Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Taussig (* 1933)

• narozen 24. listopadu 1933 v Bratislavě

• vyrůstal v židovské asimilované rodině

• 26. října 1944 zatčen s rodiči a příbuznými

• deportován do tábora v Seredi

• 3. listopadu 1944 transportován do Osvětimi

• od 16. ledna 1945 absolvoval pochod smrti z Osvětimi

• deportován do Mauthausenu

• od ledna do května 1945 vězněn v Mauthausenu a Melku

• 3. května 1945 osvobozen v Gunskirchenu

• v červenci 1945 se vrátil do Bratislavy a setkal se s rodiči

• absolvoval roční rekonvalescenci a léčbu

• po studiu zaměstnán v satirickém časopise Roháč

• po srpnu 1968 emigroval do SRN

• autor několika knih

• 2018 vyšel překlad jeho poválečného deníku Chlapec, který přežil pochod smrti

Když bylo synovi Pavla Taussiga jedenáct let, připravil pro něj jeho otec dárek – sepsal svůj životopis. V něm popsal, co jako chlapec ve stejném věku dělal. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby Pavel Taussig nepobýval mezi jedenáctým a dvanáctým rokem v Osvětimi, Mauthausenu a dalších koncentračních táborech. Tyto zápisky po mnoha letech vyšly v češtině pod názvem Chlapec, který přežil pochod smrti… a natruc jsem neumřel. Vycházejí z deníkových záznamů, které si Pavel Taussig vedl krátce po osvobození během své rekonvalescence v létě 1945.

Život jako v bavlnce

Narodil se v roce 1933 v Bratislavě do židovské rodiny. Otec Artur, vystudovaný inženýr, pocházel z Čech a v Bratislavě spoluvlastnil a vedl firmu Karbotransport. Maminka Jolana, která byla o dvacet let mladší, byla, jak bylo tehdy zvykem, v domácnosti a pečovala o jediného syna Pavla. Ten vyrůstal v laskavém prostředí pod dohledem maminky i chůvy. „Rodiče mě chránili před nástrahami všedního života. S chůvou jsem chodil způsobně na procházky kolem řeky, nebezpečné sporty pro mě neexistovaly. Vedl jsem zkrátka život jako v bavlnce. Naše rodina byla zámožná a dokonce jsem tehdy nabyl dojmu, že všechny rodiny žijí takto komfortně a že všechny děti mají vychovatelku,“ usmívá se při vzpomínce na své dětství Pavel Taussig.

Ačkoli oba rodiče pocházeli ze židovských rodin, byli vzhledem k okolnímu prostředí zcela asimilováni. Syna Pavla nechali pokřtít hned po narození evangelickým farářem a sami se později, když se situace židů na Slovensku zhoršovala, nechali pokřtít také. Židovství zkrátka nebylo v rodině Taussigových tématem stejně tak jako pro většinu jejich přátel. Doma se mluvilo německy, česky, slovensky a částečně maďarsky a Pavel chodil do obecné školy se slovenským vyučovacím jazykem, ačkoli za svou mateřštinu považuje němčinu.

Ne evangelíci, ale židé

Situace židů nejen na Slovensku se začala po nástupu Hitlera k moci během druhé poloviny 30. let zhoršovat. Rodiče uvažovali o emigraci, Pavel Taussig si vybavuje, že se snažili vycestovat do Anglie, ale po březnu 1939, kdy byl vytvořen protektorát Čechy a Morava a samostatný Slovenský stát, už odjezd nepřipadal v úvahu. Taussigovi zůstali v Bratislavě. Otec brzy ztratil práci, do firmy byl přidělen správce-arizátor, který si ovšem Artura Taussiga ponechal jako zaměstnance. Rodina se několikrát stěhovala - vždy do horšího bytu. „Rodiče se mě všemožně snažili ochránit před tím, co se dělo. Každé stěhování zdůvodňovali tím, že to tatínek bude mít blíž do firmy. Když se začali ztrácet rodinní přátelé, kteří šli do prvních transportů, mluvili jen o tom, že se stěhovali,“ připomíná Pavel Taussig ochranný přístup svých rodičů.

Otec díky svému postavení a významu podniku pro státní průmysl dostal statut hospodářsky důležitého žida, takže rodině se první vlna deportací ze Slovenska v roce 1942 vyhnula. Poté transporty na dlouhou dobu ustaly. Taussigovi žili v Bratislavě zdánlivě normálním životem, byť se všemi omezeními a zákazy, které se jich během války jako židů týkaly, ale před kterými zároveň chtěli chránit syna, aby ho ušetřili starostí. Pavel mohl chodit do školy, kde se sice většina učitelů tvářila, že věří tomu, že je evangelík, ovšem z některých školních aktivit byl raději jaksi preventivně vyloučen. „Velice úkorně jsem například nesl, že mě učitelé nevyvolávali nebo že jsem nebyl vybrán do rozhlasového pěveckého sboru, ačkoliv jsem přijímací test úspěšně absolvoval. Později mi došlo, že na vině nebyl můj hlas, ale původ,“ popisuje Pavel Taussig. I když se rodiče nechali sami pokřtít jako evangelíci, hra na to, že jimi skutečně všichni jsou, byla dále neudržitelná. „Bylo mi asi osm let. Rodiče si mě jednoho dne zavolali a s vážností mi sdělili, že nejsme evangelíci, ale židé. Byl jsem překvapený, navíc mi rodiče kladli na srdce, abych o našem židovství před nikým za žádných okolností nemluvil. Bylo to velmi těžké hrát před spolužáky dvojí hru, ale učitelé nejspíš věděli své,“ vysvětluje Pavel Taussig.

Zatčení a deportace

Ještě před povstáním v létě 1944 se Taussigovi přestěhovali z Bratislavy kvůli bombardování i kvůli bezpečnosti na venkov do obce Brunovce nedaleko Piešťan, kde žili jejich příbuzní. Pokračovat ve hře na evangelíky by snad bylo možné dál, kdyby na Slovensku nevypuklo v létě 1944 povstání. Po jeho porážce na podzim 1944 se situace židů změnila – přestaly platit výjimky pro hospodářsky důležité židy, začaly razie gardistů a byly obnoveny deportace do Osvětimi. Mnoho židovských rodin hledalo v té době úkryt v odlehlých vesnicích, horách a lesích. Také Taussigovi hledali někoho, kdo by je byl ochoten schovat, ale nepodařilo se. Na konci října byli společně s dalšími příbuznými v Brunovcích zatčeni během razie gardistů.

„Právě jsme s rodiči, tetou, strýčkem a jejich dětmi večeřeli, když k nám vtrhli gardisti. Bylo to 26. října 1944, to si pamatuji přesně, protože jsem si tuto událost, která změnila náš dosavadní život, zapsal do deníku,“ vysvětluje Pavel Taussig. Jednu noc přečkali ve starobinci v Novém Městě nad Váhom a potom pokračovali do Seredi, kde byl zřízen sběrný a pracovní tábor, kam gardisté soustřeďovali židy ze Slovenska. Většinu z nich potom čekal transport do Osvětimi. Na několikadenní pobyt v Seredi vzpomíná Pavel Taussig jako na poslední místo, kde byl s rodiči pohromadě. Situaci nenesl nijak úkorně, dokonce později na dny strávené v Seredi myslel jako na příjemné, jakkoli se toto hodnocení může zdát relativní. „Pro mě to prostě byl tábor, kde jsem byl s rodiči,“ přiznává a dodává: „Horší časy měly teprve přijít.“

Došlo mi, že to bude zlé

Po necelém týdnu ve sběrném táboře nastoupili Taussigovi do transportu do Osvětimi. Na cestu dostali jídlo, dokonce balíček se sardinkami, to však byla jedna z posledních příjemných věcí. Že to bude, zlé mu došlo, když si jeden muž ve vagonu podřezal žíly. Spolucestující se marně pokoušeli zastavit krvácení řemenem z otcova chlebníku. „Ten člověk zemřel a byl to první mrtvý, kterého jsem na mé pouti německými koncentráky zaznamenal,“ vzpomíná na cestu Pavel Taussig. 3. listopadu 1944 dorazili do Osvětimi. Na rozdíl od obvyklé situace, která čekala nově příchozí do Osvětimi, totiž oddělení mužů od žen a následná selekce, to v případě jejich transportu bylo jinak: „Neprocházeli jsme žádnou selekcí. To bylo naše jediné štěstí, protože plynové komory a krematoria už tehdy nefungovaly. Neštěstí bylo to, že jsme byli v posledním transportu ze Seredi do Osvětimi, následující transport už mířil do Terezína, kde bychom se patrně dočkali osvobození a ušetřili si cestu do dalších lágrů a pochody smrti,“ uvádí Pavel Taussig. Domnívá se, že ani otec tehdy netušil, že jde o vyhlazovací tábor. „Měl ale strach, když jsme šli do sprch, které byly ovšem opravdické. Také mi kladl na srdce, abych neříkal, že je mi jedenáct, ale už čtrnáct. Asi něco zaslechl od ostatních vězňů,“ uvažuje Pavel Taussig. Potom vězně evidovali a tetovali: „To, že jsme dostali číslo a že si někdo dal práci s tím, aby nám je vytetoval, pro nás bylo zárukou určité jistoty, že nás nechají žít. Proč by to jinak dělali?“

Nejdřív byli spolu s rodiči společně v jedné části tábora, ale po několika dnech se muži a ženy rozdělili a Pavel zůstal společně s tatínkem. Ne však na dlouho – otec spolu s ostatními dospělými muži chodil na práci, Pavel zůstával s dalšími asi patnácti chlapci podobného stáří na baráku a s tatínkem se potkával večer. Osvětimské bezčasí přerušovaly pouze úmorné apely, nekonečné stání na place, kde se sčítali vězni. Tatínek byl zpočátku přidělen na zvláštní práci: „Jeho úkolem bylo žiletkou vyškrabávat z plánů osvětimského tábora místa, kde stála krematoria s plynovými komorami. Tolik se Němci báli, že se po osvobození zjistí, jak tábor fungoval, že se snažili zahladit všechny důkazy,“ dodává. Pak otec chodil na šichtu s ostatními vězni, úmorná práce ho velice vyčerpávala. Po několika dnech kluky do čtrnácti let přeložili do tzv. dětského baráku, kde žily děti různých národností a také Češi. Vzápětí v tomto baráku vypukla spála a malí vězni nesměli ven, aby nenakazili ostatní. „Což bylo pro naše dobro, nemuseli jsme na apely a šetřili jsme tak potřebnou energii,“ vysvětluje Pavel Taussig. Mezitím tatínek onemocněl jinou infekční nemocí a dostal se na marodku. Tím spojení syna s otcem v táboře skončilo.

Nečekali jsme, že se znovu setkáme s rodiči

V táboře zůstal Pavel Taussig ve společnosti přibližně stejně starých chlapců většinou z bývalého Československa. Společně si krátili čas, podporovali se, ale striktně si zakázali snít o tom, co bude po válce: „Bylo to taková ochrana před zklamáním. Všichni jsme předpokládali, že rodiče nepřežili a že zůstaneme sami. Nemohli jsme čekat, že se s rodiči zase sejdeme a že všechno bude jako dřív,“ upozorňuje.

Během ledna 1945 bylo zřejmé, že fronta a s ní konec války se nezadržitelně blíží. Tehdy byla nařízena evakuace tábora. Jak dnes připomíná Pavel Taussig, děti mladší 14 let mohly v táboře zůstat, ale tehdy nikdo nevěděl, zda je nacisté v opuštěném táboře nezastřelí. Proto se raději vydal s ostatními na cestu. Kdyby zůstal, mohl si ušetřit několik měsíců dalšího strádání a další koncentrační tábory. Přesto se 15. ledna 1945 Pavel Taussig spolu s ostatními vězni vypravil na evakuační pochod, případněji nazývaný pochod smrti. „Tenkrát mi velmi pomohli norští a dánští vězni. Sotva jsem pletl nohama, vzali mě tedy mezi sebe a občas mě jakoby předhodili před sebe, jako při hře na andělíčka. Načerpal jsem tím trochu sil a rozhodně mi zachránili život,“ vzpomíná Pavel Taussig. Asi po čtyřech dnech se dostali do obce Ples, odkud pokračovali vlakem dobytčákem do tábora Mauthausen. Po asi čtyřech dalších dnech byl Pavel Taussig vybrán spolu s dalšími chlapci do tábora v Melku.

Melk byl pobočný tábor Mauthausenu, vězni zde i v posledních týdnech války pracovali ve zbrojovce mimo tábor. To ovšem Pavel netušil. S dalšími chlapci byl přidělen na takzvané bramborové komando, jehož úkolem bylo škrábat poloshnilé brambory pro přípravu jídla. Asi v polovině dubna došlo i k evakuaci tábora v Melku a vězni se vrátili zpět do Mauthausenu. Pavel Taussig byl koncem války spíš nemocný než zdravý – následkem mizerné výživy zeslábl, měl poraněnou nohu a později po osvobození se zjistilo, že onemocněl plicní i kostní tuberkulózou. Osvobození se dočkal 4. května 1945 v táboře Gunskirchen, kdy byl doslova na pokraji sil. Po nutné několikatýdenní rekonvalescenci v lazaretu v Hörschingu a nemocnici v Linci se konečně mohl vrátit zpět domů do Bratislavy. 

Nechtěl jsem být poslem špatných zpráv

Z jeho deníkových zápisků, které si bezprostředně po osvobození vedl, zjistíme přesně, co jedl, zda dobře spal, kdo ho přišel navštívit a co četl. Nikde ale nezmiňuje své pocity, emoce – i to byla jistě obrana dětské mysli před nejistou budoucností, kdy nevěděl, zda se s rodiči nebo dalšími blízkými ještě setká. „Poslední zprávy o tatínkovi jsem měl z Osvětimi z prosince, maminka odtamtud odjela ještě v listopadu do koncentračního tábora v Lippstadtu, kde pracovala spolu s dalšími vězněnými ženami v muniční továrně. Zda jsou rodiče živí, jsem netušil a raději jsem si nic nepředstavoval,“ přiznává Pavel Taussig. V polovině července se vydal s repatriačními transporty do Československa. Přes Prahu a Brno dorazil do Bratislavy a vypravil se za tatínkem do kanceláře. „Poznala mě otcova sekretářka a hned mi hlásila: ‚Tatínek není.‘ Lekl jsem se, pro mě to znamenalo jediné, ale ona tím pouze myslela, že zatím nedorazil do práce. Za chvíli ale tatínek přišel a okamžitě jsme šli domů, kde čekala i maminka,“ líčí setkání s rodiči po několika měsících Pavel Taussig.

Tuberkulóza a jeho celkový zdravotní stav si vyžádaly další hospitalizaci v nemocnici a později v tatranském sanatoriu, ještě před tím však Taussigovi stihli o synově příjezdu informovat své příbuzné. „O mém návratu se doslechla také maminka chlapce, s nímž jsem byl v Osvětimi. Bezpečně jsem věděl, že zemřel, že se nevrátí, přesto jsem jí dodával naději, že se určitě objeví, že se naše cesty rozdělily, ale ať doufá,“ popisuje nelehkou situaci, kdy se nechtěl stávat poslem špatných zpráv pro zoufalé rodiče. Zhruba rok pak Pavel Taussig strávil v léčebně v Tatranské Lomnici a do školy nastoupil v září 1946.

Dlouho jsem o tom nemluvil

Po gymnáziu vystudoval Pavel Taussig knihovnictví a slovenštinu na bratislavské univerzitě, pracoval jako knihovník a později jako redaktor satirického slovenského časopisu Roháč. Po srpnové invazi se na dobře míněnou radu nadřízeného šéfredaktora rozhodl s manželkou pro emigraci do Německa. Usadil se ve Frankfurtu a také tam pracoval jako redaktor v časopisech Pardon a Titanic, poté v deníku Ärzte Zeitung. S manželkou vychovali dva syny. Pro staršího syna v roce 1981, k jeho jedenáctým narozeninám, sepsal své vzpomínky na základě deníkových záznamů z doby těsně po osvobození. „To byl první návrat k tomu, co jsem prožil. Nechtěl jsem o tom nikdy mluvit. Jednak to po válce v Bratislavě nikoho moc nezajímalo a potom jsem se k tomu víc vracet nechtěl,“ přiznává Pavel Taussig. „Teprve v roce 2014 jsem přijal pozvání na besedu pořádanou jednou berlínskou nadací, pak začala přicházet další pozvání, především po českém vydání knihy Chlapec, který přežil pochod smrti. Ještě stále dvě nebo tři noci před každým rozhovorem nespím, ale pomalu si zvykám,“ uzavírá rozhovor pro Paměť národa Pavel Taussig.