Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Švrčina (* 1988)

• narodil se 26. března 1988 v Praze jako Milan Vaňkát

• vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy

• učil na gymnáziu v Praze a později na základní škole v Heřmanově Městci

• v roce 2018 se nechal pokřtít

• v letech 2015 až 2021 byl členem aktivních záloh u chrudimského 43. výsadkového pluku

• v srpnu 2022 odjel na Ukrajinu, aby bojoval proti ruským okupantům

• bojoval v rámci cizinecké legie, v říjnu 2022 utrpěl zranění

• v prosinci a lednu 2023 se léčil v Čechách

• v únoru 2023 se vrátil na Ukrajinu, pracoval v logistice

Středoškolský učitel matematiky Milan Švrčina se po ruském útoku na Ukrajinu rozhodl přidat k ukrajinským jednotkám. A přestože je silně věřící člověk, vstoupil v srpnu 2022 do jednotky cizinecké legie a bojoval proti zlu se zbraní v ruce. „Vnitřně jsem si říkal, že válka musí skončit co nejdřív, i když tomu člověk bude muset pomoci tak, že někoho zastřelí. Díky bohu jsem nikoho zastřelit nemusel. Za to jsem moc vděčný. Ale i když jsou nepřátelé a zabíjejí, neznamená to, že s nimi nemám soucit. Tam na Ukrajině je tak extrémní prostředí, že člověk může mít soucit s nepřítelem, a přesto ho může zabít. Tak vypadá válka,“ vysvětluje po návratu z bojiště ukrajinsko-ruské fronty Milan Švrčina.

Těžké chvíle na válečném poli i později v nemocnici mu pomáhala přežít česká poezie. V okopu na frontě si v ohrožení života  vzpomněl na Máchův Máj a na verše „Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj“. 

Básně mu pomohly také poté, co se léčil ze středně těžkého zranění ruky, způsobeného dvěma střepinami po výbuchu  granátu. „Vyhledal jsem si báseň Viktora Dyka ‚Země mluví‘. Možná je až moc dramatická, ale nádherná. Má takový závěr, kdy říká člověku, aby se nebál, když jde na frontu. A má tam také verš – Neprodáš úděl za čočovici – jako že člověk nevymění svůj život. Člověk může žít povrchně a uspokojí se nějakým snadno dostupným a levným jídlem, co ho bude těšit, a tak nějak přežije. Což je jedna z věcí, které mě táhnou na Ukrajinu. Že tam člověk může mít snáz nějaké hospodářství, aby si mohl říct, že svůj úděl za čočovici neprodal,“ říká Milan Švrčina.

Obdivoval Gabčíka a Kubiše

Narodil se půldruhého roku před sametovou revolucí, během níž se v listopadu 1989 zhroutil komunistický režim. Povinná základní vojenská služba ho tedy minula, ale on si ke zbraním a armádnímu výcviku stejně našel cestu. Po vysoké škole učil matematiku a fyziku na gymnáziu a přitom se přihlásil k aktivním zálohám. „Šel jsem k nim z vlastenectví. Já vždy obdivoval třeba parašutisty Gabčíka a Kubiše, kteří zlikvidovali Heydricha, nebo lidi ze Sokola. A taky mě vždycky vnitřně štval Mnichov, myslím, že jsme se v roce 1938 měli Němcům bránit. To mě v srdci hlodalo. Chtěl jsem být připraven,“ vysvětluje vstup do Aktivních záloh Armády ČR Milan Švrčina.

Vybral si službu podmíněnou náročným výcvikem u 43. výsadkového pluku v Chrudimi. Během šesti let ho naučili zacházet se zbraněmi, skákat padákem, základy taktiky a zdravovědy. „Smlouva u záloh mně končila k poslednímu červnu 2022, čímž padla poslední legislativní zábrana a já mohl odjet na Ukrajinu,“ vzpomíná Milan Švrčina.

O svém rozhodnutí odjet do války nikomu z přátel neřekl. „Bál jsem se, že by chtěli jet také. A já si nechtěl vzít na triko, že by se jim třeba něco stalo,“ svěřuje se Milan Švrčina. Zařídil záležitosti kolem domu, u notáře sepsal závěť a poslední dny v Čechách strávil v kostele na Velehradě. Vlakem pak dojel na hranici, kde ho už čekali ukrajinští vojáci. „Byl jsem ze záloh z Chrudimi velmi dobře připravený, přiřadili mne k cizinecké legii a za měsíc jsme byli na frontě,“ vzpomíná při prvním návratu do Česka Milan Švrčina.

Změnil si příjmení a vrátil se do Chrudimi

Narodil se 26. března 1988 v Praze jako Milan Vaňkát. Ukončil pražské Gymnázium Ústavní, a protože ho bavila geometrie a přírodní vědy, začal souběžně studovat architekturu na ČVUT a Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy (MFF UK). Po dvou letech z architektury odešel a studoval na MFF UK matematiku a fyziku se zaměřením na vzdělávání na základních školách a nižších stupních gymnázií. Během studií ho zásadně ovlivnily dvě záležitosti, jednak četba Komenského knihy „Labyrint světa a ráj srdce“ a rozhovor s kardinálem Tomášem Josefem Špidlíkem. V těchto letech si našel cestu k víře a v roce 2018 se nechal pokřtít.

Během studií mu zemřela maminka. „Ztratil jsem tehdy pevnou půdu pod nohama a začal hledat svoje kořeny. Nakonec jsem se vrátil i k maminčinu rodnému příjmení. Děda Emil Švrčina učil na chrudimském gymnáziu a právě on hodně ovlivnil moji životní cestu,“ vysvětluje změnu příjmení Milan Švrčina.

Děda Švrčina zemřel, když byl Milanovi pouhý rok, ale poznával ho nepřímo přes knihy v knihovnách, které po něm zůstaly v chrudimském domě. „Našel jsem tam knihy v řečtině a latině, proto jsem se učil řecky a mohl číst staré matematické texty, když jsem psal diplomovou práci. A byly tam krásné knihy o vzdělávání, které řešily otázky, jak je možné, že když před druhou světovou válkou bylo na světě nejvíce vzdělaných lidí, tak proč válce nezabránili,“ říká Milan Švrčina. Došel k přesvědčení, že vzdělání nestačí a že by se školy měly věnovat také charakteru dětí.

Jeho návrat ke kořenům s sebou nesl i odchod z Prahy a učitelský přestup z pražského gymnázia na základní školu v Heřmanově Městci, kde opět učil matematiku a fyziku. Líbily se mu děti, které uměly správně zlobit i učitelský kolektiv. A zastihla ho tam i covidová doba, se všemi omezeními, která s sebou nesla, včetně distančního vyučování.

„Mně to vyhovovalo, na dálku jsem mohl kontrolovat, jak které dítě počítá, a vlastně jsme všechno stihli rychleji než ve třídě,“ konstatuje Milan Švrčina. Měl tehdy hodně práce s chrudimským domem po dědovi, který částečně zdědil a opravoval. Přestože byl v Heřmanově Městci spokojený, v roce 2021 ze školství odešel. Fyzikální znalosti začal uplatňovat v praxi, pořídil si motorovou pilu a lezeckou výbavu a začal se věnovat kácení rizikových stromů. Doplnil si vzdělání na Arboristické akademii v Kolíně a podnikání se mu začalo dobře rozjíždět, ale v únoru 2022 napadlo Rusko Ukrajinu a Milan Švrčina úplně změnil své plány.

Práce vojáka je zastavit zlo se zbraní v ruce

Do aktivních záloh vstoupil sedm let před ruskou agresí na Ukrajině. Při nástupu do základního šestinedělního kurzu ve Vyškově se domníval, že půjde k nějaké týlové jednotce. Ve Vyškově ale potkal v roce 2015 kluka z Chrudimska, který vystudoval teologii a chtěl jít k výsadkářům, a díky němu začal o chrudimské jednotce uvažovat.

Plně ho přesvědčila až návštěva staré budovy policie v Chrudimi, kde v padesátých letech probíhaly kruté výslechy ze stran komunistických vyšetřovatelů. Stojí nedaleko od kostela, kam se Milan Švrčina uchýlil. „Seděl jsem v lavici a přemýšlel, že svět je plný zla a násilí a že nebude tak hrozné dát se k výsadkářům. A když jsem k nim přišel, můj první dojem byl, že nejsou zabijáci, co jim teče krev z očí, ale tátové od rodin. Lidi, kteří dělají pečlivě a na vynikající úrovni svou práci. Že jsou svého druhu řemeslníci a svoji práci odvádějí profesionálně. Což souviselo i s rozložením v mé hlavě, když jsem jel na Ukrajinu. Že práce vojáka je odvést nějaký úkol při zastavování nějakého zla. A když odvede úkol, tak jede domů, bez nějaké vášně, bez nenávisti,“ vysvětluje.

Dostat se k aktivním zálohám u 43. výsadkového pluku v Chrudimi není snadné, od zájemců armáda vyžaduje především dobrou fyzickou kondici. Základům vojenské disciplíny, ovládání zbraně a zdravovědě se učí už v přijímacím kurzu ve Vyškově, další vojenské dovednosti, jako je taktika, nácviky léček a přepadů, ale i seskoky padákem, se Milan Švrčina učil až později u chrudimského útvaru. Vojáci aktivních záloh podepisují tříleté kontrakty, Milan Švrčina působil u chrudimské jednotky šest let, druhý kontrakt mu končil posledního června 2022.

Planetária stavěl jako pomníky

Milan Švrčina sledoval dění na Ukrajině už před ruskou invazí, přesto ho ruský útok překvapil. Někteří jeho kolegové z aktivních záloh požádali hned v únoru 2022 prezidenta Miloše Zemana o povolení ke vstupu do ozbrojených sil Ukrajiny.

„Usnadnili mi cestu. Díky nim jsem věděl, že dřív než budu žádat, tak musím mít rozvázanou smlouvu u záloh. Celý březen a duben jsem o tom přemýšlel, že bych rád na Ukrajinu jel. Definitivně jsem se rozhodl během jednoho výletu se psem po Železných horách. Protože bych se jednou rád vrátil k práci učitele, ale rád bych děti učil, že zlu je třeba se postavit. Myslím, že do budoucna nás v Evropě čeká spousta problémů, které budou vyplývat ze změn klimatu. Například špatná dostupnost potravin, migrační vlny, další války. A pokud máme děti připravit na řešení těchto problémů, tak by měly mít také vnitřní zásadovost, do níž patří i přesvědčení, že zlu se má čelit,“ upozorňuje.

Po svém rozhodnutí odjel na velvyslanectví Ukrajiny a zeptal se na možnost vstupu do ozbrojených sil. Vzali si jeho osobní údaje a prověřili, zda například není mezi čekateli k výkonu trestu. Když potom uspořádával své věci před odjezdem, cítil, že by měl splatit dluh společnosti, poněvadž mu umožnila poznat tolik krás – například právě v oblasti fyziky. 

„Říkal jsem si, že musím udělat něco pěkného z toho, co jsem se naučil. A tak jsem ten poslední měsíc před odjezdem vyrobil školní pomůcku na výuku fyziky, takzvané Eudoxovo sluneční planetárium. Udělal jsem jich několik a rozvezl je po různých pražských školách. Kdybych se z Ukrajiny nevrátil, něco by tu po mně zůstalo. Když pak člověk leží v okopu a nad hlavou mu létají granáty a dopadají všude možně, tak může mít normálně klid, který plyne z těchto drobností, které člověk vykoná, než odjede,“ vysvětluje Milan Švrčina.   

Voják podepíše kontrakt a plat mu chodí do banky

Polsko-ukrajinskou hranici překročil Milan Švrčina 9. srpna 2022, měl s sebou funkční nepromokavé oblečení, dobře vybavenou lékárničku, polní lopatku a kolimátor – zaměřovací zařízení ke zbrani. Kousek za hranicí nedaleko jednoho z hraničních přechodů se nachází sběrný bod 24-7, kde se hlásí zahraniční dobrovolníci, kteří přijeli na Ukrajinu bojovat. Milan Švrčina se odtud přes několik dalších míst dostal k jednotce Mezinárodní legie obrany Ukrajiny, kde 17. srpna podepsal kontrakt s ukrajinskou armádou.

Jednotka se několik týdnů secvičovala a pravděpodobně s ní ukrajinská armáda počítala pro případ napadení ze směru Běloruska. Na sklonku léta 2022 skutečně hrozilo. Kontrakt legalizoval Milanův pobyt na Ukrajině, jeho součástí bylo zřízení bankovního účtu, kam mu armáda posílala plat a zároveň odcházely platby sociálního a zdravotního pojištění. Žold se lišil podle toho, zda voják bojoval na frontě, nebo se nacházel v týlu. Milan Švrčina měl po prvních čtyřech měsících na účtu 240 tisíc hřiven, což odpovídá asi 160 tisícům korun.

Jeho jednotku zařadili do lehké pěchoty, všichni tedy dostali útočnou pušku a Milan Švrčina navíc nosil na rameni „erpégéčko“ – zbraň obsahující reaktivní protitankový granát. Bojovat začali začátkem září 2022 při druhé vlně ukrajinské protiofenzivy.

Cizince v legii spojuje bratrství v nebezpečí

Podle Milana Švrčiny byla jednotka Mezinárodní legie obrany Ukrajiny poskládána z velmi zajímavých osobností. Rotě velel Fin s mimořádnými zkušenostmi z mnoha válečných konfliktů, který jmenoval nižší velitele družstev. O svém polském veliteli družstva hovoří Milan Švrčina jako o lehkovážném vojákovi, naopak s obdivem vzpomíná na džudistu Poláka Nickyho nebo na zdatnou odstřelovačku – nádhernou americkou dívenku, která měla přezdívku z Pána prstenů.

„Finové, Poláci a Švédové jezdí bojovat na Ukrajinu kvůli své historické zkušenosti s Ruskem, ale byli tam třeba nádherní Peruánci, žoldnéři z povolání se zkušenostmi s ochranou objektů v Afghánistánu. U nás v družstvu jsme měli jednoho  Slováka, který si tam vyloženě přijel vydělat, zdatného, ale věčně nespokojeného vojáka. A naopak jeden Američan, trochu autista, přijel čistě pomoci. Sešlo se spektrum různorodých lidí, často těch, kteří něco hledali v životě, před rozvodem nebo po něm. Existovala tam zvláštní sounáležitost, bratrství v nebezpečí,“ vypráví Milan Švrčina.

Zároveň přiznává, že zájemci neprochází žádnými psychotesty, a tak se do legií dostanou i lidé, kteří nevědí, co se životem. A protože jim třeba nešlo krást doma, tak zkoušeli štěstí v legii.

Život vojáka na frontě

Cizinecká legie je známá velkou fluktuací lidí, a proto ani všichni na frontu na východ neodjeli. Ostatní museli nastoupit v plné polní a velitel ze štábu zkontroloval, že všichni mají helmu, neprůstřelnou vestu, lékárničku, funkční zbraň a pouzdra na zásobníky.

Vojenské jednotky se na bojové linii střídají, ve chvílích odpočinku žijí v týlu v opuštěných vesnicích, kterými dříve prošla fronta. Z vesnic nikdy neodejdou všichni a vesničané, kteří zůstávají, mají klíče od ostatních domů a vojákům je otevřou. Vojáci jedí klasickou vojenskou stravu – igelitové pytlíky s masem a kaší, pšeničnou, žitnou nebo rýžovou. V nabídce vojenské stravy je i ukrajinský boršč.

Pro život v blízkosti bojových linií platí zvláštní pravidla například i pro používání mobilních telefonů. Vojáci je smí mít u sebe, ale v režimu letadlo, tedy bez příjmu signálu. „Telefon jsem nechával v místech daleko za linií, jednak jsem nechtěl tahat zbytečnou váhu, a pak si myslím, že Rusové ovládají retranslační stanice a podle koncentrace signálu, nedej bože s cizí simkou, bychom mohli být snadným terčem dělostřelectva,“ vysvětluje Milan Švrčina.

Na Ukrajině platí od ruské invaze zákon, že si žádný člověk v ukrajinské uniformě nesmí koupit v obchodě a v restauraci alkohol. Podle Milana Švrčiny se dodržuje.

Společným jazykem v legii byla angličtina, Milan Švrčina se domluví také velmi dobře německy a nyní už také ukrajinsky. „Ukrajinci na frontě většinou neřeší, jestli mluvíte rusky, nebo ukrajinsky, ale setkal jsem se s oběma případy, ať už ze zásady nechtěli mluvit rusky, nebo naopak. Setkal jsem se s jednou úžasnou zdravotnicí, sama mluvila velmi dobře několika jazyky, což tam nebývá obvyklé, a tam mi říkala: ‚Já se přece kvůli tomu, co tady ti Rusové dělají, nevzdám svého rodného jazyka!‘“ vypráví zážitky z fronty Milan Švrčina.

Drony jsou nebezpečnou novinkou nad bojištěm

Nasazení dronů v boji bylo pro Milana Švrčinu novum, ve výcviku v aktivních zálohách se s nimi nesetkal. Primárně neslouží proti pěchotě, ale pro určení pozic nepřátelského dělostřelectva. „U dronů je blbé, že nejsou pořádně vidět ani slyšet, takže nevíte, jestli letí ruský, nebo ukrajinský. Takže když ho nad sebou přece jen uslyšíte, máte pět minut, abyste se přesunuli do úkrytu,“ vysvětluje Milan Švrčina.

Dodává, že Rusové nestřílí přesně. Vypráví také, že při bojích u Berestové padaly dělostřelecké granáty i dvacet metrů od nich. „Měli jsme tenkrát hrozné štěstí, že nebyl nikdo zraněn. Když šiška (dělostřelecká munice – poznámka autorky) dopadla do měkké hlíny, tak se zaryla do země a vybuchla, země pohltila železo a nás přelétávala jen hlína,“ popisuje Milan Švrčina.

Musíte být připraveni na rizika

Velení vojáky v legii připravovalo nejen po bojové stránce, ale snažili se je připravit i na zajetí. Kolovala mezi nimi informace, že na vojáky cizinecké legie Rusové vypsali odměnu a že je Rusové nepovažují za vojáky, na něž se vztahují mezinárodní dohody, ale za žoldáky. Proto si do boje připínali na uniformy jenom znaky ukrajinské armády a nebrali si nášivky cizinecké legie.

Milan Švrčina si na frontu bral cestovní pas a kontrakt s ukrajinskou armádou. „Mezi vojáky kolovala videa, co Rusové dělají zajatcům, jak je mučí, uřezávají jim genitálie, které pak musí jíst. Člověk šel do boje i s tím, že tohle riziko podstupuje,“ vysvětluje Milan Švrčina.

Ne vše bylo v legiích ideální

Milan Švrčina kritizuje lehkovážný přístup vlastního velitele družstva.

„Na linii fronty u Berestové jsme dostali informaci, že přichází ruská pěchota. Byl jsem na pozorovacím stanovišti s velitelem, tím lehkovážným Polákem, a ještě jedním Slovákem. Přišli jsme tam v šest ráno a já jediný jsem si hned začal připravovat okop, aby byl člověk připravený na cokoliv. A když přišlo hlášení, že ruská pěchota tam opravdu jde, tak jsem si už jen dodělával nějaké věci k okopu. Velitel začal popichovat: ‚Ty se bojíš? Ty si tady kopeš hrob?‘ Já se podíval na nádhernou černozem a lakonicky mu odpověděl: ‚Matka má a hrob můj.‘ A fakt jsem v tu chvíli byl smířený se vším.

A ještě mně do toho běžel hlavou Máchův Máj – Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj – a prostě jsem věděl, že na Ukrajině vesnice fungují a že jsem tam potkal spoustu krásných, nádherných lidí. A pokud by člověk skončil v okopu, co si vykopal polní lopatkou, tak co? Asi to tak má být. Věděl jsem, že jsem udělal, co jsem mohl,“ vzpomíná Milan Švrčina.

Obrana pozic u Berestové bylo druhé bojové nasazení Milana Švrčiny, ruská pěchota tehdy zaútočila v jiném úseku a k jejich pozici nedošla.

Při třetím nasazení ho zranily střepiny

První bojové nasazení u fronty prožil v záložní jednotce, střídali ukrajinské družstvo, které odešlo o kilometr dál čistit vesnici. Týden přes ně létaly dělostřelecké granáty, než je jako zálohu vyměnili.

Při třetím bojovém nasazení utrpěl Milan Švrčina zranění. „Šli jsme na patrolu za ukrajinskou jednotkou, která měla raněné, protože je nejspíš spatřil dron a pak na ně šlo dělostřelectvo nebo raketa. Už jsme byli tak dva až tři kilometry v údolí a začali jsme vycházet nahoru k ruským pozicím a znovu přilétl dron. Tak jsme se šli schovat do blízkého remízku, bohužel přitom jeden z nás zřejmě odpálil přes lanko nastražený granát. Já si vzpomínám, že sedm osm metrů ode mne explodovala ohnivá koule. Volal jsem na ostatní, že se mi nic neděje, že mne jen trefily dva kamínky,“ vzpomíná Milan Švrčina.

Ve skutečnosti ho zasáhly dvě střepiny, jedna do hýždě, druhá do ruky. Zdravotník mu paži nad ránou zatáhl škrtidlem a pomohl mu s návratem do výchozí pozice. Tam ho naložilo terénní auto a odvezlo od linie bojů. Ještě jednou přesedal, než ho naložili do sanitky, jež čekala na hlavní silnici a odvezla ho do nemocnice v Izjumu.

V nemocnici v Charkově potkal dalšího Čecha

Nemocnici v Izjumu poničilo ostřelování, ale fungovala jako urgentní příjem, v provozu zůstaly operační sály. „Nemocnici chyběla jedna boční zeď a místy bylo vidět skrz, ale vzali mne na sál, vyjmuli mi střepiny z ruky, rány vyčistili a zašili,“ popisuje Milan Švrčina.

Z Izjumu ho převezli do charkovské ústřední vojenské nemocnice, kde mu vyoperovali druhý šrapnel z hýždí. Tam už se o něho staral i neurospecialista, neboť tehdy kvůli dlouhému zaškrcení paže téměř přestal hýbat prsty. „Jednou v noci mě vzbudila sestřička, že přivezli českého vojáka, který přišel o nohu, a jestli bych si s ním šel promluvit. Byl to mladý kluk, něco málo přes dvacet let. Tak jsem tam po půlnoci seděl u jeho postele a povídali jsme si. Našli jsme útěchu v tom, že on je zbrojíř, pracuje rukama, ale přišel o nohu, a já jsem učitel a na práci mi stačí jen jedna ruka. Takovým šibeničním humorem jsme se bavili,“ vypráví Milan Švrčina.

Nebyl to jediný Čech, kterého na Ukrajině potkal. Vzpomínal na mladého absolventa střední vojenské školy v Moravské Třebové. „Válku na Ukrajině pojal jako praxi po škole, ale pár dní po mém zranění rozvázal kontrakt a vrátil se domů. Nebo se mnou bojoval jeden neuvěřitelný flegmatik, který chodil do míst pod palbou, kam se každý jiný bál, zůstával tam s medikem a spolu tahali z těch nebezpečných míst zraněné vojáky,“ vzpomíná na druhy v boji Milan Švrčina.

Původně počítal s tím, že až se vyléčí, vrátí se zpátky na frontu. Ruka se mu hojila i díky rehabilitacím, ale ani v polovině prosince ji neměl dostatečně pohyblivou. Rozhodl se odjet na doléčení do Čech, ale před odjezdem se zastavil u své jednotky.

Byl na pohřbu polského kamaráda Nickyho

Za šest týdnů Milanovy hospitalizace utrpěla jeho jednotka velké ztráty, z 35 vojáků tři zahynuli a 15 Rusové zranili.

„Ukrajinská armáda musí mít velké ztráty, protože patroly jsou společné a my jsme nepodstupovali větší riziko než Ukrajinci. Z našich zemřeli Japonec, Australan a bohužel i Polák Nicky. Skvělý chlap. Třicet let dělal džudo a měl i zkušenosti z policie, tak nás třeba učil taktiku boje v zastavěných oblastech. Nicky schytal v okopu šrapnel z kazetové bomby, měl velkou ztrátu krve a zřejmě si nestačil nasadit škrtidlo. Vezl jsem pak jeho věci rodině do Polska. Byli hrozně zoufalí, on jim ani neřekl, kam jede. Šel jsem mu na pohřeb. Kostel byl plný lidí a kněz tam měl nádherné kázání. Lidi na Nickyho vzpomínali. Cítil jsem, jako by tam byl s námi,“ vzpomíná na polského přítele Milan Švrčina.  

Doma slavili advent, na východě zuřily boje

V prosinci 2022 odjel Milan Švrčina na doléčení do Čech. Na východě Ukrajiny zuřila válka, ale lidé v Čechách v klidu slavili advent. „Konečně jsem pochopil, co myslel Remarque tou větou ‚Na západní frontě klid‘. Linie fronty se nehýbe za cenu velkých lidských obětí. Zapomíná se na osudy, co se tam dějí,“ konstatuje Milan Švrčina.

Svůj pobyt v Čechách využil k organizování sbírky pro Ukrajinu, kterou zaštítil spolek Zdravotní zajištění. Přijal pozvání jako host na několika besedách a vyrobil další planetária. Jedno věnoval chrudimskému gymnáziu Josefa Ressla a jedno upravil s ukrajinskými popisy pro základní školu v Charkově, kam ho sám na začátku února 2023 také dopravil. Nevezl jen planetárium, ze sbírky koupil s přáteli dvě dodávky a naplnil je generátory na výrobu elektřiny a dalším potřebným materiálem. Vrátil se do řad ukrajinské armády, třebaže kvůli snížené pohyblivosti prstů levé ruky už nešel k bojové jednotce.

„Jsem v logistice, myslím, že i tady dokážu být užitečný,“ vzkazuje dokumentaristům Paměti národa z Ukrajiny. Na Ukrajinu si s sebou tentokrát vzal i svého psa. Na psí známce má mimo jiné vyryté i telefonní číslo Milanova velitele. Původně zamýšlel, že pes bude fungovat jako terapeut pro unavené vojáky, ale přísně nastavená pravidla něco takového neumožnila. Psa Milan Švrčina ubytoval u jedné starší paní v týlu. Za krmení a venčení psa jí štípe dřevo a pomáhá s pracemi kolem vesnického domu.

Až vyhrajeme válku, půjdu učit

Milan Švrčina spolupracoval s Pamětí národa už jako učitel, kdy s pražskými studenty navštěvoval tematické akce. Stal se členem Klubu přátel Paměti národa a jezdil s nimi na výlety. Vždy obdivoval muzea lidové kultury a živé skanzeny, jako je například rumunský Banát. I proto mu tak přirostla k srdci ukrajinská vesnice.

„Našel jsem tam klid v srdci. Lidi na ukrajinské vesnici mají blízko k zemi. Vím, že je to z nutnosti, kvůli chudobě, ale ani já k životu nepotřebuju moc. Možná zůstanu na západní Ukrajině, budu učit a pořídím si malé hospodářství. Ale nejdřív se musí vyhrát válka!“ uzavírá vyprávění pro Paměť národa Milan Švrčina.