Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Thoma (* 1935  †︎ 2013)

• narozen v Plzni 14. ledna 1935

• vyučen jako strojní zámečník, dále večerní strojní průmyslovka

• vojenské letecké učiliště, sedmiletá aktivní vojenská služba

• postgraduální studium metrologie - zaměstnání v závodě Jaderné elektrárny Škoda

• aktivní zapojení do obrodného procesu v roce 1968

• roku 1970 vězněn za podvratnou činnost včetně rozšiřování protistranických letáků a literatury

• třetí velký politický proces normalizace

• po ukončení trestu pracoval jako betonář

• začátkem ledna 1977 podepsal Chartu 77

• po listopadu 1989 jmenován ředitelem Úřadu na ochranu ústavy a demokracie pro Západočeský kraj

• roku 1996 odešel do důchodu

• úmrtí v červenci 2013

Jan Thoma se narodil v Plzni 14. ledna 1935. Jeho otec byl zahradník, ale syn si nezvolil tuto dráhu. Zajímaly ho spíše stroje, chtěl do učení jako automechanik. To mu však nevyšlo, tak vzal zavděk učebním oborem strojní zámečník ve Škodovce. Později si vystudoval večerní strojní průmyslovku. O techniku se zajímal i jinak: “Zajímalo mě lítání, tak jsem vstoupil do aeroklubu, nejdřív jsem lítal jako plachtař, potom jsem udělal zkoušky na motorové lítání. Měl jsem sólo, což mi ale bylo ze zdravotních důvodů zrušeno, takže jsem se zajímal o práci [leteckého] technika. Ale na [vojenské] letecké technické učiliště musela být maturita a tu jsem ještě neměl dokončenou. Zkusmo jsem se tam přihlásil a oni měli v té době nedostatek lidí, tak mě vzali i bez maturity. Tam už byla matematika - algoritmy funkcí, derivace, integrály... Většina lidí, kteří tam přišli bez maturity, vypadla. A já jsem se snažil a nakonec jsem zkoušky udělal, sám jsem se tomu divil. Udělal jsem to letecké technické učiliště. A když učiliště skončilo, najednou nepotřebovali letadla, ale potřebovali rakety, auta a tak dále, takže letectví se snižovalo a mně nabídli, abych šel do nějakého jiného učiliště. Tak jsem si vybral automobilní učiliště, které jsem dělal v Nitře, ale to mě nebavilo. Nakonec jsem dostal zaměstnání na letišti v Líních. Tím jsem byl pořád - teoreticky - ve styku s lítáním.”

Práce v jaderných elektrárnách Škoda

V roce 1963 musel Jan Thoma odejít z armády. Pokusil se o studium na vysoké škole strojní nebo elektrotechnické. Tehdy se však setkal s kádrovými problémy (důsledek problému v armádě?). Nicméně další pokus ho přivedl k zajímavému studiu:

“Na Univerzitě 17. listopadu jsem si udělal postgraduál v oboru metrologie, což bylo jako vysokoškolské studium, a šel jsem dělat do Jaderných elektráren [Škoda] jako technik v oblasti měření. Tam jsem byl až do té doby, než mě zavřeli.”

Tak úplně jednoduché to ovšem nebylo.

Vězení

“Od června r. 1968 zastával funkci placeného předsedy ZV ROH Jaderných elektráren v Plzni Bolevci. Vzhledem ke skutečnostem a jeho pravicovým postojům v krizovém období 1968-69, jak již shora uvedeno, byl zbaven funkce, propuštěn ze závodu a potrestán. Po odpykání trestu nastoupil jako pomocný dělník u n.p. Pozemní stavby Plzeň, kde je dosud.” [1]

“Do vězení jsem se dostal tak, že jsem psal různé články. A dokonce v jednom článku, který se jmenoval ‘Různé názory na cenzuru tisku’, jsem uvedl [citát] z Mein Kampf Adolfa Hitlera, jak je třeba omezit tiskovou svobodu, a Gustava Husáka, který [napsal] to samé, dokonce i ten slovosled je stejný. Vedle toho byli i Rosa Luxemburgová a ještě další a všichni ostatní byli proti cenzuře, akorát ti dva, Hitler a Husák... Tak mi to dali, jako že jsem hanobil ústavního činitele.”

Takové články psal v roce 1968 pan Thoma do denního tisku. Co ale bylo z hlediska tehdejší “spravedlnosti” ještě daleko horší, “...obžalovaný Jan Thoma... je vinen, že počátkem června 1969 v PLZNI jako předseda ZV ROH závod Jaderné elektrárny oborového podniku Škoda n.p. Plzeň nechal opisovat za účelem rozmnožení a rozšíření mezi zaměstnanci projev dr. Františka Kriegla přednesený 30. 5. 1969 na plenárním zasedání ÚV KSČ, jehož obsah hanobí stát světové socialistické soustavy - SSSR, tedy dopustil se jednání pro společnost nebezpečného, které záleželo v opatřování prostředků ke spáchání trestného činu hanobení státu světové socialistické soustavy podle par. 7 odst. 1/ a par. 104 tr. zák., a odsuzuje se za tento trestný čin a za trestné činy uvedené pod body 2/ a 3/ napadeného rozsudku, které odvoláním zůstaly nedotčeny, podle  par. 104 tr. zák. a  par. 35, odst. 1/ tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně.”[2] 

Okresním soudem byl odsouzen nejprve podmíněně, po odvolání žalobce jej krajský soud odsoudil napevno na jeden rok.

Vězení pana Thomu nezlomilo, rozhodně ne tak, jak by si  komunističtí soudci a prokurátoři přáli. S úsměvem vzpomínal, jak tam získal kvalifikaci brusiče kamene, ale také tam načerpal zajímavé poznatky o psychologii lidí předurčených osudem pro kriminální dráhu. Díky své otevřené povaze se seznámil s rodinným pozadím řady nepolitických spoluvězňů a přemýšlel o tom, jak by se takovým lidem dalo pomoci.

Samozřejmě se tam setkal i s nepřáteli režimu, což neuniklo pozornosti StB:

“Trest odnětí svobody vykonával v NVÚ Plzeň-Bory. Ve výkonu trestu odnětí svobody se seznámil s ing. Petrem UHLEM a s gen. PRCHLÍKEM. Po skončení výkonu trestu v r. 1971 nastoupil jako dělník u Pozemních staveb Plzeň, kde pracuje do současné doby.

Rozpracováním objekta po výstupu z výkonu trestu bylo zjištěno, že své pravicové názory nezměnil a udržuje styky s pravicovými elementy rozpracovávanými v akcích  “ČERNÝ PETR“, „SAMUEL“ a „DOKTOR“.

Konkrétní nepřátelská činnost však nebyla zjištěna. Vzhledem k těmto skutečnostem byl osobní svazek dne 28. 11. 1973 uložen do archivu a byl založen PO spis.  V roce  1976 byl PO spis opět převeden na osobní svazek z důvodů, že THOMA i nadále setrvává na nepřátelských pozicích. K tomu mu sloužila i nepřátelská protisocialistická literatura, kterou získával nezjištěnými kanály ze zahraničí.”[4]

Po odpykání trestu

Zajímavé období ho čekalo po propuštění z vězení:

“Když jsem přišel z vězení, tak mne nikde nechtěli vzít do zaměstnání. Byl jsem nezaměstnaný, byl jsem stíhán pro příživnictví. U soudu jsem řekl: ‘Proč mne nikde nevezmou?’ Nikde mě nechtěli zaměstnat, tak potom nařídili Pozemním stavbám, že mne musí vzít do zaměstnání. A já jsem říkal: ‘No, vždyť jste porušili zákon, není přece zákon, že mě musejí vzít do zaměstnání!’ U těch Pozemních staveb byl ředitel Hrubý, ten se bál, aby ho nevyhodili, protože kde vzali disidenty, tam vyhodili ředitele. Tak dostal potvrzení od StB, že mne může vzít, a kdyby měl nějaké problémy, tak se to... [zařídí]. Tam jsem se dostal na pracoviště, kde byl velmi chytrý kluk, který začal elektrotechnickou průmyslovku, ale ukázalo se, že má znalosti daleko větší, a udělal zlepšovací návrh, který nepodal. Tím pádem jsme v tom oboru vydělávali částku, která několikanásobně převyšovala průměrný plat. Já jsem v době, kdy byl průměrný plat asi dvanáct set osmdesát korun, bral sedmnáct tisíc. StB mě chtěla vyhodit, ale Pozemní stavby zase nevěděly, jak to udělat, neměli kým nahradit práci, kterou jsem dělal, protože tam byl fígl, který oni neznali, proč vyděláváme tolik. A tak to šlo až do konce režimu.”

Šéfem bývalých estébáků

“Když jsem skončil, chtěl jsem podnikat ve stavebnictví. Měl jsem jasnou představu, co koupit, jak na tom vydělat, ale přišli za mnou a požádali mne, jestli bych nechtěl dělat ředitele [plzeňského] Úřadu na ochranu ústavy a demokracie. To je dnešní BIS, které tehdy vznikalo.... Tam bylo velké množství lidí a já jsem vlastně převzal StB v Západočeském kraji. Propouštěl  jsem lidi, kteří dělali proti vnitřnímu nepříteli, ale ponechal jsem si lidi, kteří měli sledku, techniku odposlouchávání a takové věci, postupně se tento úřad zmenšoval. Když jsem šel do důchodu,  zajímala mne informatika. Většina lidí si myslí, že když má někdo informace, tak zná pravdu. Jenže informace mohou být pravdivé, nepravdivé nebo klamavé. To jsem se tam naučil, tudíž jsem věděl, že když informace mám, ještě to neznamená, že něco vím. Nebo že něco vím, ale nevím, jestli to je pravda. Je to informace, není to pravda.”

Jeho práce v Úřadu na ochranu ústavy a demokracie, která trvala šest let, je krásným příkladem vrtkavosti osudu: z bývalého “objekta” se stal šéfem těch, kteří ho dříve sledovali a odposlouchávali: “Objekt je zveřejněný signatář CH 77, který i nadále v tomto hnutí vyvíjí aktivní činnost. CH 77 signoval počátkem roku 1977 a jeho jméno bylo zveřejněno v dokumentu CH č. 5 dne 1. 2. 1977. S objektem byly od poloviny roku 1979 provedeny 2 zpravodajské pohovory s cílem prohlubování izolace a vlivu na stykovou bázi a zamezení narušení, případně zneužití významných politických akcí v roce 1981, zejména průběh XVI. sjezdu KSČ, voleb do zastupitelských sborů a 60. výročí založení KSČ.

V rámci rozpracování akce a dle plánu jsou prováděny zpravodajské pohovory se stykovou bází objekta s cílem zadokumentování nepřátelské činnosti objekta, zjištění další stykové báze objekta a zanesení nedůvěry k jeho činnosti i celého seskupení CH 77. Celkem bylo provedeno 10 profylakticko-rozkladných pohovorů.”[3]

Po skončení práce v úřadu se pan Thoma odebral do důchodu a zapsal se na Univerzitu třetího věku, kde se věnoval studiu věcí, které ho vždy zajímaly, ale na které neměl do té doby čas. Ale i dobu na studium měl odměřenu:

Jan Thoma zemřel v červenci 2013.

Několik myšlenek Jana Thomy

- z novinářského rozhovoru.[5]

• Jak jste vy přijímal „sametovost” revoluce?

Z pádu komunismu jsem se pochopitelně těšil. A jsem rád, že nedošlo k obětem na životech. Dávám dokonce přednost tomu, že nebyli všichni komunisté, kteří si to zasloužili, potrestáni, před tím, že by se trestání zvrhlo na pálení čarodějnic a zůstaly po něm oběti. Ostatně, nemusíme připomínat, že tady bylo pět milionů komunistů. Kromě toho známe mnoho případů, kdy lidé, kteří ve straně nikdy nebyli, se chovali hůře než komunisté. Ať si každý z těch (včetně disidentů), kteří by chtěli trestat, položí ruku na srdce, jestli vždy udělal všechno tak, jak to bylo správné. Proto zvláště pozitivně vítám, že už nejsou lidé odměňováni funkcemi za politické zásluhy, ale podle svých schopností.

• Dáváte tedy přednost smířlivosti?

V Konfederaci politických vězňů, jejímž jsem také členem, nechtějí někteří o odpouštění ani slyšet a mně vyčítají smířlivost. Nedivím se těm, kterým bylo v průběhu vlády komunistů skutečně těžce ublíženo, kteří byli mučeni, po léta vězněni. Kterým byli povražděni jejich blízcí. Ti asi mají na svůj postoj nárok. Pro mě je odpuštění strašně důležité. Já to považuju za nezbytnost a nedokážu se této hodnoty vzdát. Myslím, že odpuštění prospěje nám všem.

A nejvíce obohacuje ty, kteří odpouštějí.

Dokumenty:

[1] Archiv bezpečnostních složek, Důvodová zpráva pro založení osobního spisu na osobu Thoma Jan (z 28. 11. 1973)

[2] Archiv města Plzně, Rozsudek Krajského soudu v Plzni z 24. 6. 1970

[3] Archiv bezpečnostních složek, Memorandum k akci Důstojník

[4] Archiv bezpečnostních složek, Důvodová zpráva k ukončení rozpracování akce “Důstojník”

[5] Novinářský rozhovor s Janem Thomou

Zpracováno na  základě vyprávění Jana Thomy z března 2012 a archivních dokumentů v srpnu 2013.