Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Teodosijev (* 1944)

• narozen 5. ledna 1944 v Praze

• otec pocházel z Ukrajiny, ze které uprchl, a v Československu dostal politický azyl

• z dětství si vybavuje návštěvy tajné policie

• v období pražského jara odjel do Německa, kde pracoval u firmy Siemens

• po návratu do Československa dostudoval vysokou školu

Můj táta přijel do Československa a dostal politický azyl

Pavel Teodosijev se narodil 5. ledna 1944 v Praze. Jeho otec Konstantin nepocházel z Československa. Příběh svého otce si Pavel z vyprávění pamatuje následovně.

Konstantin Teodosijev se narodil v roce 1900 na Ukrajině. Po základní škole studoval na pedagogickém institutu v Černovicích. „Na Ukrajině byla situace, že Ukrajinci nechtěli pod Sovětský svaz, a tak spolužáci mého táty napsali ve třídě na kus papíru jednoduchý leták. Ten si podávali mezi sebou a to znění bylo něco ve smyslu, že chtějí svobodnou Ukrajinu. Jenže ten leták se dostal do rukou policie.“ Pavlův otec a jeho spolužáci byli zatčeni a několik měsíců drženi ve vazbě. „Během těch třech měsíců se občas v noci ozýval rachot a chození po chodbě. Pár lidí zmizelo, to znamená, že byli odvlečeni na popravu.“ Nakonec si přišli i pro Konstantina a spolu s dalšími ho vedli na dvůr. „Můj otec přemýšlel nad tím, že přece není možné, aby to s ním takhle skončilo, kvůli takové hlouposti.“ Rozhodl se tedy utéct. Dle vyprávění se mu podařilo přeskočit zeď, utéct a schovat se ve městě. Po pár dnech se s pomocí známých dostal do Polska. Tam si obstaral falešné doklady a přesunul se do Československa. „Tou dobou Československá republika vyhlásila pro všechny emigranty ze Sovětského svazu, že dostanou politický azyl. Můj táta sem přijel, dostal politický azyl.“

V Československu začal pracovat jako pomocný dělník na stavbách, po čase vystudoval vysokou školu lesnickou a pracoval ve výzkumném ústavu lesnickém. Po roce 1948 musel z ústavu odejít a do konce života pracoval u meliorací.

Ze školy mě v sedmé třídě vyhodili

Pavel si ze svého dětství na Praze 6 vzpomíná na návštěvy tajné policie. „Otec u těch meliorací pracoval týden na venkově a pak se vracel domů. Během toho týdne přišli tajní a vyslýchali mámu, co dělá, jak to všechno vypadá. Mámě to bylo nepříjemné, tak to řekla tátovi a ten přišel na geniální věc. Koupil sovětské noviny Pravda a rozhodil je na stolku u vchodu. Když přišli, jeden mrknul na stolek, pak zase provedli to povídání, kdo co dělá a tak, a od té doby už se neobjevili.“

Základní školu musel Pavel v sedmé třídě opustit. „Ředitelka asi vycítila, že jsem syn emigranta, tak mi dělala potíže. Ale taky jsem byl dost zlobivý. Zařídila, že mě z té školy v sedmé třídě vyhodili.“ Ačkoliv se rodiče dlouho snažili, aby Pavel nemusel vstoupit do Pionýra, na další škole se tomu nevyhnul. Kamarádům v Pionýru pak Pavel prozradil, že má pistoli. „To byla pistole, kterou jsem kdysi vyměnil s kamarádem za německou helmu, byla to hrouda rzi. Vyčistil jsem ji, chyběly v ní součástky a nenapadlo mě nic lepšího, než tam ty součástky ze stavebnice Merkur doplnit. Vypadalo to, jako že to je funkční.“ Když na to přišla policie, opět přišla k Teodosijevovým do bytu. „Máma se rozesmála. Řekli jí, ať se nesměje, že se takhle dostávají zbraně do rukou reakce.“ Nakonec ale vše dobře dopadlo, Pavel kamaráda neprozradil a tvrdil, že ji našel ve sběrně. Tím vše skončilo.

Od dvanácti jsme čekali frontu na vízum

Další problém nastal, když měl Pavel nastoupit na střední školu. Nakonec nastoupil do školy v Benešově, což znamenalo každodenní brzké vstávání. Po nějaké době mohl přejít do bližší Ruzyně. Ve studiu pak pokračoval na strojní fakultě v Liberci.

To už bylo v období pražského jara a Pavel se dozvěděl, že je možné získat vízum do Německa. „Od dvanácti jsme čekali frontu na vízum, bylo to v ulici Ve Smečkách, jestli se nepletu. A bylo legrační, že kolem dvanácté jedné hodiny běžel okolo fronty chlápek, hubený, a on to byl Zátopek Emil. Tak se tam podivoval, co tam děláme, a ledacos vyprávěl. […] Pár vtipů nebo zajímavostí tam hodil. A my jsme se ho ptali, kam běží. A on říkal: ‚No já jsem byl na pivu na jednom konci Prahy a teď běžím domů.‘“ Po dlouhém čekání Pavel vízum do Německa dostal a s kamarádem odjel do Mnichova.

Myslel jsem, že jsem u ředitele, a on to byl vrátný

„Začali jsme všichni shánět práci a já jsem se po gymnáziu vyučil elektromontérem. Řekl jsem si, že půjdu do firmy Siemens a že jim tam nabídnu svoje služby. Sedl jsem do tramvaje a koho jsem mohl, jsem se vyptával, kde je firma Siemens. Jeden člověk mi řekl, že tam pracuje, ať přijdu druhý den.“ A druhý den se Pavel na danou adresu opravdu vydal. „Otevřel jsem jakési skleněné dveře, další dveře a tam seděl člověk, měl kolem sebe hrozně moc přístrojů a obrazovek. Myslel jsem, že už jsem rovnou u ředitele firmy. On na mě spustil x jazyky, já jsem vůbec nevěděl, nezabral jsem zkrátka, až jsem mu dal tu vizitku. On to byl vrátný. Já myslel, že to byl ředitel, a on to byl normální vrátný.“ Nakonec se dostal na oddělení, kde, alespoň podle toho, co rozuměl, dostal práci. „Ona [úřednice] se mě ptala, jestli mám auto. A já jsem jí rozuměl, jestli chci auto. Byl jsem nadšený, tak jsem řekl: ‚Jo, chci auto.‘ Tak mi dala plánek, kudy se tam [na pracoviště] dostanu. Jenomže já auto neměl a auto mi nedali.“ Pavel ale nic nevzdal, ubytoval se a druhý den vyrazil na pracoviště pěšky. Jeho úkolem bylo pracovat na zabezpečovacím zařízení v plynárně za tehdy rozestavěným mnichovským stadionem.

Když mu vypršelo vízum, vrátil se zpátky do Československa, aby si ho prodloužil. To už se ale po okupaci Československa opět zavřely hranice a Pavel už se ven nedostal. „Po zkušenosti toho svobodného života jsem to psychicky neunesl. Sedl jsem na stop, jel jsem na Slovensko, pak do Maďarska.“ Přestože neměl vstupní vízum ani razítko v pase, přešel hranici do Jugoslávie a dostal se stopem až do Bělehradu. „Tam jsem strávil jednu noc, všechno ze mě spadlo, že jsem to dokázal. Sedl jsem na vlak a jel jsem domů.“

Měli jsme úkol hotový za půl roku a pak nebylo do čeho šťouchnout

Po návratu do Prahy pracoval jako elektromontér a dostudoval vysokou školu. Po ukončení studia působil na katedře profesora Vrby, kde se pracovalo na státních výzkumných úkolech. „Ty byly na pět let. Měli jsme to hotové za půl roku a pak tam nebylo do čeho šťouchnout. Chvíli se mi to líbilo a pak už to nešlo vydržet.“ Na konci roku se stávalo třeba to, že za ním přišel profesor Vrba a řekl mu, že je potřeba utratit peníze a ať si něco koupí. „Mohl jsem si koupit cokoliv, třeba něco k sobě do dílny.“ Pavel měl totiž vedle zaměstnání také svou dílnu, ve které opravoval starožitný nábytek.

Dnes (2021) je Pavel Teodosijev v důchodu a mladé generaci vzkazuje: „Učit se, učit se, učit se. Čím míň má člověk vzdělání, tím víc se ve světě člověk pohybuje jako moucha v pavučině.“