Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Neříkejte, že lidi jsou špatní dřív, než je skutečně poznáte
narozen 10. listopadu 1986 v Káhiře v Egyptě
dětství prožil v židovsko-křesťanské čtvrti el-Daher/el-Zaher v Káhiře
vystudoval františkánskou střední školu College De La Salle
roku 2007 absolvoval bakalářský program obchodní administrativy
od roku 2008 se zapojil do aktivit Hnutí mládeže 6. dubna (Harakatu šabáb 6 abríl)
v období let 2010–2015 se účastnil různých protirežimních demonstrací v Káhiře
čtyřikrát zatčen za své protirežimní aktivity
během vyšetřování mučen
roku 2015 před hrozbou dalšího uvěznění utekl do Súdánu a získal azyl v ČR
v letech 2015–2017 žil v Praze
roku 2017 se odstěhoval do uprchlického zařízení v Brně
v srpnu 2017 založil organizaci Egyptská fronta za lidská práva / Egyptian Front for Human Rights (EFHR)
v roce 2020 žije v Brně a vede organizaci EFHR
Kareem Taha se narodil v Káhiře v listopadu 1986 do muslimské súfijské rodiny. Vyrostl v židovsko-křesťanské čtvrti el-Zaher v etnicky a kulturně pestrém společenství. Studoval na místní františkánské škole Collège De la Salle. V roce 2007 absolvoval na univerzitě program obchodní administrativy. Vztahy v rodině prý byly skvělé až do roku 2008, kdy se Kareem zapojil do aktivit opozičního Hnutí mládeže 6. dubna (Harakatu šabáb 6 abríl). Hnutí vzniklo z facebookové skupiny, která se zformovala na podporu stávkujících dělníků v industriálním městě al-Mahalla al-Kubrá. Stávka proti nízkým mzdám a zvyšujícím se cenám jídla vyhlášená na 6. dubna 2008 tehdy přerostla díky zapojení studentů a čerstvých absolventů univerzit do největších demonstrací v Egyptě od nepokojů z konce sedmdesátých let. Díky tomu se Hnutí mládeže 6. dubna stalo výraznou mládežnickou opoziční silou, která nevystupovala pouze na podporu dělníků, ale kladla si i politické požadavky. (zdroj: http://www.e-polis.cz/clanek/role-mladeze-v-egyptske-revoluci-2011.html)
„Hodně jsem sledoval televizi a četl. Mé povědomí se rozšiřovalo přes různé články a knihy, a když posloucháte zprávy, kolik lidí bylo režimem zavřeno nebo zabito, prostě vás to přivede k tomu, být aktivní. Jeden pronásledovaný spisovatel mne zvlášť ovlivnil. Věděl jsem, že si zaslouží naši podporu a že se tomu musím věnovat. Také mne ovlivnil můj učitel filozofie. Byl sice marxista a já liberál, ale hodně se mnou o situaci v egyptské politice a o náboženství mluvil,“ vypráví Kareem Taha. Matka jej spíše podporovala, ale vztahy s otcem se zhoršily. Otec byl armádní důstojník, poměrně diktátorský typ, takže s ním začaly časté konflikty.
První zatčení za protirežimní aktivity přišlo v roce 2008. Otec mu tehdy zakázal všechno kromě školy, ale protože kvůli své profesi hodně cestoval, pamětník měl možnost opět kontaktovat přátele z hnutí. V roce 2010 pomáhal uspořádat velkou demonstraci v Káhiře před novinářským syndikátem. Čekalo jej znovu zatčení a několikadenní pobyt v detenčním centru, kde došlo i na elektrošoky do ramen a hlavy. Při těchto protestech bylo proti lidem použito do té doby nevídané násilí. Demonstrace se z centra města postupně přesunuly i do rezidenčních čtvrtí. Přestože byly aktivity hnutí soustavně zakazovány vládou a členové byli zatýkáni nebo zastrašováni, organizovali mladí aktivisté další příležitostné protesty a zapojovali se do různých proreformních výzev. Dařilo se jim zejména díky široké členské základně na sociálních sítích, kterou státní orgány nebyly schopné rozbít.
Na 25. ledna 2011 byla připravovaná velká demonstrace na náměstí Tahrír nazvaná „den revoluce proti mučení, korupci, chudobě a nezaměstnanosti“. To byly požadavky rezonující u většiny společnosti. „Bylo neskutečně motivující cítit, že jsme schopní mobilizovat společnost a společně jít do revoluce.“ Demonstranti se na náměstí spojili v jedno velké tělo. Revoluce sílila a největší protesty se odehrály 28. ledna. Za 18 dní bylo hotovo a sen demonstrujících se uskutečnil. „Naší ideologií bylo nedopouštět se násilí, ale je pravda, že se připojili i tací, které jsme nedokázali kontrolovat. Ti byli brutálnější a zapálili během demonstrací budovu parlamentu. Byli tam policejní odstřelovači a stříleli do demonstrujících, zemřeli tam lidé a bylo mnoho zraněných. Krev byla cítit všude na náměstí, to bylo šílené,“ vzpomíná na protesty v roce 2011. Demonstranti prosazovali novou ústavu, sekulární stát, dodržování lidských práv pro všechny, rovnost, kvalitní vzdělání a zdravotnictví, práva pro menšiny, pro ženy, pro LGTB komunitu. Vítězství opozice skončilo za 18 dní, kdy moc převzala armáda. Po pádu prezidenta Mubáraka a nastolení armádního režimu ale přišlo zklamání. Všude bylo vidět tanky a vojenskou techniku. Nový režim zkrátka nepřinesl spravedlnost a přišla nová vlna zatýkání. Pronásledování bylo směřováno proti křesťanům a dále aktivním demonstrantům. „Nevyvinulo se to v dobrý konec, to je noční můra, která nikdy neskončí. Viděl jsem, jak armádní auta najížděla do demonstrantů, to prostě nezapomenete a nevymažete z paměti takové obrazy.“
Na jedné z dalších demonstrací pořádaných opět na náměstí Tahrír byl znovu zatčen. Zavřeli jej do vojenského zařízení, kde byl držen 17 dní v malé místnosti. „Čas se mi zastavil, vše kolem mě bylo temné, nevěděl jsem, jestli je den, nebo noc.“ Po propuštění pokračoval dále v proreformních aktivitách. V roce 2012 se moci v Egyptě chopilo Muslimské bratrstvo. Proreformní hnutí stála proti němu, ale i proti vojenskému státu, a požadovala sekulární stát s rovnými právy pro všechny. Přišlo další zatčení završené rozsudkem, který mu zakazoval používat sociální sítě Facebook a Twitter nebo psát články do novin.
25. ledna 2013 na výročí revoluce 2011 vedl demonstraci na náměstí Mustafy Mahmouda v Gize. Po chvíli byla většina protestujících zatčena a uvězněna ve vězení s ostrahou Wadi El Natroun. Drželi jej tam společně s bojovníky ISIS. „To byl určitý druh mučení velitele té věznice. To si nedokážete představit, jaké to je, zůstat osm nocí s těmito fanatiky. Zakázali mi kouřit, číst knihy, vzali mi oblečení i peřinu. Spal jsem na holé zemi ve spodním prádle. Po propuštění jsem propadl depresi a mé sebevědomí bylo na nule,“ popisuje důsledky svého věznění. Dával se následně rok za pomoci odborné terapie dohromady. Později dostal od novinářů bojujících za lidská práva pozvání, aby se účastnil další demonstrace v Káhiře. Zatčení přišlo za několik minut. Případ byl vyšetřován a po osmi měsících přišla od právníka zpráva, že výsledkem bude doživotní trest. To byl absolutní šok. Bylo jasné, že se musí pokusit dostat ze země. Hledal vízum kamkoli na světě a dostal jej od české ambasády. „Měl jsem dobré vztahy s českým vyslancem v Egyptě, protože jsme se znali z dřívější spolupráce při usilování o zlepšení lidských práv. Proto mi vystavil to vízum okamžitě. U jiných států bych musel čekat týdny i měsíce, takže Česká republika byla jasná.“ Po cestě na letiště jej kolega varoval, že jeho jméno figuruje na seznamu teroristů, ačkoli se žádného násilí nedopustil. Vrátil se tedy do domu přítele v Asuánu, který mu tehdy poskytl útočiště a nabádal jej k ilegálnímu útěku. To byla složitá volba, ale mezi možností svobody a doživotního vězení se žádná jiná varianta nerýsovala.
Zaplatil tedy společně s několika kolegy převaděčům do Súdánu a jeli terénním autem přes poušť k hranicím. Strávili tři noci v poušti, když najednou řidič zastavil a řekl, aby pokračovali dál pěšky, že budou brzy v Súdánu. Šli několik hodin, ale bez výsledku. Sám se jako nejmladší nabídl, že půjde sehnat telefonní signál nebo nějakou pomoc. Ale neuspěl, a když se snažil ostatní najít, tak sám zabloudil. Naštěstí však narazil na pastevce s dobytkem, který jej přes hranici převedl. Za několik dní se tentýž muž objevil i s jeho ztracenými kolegy. Súdán musel Kareem Taha opustit co nejrychleji, ale problém byl, že mu chyběl doklad od hraniční kontroly o vstupu do země. Ten se mu nakonec díky penězům podařilo sehnat. Na letišti nastaly další komplikace. Obklopili jej neznámí lidé. Sdělili mu, že mají zprávu z Egypta o tom, že je na seznamu teroristů, a musí ho proto předat zpátky do Egypta. To bylo zoufalé. „Řekl jsem jim, ať mě radši zabijí tady, protože zpátky nemůžu. Kontaktoval jsem kolegy z lidskoprávních kruhů, kteří pomohli, a nakonec mne opravdu pustili. Letěl jsem vstříc novému životu.“
Na začátku byl hodně osamělý a vůbec netušil, co si zde počne. Neznal řeč ani žádné lidi. Těžko navazoval nové kontakty. První dva týdny strávil v hostelu a potom našel byt na Žižkově. „Lidi na mě divně koukali, že jsem tmavý, často se ptali, co tu chci. To byl dost špatný čas.“ Když se snažil seznámit, stalo se, že jej vyhodili z baru nebo po něm něco hodili. Nenašel se nikdo vstřícný, kdo by mu v jeho složité situaci pomohl a něco pro něj udělal. „Slýchal jsem nadávky na Araby, na muslimy. Říkal jsem přitom všem, že jsem ateista. Ale i kdybych byl muslim nebo žid, je to přece moje osobní věc.“ Tak strávil rok a půl v osamění na Žižkově a snažil se postupně alespoň zlepšit svou angličtinu a češtinu. Jednoho dne se však rozhodl, že tuto zemi opustí. Cítil, že tu nemůže pokračovat, protože ho zde lidé neakceptovali jako lidskou bytost. „Dokonce arabská komunita byla proti mně, jako nemuslima mě nepřijali. Česká společnost na mě hleděla zase jako na cizince, na muslima, i když jsem říkal, že nejsem. Cítil jsem se tady jako mimozemšťan.“
Po roce a půl byl pozván zástupci lidskoprávní organizace Amnesty International na jedno setkání do Brna. A to mu změnilo život, protože tam potkal spoustu zajímavých lidí. „Najednou mi konečně začal zvonit telefon a lidé se se mnou chtěli dál potkávat, přátelit se a spolupracovat. Tak jsem potkal i svou budoucí ženu a začali jsme spolu chodit. Vedli jsme rozhovory o Češích, proč je většina Čechů rasistická, nenávidí lidi jiné pleti. Ale já moc jejím argumentům nevěřil. Pak jsme koukali na filmy o válce a o komunismu a já pochopil, co tady prožily starší generace za těžké časy.“ Na druhou stranu považuje mladou českou generaci za otevřenou a vzdělanou, s dobrými možnostmi rozvíjet k lepšímu potenciál této země. V dubnu 2017 dostal rozhodnutí o udělení azylu. „Plakal jsem, protože jsem dostal nový život. Díky České republice a českým lidem.“ Potom hledal práci, což bylo bez znalosti češtiny náročné. Orientoval se tedy směrem, který mu byl blízký. Založil Egyptskou frontu pro lidská práva, organizaci, která se věnuje uprchlíkům a snaží se jim pomoci integrovat se tady. Je to právní kancelář, která pomáhá řešit spory nejrůznějšího druhu. „Jezdím třeba do Ženevy podávat jiný pohled na to, co se děje v Egyptě, než jak prezentuje egyptská vláda. V poslední době se věnujeme také problému českých zbraní v Egyptě. Snažíme se toto téma v české společnosti a parlamentu otevírat a plánujeme proto v Praze uspořádat konferenci.“
Jeho otec, bývalý generál, je již v důchodu. Snaží se spolu komunikovat, ačkoli jsou názorově každý jinde. Dokonce je v Brně minulý rok navštívil. „Zpočátku šlo naše setkání ztuha, ale otec pak pochopil, co se tady snažím dělat a čemu věřím. Viděli jsme se po pěti letech a jsem šťastný, že jsme se smířili.“ V Brně Kareem Taha nakonec zůstal, má zde rodinu a preferuje menší město, protože je tu klidnější život. Má českou manželku a syna, učí se česky a už daleko lépe mluví i rozumí. Podstatné po všech prožitých útrapách je, že se zde cítí bezpečně. „Naučil jsem se mít to tady rád. Taky si myslím, že je tu nejlepší pivo, a dá se říct, že se cítím být napůl Čech.“
Opoziční hnutí v původní podobě v Egyptě už neexistuje, protože je bohužel většina lidí ve vězení nebo uprchli do celého světa. Situace v zemi je složitá a život je tam velmi těžký. Panuje tam diktátorský režim, takže spousta spisovatelů, umělců či novinářů má problémy. „Naší jedinou možností jsou sociální sítě. Většina z nás je v zahraničí, takže je to jediný způsob, jak být spolu ve spojení a jak komunikovat s lidmi v zemi. Propaganda hlásá, jak je Sísího režim skvělý, všechno je tam v pořádku, zatímco naše webové stránky blokují a my nemůžeme komunikovat jinak než přes sociální sítě. Muslimské bratrstvo se snažilo nabourat i do mého e-mailu i na facebookový účet. Snažím se přesto být dále aktivní a postovat proti režimu, i když mám strach o přátele, kteří v zemi zůstali.“ S vývojem v Egyptě naději do budoucna neztratil, avšak cítí, že bude potřeba více než deset let, aby se opozice připravila na vládu v zemi. Na druhou stranu vlastní návrat do Egypta už si dovede jen těžko představit. „Není to jen tak, zase změnit svůj domov. Byl bych cizincem tentokrát tam, protože jsem se tady samozřejmě změnil.“
Muslimské bratrstvo považuje za diktátory. „Nedokážu si představit, že vedu egyptský národ, což jsou stovky milionů lidí, v muslimské víře, když je tam tolik proudů islámu – a vedle toho ještě jiná náboženství.“ Jako jedinou správnou cestu pro Egypt vidí sekulární stát, aby mohla být zachována rovnost mezi všemi v nábožensky pestré společnosti. „Mám například v egyptské občance uvedeno, že jsem muslim, což ve skutečnosti nejsem. Nemůžete však tu kolonku odstranit, můžete být buď muslim, nebo křesťan, není jiná možnost. Určitou výjimku tvoří pouze židé. Nemůžete se snažit uplatňovat svůj politický program jen prostřednictvím náboženství, to vidím jako starou cestu.“ Jako určitý vzor pro Egypt by mohlo posloužit Tunisko, které je sekulární, mají ústavu, parlament a demokratické volby. V Egyptě naopak od roku 2013 postupně ubývá politických stran kvůli bezpečnosti a ty zbývající nemohou tvořit skutečnou opozici. „Současná opozice je jen loutková, něco jako karikatura, parlament připomíná divadlo, nebo ještě lépe panoptikum. Kdybych přeložil jednání tamního parlamentu, přišlo by vám to jako komedie. Politici se tam zdánlivě hádají, ale s reálným životem v zemi a odpovědností vůči společnosti to nemá nic společného.“
Především pociťuje veliký vděk, že jej Česká republika přijala. Ale lidem u nás by rád vzkázal, aby se nebáli uprchlíků a lidí jiné barvy pleti. „Celý Blízký východ, to nejsou jen muslimové a terorismus. Já nejsem mimozemšťan, jím, piju a chodím na záchod jako každý jiný. Soustřeďte se radši na budoucnost a neříkejte, že lidi jsou špatní, dřív, než je skutečně poznáte.“ Očima bývalého uprchlíka vidí v této zemi možnosti pro dobrý a kvalitní život. I odtud je ale pevně odhodlán věnovat své síly obhajobě potlačovaných lidských práv. A není to strach, ale spíše zodpovědnost, co jej k takové aktivitě motivuje.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Táňa Klementová)