Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Svobodová, roz. Smutná (* 1915)

• narozena 2. dubna 1915 ve Světlé nad Sázavou

• po vzniku Československa rodina přesídlila na Slovensko

• po odtržení Slovenska v roce 1939 se rodina vrátila do Čech

• zamilovala se do Žida Frantiho Wurmfelda, který zahynul v koncentračním táboře

• kvůli kontaktu s židovským přítelem zatčena a vyslýchána gestapem

• krátce vězněna v Táboře

• stala se učitelkou, působila na Slovensku i v Čechách

Jaroslava Svobodová se narodila 2. dubna 1915 do rodiny úředníka státních drah Václava Smutného. Dá se říci, že za doby jejího dětství a mládí prožívala rodina jakousi československou odyseu. Tatínek pocházel z Golčova Jeníkova na Vysočině, maminka z jihočeské Soběslavi. Za první světové války působil otec jako výpravčí v jakési stanici na česko-polském pomezí. Již jako tříleté dítě zde Jaroslava prožila událost, která jí zůstala v paměti dodnes.

„Byl rok 1918 a naši vojáci se vraceli z fronty. Mně tehdy bylo asi tři a půl roku. Vidím to teď ale úplně živě před sebou. Do stanice přijíždí vlak. Tatínek levou rukou drží mne, pravou salutuje. Vidíme vojáky obsypaný vlak. Všude, kde se dalo nějak zachytit, voják. To zvláštní na tom ale bylo, že ti vojáci zpívali Kde domov můj. Státní hymna to ale tehdy ještě nebyla. Tento zážitek se mi nesmazatelně vryl do duše.“

Po válce se, přilákáni takzvanými slovenskými dietami,* stěhovali pro změnu na Slovensko, do Českého Brezova, a tatínek dojížděl do práce do nedalekého Lučence. Zde zažili dramatickou událost, která vedla k jejich odchodu do Turčianského Svätého Martina.

Bolševická horda

„V devatenáctém roce přišel vpád maďarských bolševiků na Slovensko. Utíkali jsme před nimi. Pamatuji, jak jsme v žebřiňácích projížděli tmavými lesy. Najednou z vozu sletěl špatně uložený kufr. Tatínek se vrhl za ním do té stráně, já spustila povyk... Ale nenašel ho. Tak jsme dojeli, i s těmi Hanesovými, do Turčianského Svätého Martina. Proti té bolševické hordě tenkrát nastoupili naši legionáři. V tom Českém Brezovu byl bohužel zastřelen mladý Čech. Když jsme se vrátili, tatínek na tom místě, kde byl pohřben, nechal udělat kříž s ohrádkou. Tam mne potom občas vodil.“

Otec působil jako přednosta stanice v Ožďanech a později opět dostal práci v Lučenci, kam se tedy vrátili. Respektive nejdříve bydleli ve vile v Poltáru. Pamětnice zde navštěvovala evangelickou školu. Časem se stěhovali do tehdejšího sociálního výdobytku, domu pro státní zaměstnance, tzv. Domu Blahobyt v Lučenci. Jaroslava Svobodová vroucně vzpomíná na svoji profesorku francouzštiny a tělesné výchovy Zdeňku Krůtovou, dívčí skautský oddíl, Sokol v Lučenci, na bohatý kulturní život, ozdravné pobyty v Tisovci nebo na výlety do Slovenského rudohoří či Haliče.

Ve Slovenském rudohoří ji šokovala bída tamních obyvatel. Na soužití Čechů, Slováků a Maďarů v Lučenci naopak vzpomíná jako na bezproblémové. Mluví však i o značné sociální rozvrstvenosti obyvatel, od továrníků po velmi chudé lidi.

Stahují se mračna

Potom však přišel Mnichov, rok 1939 a s ním první tragické události. „Když došlo k Mnichovu a odtržení Slovenska, tak se z té naší skupiny mladých zastřelil jeden chlapec. Studoval u nás medicínu. A kvůli tomuhle se zastřelil. Také se tam zastřelila jedna žena důstojníka, Židovka. I s malým dítětem. To byla pro nás pro všechny velká tragédie.“

Rodina Smutných se stěhovala zpět do Čech, tatínka ovšem domů pustili až rok po rozdělení republiky. Pamětnice se na Slovensku ještě stihla zasnoubit s důstojníkem z Prahy Františkem Zelenkou. Toto zasnoubení však nemělo dlouhého trvání. „Ten můj snoubenec měl bratra Jana, který pracoval v Československé akademii věd. Jednou přišel s takovou slávou: ‚Dneska jsme sundávali obraz Masaryka. Nikdo se k tomu neměl, tak já jsem ho shodil.‘ Potom se ukázalo, že je fašista, a tím byl okamžitě konec. S takovou rodinou jsem nechtěla nic mít.“ To už Smutní žili u příbuzné v Praze, později získali bydlení v maminčině rodišti, Soběslavi.

Maminko, prosím tě, buď u mne!

Jiná smutná vzpomínka směřuje k 17. listopadu 1939, kdy došlo k obsazení pražských studentských kolejí a k uzavření vysokých škol. O hrůzné noci pamětnici vyprávěl bratr Zbyslav, který tehdy v Praze studoval. „Do dvou v noci rýsoval a ve čtyři tam vpadli. Všichni studenti museli proběhnout takovou uličkou a ti Němci je železnými, gumou omotanými holemi bili. Potom byl nástup. Z řady nechali vystoupit cizince a ty někam odvedli. Byl mezi nimi i můj bývalý spolužák Janko Ďuriška. A nakonec postříleli skupinu vedoucích kolejí. Bratr přišel, oči oteklé, úplně zavřené. Byl na něho hrozný pohled. Maminka ho musela držet za ruku. ,Maminko, prosím tě, buď u mě!‘ Devatenáctiletý chlapec! A on nebyl žádný jelimánek, byl sportovec… Takže to muselo být otřesné.“

V Soběslavi Jaroslava Svobodová navázala styk s židovskou rodinou Wurmfeldových, do jejíhož člena, Frantiho, se zamilovala. Ten se tehdy po smrti své manželky staral o dvouapůlletého syna Pavlíka. Celá rodina, malého chlapce nevyjímaje, však brzy putovala do Terezína a později do nacistických koncentráků, kde většina z nich zahynula. Do koncentráku prý tehdy putovala i rodina Steinerových, se kterou se Smutní před válkou přátelili v Lučenci.

Psy mám moc ráda

Pamětnice byla mezitím pro styk s Židy zatčena gestapem a asi měsíc vyšetřována a vězněna v Táboře. Vzpomíná na tamní drsné podmínky a zacházení. Například na spoluvězeňkyni zbičovanou při výslechu nebo na vlastní výslech, kdy byla určitou dobu ponechána v místnosti sama se zuřivým psem a nemohla se ani pohnout, aby ji nenapadl. Zároveň zde ale poznala i lidskost a solidaritu v podobě dozorce Semráda, který zprostředkovával kontakty vězňů s rodinami a schovával jim extra jídlo. „Když ze mne nemohli nic dostat, nechali mě tam prostě stát. A hlídat psem. Já mám psy moc ráda a hlavně právě tyhle německé ovčáky. Jenže to byla hrůza. Nevěděla jsem, jestli ještě přijdou, respektive za jak dlouho. Tak jsem zůstala normálně stát, tak jak jsem byla. Jenže po čase už to bylo hodně namáhavé, tak jsem chtěla alespoň pohnout nohou, abych měla lepší stabilitu. Jenže ten pes v tu chvíli vycenil zuby a začal vrčet. Ale strašně. To jsem věděla, že je schopen na mne skočit. Že je na to cvičený.“ Pohnuté chvíle prožila i na konci války, když jela do osvobozeného Terezína pro malého Pavlíka. Po Frantim se však slehla zem.

Jaroslava Svobodová vystudovala učitelský ústav a stěhovala se zpět na Slovensko, které jí zejména svou přírodou a zvláště horami přirostlo k srdci. Jedna z jejích prvních štací byla Stráža u Popradu. Tam zažila příhody, které výmluvně ilustrují tehdejší tamní sociální poměry.

Aj mně, prosím!

„Když jsem první rok učitelovala pod Tatrami, došlo v mé třídě k velmi smutné události. Přijdu do školy, pozdravím se s třídou a najednou se jedna dívka zhroutí. Omdlela. Když jsme ji s dětmi vzkřísily, ptám se jí, co měla k snídani, předchozí den k večeři, k obědu… že se jí udělalo tak špatně. Vůbec nic, jen předchozí den k obědu prý krumply, to je na Slovensku lidově bramborák, a černou kávu. Tak se jí ptám, jak je možné, že nemají nic k jídlu, jestli tatínek nevydělává. A dozvěděla jsem se, že ne. Že pracoval u Bati, ale nějaký stroj mu utrhl ruku a po šesti nedělích ho bez jakékoli náhrady vyhodili. Měl celkem čtyři děti. Nebo vzpomínám, jak tam Červený kříž rozdával mléko a dalamánky. Jak ty děti křičely: ,Aj mně, prosím! Aj mně, prosím!‘ Zkrátka, byla tam velká bída.“

Staří známí

Další, naštěstí méně dramatickou, respektive tragickou příhodu zažil už její syn Honza v srpnu 1968. Studoval tehdy na Benešově gymnáziu ve Svatovítské ulici v Praze. S jedním spolužákem shodili ze školní budovy sovětskou vlajku. Stopy prý zametala další známá z lučeneckého období, ředitelka školy Averhánová. Po pokusu o pouliční debatu s esenbákem na téma vojenské invaze byl dokonce zatčen, ale naštěstí záhy propuštěn.

Jaroslava Svobodová se nakonec dočkala i klidnějších časů, žije stále v Praze, kde letos v dubnu oslavila sté narozeniny. Přes to všechno nebo možná právě proto, čím vším v životě prošla, je z ní dnes nesmírně milá a usměvavá stará dáma.   

* Část českých státních zaměstnanců dostávala při práci na Slovensku jako bonus k platu tzv. slovenské diety. Po první světové válce měly na Slovensko přilákat úředníky a inteligenci.