Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Tejklová (* 1947)

• narozena 12. ledna 1947 v Bystřeci

• rodina vlastnila malé hospodářství

• v roce 1958 vstoupili do JZD

• po zemědělské škole pamětnice nastoupila do JZD Bystřec

• v roce 1971 se vdala za Josefa Tejkla

• vzpomíná na strýce – kaplana Huga Vaníčka

Marie Tejklová prožila život plný práce v zemědělství. Odmalička pomáhala v rodinném hospodářství v Bystřeci. V roce 1958 vstoupili rodiče do JZD, a aby se vůbec uživili, nechali si krávu a záhumenek, protože výdělky byly minimální. V roce 1964 odešla do JZD pracovat i pamětnice a zůstala tam až do důchodu.

V létě pracovala na poli a v zimě v přidružené výrobě. Přestože v začátcích JZD znamenala práce tam těžkou fyzickou dřinu, zažívala pamětnice v kolektivu, kde převažovaly ženy, i veselí a lidskou pospolitost. Osudy jejích předků dokumentují válečné a poválečné roztržení rodiny z otcovy strany. V dětském věku poznala strýce Huga Vaníčka, kterého pak s manželem navštěvovala v zapadlých farnostech, kam byl jakožto nepohodlný kněz dosazen. P. Hugo Vaníček, S.J., vstoupil v roce 1939 do zahraniční armády a od října 1944 sloužil jako polní kaplan u Dunkerku.

Koupelna nebyla

Marie Tejklová, rozená Grunwaldová, se narodila 12. ledna 1947 v Bystřeci u Jablonného nad Orlicí. Její otec byl Jindřich Grunwald (1903–1983) a matka Františka, rozená Pavlíčková (1914–1986). Manželům Grunwaldovým se spolu s Marií narodil jako dvojče ještě Josef, který ale po třech měsících zemřel na zápal plic. Nejstarší bratr pamětnice Jindřich (1940–1988) vystudoval strojní průmyslovku a druhý bratr Jaroslav, narozený v roce 1945, se vyučil zedníkem.

Rodina žila až do roku 1958 běžným vesnickým způsobem – soukromě hospodařili, pěstovali brambory, obilí, len, chovali šest krav a rodiče vedli děti k víře. „Rodiče se hodně nadřeli a my jako děti jsme doma samozřejmě musely odmalička pomáhat,“ vzpomíná pamětnice, „Plely jsme len, kopaly brambory, boudkovaly obilí, sušily seno, v zimě se mlátilo obilí.“ Jejich dům měl dvě obytné místnosti – kuchyni a ložnici. „Koupelka nebyla. Všichni jsme se myli jednou za týden ve vaně, která se přinesla ze stáje a do níž maminka nalila ohřátou vodu.“ 

Těžká práce i pospolitost

V roce 1958 vstoupili rodiče do JZD a chodili tam pracovat. Aby se rodina uživila, ponechala si záhumenek a krávu. Začátky v JZD byly krušné. Za jednu pracovní jednotku se dávalo čtrnáct korun, ale dostali jen sedm korun, protože zbytek se vyplácel až na konci roku podle toho, jak družstvo hospodařilo. Sedm korun byl denní výdělek Františky Grunwaldové z kravína, za který zaplatila dvěma dětem ve škole oběd na jeden den. Odpoledne chodila maminka ještě pracovat na pole. Celé dny – volné i pracovní – se nesly ve znamení těžké práce doma i v družstvu. Tak to bylo na vsi obvyklé.

Marie si po základní škole dodělala dvouletou zemědělskou školu a v roce 1964 nastoupila do JZD Bystřec. Chodila s převážně staršími ženami na pole ručně trhat len, boudkovat obilí, rozhazovat hnůj. „Byla to velká dřina, ale na poli bylo veselo. Když někdo slavil, přinesl něco dobrého. Byla nás tam kupa. Lidé byli hodně spolu. Nepamatuji, že by někdo nadával, lidé si nezáviděli a byli spokojení.“ Na poli se pracovalo od brzkého rána do jedenácti hodin, pak šly ženy na dvě hodiny domů uvařit oběd a obstarat děti, a od třinácti hodin znovu na pole až do večera. V zimě se chodilo pracovat do Tesly Jablonné. Pamětnice uvedla srovnání výdělku a ceny potravin na příkladu: hodinový výdělek za obracení lnu byl 3,50 koruny a jedno máslo stálo tehdy 10 korun.

Na jednadvacátý srpen 1968 Marie Tejklová vzpomínala: „Dozvěděla jsem se o napadení z tranzistorového rádia, které mi přinesl bratr. Byli jsme všichni hodně překvapení. Když jsme byli na poli u státní silnice, tam jsme viděli jezdit kolony sovětských aut. Někdy jsme na ně hrozili, ale když zpomalovaly, tak už jsme měli strach. Nadávali jsme na ně, to ano…“ 

V červnu 1971 se pamětnice vdala za Josefa Tejkla, kterého poznala na zábavě ve vsi. V letech 1972, 1974, 1976 a 1981 se jim narodily čtyři dcery. Marie pracovala v JZD celý život –  přes léto na poli a v zimě měli v přidružené výrobě zajištěnou práci z Tesly Jablonné. V roce 1991 šla pracovat do kravína a v roce 2002 odešla do důchodu. „V kravíně to byla pěkná práce bez výkyvů počasí. Fyzicky jsem dělala celý život, ale nebylo to na škodu. Vůbec mě teď nebolí záda…“ uvažovala pamětnice.

Bratři stáli proti sobě 

Marie Tejklová je neteří vojenského kaplana P. Huga Vaníčka, S.J. (1906–1995). Vaníčkova matka Marie, rozená Vašková (1872–1948), se při své službě v německé rodině v Bobischau (dnes polský Boboszów) seznámila s Franzem Grunwaldem (1871–1904), kterého si vzala za manžela a měli spolu syny Jindřicha (1903–1983), což byl otec Marie Tejklové, a Františka (1899–1960). Když v roce 1904 ovdověla, vrátila se z Bobischau do Bystřece a vdala se podruhé, za Františka Vaníčka (1876–1959). V roce 1906 se jim narodil syn Hugo. Po druhé světové válce odsunuly československé úřady rodinu Františka Grunwalda do Německa. Když se pak bratři František a Jindřich po letech potkali, vzpomínali na to, že každý z nich musel s vypuknutím druhé světové války do jiné armády – Franz do německé a Jindřich do československé. U opevnění v Orlických horách prý pak bratři stáli – aniž to tehdy věděli – proti sobě, každý na jiné válečné straně.

Strýc Hugo Vaníček

Hugo Vaníček se narodil v Bystřeci, studoval filozofii v Krakově a bohoslovectví v Innsbrucku a Maastrichtu, kde byl také v roce 1936 vysvěcen na kněze. Hned po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 vstoupil do zahraniční armády. Prošel vojenským výcvikem v Agde. Jako jediný kněz se zúčastnil ústupových bojů v květnu 1940, kde Čechoslováci měli za úkol zastavit německé jednotky, které pronikly hluboko do linie francouzské obrany. V říjnu 1944 se Hugo Vaníček přesunul s československou brigádou k francouzskému Dunkerku, kde obléhali německou posádku. Jako polní kaplan 1. takového praporu tam sloužil až do konce války.

Po únoru 1948 byl Hugo Vaníček propuštěn z vojenské služby. V červnu 1949 se otevřeně zastal Josefa Berana, který v pastýřském listu odsoudil kolaborantskou „Katolickou akci“ a varoval věřící před nebezpečím komunismu. Následovala internace v Želivě, a to do roku 1954. Po propuštění působil jako kaplan v Ústí nad Labem. Od roku 1956 působil jako kněz v Roudnici nad Labem a v letech 1968–1990 v Libčicích nad Vltavou. Zemřel v roce 1995 v Kněžském domově ve Staré Boleslavi.

„Strýc k nám jezdil, ale ne často. Přijel na dva dny vlakem, přespal u nás a druhý den jel zpět. Měl moc příjemný hlas. Když jsem byla malá, rodiče za ním nejezdili skoro vůbec, protože doma byl dobytek, který museli obstarávat od rána do večera,“ vzpomínala Marie Tejklová. Když se ale vdala a koupili si auto, jezdili za strýcem každý rok, někdy i s rodiči. Byla to daleká cesta a nehostinný kraj, kde Hugo Vaníček sloužil: „Do kostela tam chodilo pár babiček. Jednou ho přepadli, když šel z pošty s důchodem v kapse. Peníze mu sebrali a on neměl z čeho žít. Ale nikdo o tom nevěděl, nesvěřil se nám. V Libčicích ho zase vykradli.“

Marie Tejklová připomněla, že Hugu Vaníčkovi pomohla dostat se z vězení v Želivě paní Schwendtová a pak o něj také pečovala. Po její smrti pomáhala Vaníčkovi na faře dvakrát týdně uklidit a uvařit paní Ramešová. Když zemřela i ona, zůstal sám. V roce 1983 odešel do Kněžského domova v Senohrabech: „Když jsme tam za ním přijeli, nejdřív nás nepoznal, ale když jsme řekli ‚Grunwald pod rychtou‘, tak se rozpomněl.“

Tejklovi měli v roce 2021 čtyři dcery a šestnáct vnoučat. V roce 2021 plánovali oslavy zlaté svatby a jejich soužití jedna vnučka okomentovala slovy: „Já bych chtěla mít takový vztah, jako máte vy dva.“