Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
O čem se mluví doma, nesmím říkat jinde
narozena 2. prosince 1936 v Brně
otec, prof. Vladimír Němec, byl za odboj v roce 1942 popraven v Mauthausenu
zažila bombardování Brna a další události spojené s koncem války
po roce 1948 měla špatný posudek od uličního výboru
v roce 1956 vystudovala Stavební průmyslovou školu v Brně
zapojila se do obnovy skautingu v roce 1968
při prověrkách během normalizace odmítla okupaci
v roce 1990 se zúčastnila prvního sněmu obnovené organizace Junák
Nacisti jí popravili tatínka, když jí bylo šest. Přesto říká, že větší zlo vždycky přicházelo z Ruska: „Stalin byl horší než Hitler, o tom jsem přesvědčená.“
Milena Tesařová se narodila 2. prosince 1936 v Brně rodičům Miladě a Vladimíru Němcovým. Otec prof. Dr. tech. Ing. Vladimír Němec byl vysokoškolský pedagog a odborník v koželužské chemii, pracoval v Ústavu anorganické chemie a Ústavu pro koželužství při české Vysoké škole technické v Brně. Spolu s dalšími spolupracovníky a přáteli se po okupaci Československa v roce 1939 zapojil do protinacistického odboje, byl členem Petičního výboru Věrni zůstaneme. Za svou činnost byl 7. října 1941 zatčen gestapem, vězněn v Kounicových kolejích a 13. ledna 1942 odsouzen stanným soudem pro rušení veřejného pořádku abezpečnosti, pro přípravu velezrady k trestu smrti a zabavení veškerého majetku. Ve čtvrtek 7. května byl společně s dalšími 72 odsouzenými odbojáři popraven v koncentračním táboře Mauthausen. V roce 1946 mu byl prezidentem Edvardem Benešem udělen Československý válečný kříž 1939 „in memoriam“.
Pamětnice vzpomíná na svého tatínka, jak ji učil bruslit, jak spolu jezdili na kole nebo na společné chvíle na zahradě. Němcovi také často v Brně navštěvovali své přátele, mezi které patřily rodiny známých umělců, novinářů i budoucích spolupracovníků z odboje, např. Jan Obořil – popravený 31. července 1942, Antonín a Linka Procházkovi – malíři nebo prof. Vladimír Krajina – účastník odboje nacistického i komunistického, který po roce 1948 emigroval do Kanady.
Po zatčení otce, které proběhlo na fakultě, nařídilo gestapo domovní prohlídku: „Prohlíželi celý dům i u babičky a dědečka. Ještě dnes, jak máme schody na půdu, vidím stát vojáka na těch schodech a druhý byl nahoře na půdě a nesl velké kusy kůží, takové ty vykrojené, jak mívají ševci ve znaku. Vzali nám ještě nějaké potraviny a odvedli s sebou i maminku,“ dodává pamětnice.
Vladimír Němec zřejmě tušil, co se stane. Choval se neuvěřitelně statečně a obětavě, aby ochránil své nejbližší. Svojí ženě o odboji nic neprozradil. Se svým tchánem koupil dům v Brně, pozemek s chatou ve Veverské Bítýšce a všechen majetek přepsal na ženu. Věděl od spolupracovníků, že ho gestapo hledalo v práci a přesto tam druhý den šel a nechal se zatknout. Maminku po dvou dnech výslechů, o kterých nikdy nechtěla mluvit, propustili, ale svého muže už nikdy neviděla. Jediným spojením se stal lístek propašovaný z Kounicových kolejí, kde žádal rodinu o 50 korun na zubaře. K tomu pamětnice poznamenává: „Pro nás to byl důkaz o tom, že je tam bijí, protože předtím nechodil k zubaři, měl velice dobré zuby.“
Z vyprávění maminky a starší sestřenice pamětnice ví, že díky ochotě dozorce jim tatínek jednou v neděli zamával přes okno v Kounicových kolejích, viděli ale snad jen jeho ruku. O popravě Vladimíra Němce 7. května 1942 se rodina dozvěděla až o měsíc později z úředního oznámení. Dopis, poslaný pro něho do Mauthausenu, se vrátil zpět. Ti, co přežili tento koncentrační tábor, údajně vyprávěli, že ke konci úplně oslepl a poslední chvíle života trávil ve vlhkých prostorách táborových sklepů.
Tehdy osmiletá pamětnice chodila do školy, starala se o ni maminka, pomáhali i prarodiče z obou stran. Konec války, kdy v Brně a okolí probíhalo bombardování, si vybavuje velice živě: „Byli jsme na výletě na Palackého kopci, slyšeli jsme hukot a viděli jsme vysoko letadla, stříbrné tečky. Přímo nad náma bylo vidět, jak shazují bomby, já jsem se strašně bála. Nad náma to shazovali, ale byl to velký nálet na Cejl a Zbrojovku.“
Když byl hlášený nálet dopoledne, tak po zaznění sirény museli všichni žáci utíkat ze školy domů: „Všichni jsme se schovali do sklepa, jen babička byla hrdinka a musela se jít dívat. Dědeček se vždycky na ni zlobil,“ s úsměvem dodává pamětnice. Poslední dny války prožívala rodina v malé chatě ve Veverské Bítýšce, kam se z Brna přestěhovali pomocí velkého čtyřkoláku. Po několika dnech museli chatu opustit, protože v okolí rozmísťovala německá armáda protiletecká děla. Cestou k lesu, kde potom strávili dvě noci v hájence na seně, se odehrála dramatická scéna se šťastným koncem. Pamětnice ji popisuje: „Došli jsme na půlku cesty a tam si babičky potřebovaly chvilku odpočinout, tak jsme si sedli. Letěla nad náma nějaká letadla. Pokračovali jsme dál a až jsme došli na kraj lesa, tak na tom místě, kde jsme seděli, to začali bombardovat a střílet.“
Jakmile se po několika dnech objevili sovětští vojáci, rodina se vrátila zpět do Brna. Na jejich zahradě stála polní kuchyně a v domě se na pár dní ubytovali rumunští důstojníci. Všichni se podle pamětnice chovali velice slušně.
Dědeček z maminčiny strany, Cyril Košťál, měl v Brně stavební sklenářství. Ještě před válkou si zajistil celý vagon skla, které uskladnil ve velkých sklepích v domě na Šilingrově náměstí a během války je prodával ostatním sklenářům. Jeho rodina se přestěhovala do Brna někdy ve 20. letech ze Slaného. Byli ve vzdáleném příbuzenském vztahu s Karlem Svobodou, který po útěku do zahraničí a absolvování parakurzu, měl být jedním z parašutistů ve výsadku Anthropoid. Kvůli zranění při výcviku byl odvolán a na naše území se dostal až později. Přežil výslechy gestapa a dočkal se osvobození v koncentračním táboře ve Flossenbürgu, jeho žena i rodiče byli ale popraveni. Zpětně, když se tyto informace pamětnice dozvěděla, uvědomila si, že nebýt náhody s poraněním během výcviku, mohla být popravena i celá její rodina.
Pamětnice brzy po válce vstoupila do Sokola, stala se skautkou a během krátké obnovy těchto organizací se zúčastnila i několika táborů. Poslední skautský tábor v Orlických horách v roce 1949 popisuje: „Byly jsme pořád ještě ve skautských krojích a na jednom výletě, tří nebo čtyřdenním, jsme přišly někdy pozdě odpoledne do Dobrušky. Kolem nás se začali shlukovat lidi a ptali se, jak to, že jste ve skautských krojích, když u nás už je to zakázané?“ Nakonec si je rozebrali obyvatelé Dobrušky na noc do svých domovů a pamětnice s úsměvem poznamenává: „Mě s kamarádkou uložili v obývacím pokoji a přes stěnu jsme slyšely, že ten pán poslouchá ‚Volá Londýn‘.“ Silný zážitek má také z průvodu sokolů během posledního Všesokolského sletu v roce 1948, který sledovala z okna jednoho bankovního domu na Václavském náměstí.
Maminka pamětnice se krátce před koncem války seznámila s Ivanem Korolkovem, který byl vdovcem a v roce 1945 se vzali. Z prvního manželství měl syna Petra, a tak pamětnici do rodiny přibyl nejen otec, ale i bratr. Nový tatínek, kterému později všichni v rodině říkali „Děduška“, pocházel z Ruska, byl stavební inženýr a měl devět sourozenců. Po bolševické revoluci v roce 1917 uprchl do Československa a postupně se do republiky dostalo ještě několik jeho mladších sourozenců. Po skončení druhé světové války byl v hledáčku sovětské NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí). Jeho agenti měli seznamy a hledali ty, kteří po roce 1917 utekli před bolševiky a většinu z nich odvlekli do gulagů. „Děduška“ měl štěstí, že v té době bydlel už se svým synem v Brně a ne v Moravské Třebové, kde ho hledali nejdřív.
Po absolvování měšťanské školy studovala pamětnice Stavební průmyslovou školu v Brně, kde v roce 1956 maturovala. V období 50. let, kdy vládla pevnou rukou KSČ (Komunistická strana Československa) pro ni nebylo lehké dostat se na jakoukoliv školu. Špatný posudek od uličního výboru podpořený i negativním vyjádřením jedné spolužačky málem způsobil, že měla odejít do Břeclavi do učebního oboru, přestože ve škole vynikala. V té době jí uškodilo i to, že se odmítala stát pionýrkou a nakonec zůstala jediná ve třídě bez pionýrského šátku. Po odvolání rodičů na KNV (Krajský národní výbor) a za pomoci paní Linky Procházkové se přece jen dostala na Stavební průmyslovku do Brna. Několik příbuzných a rodinných přátel bylo v 50. letech pronásledovaných a někteří byli i odsouzeni.
Na střední škole se seznámila se svým budoucím manželem Oldřichem Tesařem a v roce 1960 se vzali. Narodila se jim dcera Dana (1962) a později dvojčata Vladimír a Ivan (1966).
Události v srpnu 1968 se dotkly všech obyvatel Československa a rodina Tesařova nebyla výjimkou. V těch dnech byla sama s dědečkem v Brně, děti s manželem a prarodiči byli na chatě ve Veverské Bítýšce. Svou zkušenost z 21. srpna pamětnice popisuje: „Řekla jsem dědovi, co jsem slyšela v rádiu, a on mně řekl, to je jen nějaká rozhlasová hra, to neber vážně. Šla jsem se strachem z domu. Vzpomněla jsem si na svoji babičku, jak za války schraňovala potraviny. Šla jsem do samoobsluhy a koupila jsem chleba, kilo mouky a štangli salámu. Takhle jsem zareagovala a nevím proč.“ Později společně s manželem sledovali z půdy svého domu v Žabovřeskách ruské tanky a měli radost alespoň z toho, že na vojáky prší. Tehdy pracovala na Železničním stavitelství a celá projekce společně poslouchala rozhlas po drátě: „Od té doby, když hrají hymnu, tak mi tečou slzy,“ dodává pamětnice.
Roční výročí okupace, kdy v Brně probíhaly velké protesty, trávila pamětnice s dcerou ve stanovém táboře v Rumunsku a vzpomíná na rumunské vojáky, kteří tam 21. srpna hlídkovali, aby se něco nestalo. V období normalizace se často v závodech konaly tzv. prověrky, kde museli většinou funkcionáři a členové KSČ podepisovat souhlas se vstupem vojsk VS (Varšavské smlouvy). V podniku, kde pamětnice pracovala, museli na pohovor všichni zaměstnanci, nejen straníci. Svůj postoj k okupaci nezměnila ani při prověrkách: „Já jsem řekla, že se vstupem vojsk nesouhlasím a trnula jsem, co se stane,“ odpovídá pamětnice. Nic se nakonec nestalo a později si přečetla kádrový posudek, kde jí zřejmě dvě členky komise pomohly přímluvou, že v té době měla tři malé děti a na politiku neměla čas.
Jasně si vybavuje vzpomínku, kdy vzala svou dceru do kina Čas na promítání filmu o prvních dnech okupace a své tehdy šestileté dceři řekla: „Toto si, prosím tě, pamatuj.“
Když v 70. letech navštívila Československo na pozvání nejmladší sestra „Dědušky“, která za druhé světové války byla v Sovětském svazu zdravotnicí, netušila, co se tady před pár lety stalo. Pamětnice ji vzala na výlet do Prahy, kde obdivovala nový obchodní dům Kotva, historické památky a při pohledu na Muzeum se zeptala: „Jak to, že už je tolik let od války a vy to nemáte opravené?“ A pamětnice odpověděla: „To není od války, to jste udělali v roce 1968 vy, Rusové.“ Teprve po dlouhém vysvětlování pochopila, co se tady u nás během okupace odehrávalo.
Skautské ideály jí přirostly k srdci natolik, že se v roce 1968 zapojila do obnovené činnosti 2. dívčího oddílu v Brně, který v té době vedla MUDr. Vlasta Šebestová. V období normalizace, pokud chtěl oddíl zachovat svou činnost, musel spolupracovat s Pionýrskou organizací. Pamětnice popisuje den, kdy byli pozváni na slavnostní sloučení s Pionýrem: „Na pozvánce bylo napsané: Přijďte v krojích. My jsme byli skautské středisko, tak jsme šli ve skautských krojích. Byli jsme tam jediní čtyři, kteří přišli ve skautským.“ Přesto, že už dřív jednoznačně odmítala dát si na krk pionýrský šátek, tak v prvních letech sloučení s Pionýrem, kdy vedla i tábor, musely všechny členky oddílu s názvem Nezmaři alespoň na veřejnosti pionýrský kroj nosit. Aby mohly zachovat činnost, která byla ve skautském duchu, tak tuto překážku musely překonat.
Do třetí obnovy skautingu se pamětnice s přezdívkou „Biša“ zapojila i po událostech v roce 1989. V květnu 1990 se zúčastnila obnovujícího sněmu v Praze, kde byla do vedení Junáka za skautky zvolena Dagmar Burešová. Na tento den vzpomíná: „Byla tam strašná spousta lidí, musela jsem si od bratrance půjčit skautský kroj. Jak jsme vystoupili z autobusu, tak tam ve špalíru stáli v krojích vlčata a světlušky a já jsem ten den probrečela.“
Rok před svým odchodem do důchodu sledovala pamětnice události spojené se sametovou revolucí s velkým nadšením. Informace o tvrdém zásahu policie 17. listopadu měla od známého, který se vrátil z Prahy. Osobně se zúčastnila několika demonstrací v Brně na Náměstí Svobody a vzpomínala, že takovou atmosféru už nikdy potom nezažila.
V 90. letech dostala omluvný dopis od bývalé spolužačky, která svým vyjádřením, zapsaným v posudku uličního výboru, přispěla k problémům ohledně přijetí pamětnice na střední školu. Velmi si považuje toho, že se jí podařilo setkat s prof. Vladimírem Krajinou a jeho ženou v Praze v hotelu při jejich první návštěvě po roce 1989 – její otec s prof. Krajinou spolupracoval v odboji.
S Milenou Tesařovou jsme natáčeli 2. února 2022 a při srovnání obou totalitních režimů, které prožila, a hlavně současného režimu v Rusku, s obavami poznamenala: „Říkám, že Stalin byl horší než Hitler, o tom jsem přesvědčená. Lituju svoje vnoučata, do čeho rostou. To Rusko za cara, za Lenina, Stalina, teď za Putina, si myslí, že je to velmoc. Oni jsou velmoc, ale myslí si, že k nim musí patřit půlka Evropy, to je to nejhorší.“ Krátce nato, 23. února 2022, napadla Ruská armáda sousední suverénní stát Ukrajinu.
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Ladislav Oujeský)