Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Teplý (* 1928  †︎ 2016)

• narozen 18. prosince 1928 v Horní Rovni na Pardubicku v selské rodině, otcův statek v rámci kolektivizace převeden do JZD

• 1947–1950 - pobyt na internátě u salesiánů v Praze-Kobylisích, 14. dubna 1950 salesiáni internováni v rámci Akce K

• 1952 - dokončení studia na Vysoké škole inženýrského stavitelství v Praze

• 1952–1954 - vojenská služba, poté práce v Centroprojektu ve Zlíně, zároveň styky se salesiány

• 1955 - zatčen ve Zlíně, vyšetřován v Pardubicích a spolu s několika dalšími odsouzen pro velezradu jako „náboženský terorista“ a spoluzakladatel „Křesťansko-demokratické strany“ na 12 let, r. 1960 propuštěn na amnestii, částečně rehabilitován v r.1994

• od r. 1961 pomocný zedník v Praze, tajné studium teologie

• 1968 - tajně vysvěcen na kněze v NDR, zaměstnán jako stavební technik farního úřadu v Trmicích

• 1974–1996 - farář ve Šluknově

• 1996 - autonehoda, přestěhování do salesiánské komunity v Praze-Kobylisích

• zemřel v roce 2016

  Ve stínu Akce K a kolektivizace

„Kdybych se měl znova narodit, tak bych prosil Pána Boha, aby to bylo zase v komunismu. Bylo to šíleně dobrodružné a já mám rád dobrodružství. Ale zaplať Pán Bůh, že to skončilo.“ – poněkud překvapivá slova Václava Teplého, jemuž „divoký komunistický režim“ připravil nejen mnohá dobrodružství, ale také tvrdou vyšetřovací vazbu nebo roční pobyt na samotce v rámci věznění.

Václav Teplý se narodil 18. prosince 1928 v Horní Rovni na Pardubicku v selské rodině. Otec vlastnil asi 19 hektarů půdy, i přes množství práce ovšem svým synům nebránil studovat na vysokých školách. Václav nastoupil na Vysokou školu inženýrského stavitelství v Praze a bydlel na internátě u salesiánů v pražských Kobylisích. Tam ho také roku 1948 zastihl komunistický převrat a v noci na 14. dubna 1950 následovala Akce K: „Najednou jsem se v noci probudil a před mou postelí stál policajt se samopalem. Vyděsil jsem se a hodil jsem si peřinu přes hlavu. Když policajti vyšli z místnosti, tak jsme vyskočili a podívali se z okna: celý ústav byl obšancovaný lidovými milicemi, policajti tady rabovali a všechny salesiánské představené odvezli do Oseka.“

Hoši z internátu nevěděli, jak se po internaci všech představených zachovat, a proto salesiánští spolupracovníci tajně vyslali Teplého do Lukova u Zlína za starým salesiánským provinciálem Ignácem Stuchlým pro radu: „Jeho nezavřeli, protože byl nemocen, ale dali ho pod hlídání k sestřičkám. Byl tam dříve, než všechny řeholníky sebrali, takže se to nedověděl. Sestřička představená nám říkala: ‚Musíte počkat, než odejde ta paní, co ho hlídá.‘ A varovala nás, abychom o zatýkání nic neříkali, abychom jej neznervóznili, protože je hodně nemocný. Ale já jsem si dodal odvahy a řekl mu, co se stalo a že nevíme, co máme dělat. Stařeček se zarazil, vytáhl šuplík a řekl: ‚Kluci, tady máte sušenky.‘ Tím se to asi v jeho hlavě srovnalo, co se děje a říkal: ‚Já už nemůžu nic zařizovat, ale nějakým způsobem zajeďte za Donem Trochtou do Litoměřic, že jej pověřuji, aby dále řídil celé salesiánské dílo.‘ Tak jsem tedy potom jel za Donem Trochtou… On pak zařídil tajné studium bohosloví pro všechny v celé republice.“

Salesiánští spolupracovníci pomohli také Václavu Teplému a dalším najít ubytování až do konce studií roku 1952. Jeho studia ovšem ohrozil zesílený tlak komunistické moci na rodiny sedláků v rámci kolektivizace v Československu: „Tatínka hrozně šikanovali, nejdříve různými pokutami a těžkými předpisy na odvádění [dávek]. Jednou si jej zavolali do Holic na okres, byl tam týden a maminka tam potom šla, a zrovna když vcházela, tak předseda okresu dával tatínkovi facku. Ale nakonec jej pak pustili… Sousedy vystěhovali až k Litoměřicím, tlak na sedláky byl krutý… Lidé na venkově se báli pomáhat, byli velice zakřiknutí. Venkov byl terorem proti některým sedlákům zastrašený. Lidé by rádi pomáhali, ale báli se… Málem jsem musel skončit studia. Je to div, že rektor dokázal sebrat odvahu, když mu národní výbor roku 1951 napsal, aby mě okamžitě vyloučili ze školy, protože jsem syn ‚kulaka‘. On odepsal, že rektorát vysoké školy nespadá pod národní výbory. Tohle si dovolil tenkrát napsat. To je tedy odvaha!“

Po dokončení studií krátce pracoval v Centroprojektu ve Zlíně, již v listopadu 1952 však nastoupil vojenskou službu. V jednom dopise otci napsal: „Neboj se, stejnak jednou vydláždíme Václavák lebkama komunistů.“ Dopis byl zřejmě zachycen, před postihem jej asi zachránilo jen to, že zajistil výhru své jednotky v soutěži ženistů. Nakonec i na vojně pracoval jako inženýr: „Jednou o půlnoci mě najednou vzbudil četař, že s ním mám jít ke generálovi. Ten mi řekl: ‚Do tří dnů vypracujete plány, budeme stavět sídliště v Litoměřicích!‘ Plány do tří dnů je blbost první třídy, ale já jsem věděl, o co jde, že po něm budou v Praze chtít finanční odhad. Tak už jsem se nemohl k rotě vrátit a spolu s dalšími dvěma jsme dělali tři dny odhadní finanční projekt litoměřického sídliště. Pak jsme pokračovali dále ještě s dalšími stavebními inženýry, dali nám barák a přišlo tam asi třicet vysokoškolských profesorů, které zavolali na manévry. A pak jsme špekulovali, jak to udělat, aby nám ten projekt vydržel až do konce vojny. A to se nám povedlo.“

Projektování litoměřického sídliště mu umožňovalo volnější pohyb, takže během vojenské služby často vyjížděl za salesiány do Prahy. Při jedné návštěvě salesiána Jana Roba složil v červenci 1954 první řádové sliby: „Páter Rob mi najednou povídá: ‚Tady si klekneš, tady máš papír a složíš slib chudoby, čistoty a poslušnosti.‘ Já jsem na to zůstal koukat, že jsem měl skládat slib, který se skládá až po noviciátu. Ale tak jsem to podepsal a složil slib, aniž bych byl v noviciátě.“

  Rozbití skupiny „bojovníků Vatikánu“

Po vojně, v listopadu 1954, se Václav Teplý vrátil zpět do Zlína. Jeho bratr František a strýc Václav Čermák již byli zatčeni kvůli reorganizaci bývalých členů lidové strany v Křesťansko-demokratickou stranu. Václav Teplý věděl, že jeho bratr má doma schovanou pistoli, a tak ji zajel vyhodit do řeky, aby mu tím pomohl. Zároveň vyhodil také trhaviny, které si tajně přivezl z vojny s bláhovou myšlenkou, že s nimi bude doma na zahradě trhat pařezy. To však nebylo nic platné, protože 15. března 1955 Státní bezpečnost zatkla rovněž jeho a několik dalších osob: staršího bratra Josefa Teplého, tři kněze Václava Kubáta, Františka Koláře a Vladimíra Matějku a zemědělce Vincence Roubínka.

„Zatkli mě ve Zlíně, to byl v projektantské kanceláři trochu poprask. Pracovalo nás v tom sále hodně, sebrali mi ze stolku všechny věci a všichni kolegové jenom koukali, co se to děje… Ze Zlína mě odvezli do Pardubic do věznice na výslechy. První týden jsem se domáhal, proč jsem zavřený. Týden jsem to vydržel, ale byl to tak hrozný týden, kdy tam vězňové řvali, když je tahali k výslechům. V noci, ve dne. To bylo slyšet, jak je drží a tahají po chodbách a po schodištích. Div jsem se nezbláznil z toho, co jsem slyšel. Když jsem tak vydržel šest dní, tak jsem si říkal: ‚Máš mít roztlučené zuby? Nebo skončit v blázinci?‘ Jak mě ten vyšetřovatel doběhl! Vyšetřovatel Červený z Práchovic se vytahoval, že je geolog a jestli vím, jak se latinsky jmenují všelijaké kameny. Když viděl, že to všechno vím, tak na mě vyjel, jestli jsme se ve škole učili abecedu. A napsal přede mě velké K, velké D, velké S, abych mu to přečetl, jak jsme se učili abecedu, když jsem tak chytrý. Nějak jsem nedovedl vytušit, co tím sleduje, a tak jsem klidně řekl: ‚Ká dé es.‘ On vyletěl, začal na mě řvát, že jsem spojený s Adenauerem v ilegální křesťansko-demokratické straně. Já jsem valil oči, co já mám společného s Adenauerem a KDS… Pak mě dva měsíce ve dne v noci vyšetřovali. Nemlátili mě, ale fyzicky likvidovali – ve sklepě, dole ve sprchách, kde jsem spal jenom na dřevěné rohožce. Vysmívali se mi, že to tam se mnou všechno skončí, že mají dost času, že se o mně nikdo nedoví… Tak už jsem se jenom těšil, až výslechy skončí. A pak už mi dali asi sedmdesát stránek a neříkali: ‚Přečíst!‘, ale ‚Podepsat!‘ Tak jsem to všechno podepsal. Jako dnes se pamatuji, jaký to byl 31. května krásný den, že už mám všechny výslechy za sebou.“

Teplý netušil, že zásadní informace od něj vyšetřovatelé nezískávají při samotných výsleších, nýbrž skrze hlášení agenta, který s ním byl na cele. Václav Teplý se při výsleších mohl snažit vyšetřovatelům zatajovat, co se dalo, potřebné informace však od něj, otřeseného tvrdým zacházením, nakonec získal agent pod maskou soucitného spoluvyšetřovaného. Agent pak vyšetřovatelům podával někdy i několikrát denně hlášení: „22. března 1955: V. Teplý včera, když přišel od výslechu, byl delší dobu zamyšlen a potom se rozhovořil, že jak to vypadá, tak velmi těžko se bude z toho vysekávat, protože u výslechu o propuštění z vazby nebylo nic řečeno… [Teplý] se z toho celý třásl… nemůže prý tady zůstat, na to prý nedal celou námahu do studií, aby nakonec byl tady… 23. března 1955: Václav Teplý když se v poledne vrátil od výslechu, tak ani slovo nepromluvil a jen chodil chvíli po cele, potom si sednul a hlavu dal do dlaní a stále o něčem přemýšlel, zatímco rukama si nervózně třel spánky a občas bylo na něm vidět, že je hodně rozrušen, což se projevovalo tím, že trhal hlavou. Potom zase začal chodit a teprve po chvíli prohlásil, že je to asi marné se odvolávat, že už do toho padá, ale neřekl zase do čeho… 24. března 1955: … Až potom zase začal mluvit o tom, že ještěže prý člověk má toho Pána Boha, jinak že by byl úplně nemožný, kdyby se od něj měl odvrátit, to prý člověka velmi posiluje, a tak každý den dělá dlouhou modlitbu, která trvá tak kolem hodiny, a to jak ráno, tak v poledne i odpoledne a večer. Také se dnes ráno otázal‚ jestli nevím, kolik tak by mohl dostat let… Dále mluvil o tom, že jeho bratr Fanouš měl také nějakou pistoli, a tu ale nám doznal… 25. března 1955: Václav Teplý nyní za poledne se mnou rozebíral celou svoji situaci, a tak jsem se s ním dostal na další věci, když jsem mu vysvětlil, že nyní naše námaha je marná, když máme proti sobě důkazy anebo nás usvědčuje jiný, byť jen v protokolech, jako mně se to děje nyní. Tak jsem s ním rozebral věci, kde se mně s velkým povzdechem pochlubil, že bohužel nemá jenom ty salesiány, ale že má toho více, než si myslím. Také se mě ptal, zdali by dokázali najít trhaviny, když je hodil do řeky. A tak jak jsme to probírali, řekl mi, že je právě před vánočními svátky hodil do řeky Loučné, když dělal doma velký pořádek ve svých věcech, kdyby náhodou přišli k němu na prohlídku… 25. března 1955: Václav Teplý se mnou prohovořoval zase svůj případ, a tak se mi zase svěřil, že ty trhaviny odcizil na vojně… 31. března 1955: Václav Teplý včera, když se vrátil, tak teprve po mém upozornění, že má špinavé boty, vyprávěl, že byl s autem na projížďce, a to až u Rovně, u náhonu na mlýn, kde hodil ty trhaviny a pistoli, která patřila Fanoušovi. Bylo tam však hodně vody, že zůstal překvapen, a tak někteří z orgánů, kteří jeli s ním, šli se domluvit do mlýna, o vypuštění vody, aby to našli. Teplý dále říká, že kvůli velké vodě se tedy nehledalo a bude se hledat asi, až klesne…“

Tentýž agent, který se podepisoval číslem 231 a jen výjimečně pod jménem Zelenka, jen měsíc předtím podával obdobným způsobem zprávy o tom, co mu vyprávěl důvěřivý Václav Čermák: „Pak V. Čermák mluvil o svém dalším synovci, kterého jmenoval jen křestním jménem Venda, ale říkal, že je to bratr tohoto synovce, co je tady, Fr. Teplého. Čermák říká, že ho zapojil ještě více než Fanouše a že se dobře k tomu hodil, takže je do toho také dost zapleten, ale ještě nebyla o tom dosud u výslechu širší řeč, a tak se na to musí Čermák připravit, protože k tomu stejně asi dojde, aby věděl, jak to bylo a co všechno mu Véna dal a co i Čermák mu dal za úkol a jaké instrukce, ale jenom ví, jak si tak pamatuje, že to také byly instrukce na boj s Rudou armádou, jak by sem vkročila v případě konfliktu, a jaké způsoby boje proti ní se mají vést.“

Činnost v KDS tvořila hlavní bod obžaloby proti zmíněné skupině zatčených, z nichž většinu pak Vyšší vojenský soud v Praze 18. října 1955 odsoudil za velezradu. V případě Václava Teplého soud rozsudek zdůvodnil takto: „Podobně v roce 1951 byl do činnosti uvedené velezrádné organizace [KDS] zapojen druhý synovec Čermáka, obviněný Václav Teplý. Stalo se tak při návštěvě Václava Teplého u Václava Čermáka v Havrani u Mostu. Václav Čermák nejprve seznámil podrobně Václava Teplého s existencí a velezrádnými cíli ilegální organizace ‚Křesťansko-demokratická strana‘ a vyzval obviněného Václava Teplého, aby k této organizaci přistoupil. Obviněný Václav Teplý přisvědčil a byl podobně jako jeho bratr [Josef] do této velezrádné organizace zapojen… V březnu 1953 při cvičení s trhavinami podařilo se obviněnému Václavu Teplému odcizit u útvaru 12 náloží tritolu po 200 g. Současně odcizil asi dva metry zápalnice. Měl v úmyslu opatřit si později i rozbušky a použít trhavin k trhání pařezů. V té době již prakticky nebyl ve styku se strýcem Čermákem. Trhaviny uschoval a později odvezl do bydliště svých rodičů, kde je bez povolení přechovával… Obvinění Josef a Václav Teplí spolčili se s Václavem Čermákem při plném vědomí toho, že takzvaná ‚Křesťansko-demokratická strana‘ je protistátní organizací, mající za cíl zničení lidově demokratického státního zřízení. Je tedy u obou naplněna skutková podstata trestného činu § 78 odst. 2 písm a), odst. 1 písm b) tr. zák. … Nebylo prokázáno, že by [Václav Teplý] tritol odcizil a u sebe ukrýval za jiným účelem než pomoci rodičům při trhání pařezů… Bylo však nutno obviněného Václava Teplého uznat vinným rozkrádáním národního majetku, poněvadž mu bylo známo, že tritol je majetkem vojenské správy, tedy majetkem národním, a dále nedovoleným ozbrojováním, protože jmenovaný bez povolení hromadil výbušniny… V úvodu rozsudku bylo poukázáno na jednu z forem boje Vatikánu proti lidově demokratickému zřízení v ČSR… Typickým příkladem získávání lidí pro protistátní činnost Vatikánu je také případ obou bratří Teplých. U nich využil Čermák jejich nespokojenosti s politikou odhalování a zatlačování kulaků, ani nepotřeboval apelovat na jejich synovské city a snadno z obou učinil nepřátele… Tak ze všech stran a v mnoha formách byl tímto procesem ukázán boj Vatikánu proti lidově demokratickému státnímu zřízení a zneužívá osobních vlastností slabších lidí… Za to se odsuzují… Václav Teplý na 12 (dvanáct) let…“

Václav Teplý ke ‚Křesťansko-demokratické straně‘ dodává: „Malinko to nějaký reálný základ mělo u strýčka [Čermáka], ten skutečně u něčeho takového byl. Ale my ostatní jsme k tomu přišli jako slepí k houslím. Strýc mohl dávat něco takového dohromady, ale my ostatní jsme těžko mohli něco organizovat. Vždy jsme se rádi s celou rodinou setkávali na posvícení u babičky v Hrochově Týnci a strýc nás měl při jedné té slavnosti informovat o KDS a my jsme mu měli slíbit pomoc. Ale já nevím, něco tam bylo, ale že by něco takového bylo organizované ve velkém, to určitě ne.“

Šlo tedy především o politický proces, jenž měl zasadit těžkou ránu reorganizující se bývalé lidové straně a domnělým „bojovníkům Vatikánu proti lidově demokratickému státnímu zřízení“. Krádež trhavin pak představovala vítaný důkaz nebezpečnosti celé skupiny. Kvůli této krádeži roku 1994 Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rehabilitoval Václava Teplého pouze částečně: výrok o vině velezrady sice zrušil, avšak trest za krádež trhavin pouze snížil na jeden rok. V odůvodnění rozsudku z roku 1994 se nakonec dodává: „Vzájemnou souvislost činů, pro které byl Ing. Václav Teplý odsouzen [tj. spoluzakládání KDS a krádeže trhavin], je také nezbytné vidět v tom, že pro tehdejší režim představovaly určitý prostředek, pomocí kterého docházelo k likvidaci politických protivníků a nepohodlných osob tehdejšímu zřízení.“

  Likvidace vězením

„[Po soudu] mě nechali na Ruzyni, tam jsem byl ve sklepení. To bylo hrozné. Sluníčko jsem neměl, na vycházku mě vodili do bunkru jenom v noci na deset minut, a to jenom občas. Okna byla s drátovaným sklem, takže jsem sluníčko neviděl. A pořád sám a sám. To šla kila dolů velice rychle.“

V polovině 50. let se začaly rozbíhat revize politických procesů, takže po půlroce vězení se konal s Václavem Teplým druhý soud, který kvůli nesrovnalostem v případu trest zkrátil o dva roky na deset let. Tvrdé podmínky ve vězení se tímto ovšem příliš nezměnily: „Celé dny se mohlo jenom chodit, nesmělo se vůbec sedět. Jenom na noc nám dali štruzok a ráno jej dali zase pryč… Bachař byl v zimě v kožichu a já měl na sobě jenom pyžamo. Neměl jsem žádné ponožky, jenom jsem si toaletním papírem obalil nohy, aby mi nebyla zima. Dole jenom beton a na tom jsem spal… To je vysloveně dělané, aby člověk dostal zápal plic. Pak by jenom napsali: ‚Dostal zápal plic, zemřel.‘ A hotovo. Ale že mně to zavinili, to už by neřekli. Takhle oni likvidovali lidi.“

S podobným koncem zřejmě počítali i věznitelé. Poprvé dostal Václav Teplý tuberkulózu již během vyšetřování, podruhé pak ve vězení, a nebýt amnestie roku 1960, toto téměř neléčené onemocnění by ho stálo život: „Pět let jsem prožil jenom v pevné věznici… Když jsem odcházel, nevrátili mi ani občanku, zřejmě už nepočítali s tím, že mě někdy propustí, že se někdy dostanu ven z pevné věznice, kde jsem byl stále v tvrdých podmínkách a o hladu… Před propuštěním si mě zavolali pánové v bílých pláštích – nevím, jestli to byli doktoři nebo převlečení estébáci – a ptali se, jak to, že jsem se na tu tuberkulózu neléčil. V prvním momentu jsem jim chtěl vynadat, ale pak jsem se naštěstí ovládl, takže jsem jim řekl: ‚No, já jsem se nemohl léčit, vždyť byly přece porouchané stroje.‘ Oni potřebovali mít asi nějakou takovou odpověď… Hned po propuštění jsem šel do Pardubic do nemocnice, kde mi pan primář říkal: ‚No, ještě tři měsíce ve vězení a už jsme vás nevyléčili.‘“

Vyšetřování a celých pět let vězení Teplý dokázal přežít díky neustálé modlitbě: „Hodně jsem se modlil. Bez toho bych to nepřežil, to můžu otevřeně říct. Kdybych se nemodlil, tak bych tady dneska určitě nebyl. Celé dny jsem se modlil růženeček jeden za druhým, když jsem byl ve vazbě i na samotkách… Poznal jsem, co to znamená, když člověk nevidí sluníčko, nemá co jíst a je hladový, nemá naději na žádnou svobodu a cítí se bezmocný. Na takový režim nebyl zvyklý celý národ. Protektorát byl proti tomuto nic, protože za protektorátu jsme věděli, že to jsou Němci, ale teď to byli naši lidé. A to byl největší šok… Ale jednou mi náhle jako blesk došlo, jak to, že ačkoli nemůžu nic dělat, se najednou cítím dobře – mám hlad, nemám nic, a přesto se najednou cítím vnitřně dobře. Člověk jakoby vnitřně opustí svět a ucítí v srdci uspokojení, že dělá dobře, jak žije. Pak už jsem necítil strach z toho, že už svět nikdy neuvidím. Mně pak už kriminál vlastně vůbec nevadil.“

Salesiánský „stavební technik“

Po propuštění z vězení se musel Václav Teplý ještě dva roky léčit. Koncem roku 1961 začal v Praze pracovat jako pomocný zedník, zároveň však opětovně navázal styky se salesiány a začal tajně studovat teologii. Počátkem roku 1968 jej nakonec salesiánský provinciál P. František Míša SDB (zvaný Dominus) vyslal spolu s Václavem Komárkem do východoněmeckého města Görlitz, kde je oba biskup Schaffran 7. ledna 1968 tajně vysvětil na kněze.

„Pak jsem ještě víc než rok nesměl mluvit s nikým, že jsem knězem. Ani za Dubčeka Dominus nechtěl, aby se o tom vědělo. Dominus má veliké zásluhy, jenom jemu prakticky celá naše střední a stará generace děkuje za to, že jsme vystudovali na kněze, že to vzal na sebe a riskoval. Taky nechtěl, aby se o něm na veřejnosti mluvilo, a ani nikdy na veřejnosti nesloužil mši svatou.“

Roku 1969 se Teplý přestěhoval do Trmic, kde byl na farním úřadě zaměstnán jako „stavební technik“ a vedl jakožto vystudovaný stavební inženýr opravu kostelů v okolí. Teprve od poloviny toho roku mohl začít vystupovat jako kněz, a jeho matka se o jeho kněžském svěcení dozvěděla dokonce až na konci roku 1969. Oprava kostelů v okolí Trmic se stala záminkou pro setkávání desítek mladých věřících z Čech i Moravy.

O aktivitách trmických salesiánů s mládeží se brzy dozvěděla StB, a tak tuto salesiánskou komunitu rozptýlila: „V průběhu roku 1973 i nadále negativně ovlivňovala mládež salesiánská komunita v Trmicích, v jejíž činnosti byli zapojeni duchovní: Vojtěch FUGLÍK…, RYCHLÝ Jan…, ing. Václav TEPLÝ, nar. 18. 12. 1928, bez státního souhlasu a František VITÁSEK… Uvedená salesiánská komunita působila do 15. 10. 1973, kdy došlo k jejímu rozpuštění tím, že duchovní FUGLÍK odešel do hradecké diecéze do Plotiště a za tohoto přišel do Trmic OTČENÁŠEK Karel. V průběhu letošního roku již nedocházelo ke scházení mládeže na faře, jak tomu bylo v letech minulých, a rovněž již nebyla při mších konána moderní beatová hudba…“

Teplý při odchodu z Trmic ovšem získal státní souhlas a začal působit ve Šluknově: „Tam jsem byl hodně zaneprázdněný… Přitom jsem s Dominem jezdil na ‚chaloupky‘ [akce pro mládež na osamělých chalupách], ale už jsem tam z časových důvodů nemohl tolik pomáhat jako osobní účastník. Tak jsem alespoň dělal plány na rekonstrukce těch ‚chaloupek‘… S Dominem jsem ze Šluknova často vyjížděl také navštěvovat spolubratry… Jednou jsem však jel na kole, zmokl jsem, nachladl a dostal horečky. Poležel jsem si v nemocnici měsíc. P. Smrčina díky tomu dostal tichý souhlas od církevního tajemníka, že mohl ve Šluknově sloužit mše svaté. Já jsem toho pak pořád zneužíval, že jsem mohl na dva tři dny ze Šluknova vypadnout. On mě sice huboval, že pořád jezdím s maminkou k bratrovi – takhle jsem se vymlouval, ale ve skutečnosti jsem jezdil s Dominem po celé republice.“

Signální svazek vedený Státní bezpečností v Ústí nad Labem ukazuje, že tajná policie Teplého sledovala nadále i v 80. letech kvůli tajnému tisku náboženských tiskovin. Společné aktivity s Dominem a dalšími salesiány ovšem Státní bezpečnosti zřejmě zůstaly utajeny. Bezpečnostní orgány se zřejmě nechaly uchlácholit mimo jiné rostoucím věkem a horšícím se zdravotním stavem Václava Teplého, a tak přistoupily jen k „preventivně výchovným opatřením. Objekt [Teplý, krycí jméno STAVAŘ] byl upozorněn na to, že rozšiřování tiskovin vydávaných mimo území našeho státu, ale i nelegálně vydávaných v ČSSR dává možnost státním orgánům provést vůči jeho osobě represivní opatření… Z dalšího průběhu pohovoru bylo patrno, že si je objekt akce STAVAŘ plně vědom možných právních následků a že se od případné nelegální výuky náboženství distancuje.“

Pastorační činnost ve Šluknově Václav Teplý vykonával až do roku 1996, kdy se při jedné cestě s Dominem na Slovensko naboural u Zlatých Moravců. Po několikatýdenním pobytu v nemocnicích jej místo návratu do Šluknova čekalo přestěhování do salesiánské komunity v Praze-Kobylisích, kde dodržuje „klidový režim“.

  Sametová revoluce a postoj ke komunistům

V prosinci 1989 se Václav Teplý aktivně zapojil do revoluce na lokální úrovni. V materiálech StB z té doby se píše: „V současné době dostal ing. TEPLÝ ‚za úkol‘ zorganizovat ve Šluknově Křesťansko-demokratickou stranu. Řekl, že s tím má zkušenosti, i když trpké, z minulosti. Nyní působí především mezi občany města, kteří k němu chodí na konzultace v politických věcech… V souvislosti s občanským hnutím navštívil ing. TEPLÝ iniciativně místní ZDŠ a besedoval s učiteli. Nabádal je, aby si uvědomili svoje postavení a odmítli kontrolu nadřízených orgánů… Po první besedě ve škole nyní docházejí učitelé k němu na faru, kde spolu probírají způsoby činnosti pedagogů na děti. Učitelé pochopili, že on sám nemůže zvládnout všechno, a jsou ochotni samostatně působit podle jeho pokynů.“ Na konci této zprávy jsou uvedeny ještě tři kroky, k nimž by se v budoucnu mělo přikročit: měla by se obnovit salesiánská komunita, Československo by se mělo omluvit odsunutým Němcům za příkoří z roku 1945 a měla by se vyhlásit všeobecná amnestie vězňů.

Aktivitu StB v té době zmiňuje i Václav Teplý a přitom zpětně hodnotí celou revoluci: „Jako křesťan jsem vždycky pro sametovou revoluci. Ta navíc ukázala světu, že zlo nemusím potírat zase jenom násilím. Protože jedno násilí tvoří další násilí – to máme zkušenosti z dějin. Já jsem poznal zlobu v lidech a vím, že zlo může v lidech vybujet, i když by ho nechtěli. Násilnější postup proti komunistům by si ti zlí lidé určitě nenechali líbit. To, že mohli ještě nějakou dobu existovat – vždyť ve Šluknově na mě chtěli donášet ještě dva měsíce po sametové revoluci – jim vyrazilo zbraň z rukou. Estébáci ani nezpozorovali, že jim někdo jejich moc bere – že je Sacher nechal dva týdny v domácím vězení, že musí zůstat v pohotovosti doma u telefonů. Že mohou zůstat doma, jim vyhovovalo po lidské stránce. Že musí zůstat u telefonu, to je trochu omezovalo, ale byli to schopni snést. Pak jim řekli, že je propouští, ale dostali ještě odstupné, aby nemohli reptat. Tím byly pryč důvody, proč by měli sáhnout po zbrani. Proč by měli sáhnout po zbrani, když se měli dobře?“

I přes otřesné zkušenosti s komunisty Václav Teplý zastává umírněný postup vůči lidem spojeným s komunistickým režimem. Zároveň velmi varuje před unáhlenými závěry a odsudky: „Člověk musí být pořád opatrný v tom, někoho odsoudit. Je těžké vynášet rozsudek. Když některý člověk ve svém rozumu jedná podle představy, která je do něj skoro čtyřicet let vtloukaná, když je člověk nějak vychovaný, těžko po mnoha letech mění názor. Proto lze dost těžko obviňovat komunisty, že nejsou schopni si dneska přiznat, že jednali jinak. Zbourali by tím vlastně celý svůj život. A na stáří by museli uznat, že šli falešnou cestou. Přiznat vinu dokáže jenom hluboce věřící člověk. Já nemůžu hned každého člověka odsoudit, ale musím přemýšlet, proti čemu vlastně pracuji, co vlastně potírám, co obviňuji, koho obviňuji. A tady musím být moc opatrný, protože to není tak lehké rozeznat. Všechno to má nějaké kořeny, nějaké souvislosti.“