Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Lenin musel viset na nástěnce pořád
narozena jako Foltová 20. února 1941 v Krmelíně u Ostravy v rodině dělníka
od roku 1950 žila v Hrabyni, kde měli malé hospodářství
pamětnice kolektivizace a nátlaku na zemědělce ke vstupu do družstva
znala se s rodinou Karla Engliše
vystudovala pedagogickou školu pro vzdělávání učitelů prvního stupně v Ostravě
učila na základních školách v Hněvošicích a v Krásném Poli
pamětnice fungování komunistického školství v 60. letech a za normalizace
od sedmdesátých let až do důchodu působila na základní škole v Ostravě-Porubě
Růžena Talagová učila za komunistické totality třicet let děti prvního stupně základních škol. V komunistické straně nikdy nebyla a na režim nahlížela dosti kriticky. V práci si to ale nechávala pro sebe, protože učila ráda. Při rozhovoru pro Paměť národa v roce 2020 vzpomínala, jak ve svém prvním působišti v Hněvošicích na Opavsku musela kromě výuky pravidelně číst zprávy z tisku do místního rozhlasu. Horlivý komunistický ředitel tak chtěl přispět k ideologické výchově vesničanů. Učitelky také posílal na brigády na pole. „Jednotili jsme třeba řepu. Za odměnu jsme dostali půl kilogramu cukru,“ vzpomíná pamětnice.
„Spoustu času nám zabrala výroba plakátů a výzdoby k politickým výročím. To bylo pořád něco. Lenin musel viset na nástěnce neustále,“ říká. Kolegyně, které byly věřící, navštěvovaly kostel raději v sousední obci. „Bály se, aby je někdo neviděl a neohlásil to ve škole,“ vypráví. Chození do kostela se totiž neslučovalo s posláním vychovatele socialistického člověka, který nevěří pověrám.
S nástupem normalizace všichni straníci, ale i nestraníci na důležitých postech museli vyjádřit svůj názor na sovětskou invazi v roce 1968, strach vládl i ve školství. „Bylo to opět takové období, kdy se lidé báli říkat, co si myslí. Zvláště před straníky,“ říká pamětnice, která v té době učila v Krásném Poli.
Růžena Talagová, za svobodna Foltová, se narodila 20. února 1941 v Krmelíně nedaleko Ostravy. Otec Jaroslav Folta pracoval jako dělník ve Vítkovických železárnách v Ostravě. Matka Helena byla v domácnosti. V Krmelíně bydleli v malém bytě pronajatém v rodinném domě. Růžena měla staršího bratra Jaroslava a sestru Annu, která se narodila devět let po ní.
Z konce druhé světové války, kterou v Krmelíně zažila, si toho moc nepamatuje. „Když byly nálety, schovávali jsme se ve sklepě. Nebylo to tam příjemné ani pohodlné, vedle se skladovalo uhlí. Nepamatuji si, že by byl přímo Krmelín intenzivně bombardován. Dům, ve kterém jsme bydleli, byl ale prostřílený od kulek,“ vzpomíná Růžena. Krmelín se dočkal osvobození Rudou armádou 2. května 1945. Při bojích s Němci tam zahynulo skoro třicet sovětských vojáků.
V červenci 1946 zažil Krmelín významnou událost. Obcí projížděl prezident Edvard Beneš s manželkou. Podle záznamů z kroniky byla vesnice vyzdobená prapory a slavobránami. Davy místních občanů lemovaly silnice. „Pamatuji, že jsme stáli u silnice a mávali. Pana prezidenta jsem tenkrát nezahlédla, ale rodiče mi ukázali vůz, ve kterém jel.“
Po válce, když byl obnovený Sokol, chodila Růžena pravidelně do krmelínské sokolovny. „Cvičili jsme prostná a na nářadí. Vždycky jsem se na to těšila. Zvláště ráda jsem měla kolovadlo. Bylo to zařízení z provazů, na kterém se dalo všelijak otáčet. Se Sokolem jsem tenkrát zažila spousty radovánek,“ vypráví. Rodiče sice neměli moc peněz, ale podle pamětnice byli hodní a dopřávali dětem volnost. „Bylo nás tam v okolí více dětí a drželi jsme spolu. Kousek byl les, kam jsme často chodili a hráli si na schovávačky. V létě jsme sbírali houby a borůvky. Rodiče se o nás nebáli.“
Komunistický puč v únoru 1948 její rodiče sledovali s obavami. Podle pamětnice neměli ke komunistickým politikům důvěru. Vzhlíželi k Benešovi, jehož promluvy tenkrát poslouchali z rádia. „Hodně lidí ale komunistům věřilo. Mysleli si asi, že když nám bude vládnout lid, bude nám líp. Obavy rodičů se potvrdily, když začaly represe a popravy nevinných lidí v padesátých letech. Byla to zlá doba,“ říká Růžena.
Kolem roku 1950 koupil její otec dům v Hrabyni na Opavsku. „Byl to barák, na který při bojích o Hrabyni v dubnu 1945 spadla první bomba. Mezitím byl samozřejmě opraven. Vedle žila rodina pana Laufka, který byl zastřelen těsně před osvobozením. Údajně vyšel ze sklepa v německé přilbě a nějaký voják ho zastřelil,“ říká. V obci byly ještě tehdy mnohé pozůstatky války a lidé tam stále nacházeli munici.
V roce 1952 se do Hrabyně vrátil tamní rodák Karel Engliš. Předválečný ministr financí, významný ekonom a do února 1948 také rektor Univerzity Karlovy v Praze byl po nástupu komunistů nucen odstoupit z veřejných funkcí a byl vykázán z Prahy. Původně ho státní moc posílala do pohraničí v severních Čechách, nakonec mu povolila návrat do Hrabyně, kde měl dům. Tamní národní výbor proti tomu nic nenamítal. Karel Engliš tam žil až do smrti v roce 1961.
„Pana Engliše znali všichni Hrabyňáci a věděli, jaké významné posty zastával. Denně se procházel po vesnici. Trochu špatně chodil a opíral se o hůlku. Myslím si, že v obci požíval úctu. Jen někteří soudruzi ho podle mého otce nebrali,“ říká Růžena, která se stýkala se stejně starým Englišovým vnukem. František Plhoň jezdíval do Hrabyně se sestrou a matkou Vlastou Plhoňovou, rozenou Englišovou, na celé léto. „Přijížděli někdy už v květnu, a to chodil s námi do národní školy. Kamarádili jsme spolu a prováděli různé dětské lumpárny.“
Foltovi měli v Hrabyni také vlastní hospodářství. Chovali kozy, prase, drůbež a obdělávali kus pole. Podle pamětnice to zřejmě nebylo ani půl hektaru. Když se koncem padesátých let zakládalo v Hrabyni jednotné zemědělské družstvo (JZD), zůstal jim jen záhumenek. „Podobně jako mnoho dalších zemědělců naši nechtěli do družstva vstoupit. Jeho zakladatelé ale naléhali. Jednu dobu jsme například nedostávali lístky na máslo. Myslím si, že i to byl způsob nátlaku. Maminka také vyprávěla, že jí soudruzi říkali, ať myslí na to, že chodím do školy, protože bych prý mohla špatně dopadnout. To už jsem byla na střední,“ vzpomíná. Nakonec všichni hrabyňští zemědělci, včetně velkých sedláků, do družstva vstoupili. Helena Foltová tam pak také pracovala na poli.
Spolužačka z pedagogické školy nedostudovala a podle pamětnice to byl důsledek toho, že její rodiče odmítli do družstva vstoupit. „Byla to Jarmila Kulhánková z Bašky. Pamatuji, že někdo přinesl do třídy noviny, ve kterých se psalo o jejím otci jako o nepřátelském kulakovi. A tato dívka pak neodmaturovala. Když měla jít na opravnou zkoušku, říkala, že by to bylo stejně zbytečné. Tenkrát jsme to moc nechápali,“ říká. Růžena maturitu složila úspěšně a vzpomíná, že celá třída dělala zkoušky ve svazáckých košilích.
Po maturitě dostala takzvanou umístěnku do základní školy v Hněvošicích na Opavsku. Tamní uvědomělý komunistický ředitel je prý stále nutil k různé mimoškolní činnosti, kterou měli vyjadřovat příkladný vztah k socialistickému zřízení. Po čtyřech letech přešla do Krásného Pole, kde učila dalších patnáct let. „Každé pondělí jsme tam mívali politická školení pod vedením některého kolegy straníka, který nám povídal o politické situaci a my se do toho museli zapojovat,“ vzpomíná Růžena, která se při výuce snažila ideologickým otázkám co nejvíce vyhýbat.
V roce 1964 se provdala za Bohumila Talagu z Vřesiny, kam se přestěhovala. Narodily se jim dvě dcery. V přelomovém roce 1968, ve kterém získali v ústředním výboru KSČ vliv reformní komunisté prosazující demokratizaci režimu, byla poprvé maminkou. „Asi pro všechny lidi, i pro nás, to bylo období velkého povzbuzení a naděje, že komunismus už u nás nebude tak tvrdý,“ říká. Očekávaní lepší budoucnosti skončilo 21. srpna invazí vojsk Varšavské smlouvy, po které následovalo rušení reforem, obnovení cenzury a velké politické čistky.
„Mě ani mých blízkých se prověrky přímo netýkaly, protože jsme nebyli v KSČ. Jednu kolegyni z Krásného Pole ale například vyloučili ze strany, protože odmítla vést organizaci svazu žen. Takových bylo více. I nás nestraníky nějakým způsobem prověřovali. Do školy přijel inspektor a ještě s někým dalším se nás vyptával, co si myslíme o současné politické situaci,“ vypráví. Zdůrazňuje, že straníci, kteří prošli prověrkami, měli výhody. Na rozdíl od kolegů, kteří nebyli v KSČ, mohli zastávat významnější funkce ředitelů nebo jejich zástupců. „Když jsem učila v Ostravě-Porubě a snižovaly se stavy učitelů, tak kdo měl jít? Straníci nešli, ti byli chráněni.“
Pád komunismu v listopadu 1989 vítala. „Vnímala jsem to jako národní obrození. A cítila jsem spokojenost nad tím, že konečně končí něco, na co lidé celou dobu nadávali.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Petra Sasinová)