Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Svobodová (* 1926)

• narodila se 19. září 1926 v Českých Budějovicích

• život za první republiky a za protektorátu

• okupace Prahy v roce 1939

• transporty Židů z nádraží Praha-Bubny

• Pražské povstání, osvobození, soustředění německého obyvatelstva na Strossmayerově náměstí

• studentský průvod na Pražský hrad v únoru 1948

• tatínkova zatčení a věznění v 50. letech

• vzpomínky na měnovou reformu v létě 1953

• práce ve Výstavnictví na Letné

Budovu gymnázia v Praze-Dejvicích našla prázdnou. Dívka stojí na okraji náměstí. Zdá se o tolik větší než jindy. Je sama, nikde nikdo. Vzduch se chvěje rachotem motorů. Vítězné náměstí, ale protentokrát slaví vítězství Adolf Hitler. Okolo dívky chladně projíždí nespočet vozidel s německou okupační armádou.

Zdeňka Svobodová, rozená Štěpková, přišla na svět 19. září 1926 v Českých Budějovicích. Tatínek většinu času vedl svoji stavební firmu, prý postavil několik vil na pražské Hanspaulce. Zdeňka s maminkou přejížděly střídavě mezi městy. Když přišel čas nástupu do první třídy, usadila se celá rodina v Praze a dál jezdila do Budějovic jen na prázdniny. Pamětnice vypráví, jak si rozuměla se svým bratrancem, a jelikož strýček pracoval v tužkárně, mnohé jejich hry probíhaly v továrně, která po konci směny patřila jen jim.

Zásoby na horší časy

S dopadem celosvětové hospodářské krize na republiku přišel na nějaký čas konec tatínkova podnikání a ten živil rodinu, jak se dalo. Zdeňka nevzpomíná na období obecné školy ráda, ale studium na gymnáziu ji bavilo. Bydleli v té době v domě nedaleko Strossmayerova náměstí. Majitelé, židovská rodina Kaufmannových, emigrovali do Spojených států amerických. S blížícím se rokem 1938 a 1939 tatínek správně předpověděl válku a rodina si začala dělat zásoby. Jak se ukázalo, bylo to prozíravé. Potravinové lístky ani lístky na ošacení nestačily na důstojné živobytí. Štěpkovi měli všeho dostatek a potraviny rodiče průběžně doplňovali cestami do známého kraje v podhůří Šumavy. Jen jednou se prý stalo, že četníci maminku zadrželi, musela vysypat zásoby z batohu, ale jinak nedostala ani pokutu.

Pomoc bližním

Pamětnice vypráví o odjíždějících židovských transportech: „Viděli jsme, když je odváželi. Rozkřiklo se to. Maminka mi dala okamžitě balík, byl tam chleba a všechno možné, co doma honem měla, a řekla: ‚Utíkej na nádraží.‘ Tak jsme utíkali na nádraží v Holešovicích a tam stál ten vlak. To se divím, že nám to dovolili, my jsme mohli k okýnkům a dávali jsme jim to jídlo.“ Mezi lidmi prý znělo slovo koncentrák, ale Zdeňka nevěděla, co znamená. Tatínek neustále doma udržoval dobrou náladu a hýřil optimismem. Zdeňka si pamatuje na výjimku, období obav a opatrnosti rodičů během heydrichiády, kdy ji nabádali, aby s nikým zbytečně nehovořila a chodila pouze tam, kam musí, a jinak raději zůstávala doma.

Ulicí znělo: Stavte barikády!

Zpráva o Pražském povstání se prý roznesla neuvěřitelně rychle. Tatínek pamětnice pobíhal, pomáhal, organizoval a Zdeňka se také zapojila do stavby barikády. Se smíchem vzpomíná, jak „její“ barikáda u Strossmayerova náměstí německý tank ani nezbrzdila. Tatínek během bojů zneškodnil německého střelce v jednom z bytů granátem, ale několik střepin zasáhlo i jeho. Naštěstí zranění nebyla vážná.

Msta před kostelem

Pamětnice vypráví o vystěhování německých obyvatel z Letné, především z takzvaného „Malého Berlína“. „Po válce v pětačtyřicátém se shromažďovali Němci. Každý si mohl vzít balíček a teď seděli na Strossmayeráku, to bylo plné náměstí Němců. Někdo vzal bílou barvu, štětec a začal všem malovat na záda hákový kříž. To se mi nelíbilo, to bylo hrozné. Nejhorší byl ten chlap s bičem. Dal je do kroužku, vzal bič a oni se museli svléknout do půl těla. Stál na nějaké bedně před kostelem. Bičoval je a oni chodili pořád dokolečka okolo něj. Měli svázané ruce, takže se nemohli zakrývat. To bylo ošklivé. No to jsme dělali my. Nevím, jak je to možné. Říkali, že tomu, co je bičoval, zabili rodiče a musí se z toho nějak dostat.“

Radostné, ale krátké období

Dodnes schovává jako relikvii zpěvník, který dostala od jednoho z amerických vojáků, který si prý udělal výlet z Plzně do hlavního města. Její tehdejší přítel Alfréd Jelínek uměl skvěle anglicky a na památku náhodného srdečného setkání dostali výběr populárních písní. Alfréd Jelínek přemlouval Zdeňku, ať s ním nastoupí na lékařskou fakultu. Nechala se přesvědčit a trvalo dva roky, než studium vzdala. Prý to nebylo nic pro ni. Látky bylo mnoho, obtížně se ji učila, protože k ní neměla vztah, a z praktik v pitevně měla hrůzu. Začala proto studovat výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, kde potkala svého budoucího manžela. Několikrát se pokusila o přijetí na Akademii výtvarných umění, ale neuspěla.

Zklamané naděje

V období po válce se Zdeňka s vidinou lepších zítřků nesla stejně jako většina ostatních v jejím okolí na vlně euforie. Jinak optimistický tatínek ale nadšení nesdílel a dceru krotil. Chtěl pracovat, podnikat a na vzmáhající se komunistickou moc pohlížel s obavami. Období nadějí a bezstarostnosti zakončil průvod studentů na Pražský hrad v roce 1948. Zdeňka vypráví, jak šla ve středu zpívajícího davu. Následoval komunistický převrat a čistky ve škole. Přestože měla v dokumentech uvedený buržoazní původ, mohla zůstat a studium dokončila. V roce 1951 se vdala a záhy se jí narodil syn Jiří. Zůstala s dítětem sama. Manžel nastoupil na základní vojenskou službu a v podstatě na dva roky zmizel. Syn musel do jeslí a Zdeňka do práce. Po manželově návratu z vojny se opět mnoho neužili. Dostal totiž umístěnku do pohraničí a za rodinou jezdil pouze na víkendy.

Týrání ve vazbě

Jejího tatínka dvakrát zatkla policie, jednou prý při práci na stavbě silnice na Karlovarsku pomohl popisem cesty lidem, kteří chtěli emigrovat. Podruhé na veřejnosti obvinil ze lži a dehonestoval soudruha prezidenta Klementa Gottwalda. Strávil několik měsíců ve vyšetřovací vazbě a zažil kruté zacházení. Vyšetřovatelé urostlého sokola mlátili cíleně přes nohy, až nemohl chodit. Po propuštění prý nějakou dobu trvalo, než se přestal obávat sledování a dalšího zadržení.

Ožebračení lidu

Zdeňka vzpomíná na zážitky ze dnů po měnové reformě v roce 1953. „Já jsem žádné peníze neměla, takže to pro mě nebyl takový problém. My jsme za války jezdili na Šumavu pro jídlo… Lidé tam hrozně šetřili. Ti chudáci. Po reformě jsme přijeli do té vesnice a to bylo zlý. Plakali, váleli se po zemi a naříkali: ‚Já přišla o všechno! O všechno jsem přišla!‘ Tak to bylo ošklivé, strašné to bylo. Já jsem taky dostala asi čtyři nebo pět korun za to, co jsem měla u sebe. Přišla jsem za strýcem do Budějovic, vždycky mně moc pomáhal, a říkám mu: ‚Podívej, mám malé dítě, a čtyři koruny. Co budu dělat?‘ A on říkal: ‚Nic se neboj, teď zůstaneš u mě dva měsíce, já vás uživím.‘ Vždycky se našel někdo, kdo mi pomohl.“

Davy na Letné

Během 60. let manžel získal práci v Mladé frontě jako výtvarný redaktor. Na začátku roku 1968 vyjel na pracovní cestu do Velké Británie. Vrátil se z tamějších poměrů nadšený. S vojenskou okupací a nástupem normalizace však jeho naděje na rozvíjení pracovních a přátelských vztahů v obdivované zemi vzaly za své. Zdeňka dlouhá léta pracovala ve Výstavnictví v kancelářích na Letné. Rozkreslovala a vybarvovala plány. Demonstrací v roce 1989 se prý neúčastnila, ale vzpomíná na davy, které zaplnily Letenskou pláň. Lidé se tam zachovali podle Zdeňčiny vize. Spojili se pro dobrou věc a chtěli lepší budoucnost.