Alena Tichá

„Seděly jsme na lavici v čekárně. Pamatuju si, jak jsem koukala na černou naolejovanou podlahu, trochu se bála, protože ani tetu, která byla se mnou, jsem moc dobře neznala. Najednou se otevřely dveře a přišel takový vyhublý cizí pán. Já jsem se na něj nedůvěřivě dívala. Dal mně kyselé bonbony, které, jak jsem se později dověděla, dostal od uklízečky. Na krk mně zavěsil srdíčko na šňůrce, které vybrousil z kartáčku na zuby. To jsem pak dlouho nosila. Sám měl na krku srdíčko ušitý z kůže s celofánovým okýnkem, kde měl jako talisman moje vlásky.“

„Otec odešel 9. května z koncentračního tábora Terezín. Šel většinou pěšky nebo jel stopem za prarodiči do Prahy. Kontaktoval dědečka, který tam byl zaměstnaný. Ostatní jsme byli v Milovicích. S dědečkem se pak vydali za námi do Milovic. Vzpomínám si, že jsem tehdy jako pětiletá seděla na okně a vyhlížela dědečka, protože bylo řečeno, že přijede z Prahy. Šel s ním takový bledý, strašně hubený pán. Šla jsem mu naproti a volala: ,Dědečku, my jsme o tebe měli velký strach. To je dobře, že ses vrátil.‘ On říkal: ,Alenko, víš, kdo je ten pán?‘ Řekla jsem, že nevím. Měla jsem samozřejmě fotografie a málem jsme se k otci modlili, ale prostě vůbec jsem si ho nepamatovala. Jenomže se vrátil se skvrnitým tyfem a také to pro něj bylo hrozně smutný, že ho dcera vůbec nepoznala. Za krátkou dobu dostal čtyřicítky horečky a odvezli ho do Nymburku do nemocnice.“