Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Pavel Tauber (* 1920  †︎ 2008)

• narozen 1920 na Chodsku

• po obsazení československého pohraničí pracoval v Německu, zakrátko uprchl do Polska

• zajat a internován v Sovětském svazu

• v bojovém nasazení na Středním východě, účastnil se bojů o Tobruk

• letecký výcvik ve Velké Británii a Kanadě – pilotem 310. stíhací perutě

• po válce krátké působení v Československých aeroliniích, po propuštění v 50. letech v dělnických profesích

• od roku 1967 opět pilotem ČSA

• od roku 1977 v penzi

Dětství a mládí

Pavel Tauber se narodil 29. června 1920 v české obci Postřekov na Chodsku, v oblasti česko-německé jazykové hranice. Po obsazení československého pohraničí německou armádou byla však obec připojena k Bavorsku. Jako říšský občan měl být pan Tauber odveden ke službě v armádě, nicméně díky prokázání české národnosti se dokázal vojenské službě ve wehrmachtu vyhnout. Jako vyučený zámečník byl tedy poslán na práci do Norimberku do firmy Siemens-Schuckert. „Němci říkali: ‚Hitlera moc nechceme, ale dal nám práci‘, takhle obyčejní dělníci uvažovali. Člověk se tam moc projevovat nemohl.“

Útěk do Polska

Po půl roce práce v Norimberku, těsně před vypuknutím války, se pan Tauber společně s dalšími šesti kamarády z rodné vesnice rozhodl pro útěk do Polska. Zde byl umístěn do vojenského výcvikového tábora u polských východních hranic. Po začátku války a postupu německé armády byl přemístěn k rumunským hranicím. Zde, společně s ostatními z výcvikového tábora, byl umístěn v jedné z příhraničních vsí. Po následné sovětské okupaci východních částí Polska padl do sovětského zajetí. „Zakrátko nás zajali Sověti, museli jsme všechno odevzdat, kudličky, baterky… Vše, co člověk měl, kromě peněz.“

Celá jednotka pak po několik dní pochodovala až k sovětským hranicím. V následujících dnech byli převezeni do Kamence Podolského a na měsíc umístěni v kasárnách. „Bylo tam příšerně mnoho štěnic a trpěli jsme hladem.“

V Sovětském svazu

Poté byla československá jednotka internována v bývalém klášteře na sovětském území. „Zase nás naložili. Do dvou vagonů, bylo nás asi 750. Namačkali nás do dvou vagonů, takže jsme byli i na náraznících a na schůdkách. Vlak zastavil, všude plno bláta. Pamatuji si, jak jsem tam přišel bos, boty jsem někde ztratil, byla to už slušná zima. Byli jsme tam celou zimu. Celou zimu za strašných podmínek, špatné jídlo, až jsme se bouřili. Palandy, to byly jenom takové chlívky, nebyly ani z prken, ale z tzv. krajinek, se suky a kůrou. Byli jsme tam namačkaní jako herinci. Když se chtěl někdo otočit, tak se musela otočit celá palanda. Pak nás zase přestěhovali, to bylo do nějakého, nevím, jakého kláštera.“

Další zastávkou v anabázi československých vojáků byl Suzdal. Zde již panovaly lidštější podmínky, českoslovenští vojáci mohli relativně volně vycházet za bránu kláštera, v němž byli internováni, a vypomáhat ve zdejších sovchozech, aby si přilepšili na jídle. Panu Tauberovi se nejintenzivněji vryla do paměti tamní nesnesitelná zima. „Při mínus dvaceti pěti stupních promrzly i zdi kláštera, topit nebylo čím. Ráno se na misce s čajem (hrníčky nebyly) vytvořil led. (…) Mužů už tam mnoho nebylo, žádní mladí, jen starci, asi se Sověti již připravovali na válku s Německem.“

Na Středním východě

Pavel Tauber se dostal ze Sovětského svazu do Palestiny na začátku května 1941 cestou přes Oděsu a Istanbul. Poté byl spolu s ostatními vojáky shromážděn ve sběrném, polovojenském, táboře v Alexandrii v Egyptě. Výcvik byl velmi rychlý. „Ani jsem neuměl k poctě zbraň.“ Pan Tauber byl přiřazen k minometné četě. Zakrátko však onemocněl malárií. Po dobu šesti týdnů se pak léčil v polské nemocnici v Palestině. „Šest týdnů mne krmili chininem.“ Prapor byl mezitím převelen do obleženého Tobruku. Po svém vyléčení se k jednotce připojil i Pavel Tauber.

„V Tobruku jsme byli zalezlí v dírách v podzemí. Mně to nevadilo. Byl jsem (naopak) ještě spokojenější. Na frontě nebyla buzerace. Kdežto v kasárnách, ti naši oficíři... Některé důstojníky jsem nemohl ani vidět, když jsme byli v kasárnách. Řvali na nás, vytahovali se na nás. To byli většinou ti, co měli vojenskou akademii. Civilisti – záložní důstojníci, ti to nedělali…“

Po návratu z bojového nasazení v Tobruku dostali českoslovenští vojáci dovolenou. Pan Tauber strávil dva týdny v Jeruzalémě. Po Tobruku byl nasazen v Haifě u protiletadlového dělostřelectva. „Tam nikdo nelétal, jen jednou se objevil italský bombardér. Takže jsme neměli co na práci.“ Ve stejné době si podal přihlášku k letectvu, kam byl přijat. Na konci roku 1941 se nalodil na loď, plující kolem Afriky až do Británie.

Letecký výcvik

V Británii byl po absolvování jazykových a teoretických kurzů zařazen do základního leteckého výcviku. „Zasedl si na mne jeden instruktor, bývalý letecký akrobat Půda, naštěstí tam byli také angličtí letečtí instruktoři, tak jsem mohl projít.“ Pan Tauber byl následně zařazen do pokračovacího výcviku v Kanadě. „V Liverpoolu nás naložili na loď Akvitánie a jeli jsme do Kanady.“ V době spojenecké invaze v Normandii byl však stále v Kanadě. „Končili jsme školu, když začala invaze, vzpomínám si, jak jsme brečeli.“ Po ukončení výcviku byl v hodnosti seržanta převelen do Anglie, kde absolvoval stíhací výcvik a byl zařazen do 310. stíhací perutě.

Doprovázeli jsme anglické bombardéry

Jeho prvním operačním letem byl průzkumný let nad okupovaným Nizozemím. „Držel jsem se velitele jako klíště.“ Přesto se mu při prvním letu velitel na malý moment ztratil.

Plukovník Tauber se zúčastnil rovněž nasazení 310. stíhací perutě jako doprovodu britských bombardérů. „Němci už neměli žádnou obranu, takže Britové dělali denní nálety. My jsme je doprovázeli. To už nebylo nebezpečné. Létali jsme kolem svazů bombardérů, samo sebou, občas po nás vystřelili, ale nám to jako stíhačům nevadilo, protože jsme mohli zvýšit nebo snížit letovou výšku... Šrapnely byly totiž načasované na určitou výšku, když ji zaměřili, těch osm tisíc nebo osm a půl tisíce metrů, museli jsme uhnout. Ale bombardéry v tom létat musely, byly naložené a podobné manévry si nemohly dovolit. Viděl jsem, jaká je válka. Jak jsme přelétávali nad frontou, všechno hořelo, vesnice a města…“

Žádná vážná letecká havárie se mu za války nestala. Ne každé přistání bylo však hladké. Jedno z komplikovanějších přistání jej potkalo při jednom z posledních letů ve stíhací škole. V tomto okamžiku již uvažoval o možnosti nouzového seskoku. „Letěli jsme v peruti, dvanáct mašin, to už jsme lítali se Spitfiry. Já jsem vedl jednu sekci. Zapojovali jsme se do vedoucí skupiny a najednou cítím, jak můj stroj poskakuje. Možná jsem moc rychle stáhl plyn. Vypadl jsem z formace a zavolal veliteli, že musím skákat. Vznikl poplach. Velitel chtěl vědět, proč skáču. Australský pilot, co do mě vrazil, mi potom hlásil, že mi očesal půl ocasu. Tak jsem si řekl, půl ocasu, to bych mohl ještě zkusit. Skákat se mi nechtělo. Bylo to zrovna nad pobřežím, samé skály, moře… Začal jsem to vyrovnávat a dotáhl to až na letiště. Samo sebou, že mi vynadali, že jsem stáhl plyn. Nakonec z toho nic nebylo, jen pět liber pokuty, a to se potom stejně propilo při loučení.“

Pan Tauber pociťuje zklamání z toho, že českoslovenští letci nemohli přiletět do Prahy dříve. „Jedna peruť byla již připravená na konci války k odletu. Měli již nachystané československé zelené uniformy místo modrých britských. Bohužel přiletěli stejně jako většina ostatních letců až v srpnu 1945.“ V polovině srpna se vrátil domů také pan Tauber.

U Československých aerolinií

Po válce dále sloužil v armádě – učil létání na vojenské akademii. Poté nastoupil do Československých aerolinií jako dopravní pilot. Únor 1948 jej zastihl na kurzu u ČSA, formálně byl však ještě zaměstnancem vojenské akademie. „Vzali mne do ČSA – museli, všechny zkoušky jsem udělal. Mohl jsem létat ještě dva a půl roku. Měl jsem štěstí. Kamarádi, kteří zůstali v armádě, byli propouštěni již v roce 1949. Teprve v padesátém roce jsem dostal kopačky.“ Jako druhý pilot létal na mezinárodních linkách na západ. O emigraci však neuvažoval, musel by doma zanechat manželku a narozené dítě. „To bych nikdy neudělal, opustit rodinu.“ Pan Tauber byl nakonec v roce 1950 z ČSA propuštěn. Měl jít dolovat uhlí na Kladensko, ale podařilo se mu usmlouvat práci zámečníka v Avii Letňany. „Nebyla to hezká doba… Ale nakonec jsem si tam zvykl.“

V roce 1967 mohl znovu nastoupit do ČSA. Létal jako druhý pilot na strojích Il-14 a Il-18. Po roce 1968 jej chtěli opětovně propustit, ovšem nakonec k tomu nedošlo. V roce 1977 odešel do důchodu a žil v Neratovicích spolu s manželkou, jež zemřela v roce 2003.