Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nacisté zastrašovali i děti. Bylo mu devět, když se musel dívat na popravu
narozen 16. května 1934 v Mostech u Jablunkova
po připojení Těšínska k Německu chodil do německé školy
otec byl nuceně nasazený na práci v Německu
svědek nacistické okupace Jablunkovska
vyučil se valcířem v Třineckých železárnách
vystudoval průmyslovou školu a stal se mistrem ve válcovně
zasloužil se o zlepšení pracovních podmínek hutníků v Třinci
v 90. letech začal soukromě hospodařit a věnovat se agroturistice
v roce 2021 žil v Mostech u Jablunkova
Antonín Szkandera vyrůstal za druhé světové války a jako dítě byl svědkem řady dramatických i drastických událostí. V říjnu 1943 se musel dívat na popravu deseti vězňů, které nacisté oběsili pro výstrahu ostatním obyvatelům. Jednalo se o pomstu za gestapáka, kterého zastřelili odbojáři při přestřelce v hotelu Beskyd v Mostech u Jablunkova. O pár dnů později Němci postavili před hotelem dřevěné pódium se šibenicí a na exekuci nahnali i školáky.
„Museli jsme tam ve špalíru nastoupit a dívat se. Jeden odsouzený kluk hrozně křičel. Chytil se zábradlí, museli ho odtrhnout násilím. Neměli zakryté oči, jen ruce svázané za zády. Když je pověsili, mohli jsme se rozejít,“ vypráví. Hrůzu toho okamžiku si moc neuvědomoval. „Bylo mi devět let. Vnímal jsem to jako nějaké nepěkné divadlo,“ říká.
Po žních v roce 1944 se uskutečnil v oblasti hory Kozubová výsadek partyzánů. Jeden parašutista seskok nepřežil. „Ráno jsme s bratrancem pásli krávy a on najednou zavolal: ‚Tondo, pojď sem! Něco tu je. Asi mrtvý chlap.‘ Tak jsem uvázal krávu a běžel k němu. Opravdu tam ležel mrtvý muž. Nebyl nějak rozbitý, jen pod nosem měl zaschlou krev. V jedné ruce svíral samopal, ve druhé brašnu. Měl padákový pás, i provazy tam byly, ale plachta chyběla. Utíkali jsme to říct dědovi, který to šel oznámit na gestapo,“ popisuje.
Jednalo se o člena třináctičlenné sovětské paradesantní jednotky vedené kapitánem Alexandrem Griněvským. Podle Antonína parašutisté přiletěli pravděpodobně v noci ve dvou letadlech. Z jednoho vyskákali partyzáni, z druhého jim shazovali zbraně a proviant. „To druhé letadlo asi letělo moc blízko parašutistů a nedopatřením useklo tomu jednomu padák,“ domnívá se. S bratrancem sledoval, že na místě dopadu parašutisty byl ještě pár dnů vidět otisk jeho těla.
„Dozvěděli jsme se, že výsadek provázelo také zranění radistky, která si při seskoku zlomila obě nohy a rozbila radiostanici. Soudruzi ji pak museli nosit,“ dodává Antonín Szkandera, který také zažil, jak do lesa pár set metrů od něj spadly bomby. „Bral jsem tyto věci jako by byly normální, protože jsem nic jiného neznal.“ vysvětluje.
Antonín Szkandera se narodil 16. května 1934 v Mostech u Jablunkova ve Slezských Beskydech. Otec Jan pracoval v Třineckých železárnách a zároveň hospodařil s manželkou Terezií na asi dvou hektarech polí. Hospodářství na samotě kousek od významné česko-slovenské železniční trati jim přenechali matčini rodiče Kawulokovi. Jednalo se o polovinu majetku, druhou dostal matčin bratr. Chovali krávy, prasata, drůbež. Vlastnili také les, louky, lom a větrný mlýn.
Rodina se hlásila k polské národnosti. Když v říjnu 1938 obsadili tuto část Těšínska Poláci, nemělo to na ně žádný špatný dopad. „Jen si pamatuji, že Poláci u nás instalovali dva protiletadlové kulomety,“ říká. Horší to bylo, když o necelý rok později začala okupace německá. Těšínsko bylo podobně jako Hlučínsko připojeno k Německu. Antonín musel roku 1940 nastoupit do německé školy.
„Neuměl jsem německy ani slovo. Nebylo to lehké učení, taky jsme se toho moc nenaučili,“ říká. Dodnes si ale pamatuje německé písně, které ve škole zpívali. V létě někdy chodili místo vyučování do lesa na maliny, ostružiny či borůvky. „Sbírali jsme, cokoliv se dalo pro německou armádu,“ říká. Kolikrát v zimě zase mohly děti zůstat doma, protože ve škole nebylo čím topit.
Rodina se musela uskromnit v jídle, protože jako zemědělci museli odevzdávat německé správě mléko, vajíčka, brambory, maso nebo sádlo ze zabitého prasete. „Rodiče za to brali nějakou odměnu, ale nevím kolik. Například za odevzdané mléko někdy dostávali máslo. Pamatuji, že to jejich bylo slané. Asi to solí konzervovali,“ říká. Nesmělo se soukromě mlít obilí. Szkanderovi měli plombu na větrném mlýnu i na ručním mlýnku. „Ve sklepě jsme měli další kamenný mlýnek a mleli jsme tajně v noci,“ říká.
Rodiče se ještě na začátku války hlásili k polské národnosti, i když to znamenalo, že okupanti s nimi zacházeli jako s lidmi nižší kategorie. Otce poslalo v roce 1941 vedení Třineckých železáren na nucené práce do Německa. „Tatínek pracoval v podnicích Hermanna Göringa. S Poláky tam zacházeli velmi špatně. Zatímco Češi měli desetiprocentní daň ze mzdy, Polákům strhávali 30 procent. S ubytováním a stravou na tom byli hůř než zajatci. Aby přežil, maminka mu posílala balíky s vepřovým sádlem a také zavařená vepřová játra ve třílitrových lahvích,“ vypráví.
Kvůli otcovým špatným vyhlídkám se rodiče roku 1942 rozhodli, že přijmou listinu Němců, takzvanou volkslistu, která sloužila k poněmčení nežidovských obyvatel okupovaných území. Szkanderovi byli zařazeni jako Slezané do třetí kategorie. „Tím pádem tatínka přesunuli z lágru, kde byli Poláci, do tábora pro Čechy, kde měl mnohem lepší podmínky,“ říká. Práce pro německý zbrojní průmysl ho zachránila před nástupem do wehrmachtu, kam by jinak byl jako „volkslistář“ povolán.
Když otec přijel na podzim roku 1944 na dovolenou, už se do Německa nevrátil. Až do konce války se schovával doma. Věděla o tom jen nejbližší rodina. Před návštěvami se ukrýval ve výklenku pod schodištěm. Osvobození se obyvatelé Mostů u Jablunkova dočkali v prvních květnových dnech roku 1945. „Než Němci ustoupili, zdevastovali, co mohli. Do železničních tunelů, které byly strategicky důležité pro přesun armád, natlačili lokomotivy, které vyhodili mimo koleje. A zcela zničili dva mosty,“ vzpomíná.
Pamatuje také, jak s velkým rachotem jela po trati lokomotiva s jedním vagónem, napojeným na obrovský hák lámající pražce. „Němci trať totálně zdevastovali. Odpálili také telegrafní sloupy kolem kolejí i silnice,“ říká. Rozlámanými pražci, které pak Antonín i další děti nosili domů, se v chalupách kolem železnice ještě dlouho topilo. „Dost to smrdělo, ale to nevadilo,“ říká.
Sovětští osvoboditelé Antonína Szkanderu zklamali. „Byli ožralí, špinaví. Říkal jsem si: ‚Ježišmarjá, tohle má být vítězná armáda?‘“ Dva vojáci pak přišli i k nim domů. Otec měl prý radost, že může přivítat osvoboditele. Nebyla to však přátelská návštěva, ale rabování. „To bylo jen: ‚Davaj kušať, davaj vodku!‘ Asi si mysleli, že jsme nějací buržuji, protože jsme měli pěkný zděný dům, hezký nábytek, všechno čisté,“ říká.
Vzpomíná si, že maminka je kromě kořalky pohostila uzeným masem a kompotem ze žlutých rynglí. „Všechno jen nakousli a plivali to po zemi. Nakonec nám sebrali dva obrovské kufry, které jsme měli připravené na evakuaci. Jeden byl plný potravin, ve druhém jsme měli oblečení. Jeden Rus si zkoušel i můj oblek. Bylo mi jedenáct a ty šaty jsem měl předtím u přijímání. Snažil se na sebe narvat sako. Když se přesvědčil, že je mu malé, oblek mi laskavě nechal,“ vypráví.
Po osvobození mnozí Poláci z této části Těšínska doufali, že území připadne Polsku. „Nikdo ale nevěděl, co bude. Někteří vyvěšovali polské vlajky, někteří československé,“ říká. Pamatuje, že první neděli po osvobození zpívali v kostele v Mostech u Jablunkova slavnou polskou duchovní píseň, která vyjadřuje prosbu za navrácení svobody polskému národu.
Jak uvádí historik Mečislav Borák v článku „Německá okupace Těšínského Slezska“, v některých obcích vyhlásily místní revoluční orgány bezprostředně po osvobození polskou státní správu. Vítězné mocnosti ale rozhodly, že na Těšínsku obnoví předmnichovské hranice, protože polský zábor oblasti z roku 1938 označily za akt agrese. „Česko-polská rivalita a nenávist, kterou způsobily vzájemné křivdy, byla obrovská, a v malém měřítku přetrvává dodnes,“ říká Antonín Szkandera.
Národnostní otázka podle něj hrála velkou roli také ve volbách v roce 1946. „Některé strany měly v programu, že odsunou Poláky z Těšínska, aby v budoucnu nedělali problémy. Jedině komunisté jasně deklarovali, že odsun nepřipadá v úvahu, tím pádem u nás získali hlasy. Lidé z toho měli velký strach,“ vypráví.
Antonín Szkandera chodil po válce do polské školy, do obecné v Mostech, do měšťanky v Bystřici nad Olší. Rodiče ho pak chtěli poslat na průmyslovku do polského Těšína. Studium v zahraničí by ale muselo schválit ministerstvo školství, a to mu povolení nedalo. Doporučilo mu, aby se přihlásil na elektrotechnickou průmyslovku s polským vyučovacím jazykem, která se měla v roce 1950 otevírat v Karviné. Podmínkou byl rok praxe v oboru, a tak Antonín nastoupil do Třineckých železáren, kde nakonec pracoval 43 let až do důchodu.
Na průmyslovku nešel, protože ta v Karviné se tenkrát pro malý zájem uchazečů neotevřela. Vyučil se v Třinci hutníkem-valcířem. „Měl to být tříletý obor, ale protože chyběli lidé v provozu, zkrátili nám učení na rok a půl,“ vypráví. Nastoupil k hlubinným pecím, kde pracoval i jeho otec.
Vzpomíná na otřesné pracovní a bezpečnostní podmínky. „Pracovali jsme ve starším civilním oblečení a v normální čepici na hlavě. Až po letech zavedli pro dělníky v podpecním prostoru montérky obsahující azbest nebo azbestové kabáty pro vysokopecaře u odpichu. Přilby se tam začaly nosit až koncem sedmdesátých let. Neexistovalo označení nebezpečných míst. Někdy bývalo i 15 smrtelných úrazů za rok, k tomu kvanta popálenin, pohmožděnin a jiných úrazů,“ říká.
S převlékáním a mytím v provozu válcoven to byl podle něj přímo horor. „Neexistovaly šatny ani umývárny. Člověk mohl jen vyfasovat pozinkovaný kýbl, do kterého si napustil užitkovou vodu z potrubí, která smrděla fenolem a vší možným, a tou se umyl. Pitná voda tam nebyla. A nebyly ani záchody. Lidé chodili vykonávat potřebu za komíny, do písku či do uhlí. Až v roce 1956, když postavili blokovnu, udělali nad provozem i koupelny se šatnami. Ale muselo se tam vyjít 170 schodů. V létě tam bylo strašně prachu, fungovalo to jako komín. A celá hala se hýbala, kachličky odpadávaly,“ popisuje.
Když v železárnách začínal, míval za měsíc 30 osmihodinových směn. Nepřetržitý provoz fungoval ve třech směnách. Neměl čas prakticky na nic jiného než se dopravit domů a vyspat. Přitom musel rodičům pomáhat pracovat v hospodářství. „Pak zavedli čtvrtou směnu, pracovní doba se snížila na 42 hodin, ale do toho přišli mládežníci-úderníci a začaly soutěže. Na úkor kvality se propagovala a oceňovala kvantita. Dělalo to mezi lidmi zlou krev,“ vzpomíná.
Úderníci dostávali za vyhrané soutěže velké odměny, ale také poukazy na auto či rekreaci. „Byly i poukazy na kolo nebo na rum. Jednou jsem obdržel poukaz na cajkové kalhoty. To byly takové kalhoty, které, když namokly, byly jako z plechu. Aspoň jsem měl pevné kalhoty do práce,“ vypráví.
Hutníci měli povoleno pít v práci slabé pivo. „Nejprve to byla sedmička z Prahy, potom osmička Litovel. Někteří toho vypili strašná kvanta. Rekordmani vylopali za směnu i 30 piv a byli opilí. Jednu dobu komunisté pivo zakázali, ale na válcovně proti tomu začali stávkovat. Odpor lidí byl tak velký, že pivo zase povolili. Nakonec, ještě před pádem komunismu, se podařilo pivo zakázat a nahradit ho minerálkami,“ říká.
Když Antonín dostal v roce 1954 povolávací rozkaz, těšil se, že si na vojně trochu odpočine. Poslali ho do Klatov na Šumavu, zařadili k dělostřelcům. Půl roku strávil na cvičení ve vojenském újezdu v Dobré Vodě. „Vadilo mi, že jako dělostřelecké cíle sloužily památky po odsunutých Němcích. A bylo mi líto, že se likvidují tak dobře uspořádaná hospodářství,“ vzpomíná.
V Klatovech se mu ale zčásti splnilo, v co doufal. Měl opravdu více volného času než doma, a dokonce si mohl na zábavách zatančit s klatovskými děvčaty. Když měli jít na podzim 1956 do civilu, odevzdali zbraně, ale místo domů je poslali do Ostravy, kde museli tři měsíce fárat.
„Nikdo nám předem nic neřekl. Mysleli jsme si, že jdeme někam na brambory nebo na řepu. Několik tisíc vojáků rozdělili na šachty. Nikdo neměl odvahu protestovat. Mě přidělili na Důl Klementa Gottwalda v Horní Suché,“ vypráví. Říká, že pracovní podmínky tam byly o něco lepší než v Třineckých železárnách, i když museli často dělat přesčasy. „Třeba jsme sfárali v deset večer, v šest ráno jsme měli končit, ale museli jsme dělat třeba až do deseti,“ říká. Nejhorší prý bylo, že se v ubikacích nikdy pořádně nevyspal. Z výplaty jim strhávali peníze za stravu, ošacení i ubytování. „Po práci s námi ještě chtěli dělat pořadová cvičení, ale to už jsme se šprajcli,“ říká.
Oženil se s Josefou z Třince, se kterou měl dvě děti. Přes velké pracovní vytížení vystudoval večerně průmyslovou školu. Po maturitě v roce 1967 začal dělat směnového mistra. „Nebýt začínajícího politického uvolnění, jako nestraník bych neměl šanci dostat takové místo. Komunistická strana do té doby dosazovala na pozice technicko-hospodářských pracovníků jen své lidi, třeba nekvalifikované,“ vysvětluje.
Každé dva roky musel své místo obhajovat před závodním výborem strany. „Jednou jsem měl namále, protože jsem prý řekl o americké aktivistce Angele Davisové, že je kurva,“ vzpomíná. Podařilo se mu ale přesvědčit soudruhy, že něco takového o soudružce Davisové nemohl říct, protože toto slovo nemá ve slovníku a nepoužívá ho za žádné situace.
Ve vedoucí pozici ho nadřízení z železáren nechali i dál, protože jeho směna vždy patřila k nejlepším. Byl známý tím, že u svých lidí netoleruje alkohol, což prý bylo tenkrát výjimečné. Podal velké množství zlepšovacích návrhů. Mimo jiné prosadil, že fabrika zavedla klimatizované řídící kabiny v jeřábech nebo vybudovala pro zaměstnance klimatizované odpočívárny. Zasloužil se také o zavedení pitné vody do provozu a postaral se o to, aby se mohli zaměstnanci v hlučném prostředí dorozumívat radiostanicemi. „Tato aktivita vyvážila mou nestranickost. A za každý zlepšovák jsem dostával peníze navíc,“ říká.
Podruhé, koncem osmdesátých let, ho chtěli komunisté vyhodit z funkce kvůli tomu, že neodebírá stranický tisk. „Zjistil jsem, že se počítá i Knihovnička Rudého práva, kde se zveřejňovaly referáty ze stranických sjezdů a zasedání. Manželka mi to schválila. Dostal jsem dva výtisky a pak už přišel listopad 1989 a revoluce,“ vzpomíná. Jednalo se o jeho druhou ženu Evu. S první manželkou se v roce 1968 rozvedl. I z druhého manželství se narodily dvě děti.
Hned jak to bylo možné, odešel do předčasného důchodu. Pustil se do hospodaření. Začal chovat krávy na mléko, koupil koně a vozil turisty po lesích v bryčce nebo na saních. Říkal tomu gorolský expres. Rodinná farma, kterou převzal jeho nejmladší syn, se postupně zaměřila na chov hovězího dobytka na maso. „Mám z toho radost. A jsem spokojený, že mohu žít tam, kde jsem se narodil. Nikde jinde bych asi nemohl být šťastný,“ říká.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Petra Sasinová)