Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Vlasta Svobodová (* 1937)

• narodila se 21. února 1937 v Brně Vlastě a Vladimíru Bohumilu Šoffrovým

• otec působil v československé armádě, matka pocházela z učitelské rodiny

• během druhé světové války se otec zapojil do protinacistického odboje

• v roce 1939 byl zatčen a vězněn v několika koncentračních táborech

• po válce se vrátil za rodinou

• v roce 1946 přednášel nauku o obraně státu

• přednášky kritizoval komunistický deník Rovnost

• situace vyeskalovala do tzv. Šoffrovy aféry, během které se střetli brněnští studenti s dělníky Zbrojovky

• po roce 1948 byl otec nařčen z kolaborace s Němci a vyloučen z armády

• i přesto Vlasta vystudovala geologii

• v roce 1962 se provdala za malíře Vladimíra Svobodu

• v roce 1990 se stala členkou nově založené KDS a později ODS

• v roce 1996 byla zvolena senátorkou

• v letech 2002–2006 působila jako místostarostka městské části Brno-střed

• v roce 2024 žila v Brně

Narodila se 21. února 1937 v Brně rodičům Vlastě a Vladimíru Bohumilu Šoffrovým. V rodném městě žije převážnou většinu svého života. Své rané dětství však strávila na Slovensku, kam se s rodiči stěhovala už tři dny po svém narození. Důvodem přesunu byla vojenská kariéra otce.

Otec byl voják. Po maturitě dobrovolně vstoupil do československé armády. Vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a později Vysokou školu válečnou v Praze. „Měl před sebou velkou budoucnost a vojenskou kariéru, ačkoli nepocházel z vojenské rodiny. Jeho otec byl lékárník.“ Z poručíka pěchoty se stal nadporučík, kapitán a v roce 1937 dokonce štábní kapitán generálního štábu.

Při manévrech v Ivančicích mu padla do oka Vlasta Brudíková, která pocházela z učitelské rodiny a byla absolventkou ženské vzdělávací jednoty Vesna. „Byla to místní krasavice a všichni mu ji záviděli,“ dodává dcera Vlasta. Pár se záhy sezdal a založil rodinu. Vojenská kariéra však rodinný život zkomplikovala. Krátce po narození dcery Vlasty se Šoffrovi museli přestěhovat do Trenčína, kde otec nastoupil do služby.

Hitler nám zařídil katastrofu

Poklidný život přerušila v roce 1938 všeobecná mobilizace a mnichovské události. V důsledku toho byl otec o pár měsíců později z armády vyřazen. „Hitler nám zařídil katastrofu, museli jsme se odstěhovat. S maminkou jsem šla do Ivančic, tatínka poslali do Moravských Budějovic.“ Tam působil jako tiskový referent v hodnosti vrchního administrativního komisaře. Okamžitě se zapojil do protiněmeckého odboje ve skupině zpravodajských důstojníků, která se formovala kolem majora Schmoranze. Úkolem skupiny bylo shromažďovat údaje pro domácí a zahraniční odboj. „Skupina ale netušila, že má mezi sebou zrádce, a tak byla brzy vyzrazena. Gestapo si pro otce přišlo 25. srpna 1939.“

Zatčení otce považuje Vlasta Svobodová za jednu ze svých vůbec prvních vzpomínek z dětství. „Bydleli jsme v domku, kde je dlouhá chodba, ze které se šlo na dvůr a do kuchyně. Přišli k nám nějací cizí muži, připadali mi jako černokněžníci. Vidím živě, jak jdou po té dlouhé chodbě. Mě v tu chvíli zavřeli do parádního pokoje. Snažila jsem se dosáhnout na kliku, ale nešlo to. Byly mi asi tři roky.“

Nacistický lidový soud otce odsoudil ke třem letům vězení. Nejprve seděl na Mírově, kde jej jednou navštívila i manželka s dcerou Vlastou. „Vzpomínám si, jak se blížíme k tomu Mírovu. Pro mě to byl obrovský černokněžnický hrad. Pak jsme vešli do místnosti, kde všechno bylo holé, jenom vzadu dveře. V nich se objevil člověk, měl úplně šedivé vlasy. Vzal mě do náruče a já jsem se hrozně styděla. Byl to pro mě cizí člověk, vůbec jsem si nepřipustila, že je to tatínek.“

Smrti v Osvětimi unikl jen o vlásek

Následovaly další věznice a koncentrační tábory včetně Osvětimi a Buchenwaldu. „Otec si tam zkusil jako pes. Prodělal skvrnitý tyfus, zápal plic, také ohluchnul. V Osvětimi vytahoval z pecí lidské ostatky.“

Sám na poslední chvíli unikl zplynování jen tak tak. „Tatínek se naučil trochu polsky a spřátelil se s bachařem, který jej měl navigovat do plynu. Poradil mu, aby v chodbě ve správnou chvíli uskočil za roh. Což otec udělal a zachránilo mu to život.“ Z Osvětimi putoval do tábora Nordhausen-Dora, který byl vyhlášený svými vražednými pracovními podmínkami. „Otec pracoval v podzemí, kde manuálně dřel na stavbě tunelu. Říkal, že to bylo strašné, umírala tam spousta lidí.“

Otec pomohl bývalým vězeňkyním koncentračních táborů s návratem domů

V závěru války absolvoval několik pochodů smrti a 3. května 1945 jej v německém Lübzu osvobodila americká armáda. Okamžitě sestavil repatriační skupinu slovenských žen a dětí osvobozených z koncentračních táborů a provedl je přes americko-německou a pak německo-ruskou frontu až do týlu Rudé armády a pak na území Československa. Svou cestu ukončil v Praze, kde skupinu rozpustil. „Byly tam i ženy z Ravensbrücku. Jednou z nich byla paní Dvorská, Židovka, se kterou jsem se setkala a která mě pozvala na prázdniny,“ dodává Vlasta Svobodová.

Po osvobození se všichni šťastně sešli v Ivančicích. „My jsme šli s maminkou z koupaliště. Byl květen. Proti nám běžel nějaký chlapec a volal na maminku: ‚Milostivá paní, pan kapitán se vrátil!‘ Když jsme se vítali, už jsem k němu nebyla tak chladná, věděla jsem, že to přijel tatínek,“ popisuje Vlasta Svobodová setkání se svým otcem. Na otce si rychle zvykla. O něco hůře ale na Brno, kam se s rodiči přestěhovala, neboť armáda otce okamžitě reaktivovala. Začátkem srpna 1945 byl otec povýšen na majora a posléze byl jmenován náčelníkem štábu velitele. „V Brně už byly ty nejhezčí vilky obsazené lidmi, kteří pro odboj nic neudělali. Druhá parta byli komunisti, kteří si celou ulici v Černých Polích rozdělili mezi své lidi. Otci nabídli jednu velkou vilu, ale nakonec jsme vzali čtyřpokojový byt. Těžko jsem si v Brně zvykala, žádní kamarádi, strouha, rybník, zahrada.“

Otec přednášel o tom, že nesmíme připustit, aby nás vedli méněcenní lidé

Po válce otec požádal o možnost učit brněnské vysokoškoláky nauce o obraně státu. V přijímacím řízení uspěl a byl jmenován čestným docentem. Předmět byl povinný pro posluchače prvního semestru. Studenti brali výuku nového předmětu nesmírně vážně. Vedla je k tomu právě prožitá tragická válečná zkušenost spojená s uzavřením všech vysokých škol.

První přednáška se uskutečnila 30. ledna 1946 v kině Metro v Lidické ulici (dnes Městské divadlo Brno) pro studenty brněnské techniky. Přednášce se připisovala velká důležitost. „Byla tam celá generalita, rektor, děkani. Přednáška byla velmi úspěšná. Otec mluvil o tom, že se musíme v případě nebezpečí bránit. Že se nemáme tvářit, že nás se to netýká. Že musíme bojovat za svobodu i železem. Že nesmíme připustit, aby nás vedli méněcenní lidé. Mluvil o inteligenci, která má velkou zodpovědnost za to, vést národ. Citoval tam také Masaryka. Myslím, že přednáška by byla velmi aktuální i dnes.“

Následujícího dne Vladimír Bohumil Šoffr opakoval svoji přednášku před studenty Právnické a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Posluchače si uměl skutečně získat. Měl dar slova, hovořil poutavě a přesvědčivě. Navíc uměl ve studentech vzbudit pocit vlastní důležitosti. Přesto však kterémusi z komunisticky orientovaných posluchačů jeho slova zněla jako provokace a projev neúcty k tehdy všeobecně oslavované dělnické třídě.

Šling si chtěl na otci vyzkoušet, zda může opravdu všechno

Na celou situaci ještě toho dne reagoval komunistický deník Rovnost. „Napsali ostrý článek proti otci. Jeho přednášky označili za reakcionářský projekt, který chtěl ponížit dělnickou třídu. Všechny otcovy výroky otočili,“ říká Vlasta Svobodová. Rovnost navíc majora Šoffra přirovnala k protektorátnímu ministrovi školství a lidové osvěty Emanuelu Moravcovi, protože ten se prý stejně jako Vladimír Bohumil Šoffr snažil oddělit inteligenci od národa.

Další přednáška se měla konat 6. února, jenže mezitím Masarykova univerzita zakázala majoru Šoffrovi vystupovat. I přesto se toho dne ráno studenti sešli před kinem Metro, aby vyjádřili nesouhlas s článkem v Rovnosti a postupem univerzity. Asi 200 studentů se přesunulo na dnešní Moravské náměstí, kde sídlila redakce Rovnosti. „Smekali klobouky, jako že se uctivě klaní komunistické straně. Dělali si z ní srandu v tom smyslu, že komunisti už můžou dneska fakt všechno. Mezitím dva studenty někdo zatáhl do průjezdu a zmlátil je.“ Z poklidné studentské recese se stala politická demonstrace. Vedení Rovnosti se snažilo situaci uklidnit tím, že zavolalo brněnskou policii. Jednotka během chvíle dorazila na místo a demonstraci rozehnala. Tím to ale neskončilo. Někdo zatelefonoval o pomoc do Zbrojovky, jednoho z největších brněnských průmyslových závodů, v němž měla velmi silné pozice komunistická strana. Na základě této anonymní výzvy Zbrojovka přerušila práci a během čtvrt hodiny vyrazilo do ulic velké množství dělníků. Odhady se různí – od 1 000 do 5 000 v policejním hlášení, do 10 000 uváděných v tisku.

Dělníci dorazili k redakci Rovnosti, kde během dopoledne už panoval klid. To je ale neuspokojilo, a tak se vydali po Veveří k budově Vysoké školy technické. „Někteří ani nevěděli, proč tam jsou. Mysleli si, že je to proti Španělsku. Studenti techniky a medicíny bránili své fakulty před tím davem, který začal ve škole vybíjet okna,“ dokresluje atmosféru Vlasta Svobodová.

Tyto události se do dějin zapsaly jako tzv. Šoffrova aféra, ke které – nikoli náhodou – došlo nedlouho před prvními poválečnými volbami do Národního shromáždění. Komunistická strana neskrývala své ambice zvítězit ve volbách. Jednou ze strategií, jak upevnit své pozice a získat nové voliče, byly časté a nevybíravé útoky proti všem konkurentům, včetně majora Šoffra. Velkou roli v celé aféře hrál komunistický poslanec Otto Šling, tajemník krajského výboru KSČ v Brně, který majora Šoffra osočil z kolaborace s nacisty a prohlásil jej za nezpůsobilého býti docentem branné výchovy a aktivním důstojníkem československé armády. „Vysvětluju si to tak, že si Šling mého otce doslova vybral a zkoušel si na něm, co všechno si jako komunistický poslanec může dovolit a jak může ovládnout společnost. A zjistil, že může opravdu všechno a že může člověka zničit.“

Otce označili za kolaboranta a vyhodili ho z armády

Vladimír Bohumil Šoffr byl v červnu 1946 zproštěn služby v armádě. Jeho snaha očistit své jméno vzala definitivně za své po únoru 1948. Už v červenci byl odsouzen Vrchním vojenským soudem v Brně za údajnou kolaboraci a vojenskou zradu k trestu vězení a propuštění z armády. Odvoláním sice dosáhl toho, že rozsudek byl změněn na podmíněný trest, nicméně v listopadu 1948 jej Ministerstvo národní obrany s definitivní platností propustilo z armády. „To bylo pro něj největší neštěstí.“

Major Šoffr měl však i své zastánce. Jedním z nich byl Ferdinand Peroutka, který se tehdy už bývalého majora zastal v úvodníku Svobodných novin s názvem Po říjnu přichází únor. Do celé věci se vložil také americký velvyslanec v Praze Laurence A. Steinhardt. „Podal domů depeši o tom, že to s demokracií u nás nevypadá moc dobře a není příliš pevná,“ dodává Vlasta Svobodová.

Vladimír Bohumil Šoffr měl snahu dokázat, že jeho údajná kolaborace s nacisty je jen snůška lží. „Naše rodina dala mnoho peněz na advokáty, ale stejně to nebylo nic platné.“ Mohl vykonávat jen nekvalifikovaná zaměstnání. „Jednou se ucházel v krematoriu o oblékání mrtvol. To místo ale nedostal, protože prý pro něj bylo příliš důstojné,“ vypráví pamětnice.

V té době dostala rodina Šoffrových nabídku od tehdejšího poslance a sokolského činovníka Antonína Hřebíka. „Připravoval se na emigraci do Ameriky a přemlouval tatínka, abychom jeli s ním. Ale tatínek to odmítl, hlavně kvůli svým rodičům.“

Chtěla studovat na filozofické fakultě, kvůli příjmení to ale nešlo

V roce 1949 nastoupila Vlasta do primy na Cyrilometodějském gymnáziu v brněnské Masarykově čtvrti. Půl roku nato však byla tato církevní škola zrušena. „Prostě jednou přišla sestra Virginie a řekla, že pro nás má špatnou zprávu. Ale že se vždy musíme dívat, jak slunce vychází, a ne jak zapadá.“ Vlasta ale středoškolské vzdělání úspěšně dokončila v roce 1955 na Merhautce.

Příjmení Šoffrová jí ovšem komplikovalo další možnosti studia. Snila o studiu žurnalistiky nebo etnografie na filozofické fakultě. „Narazila jsem totiž na folklorní soubor Vlajka mládí, se kterým jsem na Valašsku sbírala a zapisovala lidové písně. Jenže s mým profilem to bylo prakticky nemožné.“ Místo toho začala studovat geologii na brněnské přírodovědecké fakultě.

Čerstvé absolventce nabídli místo v Hodoníně, nakonec však získala umístěnku až kdesi na Slovensku. „Strana si to prý tak přála, říkali mi,“ dodává Vlasta Svobodová. Po čase se ale vrátila zpátky na Moravu a v roce 1962 se provdala za malíře Vladimíra Svobodu. To jí zásadně změnilo život k lepšímu, protože s manželovým příjmením se jakoby ztratila z dohledu těch, na něž jméno Šoffr a Šoffrová i po tolika letech působilo jako červený hadr na býka. Ve stejném roce se jim narodil syn a o tři roky později dcera.

Prostě šméčko, potěmkin a brigády socialistické práce, hodnotí normalizaci

V 60. letech Vlastu Svobodovou nejvíce zaměstnával rodinný život. Nemohla si však nevšimnout, že ledy socialismu postupně tají, že padla cenzura a je mnohem snadnější cestovat. A tak si i Svobodovi naplánovali, že o prázdninách 1968 pojedou do Francie. „Jednoho rána mě vzbudil telefon. Rozespalá jsem zvedla sluchátko. Byla to naše sousedka Eva Samková, říkala mi, že do žádné Francie nepojedeme. Myslela jsem, že mi prostě jen závidí, ale ona opáčila, ať se teda podívám z okna. Po Lesnické ulici jel tank,“ vzpomíná Vlasta Svobodová a dodává, že okupace vojsk Varšavské smlouvy pro ni byla jako znásilnění.

Okupační tanky zmařily veškeré naděje na svobodnější život. „Dvacet let se tady nic nedělo. Všude bylo šero. Člověk měl pocit, že všechno ztratilo barvu, ačkoli fasády a šaliny byly pořád stejné. Prostě šméčko, potěmkin, brigády socialistické práce, samé pseudoiniciativy,“ hodnotí Vlasta Svobodová, která v té době pracovala jako výzkumnice v Geologickém průzkumu Brno.

Nové obrátky nabral Vlastin život po revoluci v roce 1989, kdy se naplno zapojila do veřejného života. V roce 1990 se stala členkou nově vzniklé Křesťansko-demokratické strany (KDS) a v roce 1996 členkou Občanské demokratické strany (ODS), se kterou se KDS sloučila. Ve stejném roce byla zvolena senátorkou za volební obvod Brno-město. Věnovala se také komunální politice. V letech 2002 až 2006 působila jako místostarostka městské části Brno-střed.

Velkým zadostiučiněním se stala rehabilitace otce v roce 1990. Byl povýšen do hodnosti plukovníka a ministr národní obrany mu udělil medaili Za zásluhy o Československou lidovou armádu. Otec zemřel o tři roky později, 9. června 1993. V listopadu 2023 obdržela Vlasta Svobodová Medaili Karla Kramáře za zásluhy o rozvoj demokracie a svobody.

V roce 2024 žila Vlasta Svobodová v Brně. S manželem vychovali dvě děti a společně v roce 2022 oslavili diamantovou svatbu.