Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Talášek (* 1938)

• narozen 1. ledna 1938 v Hranicích na Moravě

• je synem plukovníka Vladimíra Taláška, popraveného nacisty v roce 1942

• jeho strýcové Oldřich a Jaroslav byli významnými důstojníky

• celá rodina byla po roce 1948 perzekvována komunisty a přišla o majetek

• v letech 1961 až 1971 pamětník studoval a pracoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze

• od roku 1971 pracoval v Ústavu technického rozvoje a informací

• po roce 1989 se stal reprezentantem soukromé německé firmy

• restituoval a opravil rodinný dům na náměstí v Hranicích na Moravě

To, že nacisté popravili jeho otce, plukovníka Vladimíra Taláška, se dozvěděl až několik let po válce. Celý život se pak trápil nejen tím, že ho nikdy nepoznal, ale hlavně tím, že hrdinství jeho táty i dvou strýců nikdo neoceňoval. Naopak, komunisté rodinu Taláškových ještě připravili o dům.

Vladimír Talášek se narodil 1. ledna 1938 v domě na Masarykově náměstí v Hranicích na Moravě. Dům opravila a přistavěla jeho babička z matčiny strany, která byla šikovná a pracovitá obchodnice. Otec pocházel z rodiny, která měla jedenáct dětí. Tři z nich, bratři Vladimír, Jaroslav a Oldřich, se stali důstojníky a po vypuknutí druhé světové války se zapojili do boje proti nacistům. Rodina Taláškova byla v Hranicích vážená a před válkou si žila dobře. Jednalo se o typickou multinárodnostní rodinu, jaké bývaly za Rakouska-Uherska běžné. „Babička pocházela odsud, ale žila v Krakově, kde se v roce 1913 narodila moje maminka. V roce 1918 se vrátili do Hranic. Maminka mluvila česky, strýc polsky, babička německy, polsky, trošku maďarsky, protože byla v Budapešti u tety modistky. Rakousko-Uhersko, ať bylo jakékoli, poskytovalo lidem větší životní prostor. Babička mi vyprávěla, jak se pak dědečkovi zdála nově vzniklá Československá republika taková úzká a malá. Obchodoval s uhlím a jezdil do Poznaně, do Pruska. Obchodoval také s textilem a plátnem, kvůli tomu cestoval do Lvova a Tarnova. Babička říkala, že si pak až do konce života stěžoval, že je to tady strašně malé a nemůže už dělat ty velké obchody.“

Maminka často plakala

Otec Vladimír Talášek byl členem organizace Obrana národa. V této odbojové organizaci byla řada důstojníků. „Byla tam však také řada lidí nepřátelsky založených vůči republice a ti shromažďovali údaje o těch ostatních. Tudíž, když přišel Hitler a vznikl protektorát, gestapo mělo řadu údajů přímo k dispozici a tatínek i strýčci měli karty špatně rozdány.“ V té době byl Vladimír malý kluk a o tom, jaká pohroma se na jeho rodinu blíží, samozřejmě nevěděl. Jeho otec byl zatčen v Hranicích olomouckým gestapem. V srpnu 1942 byl popraven ve věznici v Plötzensee. Jeho bratr Jaroslav, pamětníkův strýc, byl rovněž zatčen nacisty, ale dočkal se konce války ve věznici na Mírově. Třetí z bratrů Oldřich po jejich zatčení uprchl za hranice a v Londýně se vypracoval až na pozici v exilovém ministerstvu národní obrany. V roce 1944 odjel do Sovětského svazu a bojoval ve Slovenském národním povstání.

Malý Vladimír nic z té hrůzy nevnímal. Jen si všímal, že maminka často pláče. První vjemy má spojené až s tím, že doma dostal výprask, protože se potuloval venku, zatímco v okolí Hranic vybuchovaly bomby. „Vedle bydleli Langrovi, jejich syn šel se mnou za město pro litr mléka. Někdo tady odhodil před tehdejší divizi, dnes akademii, dvě pumy. Myslím, že to byli Spojenci, kteří bombardovali Slezsko. Ty pumy zabily dva vojáky, kteří měli venku službu. My jsme si s tím kamarádem hráli, bandasky s mlíkem jsme měli vedle sebe a byli jsme do hry tak zabráni, že nás ty pumy moc nezajímaly. Když jsme došli domů, dostali jsme pár facek, poněvadž jsme byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě. To si dodnes pamatuju.“

Obklopeni nepřátelským světem

Po osvobození se jeho matka začala stýkat s rodinou sovětského důstojníka, který se usadil v Hranicích. Hrála jim na klavír. „Žena toho majora jí řekla: ‚Paní Talášková, na vás se tady chystá těžká věc, vy zažijete to, co jsem zažila já, moji rodiče jsou dodnes ve vyhnanství v Archangelsku.‘ Takto se bavili dospělí. A já jsem začal brzy vnímat, že jsme se po únoru 1948 najednou stali nechtěnou a nenáviděnou buržoazií,“ vzpomíná Vladimír Talášek.

Když rozhlas vysílal v přímých přenosech politické procesy, v jednom z nich obžalovaný Otto Šling mluvil o tom, že se ideově opíral o názory plukovníka Vladimíra Taláška. Ve škole se Vladimíra ptali, jestli má s tím jménem něco společného. Řekl, že ne, že Talášků je hodně. V té době už věděl, že jeho otec byl hrdina, který položil život za vlast, a pochopil, že žije v době, ve které o tom není radno mluvit. „Mně bylo čtrnáct, ty procesy byly vysílány rozhlasem a tehdy mně babička řekla: ‚No, Vládíku, tak podívej, už ta banda vraždí jeden druhého, jak je to v té jejich Moskvě naučili.‘ Já jsem zíral a přikyvoval. Pak řekla: ‚Tak se podívej, já už se toho nedožiju, ale ty, jestli se jednou dožiješ, tak to dej všechno trošku do pořádku.‘ Tak jsem to vnímal tak, že jsme obklopeni nepřátelským světem. Žil jsem normálně, měl jsem kamarády, ale pořád jsem si uvědomoval, že si musím dávat pozor na pusu. Protože ten režim čekal na ty, kteří něco řeknou.“

Znárodnění a odchod do Prahy

Rodina přišla o dům na náměstí v Hranicích. Byl jim znárodněn, s babičkou a matkou v něm mohli zůstat, jen museli platit nájem. Vídal se se svými strýci. Jaroslav se scházel s lidmi, kteří stejně jako on přežili nacistické vězení. „Jednou v kavárně něco řekl, někdo ho udal, a tak dostal další čtyři roky. Od roku 1957 do roku 1961 ho komunisté zavřeli do Leopoldova. Když tam přišel, ještě tam byli někteří vysocí důstojníci SS a říkali mu: ‚Herr General, Sie sind wieder da.‘ O komunistech mi řekl: ‚Vládíku, ty musíš být chytřejší než ti lotři, protože oni čekají na každou otevřenost a pak už tě mají,‘“ vzpomíná. Jeho druhý strýc Oldřich, který bojoval v zahraničí, ještě mohl krátce cvičit parašutisty a pak byl z armády také vyhozen.

Protože byl Vladimír dobrý student, dostal se nakonec z gymnázia na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Odchod do Prahy znamenal v jeho životě výrazný předěl, cítil se tam svobodnější, tam mu nikdo nedával najevo, že pochází z takzvané buržoazní rodiny. Trápilo ho však, že se o hrdinství jeho otce a strýců nikde nemluví: „To takzvané třídní hledisko převažovalo. Třebaže se vědělo, jak to bylo, nikdo ani šeptem o nich nemluvil. Když jsem byl ve čtvrtém ročníku, zavolali mě ve škole na vojenskou katedru. Ptali se mě, jak je vůbec možné, že studuju, když se strýc dopustil zločinu proti Československé socialistické republice. Jestli si to uvědomuju. Takový otlemený podplukovník to byl. Tak jsem mu řekl, že by měl především vědět, že to byl člověk, který téměř obětoval život za tuto zemi, že to byl jeho kolega. Zařval: ‚Ven!‘ A vyhodil mě. Naštěstí teda.“

Po ukončení vysoké školy na ní zůstal jako vědecký pracovník. Když došlo v šedesátých letech k uvolňování poměrů ve společnosti, využil pamětník možnosti studovat v Spolkové republice Německo. Byl vybrán, dostal povolení k vycestování. „To byl pro mě předěl. Já jsem si říkal: ‚Božínku, snad se jednou taky budeme mít tak dobře.‘ Vnímal jsem ten systém, kde se nikdo nemá dobře jen tak, ale jste-li ve svobodné zemi, tak tu svobodu pociťujete.“ V Německu si našel přátele a získal nové zkušenosti.

Odvaha v životě být musí

Jenže po návratu přišel srpen 1968 a okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vladimír nevyjádřil souhlas s okupací a to znamenalo, že na škole nemohl zůstal. Nakonec získal místo v Ústavu technického rozvoje a informací v Praze. „Já jsem si myslel, jaký jsem hříšník, ale tam byli lidé, kteří naprosto jasně dávali najevo nesouhlas s tím, co se dělo,“ říká. V ústavu zůstal až do roku 1989, pak dostal nabídku vrátit se zpět na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Stal se prorektorem pro vědu a výzkum.

Přestože mu tehdy bylo přes padesát let, rozhodl se udělat riskantní životní krok. Prestižní pozici na škole opustil a stal se reprezentantem německé firmy. Využil své znalosti němčiny, odbornosti chemika a v devadesátých letech se mu začalo dařit. S úsměvem říká, že v té době za dva roky vydělal více peněz než za celých předešlých čtyřicet let práce za komunismu. Firma se zabývala systémy jakosti a životního prostředí, což mu bylo jako chemikovi blízké: „Jo, byla to velká odvaha, ale odvaha v životě musí být. Chtěl jsem zkusit, jestli mi půjde kšeft, a navíc jsem potřeboval peníze na opravu domu.“

Rodný dům na Masarykově náměstí v Hranicích byl totiž rodině v restitucích vydán, ale nacházel se ve velmi špatném stavu. Vladimír Talášek se spolu s bratrancem pustil do jeho nákladných oprav a nyní v něm v penzi žije. Jeho život naplňuje cestování a láska k tenisu. Zadostiučiněním pro něj je, že po roce 1989 se jeho otec i oba strýcové dočkali uznání, byť se toho už nedožili. Po jeho tatínkovi se jmenuje rota aktivních záloh v Olomouci, dostal také in memoriam Československý válečný kříž. „Člověk by samozřejmě na křivdy měl zapomínat. Jenže já považuju za největší křivdu především tu neúctu k lidem, kteří něco obětovali. Křivdy majetkové mě tolik neoslovovaly a po čase jsem je vyřešil, ale ta neúcta k hrdinům mě deptala po celý život. Také to, že jsem žil v socialistickém táboře. Už to slovo tábor, znamenající ohraničení, zbavení práv. Přitom jsem měl štěstí: i za totality jsem díky tenisu hodně cestoval, sport byl jediná možnost, jak se dostat ven. Netrpěl jsem, ale vědomí, jak je složité dostat se do zahraničí, mě vždycky štvalo. Přál bych si, aby mladí lidé nezapomínali, že to, jak se teď žije, tady dříve nebylo. A aby si uvědomili, že nikdy není jisté, že to tak navždy zůstane.“

 

Pozn. redakce:

Jméno Vladimíra Taláška, narozeného dne 1. ledna 1938, je uvedeno v evidenci TS-825467MV. Příslušná informace pochází z archivních zdrojů, především pak z Archivu bezpečnostních složek, které jsou v souladu s českou legislativou dostupné každému badateli. S takto zjištěnými informacemi jsme však během vedení rozhovoru pamětníka nekonfrontovali. Důvodem byla skutečnost, že pamětník již nežije, nebo z jiného důvodu vyplývajícího ze specifických okolností natáčení.

Jsme si vědomi, že archiválie z provenience bezpečnostních složek totalitního režimu jsou specifickým historickým pramenem, který vyžaduje citlivou interpretaci, a vypovídací hodnota takovýchto pramenů o míře spolupráce dotyčné osoby s represivními složkami je velmi omezená. V některých případech se pak příslušné archiválie nedochovaly. Dále je třeba vzít v potaz, že kontakt s bezpečnostními složkami nemusel mít vždy podobu vědomé spolupráce.

S ohledem na co možná největší pravdivost a snahu postihnout různé typy historických pramenů zde přesto zmíněnou informaci, získanou naším archivním bádáním, uvádíme.