Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lída Tarmesar (* 1921)

• narozena 30. prosince 1921 v polském Makowě v židovské rodině

• otec byl Čech, matka Polka, pět sourozenců

• po základní škole pracovala jako chůva ve Varšavě

• při obsazení Polska německou armádou celá rodina utekla do Ruska

• pobyt v Rusku, práce na univerzitě a odjezd do kolchozu v Uzbekistánu

• odmítnuti Poláky a vstup do československé armády

• příprava a výcvik spojovatelky a zdravotní sestry v Buzuluku

• tři roky na frontě a postup přes Ukrajinu, Rumunsko a Polsko do Prahy

• práce v generálním štábu ČSR a přátelství s generálem Svobodou

• odjezd jako dobrovolnice do Izraele

• vdala se a přijala jméno Tarmesar

• žije v Petah Tikva v Izraeli

Dětství v Polsku

Lída Tobiášová se narodila 30. prosince 1921 v židovské rodině v polském Makowě. Otec Pavel Tobiáš byl Čech a matka Růžena Polka. Lída měla tři sestry a dva bratry. Otec byl velmi vzdělaný, původně studoval ješivu a přání rodiny bylo, aby se stal rabínem. Rozhodl se ovšem pro rodinný život v Polsku. Přiženil se do majetné, religiózní židovské rodiny a dělal různé příležitostné práce.

„On neměl zaměstnání, on byl z tak religijní rodiny, on byl ve škole dla religijních učení, on tam se učil. Co on viděl, to dělal, když byla móda tapety, tak on dělal moc pěkně. On byl inteligentní, on četl knigy hebrejsky i polsky. On znal mluvit po polsku i on vždycky našel nějakou práci.“ (15:30 –16:07)

Rodina matky byla ortodoxní a bohatá díky dědovi, který byl celkem pětkrát za prací v USA a vydělané peníze investoval do půdy a domů. Ovšem rodina Tobiášů nebyla ani bohatá, ani ortodoxní, přesto chodili do synagogy společně s ostatními.

„On nebyl religiozni, on byl více moderní, ale chtěl vypadat jako všichni.“ (29:50)

Jelikož neměli dostatek peněz na studia pro všechny děti, tak odjela Lída dělat chůvu k bohaté židovské rodině do Varšavy. Tam ji také zastihnul vpád německých vojsk a rozhodla se, že se pokusí dostat se zpět k rodině do Makowa, což se jí povedlo, a rodina byla pohromadě. Po obsazení Polska se starostou obce stal soused německé národnosti jistý pan Richter, který tušil, jaký osud čeká židovské obyvatelstvo, a rozhodl, že každá rodina dostane vůz a vypraví se k ruské hranici.

„Byla německá rodina v našem městě, kde jsme žili, on byl Němec i oni žili, já jsem chodila s jeho dětmi do školy, do tý samý školy, a on měl styk s židovskými lidmi, a když přišla válka, tak on byl Němec a oni udělali z něho, jak se říká, on řádil v městě. I my rozumíme, že on věděl, že budou zabíjet lidí židovských, tak on dal rozkaz, že každá židovská rodina dostane vůz a dva koně a pojede k ruské hranici. Tak my jsme se zlobili, že musíme ostavit dom a meble (nábytek), a co můžete dát na nějaký vůz a koně, tak jsme neměli ho rádi, že on nám dělá špatně. My jsme nevěděli, že budou tábory a že budou ubývat lidi. A potom jsme se dozvěděli, že on věděl, že budou ubývat ivrejských (židovských) lidi, tak on řikal, nic vám neuděláme, jeďte do ruských hranic a tam budou se starat o vás. Pak se ukázalo, že on nám pomohl.“  (24:10 – 25:45)

Během útěku směr Rusko postupovala rodina Tobiášů z města do města a několikrát se zachránila díky árijskému vzezření. Děti měly světlé vlasy a modré oči. Jako jediní z celého transportu dostali od německých vojáků chléb, a Lídu dokonce jeden z německých vojáků požádal cestou o ruku. Když mu sdělila, že je Židovka, tak se smál a daroval jí zásoby jídla.

„Ve městě v Polsku zabili dvuch Němcuch – vojakuch, tak vyšli Němci v ulicach i střelili napravo nalevo i zabili celé město, zabili i, kdo utek..My přijížděli ve dvanáct hodin večerem i nevidíme jediného člověka, tak co to tady je! Vidíme zdaleka šest Němců a oni tak k nam, dva a dva a dva s těma zbraň a my sedíme tam s dětmi, babuška a všichni, celá rodina. Přichází blízko a on říká Juden? Judim (Židé)? … A on se koukal tak nahoru a bylo světlo večer, bylo vidět a oni na nás koukali a my děvčata tam seděly pod takovými vlasami blond a modré oči, tak on řikal: Fahren sie (jeďte)… a neudělali nám nic. To, co oni viděli, tak oni věřili, že my nejsme Jude, tak my jsme vyšli živi odtud.“ (44:30 – 46:12)

I když byl útěk dramatický, podařilo se celé rodině dostat do Ruska a většina těch, kdo v Polsku zůstali, zahynula v koncentračních táborech.

„Říkali nám vzít dvacet pět kilo, můžeme vzít postel nebo něco s sebou a Poláci nám dali vozy i koně do ruskej hranice a sousedi, Poláci, co žili s náma, my jsme ještě nevyjeli a oni zašli do domův a brali meble (nábytek) i zrcadla a všechny věci tahali. Já jsem viděla, jak oni tahaj z našeho doma. Válka přináší, že lidi nemyslej a chtěj něco víc a bez peněz, a vyndali z doma všechno, co mohli. Pomoct oni nemohli nic, tam byli Němci a ty dávali rozkazy. Pak jsme přijeli k ruské hranici a Němci taky, ty byli ještě horší než Poláci. Když děvče mělo nějaký prstýnek nebo něco, Němci přišli…jak se říká, když se ide brát vodu, každý Němec přišel, když viděli děvče, zabrali nám to a naplnili to, všechno nám vzali.“ (13:19 – 15:01)

Přijetí v Rusku

Při přechodu do Ruska se rodina obávala reakce z ruské strany. Matka měla ještě v živé paměti řádění kozáků během první světové války. Nicméně přijetí bylo velmi vřelé a paní Tobiášová vzpomíná, jak se od prvních chvil Rusové snažili ulehčit jejich osudu a pomáhali, kde se dalo.

,,Bylo večer a oni tak litovali nás, neměli jsme teplú oděv, nic. Oni udělali oheň tam v lesach a přinesli jídlo a dali nám čaj i chleb. Potom já jsem uviděla, že oni nejsou takový špatný. Oni se o nás starali, to byl už komunistický režim, Stalin i on dal rozkaz přijmout ivrijských ludí (Židy), co vysílaj ze všech stran.“ (8:01 – 9:14)

Postupně byli umisťováni do škol a provizorních obydlí a později se přesouvali dál do měst, kde jim byla přidělována práce a bydlení v komunálních bytech.

„To jsme byli v různých městach, malé městečko, kde nás dali, a to oni brali každú rodinu. My jsme byli šest dětí i otec a mama a oni našli velký dům. Tam bydlela matka devadesát let i dcera její sedmdesát let a byly tam čtyry pět pokojů a tam nás přišli a tam se neptají, tam byl režim stalinský, co Stalin říká, to se dělá a lidi velmi báli se, proto mohli vyslat na Sibir, jestli by oni nesouhlasili. Přišli do takového domu a řekli: Přijměte mama, papa i šest dětí! Ony nemohly říct my nechceme, tam byla diktatura…strašná diktatura. Jim se nelíbilo, ale neměly jiného východa.“ (27:52 – 28:53)

Otec se vždy snažil kontaktovat ruské židovské komunity s prosbou o pomoc s bydlením a prací. Takto se dostali do Smolenska, kde otec začal pracovat v továrně na vodku a Lídu přijali na Pedagogický institut, kde se učila rusky a pracovala v knihovně.

„V komunistické partii řekli jim, že přijeli nové emigranty z Polska. Jsou tam mladé lidi i starší a musíme jich zařídit. Jděte k nim, navštivte jich, a jestli můžete něco udělat, pomožte jim. Tak ten chlapec židovský vzal mne na Pedagogický institut a zašli jsme k temu náčelníku a ten říká, ona mluví rusky? Ne! A píše rusky? Ne! A čte knihy rusky? Ne! A on říká, co ona tady může dělat, ona nezná jazyka. Tak on tak pomyslel a říká: Víš co? Ty dostaneš knihy a záplatu i ty sediš tam a dal mně pokoj od osmi hodin do osmi s knihama a učit se jazyk ruský. Tři měsíce jsem se učila a začala číst, mluvit i psát rusky a on řikal: Ty budeš pracovat v biblioteka.“ (11:47 – 13:13)

Jak fronta postupovala dál do Ruska, tak se i rodina Tobiášů přesouvala dále na východ. Otec se rozhodl, že je potřeba odjet co nejdále od Němců, a domníval se, že s tolika dětmi je největší šance na přežití v kolchoze, kde byla sice tvrdá práce, ale vždy možnost nějakého jídla.

,,Tak papa řikal, pojedem daleko, abychom více neuviděli Němcuv a války. A tak jsme udělali a přijeli jsme blízko Taškentu i tam jsme vyšli a šli jsme do kolchozu, protože papa řikal, že v městach to není pro nás, protože v městach nemáme žádné zaměstnání, kvalifikaci a malé děti nemůžou pracovat. Jenom venku my budeme pracovat na zem, při bramborách vezmeme trochu brambor domu, při pomidorach (rajčata) vezmeme trochu pomidoru doma a budeme mět jídlo a budeme čekat, až se válka ukončí.“ (29:25 – 30:13)

Během pobytu v kolchozu se dozvěděli o formováni polské armády v Rusku a vyslyšeli výzvu k náboru dobrovolníků. Když Poláci zjistili, že jsou židovské národnosti, odmítli je přijmout. Začátkem roku 1942 přišlo rozhodnutí, že každý mladý člověk od osmnácti do dvaceti let musí nastoupit do armády nebo do pracovních skupin. Tak otec zapsal dcery do pracovního oddílu a Lída i její sestry byly v pracovní skupině na cestě do továrny nedaleko Buzuluku, kde se padesát lidí z oddílu nedostalo do vlaku, a na nádraží potkali českého vojáka židovského původu, který jim pomohl dostat se do československé armády.

„Tak sme šli jíst a jsme potkali vojáka, tak já se sestrou, mladší sestrou, a ona říká: Lída, mně se zdá, že to je Polák. A já mluvim, že to není Polák, že tu nemá orel, ale on má lev. Čechy mají lev. Tak on je z Čech, tak jsme došli k němu a začly mluvit rusky a po několika minutách on říká: A nejste vy, děvčata, židovské? A já jsem řekla: Tak. A on že taky z židovské rodiny a on už nás neustavil i on řekl: Tak já se vám postarám, kde se můžete vyspat a umýt a utrom (ráno) půjdeme na generální štáb. Vy nemluvte nic, vy nemůžete mluvit česky, neumíte a on bude mluvit pro nás. I on podpísal, že on nás zná, že zná mojeho tatínka i maminku. Byla válka, nemožno bylo jit hledat knihy, jak to je, i oni všechno zapsali a dali nám dvuch vojakuch českých a dostali se do města, tam, kde je obleky i my jsme nemohly s tolika tahat, co jsme dostaly.“ (34:44 – 36:22)

Tak se sestry staly součástí československé samostatné brigády, začaly podstupovat výcvik společně s prvními osmdesáti dobrovolníky a podařilo se jim dostat do výcviku i zbytek celé rodiny. „Oni se nás neptali, ty vojáci, oni pomysleli, vzali naše ruské dokumenty, udělali tak a byla zima tam v Rusku je cholodno, v každym místě je kamen, co dělá teplo, a vzali naše papíry, tak hodili a já jsem řekla: Co děláte, to naše dokumenty! On říká: To bude všechno v pořádku i to se spálilo.“  (18:19 – 19:25)

Otec v Buzuluku onemocněl, bratři započali výcvik u pěchoty a všechny tři sestry prodělaly výcvik zdravotních sester a spojovatelek. Lída Tarmesar vzpomíná, jak do výcvikového tábora přijížděli Češi i z gulagů a dostávalo se jim velké péče, aby se uzdravili.

„I sebrali všech Čechů z Ruska, Češi taky utíkali před válkou a před Němcami. Všechny Čechy z Československa měli právo přijet a souhlasit s mladý lidi do armády. A my jsme dostali práci, Češi, co jich Rusové vyslali na daleko, kde vysílaj lidi, co udělali nějakou… přijeli Češi, co oni měli jenom kůžu, a oni vypadali, jak že idou umírat a Ruská republika dala jídla dva razy pro ty lidi oběd a my děvčata jsme byly ošetřovatelky. My jsme je opotřebovaly a my jsme byly rok a půl. Oni dostali na váhu, oni dostali zdraví i nás mustrovali. Pravobok, levobok a my jsme dostaly, že už dobrý vojáci a Anglia nám poslala. Prezident Beneš seděl v Anglii, tak on poslal nám mundúry anglické a trochu jídla i kosmetika i jely jsme na front.“ (30:38 – 32:18)

Z Buzuluku do Prahy

Po roce a půl výcviku vyrazili na frontu. Původně měli jet do Leningradu, ale Němci prorazili na Ukrajině, tak byli převeleni k Charkovu, kde se odehrály první boje. Fronta, kterou postupovala československá armáda, byla dlouhá 16 km a zúčastnila se jí celá rodina, bratři i sestry byli v prvních liniích a jejich šedesátiletá matka asi dvě stě kilometrů v týlu, kde se zbraní v ruce hlídala zásobovací jednotky. Jen otec zůstal kvůli těžké nemoci v Buzuluku, kde také zemřel a je pochován. O jeho hrob dodnes pečují místní lidé.

Během postupu na západ prodělávali těžké boje, ale zároveň zažívali společně, celá rodina i přátelé z pluku, svobodné chvíle. Během klidných dnů pořádali taneční zábavy a koncerty, Židé, Češi i Slováci. Generál Svoboda si sestry Tobiášovy velice oblíbil a poté, co jim zemřel otec, se celé rodině osobně věnoval.

„On chtěl vědět, jak se vojsko drží, když přišly těžké časy a mnoho chlapců zemřelo, tak on prosil, aby nikdo nevěděl, i on přišel tam, kde my jsme byli, i on tam stál, aby jeho neviděli, i on chtěl vidět opravdu, jak voják vypadá, když prožívá. Když uvidí, že generál přišel, tak on udělá, že dobré. Tak my jsme nevěděli, že on tam, a on nás viděl v těžkých… jak my jsme jeli na Krakov, tak Němci bombardovali a jedna bomba upadla první z vlaku byl na častvo a děvčata, co dávají první pomoc vojákum… a všechno to, co je potřeba k tomu, a bomba upadla čtyry až pět metrů od nás. I všechno se rozpadlo a my jsme upadli na zemi a bombardovali další i oni jednu bombu pustili přímo na vlak i tam bylo padesát vojáků. Ty vše zahynuli. My jsme chtěly jít tam dát jim pomoc, tak nedali nám tam jít, abysme to všechno viděly, ale nepomohlo, my jsme tam braly té brašně a všechny té dokumenty a jsme pomáhaly. To na nás působilo velmi těžko. Já jsem si myslela, že svět se ukončil, že nebude světa. My jsme se nemyly, neučesaly, nechtěly jsme jíst, byly jsme uplně…měly jsme padesát mrtvých a čtyřicet raněných. Tak nás poslali do města ruského, abychom se doplnit vojákův a dali nám, jak se říká, co dávaj lidem pomoc… psychiatry, psychology nám. My jsme nemohly pracovat i prožily jsme těžkou dobu. I vyšly jsme z toho, já dneska když mám večír a jdu spát, tak jsou sny, tak já nikdy nevidim ty těžký věci, nikdy. A prožila jsem strašné věci.“  (23:40 – 26:45)

Jak se blížili více na západ, tak už na Ukrajině se začali připojovat i slovenští bojovníci, ale ti již v té době toužili po samostatném a svobodném státě. Lída Tobiášová však nevěřila, že se dočká konce války.

,,My měli jsme generála, jak bylo trochu ticho, tak jsme seděli a pili čaj a on povídá: Děvčata, byly jste v Praze někdy? Tak já jsem řekla ne. Tak on říká: Až přijedeme do Prahy, tak já vás vezmu na operu i divadlo a je možno mnoho věcí v Praze vidět. Já si řikám: On je starší člověk než já. Jemu bylo šedesát a mně bylo dvacet a já si řikám: Jak tak starý člověk může mluvit takové hlouposti! Kdy my dožijeme? Jsme byli někde v Rusku a stálo to tři leta, než se dostaneme do Prahy. Tak jak my zůstaneme živi… Každý den někdo umíral. A zůstali jsme živi a přijeli jsme do Prahy a žili jsme velmi, velmi pěkně v Praze. Všechny děvčata, moje sestra vyšla za generála Ilma, ženijní vojsko, i já jsem byla na generálním štábu při telegraf a radio a moja sestra, co bydli v Nethanyi, ona je nemocná teď, ta byla v letectve.“ (20:20 – 21:47)

Budování státu Izrael

Všichni, až na otce, který zemřel již v Buzuluku, se ve zdraví dostali až do Prahy, kde byli za své hrdinství odměněni. Dostali velký byt a práci v československé armádě. V roce 1949 zaujala Lídu Tobiášovou výzva nově vznikajícího izraelského státu a rozhodla se jít pomáhat budovat izraelskou armádu.

Generál Svoboda, v té době již ministr obrany, uvolnil Lídu i její sestru z československé armády a nabídl jim, že se mohou kdykoliv vrátit. Obě svobodné sestry Lída i Edith Tobiášovy plánovaly odjet na rok, ale ani jedna se již nevrátila, naopak je následoval i jeden z jejich bratrů, Jakob Tobiáš. Nábor do izraelské armády pro ně byl zklamáním, protože měly nastoupit jako svobodnice, přitom byly velmi zkušené a v československé armádě dosáhly hodnosti nadporučice.

,,My jsme přijely tady jako vojáci české armády do židovské armády a oni řikali: To, co jste prožily tam, velmi pěkně, ale my vám nemůžeme dát metál. Já jsem byla nadporučík, ale my vám to nemůžeme dát. My vás můžeme vzít do armády, a když se ukáže, že jste dobré v práci, tak dostanete pomaličku. Mně bylo dvacet šest let a já jsem se sestrou přijela a její přítelkyně. Tak já jsem řekla: Mně je dvacet šest let a já teďka začnu být vojákem? To není pro mě! Tak jsme zostavily vojsko a začly jsme si hledat nějakou práci, abychom vydělaly nějaký peníze, abychom mohly tu trochu žít. Já jsem vyjela z Čech na rok pomoct izraelské armádě budovat židovský kraj, já jsem přišla k panu generálu Svobodovi a všechno jemu řekla. A on říká: Děvčata, mně se to moc líbí a já vám pomohu, abyste jely na rok tam. Až přejde rok, tak, že chcete, přijdete zpátky, a že nechcete, zůstanete tam. Já si pamatuju, jak jsme se řehňaly, a on řikal: Ale děvčata, vy nepřijedete zpátky! Já jsem nerozuměla, co on hovoří. On řikal, že tady mladé děvče pozná nějakého chlapce i tady se vydá za ženu… I tak to bylo!“ (42:05 – 43:57)

Manželství a život v Izraeli

Záhy poté, co se rozhodla odejít z izraelské armády, ji jeji rodinní přátele seznámili s mladým mužem jménem Tarmesar, se kterým se brzy sblížila a založili spolu rodinu a měli dvě děti. Pracoval jako truhlář a pocházel též z Polska, ale do Izraele vycestoval již před válkou. V roce 1939 se shodou okolností vypravil navštívit svoji matku a rodinu, zrovna když v rodné zemi vypukla válka. Celá rodina putovala do koncentračního tábora, jen on díky britskému pasu byl internován v zajateckém táboře, kde přečkal celou válku. Nikdo z jeho příbuzných se již nevrátil. Lída Tarmesar popisuje, že byl velmi pracovitý, ale nesnášel nové a hezké věci, když mu koupila košile, musela je nejdříve zmuchlat, aby je nosil.

„On mně jednou řikal, že nemůže těšit se z života jako každý jiný člověk, protože jemu se stalo takové neštěstí, že zabili celou jeho rodinu, a já jsem nemohla s nim diskutovat na takové ty věci. Já jsem rozuměla, že mně kdyby to udělali, já bych taky nechtěla žít a nechtěla pěkné věci… Tak on pomyslel, přišel doma z práce, říká:  Pojď, Lída, uděláme tak,  jak ty to chceš. On rozuměl, že já to potřebuju a děti.“ (35:40-37:20)

Lída Tarmesar nakonec přemítá, že sestry udělaly chybu, když opustily Československo a rozdělily rodinu, která toho společně tolik prožila. Její bratr Jan doteď žije v Praze, ale jsou již staří, aby se navštěvovali. Válečné útrapy Lídu neopustily ani v Izraeli – její syn v roce 1972 zahynul v boji s egyptskými vojáky. Dodnes žije v domečku z 50. let, který si s manželem postavili na předměstí Tel Avivu.