Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Tesař (* 1924)

• narozen v roce 1924 v Cetkovicích

• za války značná část rodiny zapojena do odboje

• otec František Tesař pomohl za války Jiřímu Pelikánovi (později ředitel televize a rádia)

• pamětník napojen na partyzánskou skupinu Vela

• tajemníkem revolučního národního výboru v roce 1945 v Cetkovicích

• na vojně postřelen banderovci

• učitel

• v sedmdesátých letech 1 rok ve vězení

• v současnosti žije v Moravské Třebové

Jindřich Tesař se narodil v roce 1924 v Cetkovicích, které leží mezi městy Velké Opatovice, Konice a Boskovice na střední Moravě. Jeho otec František jako náměstek starosty v Cetkovicích pomohl během druhé světové války mnoha lidem v jejich tíživé situaci. Kromě hospodářské podpory ukrýval v domě utečence různých národností a nejspíš byl napojen na odbojovou organizaci Rada tří. Do odboje byl zapojen i Jindřich Tesař a jeho bratři. V roce 1943 musel pamětník na nucené nasazení k firmě Klöckner v Kuřimi, kde se nacházela továrna a zkušebna na letecké motory. V továrně se zapojil do sabotážní činnosti a po bombardování továrny utekl a skrýval se. I přes velké riziko dále podporoval odboj a také partyzánskou skupinu Vela, se kterou se zúčastnil několika sabotážních akcí.

Jeho maminka Anna si Františka Tesaře vzala proti vůli rodičů. Pocházela totiž z významného rodu Křičků, kam patřil například hudební skladatel Jaroslav Křička, básník Petr Křička nebo básnířka a spisovatelka Pavla Křičková – Homolková. „Máma byla ze selské rodiny, a že se zamilovala do chudáka, tak ji vydědili. Tak oni s tím tátou začali úplně od začátku,“ vypráví o svých rodičích Jindřich Tesař, který své dětství prožil v rodných Cetkovicích, kam chodil také do školy a do Orla. Vzpomíná, že ho v dětství silně ovlivnila smrt jeho kamarádky z obce. „Já jsem měl jako malý kluk kamarádku. Koncem první republiky její matka začala chodit s Němcem, vojákem. On byl z pohraničí, od Jevíčka, a musel narukovat. A ta její matka si myslela, že od ní utekl kvůli tomu dítěti. Ona vzala to dítě a v Cetkovicích u rybníka je hodila do vody. Začala křičet. Lidi se seběhli, vytáhli ji, ale už byla mrtvá. A to byla naše kamarádka. Za našema bydlela. Tak to byl pro člověka takový kopanec, že v té lidské společnosti není něco v pořádku. Že je potřeba lidem pomáhat. A já, pokud jsem mohl, tak jsem pomáhal.“ Vzpomíná také, jak v dětství zachránil tonoucí se děvče, které se probořilo pod led a bez jeho pomoci by se z vody nedostalo. „O tom se hodně mluvilo a já jsem byl na vojně ve Frýdku-Místku a dostal jsem pozvánku na její svatbu. Vdávala se, a že jsem ji zachránil život, tak mě pozvala na svatbu.“

Po škole v Cetkovicích šel Jindřich Tesař na gymnázium v Boskovicích a následně na gymnázium do Jevíčka. Maturitu již skládal v době, kdy Německo bylo na vrcholu své moci a ve světovém konfliktu, který vyvolalo, vyhrávalo skoro na všech frontách.

Za války se celá rodina zapojila do odboje

Rodina byla věřící a otec byl členem Československé strany lidové. Již od mládí byl veřejně činný a za války byl náměstkem starosty obce Cetkovice a velmi často zastupoval nemocného starostu Dračka. V této funkci se podle vzpomínek pamětníka zapojil do odboje a pomáhal potřebným lidem. Zprostředkovával tajná mletí obilí, černé zabíjačky. Spolupracoval prý také s panem Opluštilem, který falšoval křestní listy, jež pak byly předávány utečencům. U Tesařů se lidé scházeli na pravidelný poslech zakázaných zahraničních stanic. Otec měl šest dětí a dluhy, a tak na počátku války pracoval také na výstavbě dálnice Vratislav–Vídeň, která měla vést i kolem Velkých Opatovic. Pamětník vzpomíná, že tam otce navštěvovali a tajně označovali sudy s naftou, které se během noci vypouštěly. Otec kvůli práci na dálnici zaměstnal na obci také pamětníkova bratra Františka, který se stal úředníkem pro zásobování a později přes pamětníka tajně do Brna posílal potravinové lístky, které Jindřich Tesař v hotelu Padovec měnil za německé turistické lístky, jež měly stálou dobu platnosti. Ty se pak předávaly uprchlíkům, partyzánům a jiným potřebným lidem.

Jedním z těchto potřebných, na kterého pamětník vzpomíná, byl Jiří Pelikán, který byl členem komunistického odboje a v roce 1940 byl několik měsíců uvězněn na gestapu v Olomouci. Po propuštění nesměl opustit město, ale před soudem se mu podařilo utéct a potom se ukrýval u známých v klášteře a potom se dostal do okolí Cetkovic. Nakonec se také díky otci pamětníka stal pod jménem Bohumil Paroulek tajemníkem obce Kořenec, kde se dočkal konce války. „To byl vysokoškolský student Pelikán a utekl z Olomouce, dostal se do lesů Drahanské vrchoviny. A tam jsme už měli styk s hajnýma a těm jsme předávali uprchlíky a oni je předávali dál na východ. Teď ten Pelikán přišel na samotu do hájenky v Cetkovicích. Teď co s ním? Kdyby zjistili, že tam mají cizího člověka, protože po těch myslivnách chodili, kontrolovali... S tátou se domluvili, že na Kořenci, to je přes jednu vesnici, že potřebujou tajemníka. A ejhle: to je kluk vysokoškolák, tak že by tam mohl pod jiným jménem zůstat. A on tam nastoupil a dělal tajemníka. A po válce odtud přijel a objel, kdo mu pomohl a poděkoval. Šel do Prahy a tam se stal ředitelem rozhlasu a potom televize.“ Jiří Pelikán byl později dokonce poslancem Národního shromáždění a Sněmovny lidu FS. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy emigroval do Itálie.

Tesařovi ve svém domě ukrývali mnoho uprchlíků, které většinou předávali dál. Prý lidi s příjmením Látal a Ženatý. Ti byli nejspíše napojeni na odbojovou organizaci Rada tří. Pomáhal jim přitom i četník Havlík z Velkých Opatovic, ale i o mnoho dalších lidí. „U Tesařů to byl předposlední dům za vesnicí. Měli jsme dům a v dálce byla stodola a ten Havlík a druhej četník, když někdy chytli Rusáky v noci, tak je přitáhli. Samozřejmě jezdily různý policejní auta, tak oni tam museli být v klidu.“ Nějakou chvíli se ve stodole ukrývali také utečenci z nuceného nasazení, kteří bydleli v Cetkovicích. Byli to Vojtěch a Bohumil Smékalovi a Ladislav Beran. Skrýváním těchto utečenců rodina velmi riskovala a v případě prozrazení by ji nečekalo nic dobrého.

V nuceném nasazení a další činnost v odboji a u partyzánů

Po maturitě v roce 1943 byl Jindřich Tesař zaměstnán na Obecním úřadě v Cetkovicích, aby se tak vyhnul nucenému nasazení, které mu jako celému ročníku 1924 hrozilo. V říjnu téhož roku však musel nastoupit k firmě Klöckner v Kuřimi, kde se nacházela továrna a zkušebna na letecké motory. V továrně se pamětník zapojil do sabotážní činnosti. „Tam to ale pro mě byla úžasná škola. Najednou jsem se dostal do haly a teď tam byl mistr Němec, který vám přikazoval, co máte dělat. My jsme německy dost uměli, protože jsme se učili už od páté třídy. A to už jsme měli po maturitě. Hans Vogelsang se jmenoval. A ten Hans Vogelsang se mně zdál, že všichni mistři na mě křičeli a on ne. Warum nicht? On říkal, že má doma nějaký rodinný příslušníky, kteří byli zavření Hitlerem. Tak když my jsme tam sestavovali ty letecký motory, když jsme viděli, že tam má nějaký náhradní součástky, které tam strčíme a ten motor se dá dohromady, to byly motory vysoký jako skříň. Tam byly pole, kde se to celý noci zkoušelo a on nás naučil, že jsme tam dávali nějaký náhradní díly, a oni jak to v noci pouštěli, tak se to rozbilo. To potom vždycky přilítlo gestapo a co kdo dělal a jak to dělal a tak dál. A ten Hans Vogelsang, to nezapomenu, ten do toho vždycky vstoupil, že v jeho prostoru nikdo nic špatného neudělal. Tak ten nás zachraňoval. A věděl o tom, že sabotujem.“

Dne 25. srpna 1944 podniklo americké letectvo nálet na továrnu Klöckner v Kuřimi. Jindřich Tesař stačil před smrtícími bombami utéct a rozhodl se, že se už do továrny nevrátí, a raději se skrýval. Nějaký čas pobyl u tety ve Skalici a potom doma a u další tety v Brně. Tam se přes strýce Josefa Tesaře napojil na odbojovou organizaci nazývanou Sibiř, podle kina v Husovicích, kde se její členové scházeli. Od strýce pak získával letáky, které tajně rozhazoval po městě. Přes kamarády z nuceného nasazení se také napojil na partyzánskou skupinu, u které se prý taky nějaký čas skrýval. „Já jsem byl na Drahanské vrchovině, kde jsem měl kamarády, kteří se mnou byli v Kuřimi, a u nich jsem občas přebýval. (…) Na jednom místě jsme byli maximálně týden. To bylo nebezpečný, protože jak potkávali cizáky, tak je občas udávali.“

V partyzánské skupině se zúčastnil několika sabotážních akcí na trati u Šebetova a Březové. Dnes už neví, o jakou partyzánskou skupinu se jednalo, ale nejspíše to byla skupina Vela, která právě na této trati provedla několik destrukčních a sabotážních akcí. „V Cetkovicích byl nějakej obchodník Zdražil a ten rozvážel tvarůžky, ale taky někdy olej. A my jsme tím olejem natírali v kopci mezi Cetkovicemi a Šebetovem trať. Takže když jsme to natřeli a jel do toho kopce vlak, tak se protáčel a neprojel. Tak hned rozšířený pátrání. Ale my jsme měli výborný četníky a ti nás hned upozorňovali, abychom toho hned nechali. Ale my jsme se zase přeškolili na trať od Skalice do Březové v těch zátočinách. Ale tam to nebylo tak dobrý. Tam byl ten vlak celkem po té rovině rozjetej a přejel to, co jsme tam nastražili. Tak to projel a nebyl účinek.“

Jindřich Tesař také vypráví, že přes strýce Josefa zaměstnaného u firmy Ergon, kde se vyráběla obuv pro invalidy, získával boty, které pak roznášel sovětským partyzánům a přes bratra Františka pro ně sháněl potravinové lístky. Vzhledem k tomu, že skupina Vela byla napojena na partyzánské skupiny Svoboda, Juraj a Delta, nejspíše se jednalo o sovětské partyzány z jedné z těchto skupin.

Pro funkcionáře se stal nepohodlným

V dubnu 1945 těsně před oficiálním ukončením válečného konfliktu v Evropě převzal Jindřich Tesař funkci tajemníka revolučního národního výboru v Cetkovicích. Jeho hlavním úkolem bylo organizovat skupiny, které odzbrojovaly prchající Němce. Často ale spíše hlídaly, aby nedocházelo ke mstám z řad rozlíceného obyvatelstva. Hned následující den po bezpodmínečné kapitulaci Německa se Jaroslav Tesař na kole vydal do továrny Klöckner, kde chtěl pozdravit Hanse Vogelsanga a poděkovat mu. To se mu však nepodařilo, protože jeho bývalého mistra někdo zavraždil. „Hned první den po válce jsem jel na kole do těch lágrů v Kuřimi se po něm podívat, co je, a on byl mrtvej. Nějakej Čech ho zabil. Já jsem pak brečel celou cestu domů.“

Po válce pamětník nastoupil jako učitel měšťanské chlapecké školy ve Svitavách, ale již v říjnu 1946 musel na prezenční vojenskou službu. Dostal se až na východní Slovensko, kde měli za úkol zabránit příchodu banderovců z Ukrajiny. Podle vzpomínek pamětníka byli hned zpočátku při tomto úkolu dva vojáci z jeho družstva zastřeleni. Později byl banderovci postřelen také Jindřich Tesař. „Byla hláška, že v tom Vihorlatu jsou Ukrajinci. Oni chtěli utéct z Ukrajiny do Rakouska. (…) My jsme neuváženě, kdo půjde na banderovce. Bylo nás asi deset, co jsme se přihlásili, a v noci jsme šli. Když jsme docházeli, tak najednou nějaká střelba. Tak jsme utíkali, jenomže kdo utíkal pomalu, tak ten to dostal. Já jsem byl sportovec, tak jsem to dostal do zadku. Tak šest jich tam bylo na místě mrtvých. My ostatní jsme se nějak dostali dolů.“ Po vyléčení ze zranění byl Jindřich Tesař převezen do Frýdku-Místku, kde ale odmítl podepsat vstup do komunistické strany, a tak následovalo další přeložení. „Asi do tejdne jsem byl vyhozenej z té záložní důstojnické školy a byl jsem poslán do Jeseníku,“ vzpomíná.

Po vojně nastoupil jako učitel v obci Koruna, kde se za nějaký čas oženil s Marií Burdovou. To už bylo po únoru 1948, kdy se poměry ve státě značně změnily. Jindřich Tesař vzpomíná, že otec i poté zůstal za Československou stranu lidovou na národním výboře v Cetkovicích. Svého postavení však využíval k jiným účelům než tehdejší vládnoucí garnitura. „Otec mi zavolal. To už jsem měl auto, protože předtím jsem žil na takové zapadlé vesnici. ,Prosím tě pěkně, nezajel bys se mnou do Hranic?‘ Já říkám: ,Proč?‘ – ,No víš, u nás už se nesmí v kostele sloužit mše, a tak se kostel zavřel a bude se chodit na faru.‘ A já, učitel, říkám: ,Pojedu, ale nesmíš to nikomu říkat. Já to také nebudu nikomu říkat.‘ Tak jsem sedl do auta a jeli jsme do Hranic. A ten pán nám tam řekl: ,Tak Franto, cos mně dovezl?‘ – ,Něco jsem ti dovezl, ale napřed musím vědět, co si od tebe odvezu.‘ On byl ředitel cihelny v Hranicích a teď řekl: ,Tak co chceš?‘ A táta řekl: ,U nás už se nesmí sloužit mše svatá v kostele. Jsou tam praskliny.‘ Jakej oni měli k sobě přátelský vztah. Protože on mu řekl: ,Ale Franto, přece nechceš, abych já komunista u vás zachraňoval kostel.‘ A táta řekl: ,Ty ale přece nechceš, abych já lidem vysvětloval, že to komunisté nechtějí, aby se sloužily mše, a proto se kostel zavřel.‘ A on řekl: ,Kolik toho chceš?‘ A on řekl: ,Já nevím, jestli dva nebo tři vagony cihel.‘ Táta mi řekl: ,Běž pro to.‘ Já jsem šel do auta pro takovej velkej demižon slivovice. Donesl jsem to a tím to bylo vyrovnaný. Dovezly se cihly na zastávku a dovezly ke kostelu, a dokonce se kostel trochu rozšířil.“

Na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let pracoval pamětník jako učitel v Křenově a bydlel v Jevíčku. Jednou si tam na veřejné schůzi stěžoval, že se při obecní stavbě ztratil cement, který byl nelegálně odvezen chalupářům. Upozorňoval i na jiné nesrovnalosti a začal být prý nepohodlný pro mnoho lidí, kteří byli do těchto krádeží zapojeni. Jednoho dne si tak pro pamětníka přijela Veřejná bezpečnost. Prošel několika výslechy a byl obviňován z kolaborantství za války, nemravného jednání s děvčaty, a dokonce také z rozkrádání materiálů. Nakonec byl odsouzen na čtyři roky a po odvolání na dva roky. Když soudce četl rozsudek, Jindřich Tesař omdlel, protože nechápal, za co by měl strávit tolik měsíců ve vězení, když byli svědci domluvení a křivě vypovídali. Po roce byl na podmínku propuštěn, ale za ten rok zažil mnoho ponižování a ústrků. „To se vyšetřovalo skoro rok, ale najednou jsem byl propuštěn. Ale předtím, to si nedovedete představit, kolik člověk nasbíral ran. To bylo stovky, tisíce. Shození ze schodů, zavření do sklepa. Já jsem to přestal vnímat, jaké se na mně páchalo násilí, a já jsem plakal.“

Po propuštění se mu rozpadlo manželství a již nesměl nastoupit na místo učitele. Stal se vychovatelem na stavební učňovské škole, kde pracoval až do důchodu. V Praze si našel přítelkyni a zažil tam sametovou revoluci v roce 1989. Dnes žije v Moravské Třebové a polistopadovým vývojem je velmi zklamán.

TESAŘ, J., V upomínku. Vzpomínky sepsané Jindřichem Tesařem a uložené v dodatečných materiálech.

BUŠ, O., Blansko v letech 1938-1945. Magisterská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2009.