Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Inka Tichá (* 1943)

• narozena 17. května 1943 v Poličce

• pochází z evangelické rodiny

• rodina úspěšně hospodařila na statku v Oldřiši

• otec se bránil kolektivizaci

• roku 1953 otec Vladimír Roušar skončil ve vyšetřovací vazbě

• po měsíci otec podmínečně propuštěn

• matka se ze strachu o něj psychicky zhroutila

• otec skončil na šest týdnů ve vězení za neplnění likvidačních dodávek

• v roce 1961 vystudovala Inka zemědělskou školu v Chrudimi

• pracovala jako zootechnička

• roku 1963 se vdala a založila rodinu v Nedvězí

• syn Jiří po roce 1989 hospodářství Roušarových získal v restituci

Připadala si jako ve scéně z filmu Všichni dobří rodáci. Inka Tichá si velmi dobře pamatuje, když si pro jejího otce přijeli v roce 1953 příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB) na pole. Měsíc nikdo nevěděl, kde je a kdy se vrátí. Po měsíci se otec přece jen doma objevil – byl pohublý. U soudu dostal podmínku s dvouletým odkladem. Psychický a fyzický nápor však nevydržela její maminka a přímo na poli se zhroutila. „Vyhrožovali jí, že se otec již nevrátí a nás pošlou do pohraničí mezi cikány,“ říká pamětnice.

Inka Tichá chtěla být učitelkou, nakonec ale byla ráda, že mohla vystudovat zemědělskou školu. „Ve druhém ročníku přišla do školy žádost, ve které JZD a Místní národní výbor v Oldřiši požadují moje vyloučení,“ dodává. Paradoxem zůstává, že stejné družstvo si o dva roky později vyžádalo pro pamětnici umístěnku.

Špatný kádrový profil poznamenal i její děti. Dcera Lenka měla zájem o studium na zdravotnické škole a Hanka o nějaký umělecký obor. „Děti se velmi dobře učily, takže vzdělání nakonec získaly, ale musely si vybrat obor, o který nebyl velký zájem,“ podotýká Inka Tichá.

Tatínek zpíval a předváděl hudební nástroje

Rodiče pamětnice Vladimír Roušar a Marta Kučerová se vzali v roce 1938. O dva roky později se jim narodil syn Vladimír a v roce 1943 dcera Malvína, která dostala jméno po své kmotře. Jméno Malvína, vybrané pro pamětnici, bylo dosti netradiční a velice rychle ji lidé začali oslovovat Inka; toto jméno jí už zůstalo po celý život.

Roušarovi žili na Vysočině na statku v Oldřiši č. p. 37 ve spokojeném a harmonickém manželství. Otec pomáhal s mytím nádobí i s vařením. Oba rodiče pocházeli z evangelických rodin, pravidelně chodili do kostela, do pěveckého sboru a oba hráli na housle. Rodina spolu trávila hodně času při práci na poli, kterou si zpříjemňovala zpěvem. „Tatínek při sušení sena zpíval a napodoboval různé hudební nástroje,“ ráda vzpomíná Inka Tichá.

Víra byla pro rodinu důležitou součástí života. Rodiče své děti učili, že podle té víry se také má žít, že se má odpouštět a má se žít poctivě. „Můj tatínek nerozlišoval, jestli je někdo evangelík, katolík nebo žid. Říkal, že víra je každého osobní věc, že důležité je, jak ten člověk žije,“ vysvětluje pamětnice.

Měli jsme moderní, prosperující hospodářství

K hospodářství patřilo deset hektarů polí a luk a dva hektary lesa. Na polích se pěstovaly především brambory, len a obilí. Rodina se starala o dva koně, čtyři krávy, šest kusů dobytka, několik prasat a o drůbež a králíky. Měla plemenný chov České zlaté kropenky a prodávala násadová vajíčka. Krávy byly zapsané v plemenné knize, protože měly velkou užitkovost, a rodina si tak mohla přivydělat každoročním prodejem plemenného býčka nebo jalovičky na trhu. „Finančně se otci dařilo, protože šlechtitelské produkty měly o dost vyšší cenu,“ vysvětluje pamětnice.

V únoru 1948 se však v Československu dostali k moci komunisté. „Vím, že tatínek říkal, že to bude hodně špatné,“ tvrdí Inka Tichá. Jakmile se začalo hovořit o združstevňování, její otec se hned stal terčem nátlaku komunistických funkcionářů a později docházelo i k represím. Komunisté ho přesvědčovali, aby pomohl družstvo založit a stal se jeho předsedou. Vladimír Roušar měl ale obavy ze společného hospodaření. Věděl, že ostatní zemědělci nemají žádné strojové vybavení, kterým by se daly společné polnosti efektivně obhospodařovat, a přislíbil tedy, že podepíše, ale až podepíše většina.

Otec ve vazbě zhubl deset kilo

V roce 1953 si pro otce přijeli příslušníci SNB s tím, že si s ním chtějí pohovořit o jeho vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Vladimír Roušar se domů vrátil až za měsíc. Po celou dobu byl ve vyšetřovací vazbě v Pardubicích, kde zhubl deset kilogramů, a jeho rodina nevěděla, kde je ani kdy ho pustí.

Vladimíra Roušara zavřeli, i když všechny dodávky plnil. Jediným jeho „proviněním“ bylo to, že odmítl nucený pacht, tedy hospodařit na přiděleném poli, které leželo ladem. Byly by na něm však nízké výnosy a především by se otec pamětnice již těžko dokázal starat o svá pole v době, kdy jeho žena onemocněla. „Soudce řekl, že musí být odsouzen alespoň podmíněně, jinak by utrpěla prestiž socialistické justice. Kdyby byl osvobozený, tak by to jeho věznění ve vazbě bylo nezákonné,“ konstatuje pamětnice. Komunisté předpokládali, že když otce na měsíc odloučí od hospodářství, nedokáže zbytek rodiny plnit zemědělské dodávky.

Maminka se psychicky zhroutila

V době, kdy čekal otec ve vazbě na soud, se maminka snažila o hospodářství postarat sama. Jednou se ale při pasení krav skácela. Tehdy desetiletá Inka zanesla s bratrem maminku domů, rychle zahnala krávy a běžela do sousední Borové pro babičku. Maminka byla týden v nemocnici, kde lékař konstatoval psychické selhání a vyčerpání organismu. „Když byl tatínek ve vyšetřovací vazbě, domů přišli dva nebo tři lidé v civilu a řekli, že tatínek zůstane zavřený ve vězení a nás že vystěhují do pohraničí mezi cikány,“ tvrdí pamětnice.

K vystěhování nakonec nemohlo dojít, protože když byl otec po měsíci souzený, tak rodině oznámili, že jsou jen střední zemědělci, a ne kulaci, a stěhovat se tedy nemuseli. „Jenže stres, nejistota a vidina života v pohraničí bez manžela na mamince zanechaly zdravotní následky,“ upozorňuje Inka Tichá.

Za nesplněný termín na šest týdnů do vězení

Vladimír Roušar si od soudu a po měsíci stráveném ve vazbě odnesl podmínku na dva roky, během nichž se nesměl dopustit žádného přestupku. V té době byl ovšem nedostatek elektřiny a čas na mlácení obilí přiděloval místní národní výbor (MNV). Otec dostal určeno, kolik musí dodat obilí a v jakém termínu. Nedali mu ovšem dost času a elektřiny, aby obilí mohl vymlátit. Dodávku proto splnil pozdě, čímž porušil podmínku, a musel opět do vězení. Tentokrát šel za mříže na šest týdnů do Chrudimi.

Rodinná situace se podstatně zhoršila, když jim vyměnili jejich kvalitní a úrodné pole za pole ležící ladem, kde již nebyla úroda tak dobrá. Rodině komunistické úřady rovněž odebraly osvědčení o způsobilosti krav a zrušily kontrolu užitkovosti, která u soukromníků nemohla být. 

Chtěli mě propustit ze školy

Inka Tichá měla vždy dobrý prospěch, a proto se předpokládalo, že půjde studovat střední školu. Kvůli svému statkářskému původu si však mohla vybrat jen zemědělské obory, i když jejím snem bylo stát se učitelkou. V letech 1957–1961 studovala na Střední zemědělské škole v Chrudimi.

Na konci druhého ročníku přišel do školy dopis s žádostí JZD a MNV v Oldřiši o její propuštění ze školy kvůli neochotě jejího otce vstoupit do družstva. Pamětnice o dopisu rodičům neřekla, protože jim nechtěla přidělávat starosti, kterých již měli mnoho. Ředitel školy o prázdninách skončil a dopis se žádostí někam založil, díky čemuž mohla dostudovat. „Věřím, že nový ředitel by mě vyhodil, ten už totiž plnil všechny rozkazy, tak jak mu chodily,“ říká pamětnice.

Na konci studia dostala Inka Tichá umístěnku do JZD Oldřiš, kde pracovala jako zootechnička. Otec byl již hodně unavený a pamětnice by nemohla sama hospodařit. Domluvili se, že otec do družstva nakonec přece jen vstoupí. V roce 1963 se Inka vdala a odstěhovala se k manželovi do Nedvězí. V roce 1964 se jim narodila dcera Lenka, o tři roky později syn Jiří a v roce 1973 dcera Hana.

O politiku se nešlo nezajímat

Otec pamětnice stále doufal, že se režim změní. „Ke sklonku života říkal, že neví, jestli bylo dobře, že se nepodvolil,“ podotýká Inka Tichá. Velice ji mrzelo, že se otec nedočkal pádu totalitního komunistického režimu. Zemřel v roce 1988.

V Nedvězí byla silná komunistická buňka, což přinášelo rodině bývalého statkáře problémy. Při stavbě garáže přišlo na pamětnici a jejího muže udání, které je obviňovalo z krádeže materiálu na její stavbu. Vyšetřování probíhalo dlouho, ale rodina měla od veškerého materiálu doklady. „Nevyšetřilo se, že bychom něco ukradli, ale stejně nám nikdy výsledek vyšetřování nepřišel, i když jsme se dotazovali a žádali o jeho sdělení. Obvinění, že jsme kradli, ale už na člověku zůstalo,“ stýská si pamětnice.

Všechny její tři děti se velice dobře učily, dcera Lenka toužila studovat zdravotnickou školu, ale rodičům učitelé oznámili, aby přihlášku raději nepodávali, a nabídli jí zemědělskou školu. Dcera Hanka chtěla studovat výtvarnou uměleckou školu. „Třídní si mě zavolal, že jí doporučení nedají, protože chodila na náboženství,“ dodává pamětnice. Vzhledem k tomu, že všechny tři děti měly dobrý prospěch, tak vzdělání dostaly, ale musely si zvolit školu a obor, o který nebyl moc velký zájem.

Úspěšně požádali o vrácení rodinného statku

„Dočkali jsme se toho, čeho se nedočkali naši rodiče. Svoboda je to nejlepší, co člověk v životě může mít. Pro mě to bylo nabytí sil a velká radost,“ říká Inka Tichá. V roce 1991 rodina požádala o navrácení majetku. Pamětnici velice těší, že syn Jiří hospodaří na rodném statku, který rozšířil, a práci se věnuje naplno spolu se ženou a svým synem. „Pro syna Jiřího byl můj otec velký vzor,“ tvrdí Inka Tichá.