Marie Tesařová

„Strýc byl v Leopoldově také šest neděl na cele s Husákem, to by se dalo zpětně i zjistit, že to je pravda. Husák byl zpětně prohlášen za úchylku a zrádce. Husák byl hrozně mlčenlivý a přesvědčený, že to je nespravedlivost. Oni taky prý dávali dohromady někdy vraha a politického vězně, aby ho udával, tak i toho se mohl Husák obávat. No a strýc byl čestný člověk, a tak ten týden, co s ním Husák nemluvil, ho ošetřoval. A říkal, že vždy museli hlásit číslo, jméno jakoby neexistovalo, když ho nesli čtyři chlapi v dece vojenský po výslechu zpátky na celu, a Husák v bezvědomí, krvácející, z vyšetřovny chodbou až na celu ho nesli a pak ho tam hodili. A po týdnu, co ho ošetřoval a dával mu pít, začal Husák mluvit a říkal: ,To je křivda, co mně udělali.‘ A strýček říkal, že to je totéž, co jim dělají taky. Tak proto potom za Husáka už žádný politický proces nebyl podepsaný, už to bylo mírnější.“

„Tak na náměstí jako směrem k řece se objevili první povozy a takoví unavení vojáci a taky tanky, a lidi jásali. Strýček musel doma obstarávat domácí zvířectvo, tak jsme se šly podívat s tetou, abychom je přivítaly. No a oni se ubytovali ve škole, tam to obsadili a nechali tam jen školníka. Školník měl dceru o rok mladší než já. Paní (manželka školníka), se kterou jsem později pracovala, mi říkala, že tu dceru musela zamykat, protože oni si tam vybírali Němky, přivázali je k posteli, to byly takový kovový postele, a znásilňovali je, to bylo hrozný. Říkala, že se i ona sama bála, když byli opilí. O takových věcech píše i poslankyně Zuzana Roithová ve své knížce, co zažila její maminka a babička. Oni Rusové tam nechali ty školníkovy, protože si neuměli pustit ani elektřinu. Byly i takové případy, že to ty Němky ani nepřežily. Na tomhle jednání se i někteří Češi podíleli. Stejně jako taková krásná Němka, myslím, že to byla učitelka, tu si podali tak, že to nepřežila. Pak se to vyšetřovalo přes Červený kříž, ale nikdo nebyl potrestán. Ten jeden pán toho litoval, bylo jich na to víc. Měli s manželkou dvě děti a po téhle události to vypadalo na rozvod, ale pak měli třetí dítě jako akt smíření, protože ta manželka mu odpustila, že se nechal těmi lidmi získat k té akci na Němce, při které ta krásná Němka zemřela. Oni je vytáhli z vagonu, který tady projížděl při divokém odsunu. Myslím, že to bylo v roce 1946. Taky dříve tady Českou Třebovou projížděly vlaky s Němci, kteří utíkali před frontou. A z toho vlaku vyházeli třináct mrtvých Němců, neznámých vojínů, kteří jsou pohřbeni tady na parnickém hřbitově.“

„Je to smutný. Tady soudruzi dostali flinty, čekali na Rusy, že přijedou od Skuhrova, ale oni nejeli dlouho. Většinou to byli soudruzi, například jistý Meixner, poznala jsem ho. Dostali flinty, byli opilí, a najednou si vzpomněli, že tady u nás je Němka. Ale babička byla Češka, proti německé národnosti se bránila. Já jsem spala v jedný místnosti s babičkou a dědečkem na otomaně, bylo to v noci, a najednou velký bouchání – nejdřív padly výstřely. Tak jsem se v duchu ptala, co to je, protože jsme byli poslední stavení, a najednou hrozný tlučení na sklo, měli jsme na dveřích mříž a sklo. A on to byl tenhle opilej soudruh, že nám jde zastřelit babičku. Strýček Tonda i já jsme ho znali a on na ni mířil, já jako dítě jsem pocítila strašnej strach, že babičku zastřelí – já ji měla tolik ráda. Zachránilo ji to, že strýček Tonda, matčin bratr, mu zvedl flintu a vzal mu ji. To byl pro mě úděsnej den, když vidíte, jak na milou osobu vám někdo míří.“