Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Tichá (* 1930)

• narodila se 2. dubna 1930 v Přemyslovicích na Hané

• její otec Petr Smékal byl v první světové válce zajatý v Rusku

• svědkyně následků nacisty vypáleného Javoříčka

• vyučená kadeřnice

• během komunismu vycestovala na Západ i do Sovětského svazu

Začátkem května 1945 se již Čechoslováci na mnoha místech v zemi radovali ze znovunabyté svobody. Dusivá válka pomalu umírala. Ale umírali také nevinní lidé. Když nacisté 5. května jako odvetnou protipartyzánskou akci nejprve obklíčili a potom vypálili obec Javoříčko na Litovelsku, vracela se Božena Tichá (*1930) domů z učení. Cestou spatřila obraz, který do smrti nevymaže z hlavy. Dvě mrtvá těla vystavená v rakvích. Otec a syn. Vypadali, jako by spali, jen malá dírka uprostřed čela žalovala o bezdůvodném masakru, na jehož konci zůstalo osmatřicet mrtvých.

Lidé mívali až deset dětí

Božena Tichá (roz. Smékalová) přišla na svět počátkem třicátých let v Přemyslovicích na Hané – jako dcera obuvníka Petra a jeho ženy Cecílie. Byla to pětičlenná rodina, Božena měla ještě další dvě sestry: „Elišku a Květu. Já jsem se narodila jako prostřední. Může se to zdát jako početná rodina, ale tehdy bylo běžné, že rodiče měli i sedm, deset dětí.“

Otcova práce ševce spolu s malým hospodářstvím – to byly hlavní zdroje obživy. Božena s maminkou často chodily pěšky do Prostějova k místnímu prodejci bot, Židu Lesingeltovi, kde pro otce nafasovaly materiál. Ten z něj vyrobil boty, které pak matka s dcerou Lesingeltovi za peníze odevzdaly: „Byl takový usměvavý a pořád si zpíval.“

Tatíček

Mnoho pamětníků líčí první republiku jako časy bídy. Světem otřásala velká hospodářská krize, a kdo měl jakoukoli práci, mohl si gratulovat. Lidé se snažili pomoci si, jak se dalo. „My jsme často, stejně jako další lidé, na přilepšenou chodili do lesa a tam jsme sbírali vše, co se dalo sníst, od hub po borůvky. Na polích se pěstovaly luštěniny a hlavně brambory, které byly téměř každodenním chodem. Žili jsme hodně skromně, ale dětství bylo krásné,“ vypravuje pamětnice, která také ráda vzpomíná na prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka: „Byl to milovaný prezident a měli jsme jej moc rádi. Vždy se o něm mluvilo jako o ,Tatíčkovi´. Když zemřel, chodila jsem do druhé třídy. Drželi jsme smutek.“

Když potom v Praze 19. září 1937 probíhal státníkův pohřeb, většina lidí jej sledovala na rádiových vlnách. „Rádio ale neměl každý. My jsme také neměli. To se vždy šlo k sousedům, kteří třeba v neděli, když se hrála po obědě dechovka, dali rádio na okno kvůli těm, co rádio doma neměli,“ dodává pamětnice, která tehdy ještě netušila, že o pár let později častokrát zaslechne znělku zpravodajské stanice Londýn, za jejíž poslech se mohl člověk dostat až před popravčí četu.

Pod hákovým křížem

S vpádem nacistů do Československa se toho změnilo hodně. Drobné radosti a časy klidu se změnily ve všudypřítomnou atmosféru strachu. Božena to silně vnímala: „Tehdy každému hrozilo cokoli a odkudkoliv. Jak se něco semlelo, gestapo tam bylo jako první. A to nechcete, dostat se do jeho spárů.“

Ve škole přibyla povinná výuka německého jazyka. Ze stěny nad katedrou zmizel Masarykův portrét – vystřídal jej zarámovaný Adolf Hitler. Také nápisy, označující jména ulic, drobných živnostnických firem či úřadů, byly dvojjazyčné. „Tím se ta němčina dobře učila, šlo mi to. Protože byla opravdu všudypřítomná a člověk na ni neustále narážel“, dodává pamětnice, která také během války musela vstoupit do Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě – do nacistické organizace, která měla za úkol vzdělávat své svěřence v nacionálně – socialistických idejích.

Veškeré zboží se dalo sehnat jen na přídělové lístky: „To se týkalo jídla, ale také oblečení. S lístky, které každý nafasoval, se chodilo obchodu, kde jste si teprve mohl, ale za peníze, něco koupit. Pro nás děti bylo deset deka cumlavých cukrátek na měsíc. Vždyť to nebylo nic! Jen jsme nadšeně poskakovali a snědli to na posezení.“

Protože lidem přídělový systém většinou nestačil, kvetl za války černý obchod – šmelina. A také tajné zabijačky prasat, která ovšem byla přísně evidována a při oficiální porážce musel každý hospodář odevzdat krupon, sádlo i kus masa. Zabíjet na černo si mohli dovolit jen ti, kdo měli větší hospodářství a některá zvířata se jim podařilo utajit. „My jsme měli jen několik slepic a kozu na mléko. To jsme ostatně také museli odevzdávat. Až později tatínek koupil prase, ale zas bylo jenom jedno, takže když jsme ho zabíjeli, nedalo se to utajit,“ dodává k tomu pamětnice.

Když maminka umřela

V roce 1941 vyhlásil prominentní nacista Reinhard Heydrich v Československu stanné právo a rozpoutal vlnu represí. Ze země začaly odjíždět vagóny dobytčáky, v nichž uzamčeni vezli se lidé židovského původu vstříc osvětimským pecím. A ještě jeden život zhasl, tolik pro Boženu důležitý: „Maminka čekala další dítě a nepřežila to. Ještě jsem jí stačila vidět v nemocnici, kam mě vzala teta. Ale maminka už nevnímala. Bylo to na moje narozeniny, když zemřela.“

Protože otec neměl na výchovu tří dcer kapacitu, musela novorozená Liduška do dětského domova. Ani se nedožila dospělosti. A Božena tehdy šla na výchovu k přemyslovickému faráři, který jí za různé drobné práce poskytl byt a stravu.

Poté, co v roce 1944 vyšla ze školy, odmítla Božena nabídku zůstat na faře jako služebná a přihlásila se v Olšanech nedaleko Prostějova do učení jako kadeřnice. Mistr jí poskytl tzv. „plné zaopatření“. „To jste dostal všechno, stravu, byt i vzdělání v oboru, ale výměnou za to jsem byla hospodyní i služkou. Pro tehdy čtrnáctiletou holku to bylo těžké,“ říká Božena Tichá.

Dírka na čele

Konec války s sebou přinesl mnoho bezpráví. Začalo to na Valašsku vypálením několika vsí a pasekářských osad. Nacisté zuřili, neboť v kraji se rozmohl partyzánský odboj, který jim značně ztěžoval další postup. Dne 5. května 1945 potkal stejný osud i vesnici Javoříčko na Litovelsku. Esesácké komando pro zvláštní určení vedené Egonem Lüdemannem toho rána celou osadu neprodyšně uzavřelo, aby ji následně na to s pomocí pancéřových pěstí a granátů srovnalo se zemí. Popraveni byli všichni muži starší patnácti let. Ženy a děti nacisté vyhnali k potoku za vsí.

Mezi javoříčskými oběťmi byli také Josef a Milan Pecinovi – učitel a jeho syn. Když se Božena toho dne vracela domů z učení, uviděla v Pěnčíně, který je od Javoříčka sotva osm kilometrů, srocení. „Šla jsem se tam podívat a viděla jsem obraz, který do smrti nevymažu z hlavy. Viděla jsem ty mrtvé, byl to učitel ze synem. Byli vystaveni v rakvích a, víte, měli na čele takovou malou dírečku.“

Rozdíl mezi Němci a Rusy byl v intelektu a slušnosti

Osvobození na sebe nedalo dlouho čekat. Mezi lidmi se proslýchalo, že přijela Rudá armáda. Boženin otec, protože během první světové války prožil několik let v ruském zajetí, znal dobře jejich jazyk a teď se na ně těšil a vyhlížel je. Těšil se, že si s nimi, díky své jazykové vybavenosti, dobře popovídá. „Tak se za nimi vypravil na kopec. Ale za chvíli byl zpátky: ,Děvčata, děvčata, okamžitě domů‘, křičel na nás už z dálky. Zjistil totiž, že Rusové znásilňují. Tak jsme po osvobození byly se sestrami zavřené doma. A Rusové k nám ani nešli,“ vzpomíná Božena Tichá na první okamžiky svobody. V obci se, ačkoli šlo tehdy o dosti tabuizované téma, proslýchalo, že Sověti shromáždili část žen v lese u tzv. Dvorku, kde je pak hromadně znásilnili. Božena Tichá, protože během války zažila i to, že u nich v domku byli ubytováni vojáci wehrmachtu na útěku, obě armády srovnává: „Mezi Němci a Rusy byl propastný rozdíl. V intelektu. Němci byli čistotní a slušní, nijak nám neublížili, chovali se solidně a nekradli.“

Nejlíp se měli ti, kdo nic nedělali

Božena hned po vyučení v roce 1947 nastoupila jako kadeřnice do svého prvního zaměstnání. Ovšem stačilo jí to sotva na uživení, natož platbu za pronájem. S těžkým srdcem tedy nastoupila k pásu do bývalé baťovské fabriky v Krasicích (dnešní část Prostějova).

Rok nato se vlády nad Československem zmocnila komunistická strana. „Mě tehdy zajímalo, kam půjdu tancovat a ne politika. Přesto však, když začaly perzekuce sedláků, kteří plakali, když jim brali koně do družstva, vnímala jsem to jako obrovskou křivdu. Ti lidé po generace něco budovali a teď jim to berou. Nejlíp se tehdy měli ti, kdo nic neuměli a věčně vysedávali nad sklenkou piva v hospodě. Stejně politické procesy, třeba s Miladou Horákovou. Kdo měl rozum, musel vidět, že to je špatné,“ vypravuje pamětnice, která se v roce 1950 provdala za Františka Tichého z Náměšti na Hané. František byl synem živnostníka a sám také živnost provozoval. Režim na něj neustále vyvíjel tlak, aby šel místo toho pracovat jako havíř. Aby se z toho vyvlekl, nastoupil raději do mrazíren. Neustálá zima a těžké pracovní podmínky mu podlomily zdraví natolik, že ve svých pětapadesáti letech zemřel.

Zlatý náramek

Božena Tichá měla z maminčiny strany dvě tety, které žily v Rakousku. Jednou za čas od nich s manželem dostali pozvání. „Víte, na Západ jsme takto směli vyjet jen na pozvání. Tety se musely písemně zaručit, že se o nás během pobytu postarají finančně i materiálně. My jsme pak dostali jen něco málo rakouských šilinků a jeli jsme. To bylo jako zjevení. Zatímco u nás se stály na všechno fronty a téměř všechno také v regálech chybělo, v Rakousku byl všeho dostatek,“ vzpomíná Božena Tichá, která si jednou vedle zlatého řetízku pro švagra dovezla do Československa také milý zážitek s prodejcem – zlatníkem, který, když zjistil, odkud pochází, roztrhal účtenku a dal jí náramek zdarma: „Tak jsem ušetřila dvě stě šilinků. Tehdy nás Čechy měli ještě rádi. Později se čím dál tím proslýchalo, že Češi kradou, a ty vzájemné vztahy ochladly.“

Rusové mají všechno, jen ne pro všechny

A ještě jednu zvláštní cestu Božena během svého života podnikla. S cestovní kanceláří Čedok jeli i s manželem na zájezd do Sovětského svazu. „Můj švagr, velmi vzdělaný a inteligentní člověk, chemik s vysokou školou, vždy říkal: ,Rusové mají všechno, ale vždy jen pro méně lidí,´“ říká Božena Tichá, která s Čedokem navštívila Kavkaz a přímořské město Suchym. Na cestě ji zarazilo varování vedoucí zájezdu: „Moc věcí si na hotelu nevybalujte, uklízečky strašlivě kradou.“ Sama při pobytu o nic nepřišla. Pouze žena, která každý den pokoj Tichých chodila poklízet, za ní přišla s prosbou, aby jí některé věci prodala.

Božena a František sedávali u stolu s manželským párem z Moskvy: „Moc nás prosili, ať je oficiálně pozveme k nám do Československa. Sami se tam vydat nesměli, takový byl tehdy režim.“

Svobodná země

Když spolu se sametovou revolucí v roce 1989 přišla do země svoboda, Božena Tichá to vítala. „Najednou jste si mohl nahlas říkat, co jste chtěl a nemusel jste se bát, že vás za to někdo udá. Také prezidenta Václava jsem měla moc ráda, když jsem ještě žila ve svém, měla jsem jeho fotografii vystavenou na balkoně,“ uzavírá pamětnice, která v době natáčení rozhovoru žila v Domě seniorů František v Náměšti na Hané.