vzali útokem, vytlačili to a zbytek Poruby, od kostela dál, zámek a tam, tam to ještě dobývali na druhý nebo na třetí den. U nás tady ve sklepě bylo asi třicet čtyři lidí. Půl napůl dospělí a děcka.“

„Nás a další dvě rodiny chtěli vystěhovat. Otec se o tom dozvěděl, to bylo do obce Razová na Bruntálsku, tak se tam jel podívat a tam na tom statku na vratech už bylo napsané: Tichý, Poruba. Tak přijel dom, sbalili jsme si, protože to byly vždycky takové násilné akce, přijelo nákladní auto ve tři v noci a během dvou hodin se museli vystěhovat, nasednout a odvezli je pryč. Takže my abychom byli připraveni, tak jsme každý dostal svůj kufr, tam jsme měli sbalené svoje základní věci a měli jsme to pod postelí, a tak jsme žili asi tři nebo čtyři roky…“