Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Žofie Sýkorová (* 1930)

• rozená Vlčková

• narozena 26. července 1930 v Javoříčku na Litovelsku

• otec řezník zemřel v jejím raném dětství, deset sourozenců, rodina žila v bídě

• 5. května 1945 přežila vypálení Javoříčka

• rodina dostala domek v Nemilanech u Olomouce, který jim komunisté po roce 1948 zase vzali

• dělnice v továrně Zora, prodavačka

Já jsem i ve škole z hladu omdlévala

Žofie Sýkorová, rozená Vlčková, se narodila 26. července 1930. Vyrůstala ve vesnici Javoříčko na Litovelsku. Byla nejmladší z jedenácti dětí. Její otec Josef Vlček se původně živil jako řezník, jenže když bojoval v první světové válce, přišel o nohu. Zemřel v pětapadesáti letech, když byl Žofii pouhý rok a půl. Rodině po jeho smrti začaly krušné časy. Nejstarší sourozenci už odešli z domácnosti, ale stejně se matka musela postarat o sedm nezaopatřených dětí.

Vlčkovi bydleli v jedné malé místnosti v obecním domě. Matka pracovala u zdejšího sedláka jen za jídlo. I šestiletá Žofie se snažila pomoci opatřit prostředky na živobytí, s matkou prodávaly v Litovli lesní plody nebo květiny. Dívka také chodila prosit po okolních vesnicích o jídlo, ale stejně to nestačilo. Žofie Sýkorová někdy z hladu i omdlela ve škole. Za války se jim potraviny sháněly ještě hůře, všechno bylo na potravinové lístky.

Partyzáni

Na podzim 1944 byla u obce Račice na Vyškovsku vysazena sovětská partyzánská skupina Jermak. Ta se později rozrostla, připojili se k ní uprchlí sovětští zajatci i čeští partyzáni. V prosinci 1944 se z ní vydělila menší skupina Jermak–Fursenko, vedená Andrejem Fursenkem, která se přesunula do prostoru Konicka. Jednou ze základen pro její operace se stalo právě Javoříčko.

Zatímco někteří obyvatelé obce s partyzány spolupracovali, pomáhali jim a obstarávali zásoby,¹ Žofie Sýkorová na ně nevzpomíná v dobrém. Připomíná, že lidem vyhrožovali zabitím, když je prozradí, a často se chovali násilně: „Chlapci utíkali k nám, vlezli pod lůžka. Přišli partyzáni a vytáhli je důtkami ven a tak je bili, že je prý špehovali. Zbili i mého bratra Zdeňka. A já křičela, ať je nebijí. Pak švihli důtkami do peřin, ty se roztrhly a všude létalo peří. ‚Děvčátko prý nezavinilo, ale také ji soukněte.‛ Tak mne soukněli důtkami a já jsem omdlela. (…) Takto chodili partyzáni vyřizovat lidi, kteří jim něco řekli – zřezali i pana řídícího Pecinu nebo Vysloužilovy.“ Ozbrojenci také zabili několik Němců i Čechů, které podezírali, že je vyzradili gestapu.

Jako jeden z důvodů, proč Němci vypálili Javoříčko, posloužila msta za vraždu Hildy Victorové. Tato Rakušanka byla manželkou místního lesního správce a příslušníka SS Othmara Victory. Bydleli v hájovně v sousedství obce. Na rozdíl od svého muže se však Hilda neztotožňovala s nacistickou ideologií, uměla česky a jazyk učila i své dvě malé děti. Pamětníci včetně Žofie Sýkorové na ni většinou vzpomínají jako na slušnou ženu, se kterou udržovali dobré sousedské vztahy a jež jim neváhala v nouzi pomoci.² Po převelení svého manžela do Německa Hilda spolupracovala s partyzánskou skupinou Jermak–Fursenko. Někteří partyzáni ji však podezřívali, že pracuje i pro gestapo, svou roli sehrály asi i komplikované milenecké vztahy mezi zúčastněnými a žárlivost. Vše vyústilo v tragédii. Dne 9. dubna 1945 v noci za nepřítomnosti velitele skupiny opilý partyzán Grigorij Litviško Hildu Victorovou zabil, poté zavraždil i její dvě malé děti a další náhodné osoby.

Bratr si lehl mezi zabité, tak se zachránil

Na začátku května 1945 již v okolí Javoříčka nepobývalo mnoho Němců, válka se chýlila ke konci a většinou se již snažili zachránit útěkem před postupující Rudou armádou. Přesto 4. května přijela na nedaleký hrad Bouzov jednotka německé bezpečnostní policie – oddíl ke zvláštnímu použití 43.³ Část oddílu se ještě večer střetla s partyzány, což esesmanům posloužilo jako další důvod k následující vendetě.⁴

5. května 1945 dopoledne příslušníci komanda obklíčili Javoříčko a postupně zapálili všechny domy v obci. Zůstala zachována jen škola, malá kaplička (která byla zbořena později při stavbě nového Javoříčka) a jeden dům na samotě Klepáry. Ženy a děti esesmani vyhnali do lesa a muže postříleli. Zabili osmatřicet mužů, nejstaršímu bylo šestasedmdesát let a nejmladší byl sotva patnáctiletý.⁵

Bratři pamětnice vraždění přežili, nejstarší nežili v obci, byli v té době nuceně nasazení v Essenu v Německu. Bratr Lojzík unikl smrti jen těsně:

„Můj bratr byl postřelený. Když viděl, že Němci tam mají bitku (s bratry Eliášovými – pozn. ed.), honem si lehl mezi dvacet zabitých a potřel si pusu krví. A tak se zachránil. Ale byl potom hodně nemocný s nervy. Vždy ho to svíralo.“

Pamětnice s matkou utekly do lesa, kde se ukryly. Když masakr skončil, spolu s ostatními ženami se vrátily do vsi a začaly pohřbívat mrtvé: „Všeci jsme tahaly chlapce a lámaly chvojí do hrobu. Ženy křičely, a tak Němci začali střílet. Proto jsme zase utíkaly do lesů, lámaly chvojí a dávaly je na ty zabité stréčky. V Javoříčku se vždy říkalo stréček a tetinka. Bylo tam zabito osmatřicet mužů.“

Rodina Vlčkových sice masakr přežila, ale ocitla se bez domova. Neměli kam jít, jejich skromné obydlí lehlo popelem. Provizorní přístřeší nalezli v kapličce. „Bylo nás sedm a spali jsme na márách. Měli jsme kamna vincka, dali jsme je oknem do kaple a maminka uvařila čaj. Neměli jsme nic, žádný nám nic nedal, žádný se o nás nepostaral. Pili jsme vodu z potoka a vařili z ní.“ Vlčkovi bydleli v kapličce měsíc.

Potom dostali v Nemilanech domek po Němcích, stejně jako ostatní přeživší z Javoříčka. Protože ale nevstoupili do komunistické strany, byl jim dům po roce 1948 zase zabaven. Matka žila znovu v obecním bytě. Pamětnici na celé záležitosti nejvíce mrzel postoj ostatních javoříčských žen, které se Vlčkových v bezpráví nezastaly.

Když se vdala, odstěhovala se do domku v Nemilanech, který dostali s manželem od tety. Nemocnou maminku si vzala k sobě a pečovala o ni až do její smrti. Sourozenci pamětnice se rozprchli a většinou se usadili v pohraničí, kde bydleli ve staveních po odsunutých Němcích.

Žofie Sýkorová se vdávala v sedmnácti letech. Se svým manželem prožila jedenašedesát let a vychovali tři dcery. Dvacet let pracovala jako dělnice v továrně Zora v Olomouci. Poté, co se jí stal pracovní úraz, odešla a prodávala se svým manželem v obchodě v Pavelčákově ulici v Olomouci. I ve stáří se musela potýkat s těžkostmi. Povodně v roce 1997 zatopily také dům Sýkorových, všechen nábytek měli zničený. Manželé se zachránili tak, že i se svými domácími zvířaty utekli na půdu, kam voda nedosáhla.

Nyní je Žofie Sýkorová již vdova a bydlí v domově s ošetřovatelskou službou v Olomouci. Své vyprávění žákům ze základní školy Řezníčkova v Olomouci, kteří ji navštívili a natáčeli s ní rozhovor pro projekt Příběhy našich sousedů, doplnila recitací básně o Javoříčku:

„Cestou k Javoříčku zříš

ze dřeva nový kříž.

Když na něj pohlédneš,

Boha nespatříš.

Tam, kde bys tušil jeho náhodu,

zabitých vidíš třicet osm synů národu.

Bože, ruce tvé jsou uraženy,

co sirotci, co zmučené ženy?

Nechte slibů, nechte řečí, naplňte víčka

a na paměti mějte vždy osud Javoříčka.“

1. LUCUK, Vít. Marie Čechová (1926–2014). In: Paměť národa [online]. 2011 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: http://www.pametnaroda.cz/story/cechova-marie-1926-1560
2. Tamtéž; DITRYCH, Břetislav. Proč Javoříčko? Svědectví neznámých dokumentů z archivu Státní bezpečnosti. Štíty 2015.
3. Tamtéž.
4. ŠMOLDASOVÁ, Lucie. Paměti o vypálení obce Javoříčka: Rekonstrukce kolektivní paměti. Olomouc, 2013. Bakalářská práce (Bc.). Univerzita Palackého v Olomouci. Filozofická fakulta.
5. Tamtéž.