„Právě v Nových Zámcích byly dva fotbalové manšafty. Jeden byl Lokomotiva, k tomu tíhla maďarská část. Pak existoval Slovan, ten byl slovenský. Na náměstí byly dva kaštany. U jednoho se po fotbalovém utkání scházela slovenská část, u druhého kaštanu maďarská. Ale to byla jiná utkání než dnes, žádné dnešní hulvátství. Pak strana a vláda vymyslela, že v jednom městě nemůžou být dvě mužstva. Musely se sjednotit, aby bylo jedno silné. Dali to dohromady, a stálo to za prd, lidově řečeno.“
„V roce 1968 i později se více chodilo do Maďarska, protože tenkrát nabízelo větší sortiment zboží, než byl u nás. Existoval i vlak, který jezdil z Prahy do Budapešti a zpět. Kolem Vánoc byl narvaný. Tenkrát bylo volněji v Maďarsku. U nás, nevím, jestli to bylo naschvál, za totáče na Václaváku byla masna. Tam ve výloze byly konzervy. Žádné maso. Nic tam neviselo, akorát fotka Brežněva. To se mi moc líbilo. Pak jsme s mým ředitelem jeli do Maďarska a on čuměl, jak je možné, že tam masny mají maso.“
„V maďarských školách byla určitá benevolence. Neříkali jsme: soudružka učitelka. Používaly se výrazy, jako například teta Marta a podobně. Někteří kantoři sice zdravili čest práci, ale převážně ne. Já si vzpomínám, že když jsem byl v páté nebo šesté třídě základní školy, byl jsem na táboře. Tam vařili rodiče a kantoři. Bylo to takové spontánní. Pak jsem šel na pionýrský tábor a myslel jsem, že se zblázním. Pionýrské šátky a tak. Ten maďarský tábor byl spontánní, vše jsme si tam dělali sami. Ale najednou bylo vše jinak. Vícekrát jsem už pak na pionýrském táboře nebyl.“
Béla Szaló se narodil 18. dubna 1951 v Nových Zámcích na Slovensku. Je maďarské národnosti. Jeho otec pracoval na nádraží, matka učila v maďarské škole. Vystudoval maďarské gymnázium a v roce 1969 nastoupil na Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze. Jeho začátky byly těžké, protože neovládal češtinu, přestože v ní měl studovat náročný technický obor. Po promoci a roční vojenské službě nastoupil do podniku Energoinvest. Poté pracoval na generálním ředitelství Českých energetických závodů. Byl aktivním členem Spolku maďarských občanů žijících v Praze, který pořádal řadu kulturních a společenských akcí. Nikdy nevstoupil do komunistické strany a netajil se svým nesouhlasem s okupací sovětskými vojsky v srpnu 1968. Působil jako předseda Svazu Maďarů žijících v českých zemích. Celý život zasvětil udržování a propagaci maďarských tradic a historie. Zemřel 2. prosince 2018 v Praze po dlouhodobé závažné nemoci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
