Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Tichá (* 1945)

• narozena 17. března 1945 v Mělníku

• dcera továrníka Františka Fraňka a jeho ženy Marie

• rodina žila v Dolních Beřkovicích

• otec měl v Dolních Beřkovicích továrnu na kožedělné výrobky

• otcův podnik znárodnili v roce 1948

• Františka Fraňka poslali pracovat do Velkého Meziříčí a rodina se roztrhla

• Marii Fraňkovou se třemi dětmi vystěhovali do holobytu v beřkovickém zámku

• rodina materiálně i psychicky strádala

• ve škole byla Olga ponižována a šikanována pro svůj buržoazní původ

• z politických důvodů nesměla na maturitní obor

• na střední zahradnickou školu se dostala díky protekci a zfalšovanému posudku

• v roce 1964 utrpěla vážný úraz a přišla o obě nohy

• po maturitě pracovala v podniku Sempra

• po revoluci v roce 1989 získala rodina továrnu v privatizaci zpět, výrobu však nedokázali udržet

• v roce 2022 žila Olga Tichá v Dolních Beřkovicích

Olga Tichá, rozená Fraňková, se narodila 17. března 1945 v Mělníku do rodiny továrníka Františka Fraňka a jeho ženy Marie. Měla dva starší bratry, Václava a Františka. Rodina žila v Dolních Beřkovicích.

Neměla lehké dětství. Poznamenaly jej nejen události spojené s nástupem totalitního režimu, ale i trýznivé klima ve vlastní rodině, na které se podepsal tvrdý, nespravedlivý útlak namířený proti tzv. buržoazistům.

Znárodnění tatínkovy továrny proběhlo velmi rychle

Příběh továrny rodiny Fraňků začíná v 20. letech 20. století v Praze, v malém bytečku Václava Fraňka, dědečka Olgy Tiché. Dědeček z tatínkovy strany se narodil v Dolních Beřkovicích, nejdříve se vyučil řezníkem a později sedlářem, což předurčilo orientaci jejich rodu. Po vyučení odešel do Prahy, kde se oženil, tvrdě pracoval a v řemesle se mu začalo dařit. Vyráběl koňské postroje, brašny a další kožedělné výrobky, brzy měl mistry a učedníky. Dlouho žili i pracovali v Masné ulici v malém bytě 1+1, v podmínkách, které by dnes již byly nepředstavitelné. Ráno museli se svou ženou opustit své lože, přes postele dali prkna a tím z nich udělali výrobní pulty, ponky. Do bytu dorazili zaměstnanci jako do práce. Dědečkovi se dařilo, brzy začal expandovat, pronajal si dílny a obchůdek, začal uvažovat o stavbě továrničky. To se mu poštěstilo, když babička Marie Fraňková zdědila hospodářské stavení v Dolních Beřkovicích.

Dědeček začal předělávat hospodářské prostory na manufaktury – a to už začínal dospívat i otec pamětnice František Franěk, který pomáhal dědečkovy s ekonomikou provozu. Na začátku války dědeček zemřel a tatínek firmu převzal. Okolí mu moc nevěřilo, ale tatínek dokázal, že je zdatným nástupcem, firmu hodně rozvinul, obchodoval, pracoval pro Škodovku, pro Mladou Boleslav Laurin a Klement, pro Ministerstvo vnitra a policii.

Stovka zaměstnanců zde vyráběla například koňské postroje, výbavu pro četníky, myslivce, hasiče, motocykly, za války pro vojáky i odbojové skupiny, vojenské brašny, nábojnice, řemeny.

Nejranější vzpomínky Olgy Tiché sahají právě do dílen, kde se cítila jako doma. „Nejraději ze všeho jsem měla, když mě tatínek prováděl dílnami a všechno mi ukazoval. Vonělo to tam kůží, zaměstnanci mě měli rádi, hrála jsem si s jejich dětmi,“ vzpomíná.

František Franěk po válce investoval veškeré peníze do inovací. Vybavil fabriku nejmodernější technikou i novým hygienickým zázemím pro zaměstnance. Prosperující podnikání a poklidný život rodiny Fraňkových ale skončily ze dne na den, těsně po komunistickém puči. Pamětnice z vyprávění ví, že už 26. února 1948 přišli straničtí funkcionáři a vzali otci klíče od jeho podniku. Továrnu znárodnili a on v ní mohl ještě půl roku působit jako národní správce.

Olga Tichá si z této doby pamatuje především to, že do továrny ani do dílen už nesměla a nemohla to pochopit.

Psychický tlak maminka nezvládala

Atmosféra doma byla velmi napjatá a maminka ji nesla psychicky velice špatně. Ochromující strach o existenci i bezpečí rodiny ventilovala na své dceři. Prostořekost teprve tříleté Olgy, která venku před dělníky opakovala nadávky na konkrétní komunisty, jež slyšela doma, ji vedla k těžko pochopitelným reakcím. „Na maminku to byl ohromný nápor, na který nebyla připravená. Byla zvyklá na úplně jiné poměry a teď jí brali půdu pod nohama. Mě vnímala jako element, který ohrožuje celou rodinu. Takže mě na dvoře u fabriky, kde jsme bydleli, veřejně hubovala, svlékla mě do naha a bila mě před lidmi, aby ukázala, že se od těch nadávek na komunisty distancuje, že mě vychovává,“ říká Olga Tichá, na níž tyto křivdy zanechaly doživotní stopy. Matka ji dokonce poslala ke své kamarádce do Police nad Metují zřejmě se záměrem dát ji k adopci, protože chtěla, aby ji pamětnice oslovovala maminko. „Skutečně jsem si myslela, že mám dvě maminky. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, vracela jsem se i do Beřkovic a po jednom návratu už jsem nevěděla, že to je můj domov,“ říká pamětnice, která se definitivně vrátila k vlastní matce v sedmi letech.

Komunisté rodinu záměrně roztrhli

Rodinu silně narušili komunisté v roce 1948, když Františka Fraňka odstavili z funkce národního správce svého bývalého podniku a poslali ho na práci až do Velkého Meziříčí, odkud mohl dojíždět domů jen na neděli. Přistěhovat se za ním nebylo možné a Olga Tichá si ho několik let prakticky nepamatuje. Marie Fraňková se třemi dětmi, dosud zvyklá na pohodlí, materiální dostatek a společenský status, zůstala bez muže a bez prostředků na všechno sama. Většina dosavadních přátel se od ní odvracela, protože měli strach se s Fraňkovými stýkat.

Vaši rodinu jsme měli postavit ke zdi a postřílet jako v Rusku

Pamětnice má z té doby otřesný zážitek, který vystihuje šílenství doby. Ještě za jejího tatínka se v továrně pořádaly pro děti zaměstnanců oslavy Mikuláše. Nyní, když už továrna nebyla oficiálně jejich, na oslavu také přišla. „Zazpívala jsem jednu lidovou písničku a myslela si, že dostanu nadílku jako ostatní děti. Ale nedostala jsem nic a vyvedli mě ven, že tam nemám co dělat. Jeden pán dokonce řekl, že naši rodinu měli postavit ke zdi a postřílet nás jako v Rusku. Plakala jsem venku na schodech a bála se jít domů. Bála jsem se výprasku, protože jsem asi zase udělala něco špatného. Tento pocit viny mě provázel celý život.“

Vystěhovali nás během jednoho dne

Otcovu nepřítomnost a takřka žádný příjem navíc provázelo nepříjemné očekávání, že komunisté Marii Fraňkovou se třemi dětmi vystěhují z vlastního bytu, který náležel k továrně.

Podle zvyklostí komunistů „nepřátele lidu“ vystěhovali tak, že přijel povoz, na který členové rodiny naházeli, co se vešlo a co stihli pobrat, a všechny pak vezli do nového bydliště, aniž rodina dopředu věděla kam.

Marie Fraňková ale naštěstí dostala včas avízo a jela se na místo podívat. „Byly to lesy na Kokořínsku, vybydlená hájenka na samotě. Nejbližší pitná voda a elektřina byla v nejbližší vesnici, vzdálené dva kilometry do kopce. Nebylo tam nic. Museli bychom chodit dva kilometry na autobusovou zastávku, abychom se dostali do školy. Babička byla nemohoucí. Maminku to vyděsilo,“ říká pamětnice.

Naštěstí se na národním výboru s Marií Fraňkovou domluvili, že když se rychle přestěhují do bytu v místním zámku, nechají je tam. Pro rodinu to však bylo jen o něco menší zlo.

„Na vystěhování do zámku jsme měli mít osmačtyřicet hodin, ale nakonec jsme to museli stihnout během dvanácti hodin. Bylo to strašně stresující. Celý den jsme tahali věci. Maminka nám ještě nechala čisté věci v koupelně, protože si myslela, že až všechno vystěhujeme, ještě se aspoň vykoupeme a převlečeme do čistého. Ale když jsme se tam vrátili, už nás do domu nepustili, takže v koupelně všechno zůstalo,“ popisuje nelidskost vykonavatelů komunistického práva pamětnice.

Na zámku jsme třeli bídu s nouzí

V zchátralém zámku v Dolních Beřkovicích se nacházelo několik holobytů bez příslušenství, s toaletou pro všechny partaje. Obyvatele sužovaly kruté zimy, během nichž se Olga Tichá ráno probouzela s jinovatkou na peřinách. Na příděl dostávali jen dvacet metráků uhlí. V létě vařili na kamnech a svítili jednou žárovkou, aby šetřili elektřinu. Jakožto buržoazní rodina neměli nárok na potravinové lístky, na které se kupovalo zboží do 1. května 1953. Otci, který pracoval na Moravě, strhávali třetinu platu až do roku 1966 za tzv. Gottwaldovu milionářskou daň, údajný „dluh“ z minulosti. Podle ní museli všichni lidé s majetkem přes milion korun přispět na uhrazení škod po velké neúrodě, která zemi zasáhla v roce 1947, kdy bylo velké sucho. „Táta ale všechny peníze investoval do fabriky, kterou mu posléze zabrali. Přesto musel milionářskou daň splácet.“

Marii Fraňkové nabídl národní výbor jedinou práci – a sice uklízečky toalet v jejich bývalé továrně. „Tatínek tehdy řekl, že takové ponížení nedopustí, a chtěl, aby maminka raději zůstala doma.“ Marie Fraňková se naučila zahradničit a živila děti vlastními výpěstky. Chovala angorské králíky, z jejichž srsti nechávala spřádat vlnu, a pletla pro lidi svetry.

Trauma z překotného stěhování způsobilo, že se Marie Fraňková dva roky neodvažovala vybalit nábytek a zařízení. „Bála se, že nás znovu vystěhují a nestihneme to pobrat, takže jsme žili pořád v provizoriu. Nám dětem nevadilo, v čem žijeme, maminka to ale nesla hodně špatně, byla nervově labilní.“

Být outsiderem jsem považovala za normální

V dětském kolektivu pamětnice pocítila, co je to dostat se na okraj společnosti. Pryč byly doby, kdy se mohla kamarádit s dětmi zaměstnanců otcovy továrny. Když si za nimi přišla hrát, házely po ní kameny a křičely, aby šla pryč, že „její rodiče chtějí válku“. Cítila se osamělá. Nové kamarády si našla až na zámku, kde bydlely podobně společensky deklasované rodiny.

Nepochopitelné situace zažívala i ve škole. „V první třídě jsme měli pana řídícího, který za války udával na gestapu, měl tedy hříchy z války a o to více se chtěl zalíbit komunistům. Když se slavil vítězný 25. únor, musela jsem hned ráno do kouta. A když už jsem tam stála nějakou dobu, křičel na mě, že se na mě nemůže dívat ani do toho kouta a ať jdu za dveře na chodbu. Šla jsem tedy na chodbu a tam jsem brečela jak želva. Jeho žena, paní řídící, mě slyšela – měli ve škole byt, tak mě vzala k nim do kuchyně, uvařila mi kakao a dala mi buchty. Když pan řídící přišel o přestávce na svačinu domů, zkoprněla jsem hrůzou, že mi vynadá, když mě nenašel za dveřmi na školní chodbě, ale u nich za stolem s kakaem. On byl ale jako mílius. Vyptával se mě, co mám ráda, co čtu, a byl hrozně milý... Zkrátka to, co předváděl ve třídě, bylo jen divadýlko pro děti, potažmo jejich rodiče, ale já to tenkrát nechápala.“

Pro kamarádství jsem byla „nevhodná“

Vzpomíná, že ve druhé třídě měli učitelku zapálenou svazačku, která dokonce naváděla kluky, aby ji trápili. „To bylo hodně bolestivé. Už jsem nevěděla, jak ze školy odcházet, vždy mě strhli na zem a tahali mě po zemi. Mívala jsem do krve sedřené nohy. Žádní rodiče, kteří by se mě zastali, tam nebyli a já si to netroufla říct ani doma. Děti to vnímaly tak, že to je v pořádku, protože jim to řekla paní učitelka.“

Rodiče dětí, které s pamětnicí přece jen trochu kamarádily, byli dokonce pozváni k řediteli školy, kde jim bylo řečeno, že Olga je pro kamarádství nevhodná.

Měla nějaké záliby nebo koníčky, které by ji těšily a vnášely do života radost? „Velice ráda jsem četla. Otec nám vozil z knihovny knížky, ale v zimě se strašně šetřilo a svítilo jen stolní lampou, maminka pod ní pletla svetry a z druhé strany jsem se vecpala já, sourozenci už si číst nemohli, protože už byli ve tmě. Já jsem uměla číst hezky, a tak jsem četla těm ostatním. Někdy mamka dovolila rozsvítit velké světlo, tak jsme hráli nějaké hry, jako třeba dámu. Ale nejvíc jsme četli pod tou lampou a maminka u toho pracovala.“

Sebevědomí mi nikdo vzít nedokázal

Pamětnice se kamarádila s dětmi rodiny, kde měli deset dětí. „Byli vždycky hrozně chudí, a protože jich bylo hodně, nikdo si na ně nikdy netroufl. Takže s nimi jsem se kamarádila. Když pozvali jejich otce na kobereček, prohlásil, že to je jejich věc, s kým se jejich děti kamarádí, a bylo to vyřešené,“ směje se pamětnice. Mezi její kamarády patřily také děti evangelíků, které rovněž neměly problém s tím, že Olga Tichá je dcera „buržoazistů“.

Jakou outsider se naučila bránit a neváhala se porvat ani s kluky. Sebevědomí neztratila. „Kdyby kluci mlátili nějakou jinou holčičku, tak ta by měla zastání. Mně se ale ubližovat smělo. Mně a ještě dvěma dívkám z kulackých rodin. Ty na tom ale byly ještě hůř a netroufly si ve škole ani svačit. Nosily suchý chleba a lámaly ho pod lavicí, aby to nebylo vidět. Byly úzkostlivější a ustrašenější. Taky nesměly chodit na oběd do školní jídelny a já taky ne.“

Pamětnice vysvětluje, že atmosféra ve společnosti takový útlak legitimizovala a i ona to brala tak, že všechno je v pořádku, protože nic jiného neznala. Necítila se rovnoprávná doma, ve škole ani v evangelickém sboru.

„Tam byl farář z Volyně. Byla jsem nepřítel i tam. Na nedělení škole pro děti říkala paní farářová: ‚A teď zavřeme oči, abychom neviděli ty zlé mezi námi.‘ A všechny děti se podívaly na mě. A pořád se tam vedly takové řeči, že spíše projde do nebe uchem jehly velbloud než bohatý... a tak podobně. A přitom jsme už byli chudší než ti ostatní,“ směje se dnes Olga Tichá.

Škola na převýchovu kulaků

Po absolvování deváté třídy měly děti Fraňkovy dveře k maturitním oborům zavřené. Pamětnice šla do učení do zahradnictví. „Mamince namluvili, že po nějaké době se budu moci přihlásit na střední zemědělskou školu. Ale později jsme se dozvěděli, že učňovská internátní škola je převýchovné zařízení pro děti kulaků. Cítila jsem se tam jako ve vězení. Sice jsem to měla kousek domů, ale tam jsem směla jen jednou za měsíc. Nesměla jsem ani do kostela. Chtěli nás oddělit od rodiny. Hustili do nás politiku, Svaz mládeže a pěvecké kroužky s budovatelskými písněmi.“

Po dvou neúspěšných pokusech dostat se na střední zahradnickou školu v Mělníku jí maminka sehnala protekci do střední zahradnické školy v Děčíně. Tady se pamětnice po mnoha letech svobodněji nadechla. „Už byl rok 1962, tuhý režim se začal uvolňovat a vzali mě. Byli tam zajímaví kantoři – mladí a nezatížení, panovala tam přátelská atmosféra, všechny nás obor opravdu bavil a zajímal.“

Vše, co Bůh přináší, dělá s nějakým záměrem

Život jí zkomplikoval vážný úraz, který zavinili opilí železničáři, kteří 2. ledna 1964 slavili Nový rok. Tehdy devatenáctiletá Olga Tichá jela v neděli večer do Děčína na internát, když ji srazila lokomotiva, která neměla v kolejišti co dělat. Museli jí amputovat obě nohy. Po sedmi měsících, kdy dostala protézy, ve škole dohnala veškeré učivo. „Cítila jsem velkou podporu. Ale nikdo mě moc nelitoval a nešetřil a to bylo dobře, protože mě to motivovalo se s tím vším poprat,“ říká pamětnice, které její veselá a houževnatá povaha a vrozená hluboká víra v Boha pomáhala jít vpřed. V jedenadvaceti letech odmaturovala, ve třiadvaceti letech se jí narodil syn Honzík a ve třiceti se provdala za kamaráda z dětství, syna z rodiny, která žila také na zámku. S ním pak měla ještě další tři děti. Po maturitě pracovala v podniku Sempra. Dnes studuje na Univerzitě třetího věku historii a pracuje ve společnosti ESBU (Ekumenická setkávání s Biblí a uměním).

Po revoluci se do rodiny Olgy Tiché vrátil znárodněný majetek. Museli podat konkurenční privatizační projekt na firmu Kozak Klatovy, kterou v té době tvořilo více znárodněných podniků. Trochu váhali, zda do toho jít, ale maminka o firmu stála, vnímala to jako satisfakci. Dle slov Olgy Tiché bylo kolem privatizace obrovské množství papírování, posouvání termínů, změn, bylo to nesmírně vyčerpávající, nakonec ale fabriku dostali po roce a půl zpět, nicméně v tom byl háček. „Dostali jsme fakturu, kde byl rozdíl majetku a restituce, tehdy to spočítali na sedm milionů, což byl holý nesmysl, takže já jsem to nepodepsala, ale maminka a bratři ano, protože si je každého zvlášť objeli a vytvořili na ně nátlak. Podle mě to nebylo podložené majetkem, chtěla jsem vidět soupis majetku, ten nám nikdy ale nedali.“ Rodina nakonec fabriku přece jen získala, ale nedokázali držet konkurenční ceny a byly tam další různé tlaky a zájmy, že nakonec po různých peripetiích rodina fabriku prodala a rozdělila si to málo, co zbylo. Nebylo toho moc, pamětnice za to koupila podíl na domku a skončila na nule. Zůstal v ní nějaký sentiment po životním díle jejích předků, které je dnes již jen vzpomínkou na fotografiích? „Při povodních se na fabrice provalila zeď a já tehdy měla radost, že nám ta továrna už nepatří. Dodnes chodím kolem těch budov, opravují se tam auta, a srdce mě nebolí, budovy opravili, daří se jim, ale já jsem ráda, že už to nemám na hřbetě, za to jsem strašně vděčná,“ uzavírá své vyprávění Olga Tichá.