Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štefanie Táborská (* 1950)

• narozena 7. ledna 1950 ve Svaté Heleně v rumunském Banátu

• vyrůstala ve velmi chudých poměrech

• dvě sestry zemřely krátce po narození

• od čtrnácti let sloužila v rumunských rodinách

• v sedmnácti letech se provdala

• sestra se po roce 1989 přestěhovala do Čech

Ve Svaté Heleně v Rumunsku byly mnohdy dívky z českých rodin rodiči posílány přisluhovat rumunským rodinám. Převážně se jednalo o nezletilé dívky často ve věku mladší než čtrnáct let. Měly pečovat o děti, které byly třeba jen o několik let mladší než ony samy. S mateřskou láskou měly zastat úlohu rodičů, které mezitím zaměstnávala práce. Předem smluvené peníze, tedy odměnu za vykonanou službu, pak většinou obdržela rodina mladé služebné. Příběhy těchto českých dívenek se různí. O svůj zážitek se podělila i Štefanie Táborská, rodačka z české vesnice Svatá Helena, ležící v rumunském Banátu.

Štefanie Táborská, za svobodna Šibalová, se narodila 7. ledna 1950. Na svět přišla jako jedna ze čtyř dcer Rudolfa a Anny Šibalových, avšak dvě z nich zemřely už krátce po porodu. Štefi do první třídy nastoupila ještě v předškolním věku. Byla tehdy tuhá zima a na poli ani v hospodářství se nedalo pracovat, a tak maminka poslala Štefi spolu s její starší sestrou Annou do školy. Učitelka jménem Albina posadila Štefi ke kamnům, na lavici jí položila knížku a tužkou jí nakreslila čárky a kolečka, které po ní Štefi měla opisovat. Albina si nemohla nepovšimnout šikovnosti a dovednosti malé dívenky, a tak následně zamířila do domácnosti Šibalových, aby je přesvědčila, že mají dceru zapojit do školní výuky co nejdříve, nejlépe hned. Rodiče neměli námitek a Štefi v dalších dnech usedla do školní lavice se staršími dětmi, se kterými pokračovala pak další čtyři třídy.

Věřili, že to jsou Češi, že nekradou

Rodiče Štefanie se živili jako sedláci, vedli drobné hospodářství s malým políčkem a na vesnici patřili k těm opravdu chudým. Jediný výdělek rodiny pocházel z prodej vajíček, mléka nebo smetany. Jenže kolik mohla mít taková kráva mléka, když celý den orala na poli. To málo navíc, co se v hospodářství urodilo nebo podařilo vypěstovat, pěšky chodívala maminka Anna nabízet na trh do Bošňáku, jak místní nazývají Novou Moldavu, a za utržené peníze pak domů přinášela cukr nebo sůl. „Maminka tam poznala jakousi paní, která neměla hlídání pro své malé dítě. Bývalo tehdy běžné, že Rumuni si brali dívky ze Svaté Heleny do služby. Věřili, že to jsou Češi, že nekradou. Nebylo mi ani čtrnáct let a hlídala jsem šestiměsíční dítě,“ vypráví Štefanie Táborská.

Ve čtrnácti odešla sloužit do Nové Moldavy

Rumunská mladá rodina, k níž Štefi nastoupila do služby, žila v Bošňáku v pronajaté místnosti bez kuchyně. Spolu s nimi zde přebývala Štefi se svou starší sestrou Annou a v jedné místnosti se tak těsnilo dohromady pět osob. Štefi dostala za úkol nažehlit nahřátou cihličkou damaškové povlečení. A hned z toho byl poprask, protože samo sebou takovou práci Štefi neznala, nikdy v minulosti se s ní nesetkala. Odpoledne nám dala paní volno, aby se nás na chvíli zbavila, protože jsme byli všichni v jednom pokoji. Starší sestře ukazovala, jak špatně jsem to vyžehlila. Starší sestra jí pak pověděla: ‚Podívejte paní, vždyť je to dítě. Buďte ráda, že Vám to nespálila. Když to není vyžehlené, vyžehlí se to, ale kdyby povlečení spálila, kdo by Vám to zaplatil, když my peníze nemáme?!‘“

Se sestrami Šibalovými se domluvilo, že vždy v neděli budou mít volno, aby mohly navštívit rodiče ve Svaté Heleně. Štefi si do ranečku zabalila své náhradní šaty a přes louky upalovala domů. Jen co doběhla, převlékla se a na dvoře na ni čekal připravený vůz s naloženým hnojem. Děda jí zapřáhl krávy a s nákladem se pak vydávala po cestě na Gerník. Jelikož doma neměli žádnou studnu, přidala jí k tomu maminka háčky s vědry, aby od studní na Spáleništi nebo od Štubi přivezla vodu.

U rodiny v Bošňáku nakonec Štefi vydržela sloužit jen několik málo týdnů, protože neshody s paní domácí pokračovaly. „V noci dítě plakalo a mě ho dala, abych ho celou noc houpala na rukou. Maminka tam pak musela přijít a řekla: ‚Buďte ráda, že má dívenka neusnula, a to dítě neupustila na zem, mohlo se potlouct nebo zabít,‘“ líčí Štefanie Táborská. Výdělek za tu dobu přinesl asi 150 lei, maminka za ně pořídila pro Štefi látku, ze které jí ušila překrásný kroj.

Nepředstavíte si, co jsem se nabrečela

Do Svaté Heleny vzápětí přijel muž z Temešváru a hledal dívky, které by s ochotou sloužily v jeho domě. Šibalovým nasadil za Štefi částku, jakou nenabízela ani předchozí rodina z Bošňáku. Maminka s nabídkou neotálela a Štefi vyslala do Temešváru. Žila v domě spolu s rumunskou rodinou, které sloužila a starala se o jejich šestiletého syna. „Nepředstavíte si, co jsem se tam nabrečela. Sedla jsem do autobusu a nikoho z lidí jsem neznala. Na koho z mých známých jsem měla adresu, tomu jsem posílala dopisy a každé ráno jsem v poštovní schránce našla odpověď. Samým steskem jsem nespala a vymýšlela, co té paní zalhat, abych se mohla vrátit zpátky domů na Helenu, a tak jsem si vymyslela, že se tatínek rozestonal.“ Lži, kterou si Štefi vymyslela, rodina uvěřila. Co Štefi provedla netušila ani její maminka a překvapením se polekala, když se Štefi z ničeho nic objevila doma ve vratech chlíva. „Mně se tam stýskalo a vymyslela jsem si takovou lež, abych se mohla vrátit domů, ale zpátky už se nikdy nevrátím,“ řekla Štefanie své mamince, která ji vyslyšela a vícekrát ji už do služby neposlala.

Na jaře 1967, kdy měla Štefanie 17 let, provdala se za Václava Táborského, v té době zaměstnaného v tamějších  dolech. Čtyři dny po svatbě obdržel povolávací rozkaz k vojenské službě a za několik měsíců po jeho odchodu na vojnu se jim narodila dcera Mariana. Po zbytek života pracovala Štefanie v hospodářství. Po roce 1989 odešla její starší sestra Anna do Čech a usadila se v Žatci. Rodinný dům Táborských spolu s hospodářstvím před několika lety vyhořel. Stalo se to v době, kdy byla Štefanie hospitalizována v nemocnici. Mnoho místních se podílelo na likvidaci škod a přispěli k obnově majetku.