Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bibiana Szulc Ach (* 1932)

• narozena 5. prosince 1932 ve Varšavě

• začátek války prožila ve Varšavě

• zažila Varšavské povstání 1. srpna 1944

• byla odvezena s matkou a dvěma sestrami do Osvětimi

• následoval transport do Berlína

• na konci války se vrátila do Polska

• poválečná léta strávila s matkou v Pabianicích

• v roce 1951 nastoupila na vysokou školu v Gdaňsku

• v roce 1957 promovala v oboru architektura

• provdala se za českého architekta, společně žili v Praze

• v roce 1991 vstoupila do polského krajanského sdružení v Praze

Varšavský výtvarník a podnikatel Jan Szulc měl sedm dcer, které v nejtěžších chvílích projevily velikou statečnost a houževnatost. Podívejme se na příběh jedné z nich.

Dětství přervané válkou

Bibiana, nejmladší z dcer, se narodila 5. prosince 1932. Začátek války v roce 1939 zastihl matku Szulcovou s nejmladšími dcerami na prázdninovém pobytu v letovisku mezi Varšavou a Poznaní. Podařilo se jim dostat se do posledního vlaku do Varšavy. Cesta přerušovaná německými nálety a válečnou dopravou trvala celý týden.

Varšava již byla vystavena bombardování a všichni bojeschopní muži byli odvedeni k armádě. Otec nebyl pro svůj věk mobilizován. Spolu se staršími muži byl zařazen do útvaru civilní obrany, kde měl funkci velitele bloku. Jeho posláním bylo pomáhat přežívání obyvatel bombardovaného a ostřelovaného města. Při výkonu této funkce 20. září zahynul. Zemřel tedy dřív než mnozí mladí vojáci.

Otec byl – spolu s dalšími oběťmi – pochován v provizorním hrobu na malém náměstí a teprve v lednu roku 1940, již delší dobu po pádu Varšavy, byl exhumován a pohřben na varšavském hřbitově. Vzpomínky paní Bibiany z té doby jsou fragmentované. Žila jako jiné děti, chodila do školy, zprvu do normální, po jejím zavření do školy tajné.

A zvrat přinesly opět prázdniny. Bylo to v létě roku 1944, kdy byla školačka Bibiana na letním pobytu ve Warce nedaleko Varšavy. K oblasti se blížila sovětská armáda, která po odražení německého útoku postupovala do Polska směrem na Berlín. Děti byly přirozeně staženy domů do Varšavy.

Varšavské povstání

Polští vlastenci nechtěli za žádnou cenu připustit, aby jejich hlavní město osvobodila z rukou Němců sovětská armáda. Rozhodli se proto překvapivým úderem odzbrojit německé posádky a jejich zbraněmi okupanty zničit.

Povstání mělo vypuknout 1. srpna 1944 přesně v pět hodin odpoledne. Bohužel bylo prozrazeno, a tak byl efekt překvapení ztracen. Povstalci nakonec zůstali odkázáni prakticky jen na vlastní zbraně, kterých měli velice málo, a od Rudé armády, se kterou povstání původně nijak nekoordinovali, se žádné podpory nedočkali.

Odveta nacistů byla krutá. Německé jednotky od počátku masově vraždily válečné zajatce i nezúčastněné civilisty. Ušetřeny nezůstaly ani ošetřovatelky či nemluvňata.

Přes tragicky nevydařený začátek se zoufalý odpor povstalců udržel až do začátku října.

Povstání se zúčastnily i tři starší sestry, které již před jeho vypuknutím vstoupily do Zemské armády (Armia Krajowa).

Tudy prošla celá Varšava

Již v prvních dnech povstání začali Němci uskutečňovat plán úplné likvidace Varšavy. Obyvatelstvo mělo být částečně vyvražděno a částečně využito na záchranu hroutící se Říše. Přestupní stanicí pro další přesuny vězňů byl Pruszków.

Matka Szulcová se třemi nejmladšími dcerami přišla na řadu 11. srpna. Lidi z blízkého okolí Němci sehnali dohromady a odváděli je prý „do bezpečí z oblasti bojů“.

„Byl to nějaký selský pozemek se stodolou, oplocený a ostře hlídaný. Ale protože se už nedostávalo místo, tak přišli asi ve čtyři hodiny a odváděli nás pěšky na vlak. To už tady byli esesmani se psy. Došli jsme do nějaké stanice na okraji Varšavy, asi to byl Ursus. Tam nás naložili do vlaku a zavezli do Pruszkówa. Pruszków, to byla přestupní stanice pro celou Varšavu do dalších táborů. Dodnes tam je nápis: ‚Tudy prošla celá Varšava.‘ To bylo 11. srpna. Shromáždila se tam už spousta lidí odvedených z Varšavy.“

Z Pruszkówa jeli přeplněným dobytčím vagonem za strašných podmínek – do Osvětimi.

O obávané továrně na smrt se mezi obyvateli už leccos vědělo. Tentokrát se ale jednalo o akci jiného druhu, než byla likvidace Židů. Vězňové byli rozděleni na skupinu mužů a malých chlapců, další samostatnou skupinou byly ženy a dívky nad patnáct let. Matka Szulcová s malou Bibianou byla zařazena do skupiny matek s dětmi. Tak se paní Szulcová musela rozloučit s oběma staršími dcerami a zůstala v úzkostech s nejmladší, tehdy dvanáctiletou Bibianou. Po krátké době se musela rozloučit i s Bibianou, která byla přidělena do jiného baráku.

Další osud vězeňkyň

Ženy a dívky byly nahé odvedeny do sprch, o kterých se vědělo, že sloužily jako plynové komory. S hrůzou hleděly do stropu, odkud očekávaly smrt. Ale tentokrát se jednalo opravdu o očistu, po níž dostaly špinavé a potrhané vězeňské oblečení, často se stopami krve.

V táboře zůstaly pět strašných měsíců. Jejich dalším místem určení byl Berlín. Byly umístěny v pracovním táboře spadajícím pod koncentrační tábor Sachsenhausen.

V lednu 1945, kdy tam transport dorazil, šlo o město plné trosek, ve kterém však stále nějakým způsobem fungovala zbrojní výroba. Spojenečtí letci měli informace o utajovaných továrnách, ale věděli také o živých štítech, které nad nimi Němci z ubytovaných zajatců vytvářeli. Těm se vyhýbali. A to byl hlavní smysl jejich nasazení. Samozřejmě byli vězňové využíváni rovněž k uvolňování ulic zavalených troskami, ale na druhé straně měli i určitou volnost pohybu po městě. K návratu je nutil mimo jiné fakt, že ve městě plném trosek a zbědovaných lidí by je nakonec čekala přinejmenším smrt hladem.

Polská skupina byla postupně přemisťována dál a dál směrem na východ, až skončila na třetím berlínském okruhu v Müggelheimu. Na břehu jezera Müggelsee stál regulérní vězeňský tábor obehnaný plotem z ostnatého drátu, avšak bez elektrického proudu, strážní věže bez kulometů, žádní psi. Ne že by se nacisté polidštili, ale zkrátka měli personální potíže. Bibiana vzpomíná na strážného, kterým byl bývalý politický vězeň-komunista. Ke konci války neměli, kdo by ho hlídal, tak ho propustili a přikázali mu střežit polské vězně.

Přišla zpráva, že se chystá přesun vězňů do centra, pravděpodobně kvůli výměně zajatců. „Ale my jsme si řekli, že ne, že do centra nepojedeme. Schovali jsme se v nějakých rozestavěných domcích, ale asi nás někdo z místních udal. Přišla jednotka wehrmachtu a chystala se nás postřílet…“

Záchrana přišla na poslední chvíli: v blízkosti zahájily palbu sovětské raketomety – proslulé kaťuše. Rakety letěly někam směrem na centrum. Německé vojáky změna situace vyděsila a dali se na útěk. Ráno se polská skupina vydala na pochod. Doslova, jiná možnost než chůze nebyla. Cestou potkávali sovětské vojáky, kteří ani nevěděli, co jsou ti zubožení lidé zač. Přestože již byla podepsána kapitulace Berlína, docházelo k hrozivým incidentům.

„Přišli jsme do malého městečka, všude visely bílé vlajky a najednou přijel nějaký Němec na motorce a za ním další. Všechny vlajky zmizely a začala střelba.“

Němečtí fanatici násilím donutili prchající vězně, aby je kryli před blížícími se rudoarmějci. Přestřelka skončila pro Poláky šťastně a němečtí šílenci dostali, co jim patřilo.

Svízelná cesta domů

Po cestě směrem k polským hranicím přenocovali u jakési Němky, která jim ze skromných zásob uvařila brambory. Další pochod je přivedl do Fürstenwalde. V malém městečku se shromáždilo snad několik tisíc navrátilců do Polska. V tamějším barokním loveckém zámečku se rozložili vysílení poutníci na podlahách různých místností, ale dlouho se nezdrželi. Ráno se vydali znovu na pochod domů.

Ve skupině šla rovněž matčina přítelkyně a vrstevnice Eugenie Krzywobłocka s mladšími sestrami Boženou a Růžou.

Božena Krzywobłocka útrapy cesty přežila a po válce dosáhla ve svém oboru – historii – vysoké mety: stala se vysokoškolskou pedagožkou. Kromě toho se angažovala v politice, psala do novin a časopisů a vydala několik knih. Zemřela ve Varšavě v roce 2004. Její mladší sestra Růža, která šla se skupinou, žije dodnes.

Konečně šťastné pokračování

Stejným směrem jako průvod navrátilců jelo i nákladní auto se sovětskými vojáky. Ti je ochotně svezli nejdál, kam mohli, tedy k hraniční řece Odře. Ještě přejeli přes pontonový most, ale dál již nesměli. Odtud pokračovala matka s dcerou pěšky do Poznaně, odkud jezdily vlaky směrem na Varšavu.

Bibianina matka dobře věděla, že návrat do Varšavy, prakticky srovnané se zemí, nemá smysl. Naštěstí se mohly uchýlit do Pabianic, města na půl cesty mezi Poznaní a Varšavou. Tam žila otcova sestra, která jim poskytla přístřeší.

Mezitím se matka dozvěděla o osudu svých starších dcer: z Osvětimi byly odvezeny na práci ve zbrojní továrně v Ravensbrücku a na konci války byly hnány s pochodem smrti. Přežily, došly do Loun, kde skupinu opustil poslední esesman, a poté se s pomocí českých a slovenských lidí dostaly až do Popradu a odtud do Polska.

Nejstarší tři dcery se v průběhu války připojily k vojsku generála Władysława Anderse, který byl za války propuštěn ze sovětského vězení a bylo mu umožněno vytvořit spojeneckou polskou armádu vedle Rudé armády. Odešel na Střední východ, poté bojoval v Itálii a účastnil se bitvy o Monte Cassino. Snad zázrakem všechny dcery přežily válku a vedly dál své vlastní životy. Zřejmě největší pouto k matce si zachovala nejmladší Bibiana.

Po válce

V Pabianicích Bibiana absolvovala gymnázium a poté pokračovala v Gdaňsku na technice, kde vystudovala architekturu. Po promoci v roce 1957 pracovala ve svém oboru, ale největší životní změnu jí přinesl výměnný studijní pobyt v Československu. Seznámila se s kolegou, rovněž architektem, a rozhodli se pro společnou cestu životem. Přestože rodné země obou snoubenců patřily do jednoho „nerozborného tábora bratrských zemí“, nebyla svatba nijak jednoduchou záležitostí. Nakonec si v časové tísni zajistili sňatek ve Węgorzewu u mazurských jezer. Obřad se vydařil, měl ovšem malou vadu na kráse: nebyl oficiálně zcela platný. Při tomto úředním aktu nebyl totiž přítomen tlumočník. Manželé žili nadále v Praze, kde měl manžel práci architekta v Agroprojektu. Pro mladou Polku nebylo úplně jednoduché získat práci v Československu. Teprve po obdržení konzulárního pasu na jaře 1960 již mohla v nové zemi pobytu dostat práci v oboru, který vystudovala. S pomocí Svazu polských architektů získala místo v Obchodním projektu. Mezitím se jí narodila dcera, takže byla nucena najít si práci, při které by nemusela jezdit na služební cesty. Naposledy projektovala v Energoprojektu řadu zařízení jaderných elektráren Jaslovské Bohunice a Temelín. „Ale pěkně prosím, bez jádra. Všechno možné, ale nic okolo reaktorů!“ ujišťuje se smíchem bývalá projektantka.

Polské středisko

Činorodá žena nezůstala v poklidu domova ani v důchodu. V roce 1991 poznala krajana, člena obnoveného polského spolku v Československu. Jedná se o nejstarší polský národnostní klub v Evropě. Byl založen roku 1887. Za války byla jeho činnost samozřejmě zastavena a nebyl znovu povolen ani v poválečném Československu. Teprve po listopadové revoluci mohlo dojít k jeho pokračování. V roce 1992 byla pod záštitou polského velvyslanectví a Ministerstva kultury ČR činnost klubu obnovena a pamětnice pracuje ve vedení jako sekretářka. Práce ji baví, jen ji mrzí, že mladí krajané nemají na spolkovou činnost čas. Ale i těm mladým spolek pomáhá v důležité věci: pro předškolní děti je k dispozici skupina Trampolína, starší se mohou kulturně vyžívat v amatérském divadelním souboru. Z plakátu na dveřích je vidět, že se úspěšně zhostili i náročné hry Ecce homo slavného polského disidenta a pozdějšího papeže Karola Wojtyły.

Závěr

Přes všechno zlé a tragické, co prožila, je Bibiana všechno, jen ne zlomený starý člověk. Vyzařuje z ní elán a radost z řešení praktických problémů při výkonu prospěšné práce. Neskrývá ani hrdost na své úspěšné manželství, které zjevně považuje za vysokou hodnotu.