Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
„Teď říkají, že tábor nucených prací nebylo vězení. A já byl v uranových dolech v Příbrami! Jaká to byla těžká práce! A nedostal jsem za ten rok nic...“
Eduard Svobodinský se narodil 10. 2. 1921 na Volyni
rodiče pracovali jako zemědělci ve vesnici Volkov
v roce 1944 vstoupil do československé armády
jeho úkolem bylo udržovat spojení mezi štábem a pozorovatelnou, sloužil také jako kurýr mezi československým, ruským a rumunským štábem
u Dukly byl vybrán do minohledačského kurzu
po osvobození Eduard Svobodinský zůstal v armádě a až do roku 1948 sloužil u hradní stráže; po únorovém puči odmítl přísahu věrnosti Gottwaldovi a odešel do civilu
v padesátých letech plánoval se svým přítelem útěk na Západ, jejich záměr byl ale prozrazen; Svobodinský byl zatčen a odsouzen na sedm měsíců vězení
po propuštění byl znovu zatčen a poslán na rok na nucené práce do uranových dolů v Příbrami
po návratu pracoval nejprve v JZD a poté až do penze v plzeňské Škodovce
v Plzni Eduard Svobodinský žije až do současnosti
Eduard Svobodinský se narodil 10. února 1921 na Volyni. Oba rodiče pracovali jako zemědělci ve vesnici Volkov. Základní vzdělání získal na českých a ukrajinských školách, před válkou dokončit Hospodářskou školu zemědělskou. Chtěl zůstat na rodinném hospodářství, měli 30 hektarů půdy a jejich údržba vyžadovala odborné znalosti.
V předválečném období se přes Volyň neustále převalovala fronta, stále se zde měnily režimy. Obyvatelé se museli chovat velmi obezřetně: „Každý nás varoval, abychom se do ničeho nezapletli, protože jedni odcházeli a druzí přicházeli. Byli jsme loajální ke každému, kdo přišel. Nic jsme proti nikomu nedělali.
Fašistickou hrozbu jsme vnímali jako velkou. To se hnalo takovým rychlým tempem. Během jediného roku už byli skoro pod Moskvou.“
Po ústupu Němců a příchodu Rudé armády v roce 1944 se Eduard Svobodinský z tisku dozvěděl o vznikající Svobodově československé zahraniční armádě a o možnosti vstupu do ní. Dobrovolně narukoval, vstup do armády považoval za svoji vlasteneckou povinnost. Jen z jeho vesnice tak učinilo ještě dalších 55 mužů.
Výcvik absolvoval pan Svobodinský na Bukovině. Měl se stát telefonistou, proto byl cvičen nejprve ve spojařské technice. Později byl na doporučení velitele spojovacího pluku vybrán do poddůstojnické školy, kterou dokončil jako svobodník. Byl vybrán především pro svoji bezvadnou kázeň: „Byl jsem vybrán proto, že jsem vždycky všechno poslechl, udělal jsem, co na mně žádali, a nikdy jsem neměl žádný odpor k něčemu. Splnil jsem všechno, co po mně chtěli.“ V poddůstojnické škole setrval asi padesát až šedesát dní.
Jedním z jeho vyučujících zde byl nadporučík Gelb, kterého zastřelili u Liptovského Mikuláše sami Rusové. Nechtěl vpustit opilé ruské vojáky do místnosti, kde byl se svou milenkou. Když od ní odcházel, tak ho zastřelili. Incident ale neměl žádné důsledky.
Úkolem Eduarda Svobodinského bylo udržovat spojení mezi štábem a pozorovatelnou. Také sloužil jako kurýr mezi českým, ruským a rumunským štábem. Poprvé byl do akce vyslán u Tarnopole. Jako kurýři měli spojaři k dispozici vůz a motocykl, na kterém jezdil voják Zajíc, původem z Malína, malé vesnice na Volyni. Zajíc jako jeden z mála lidí přežil vypálení této vesnice, kde byl partyzánský špitál, Němci. Zachránilo ho to, že zrovna v době útoku hnal dobytek do okresního města. Z celé vesnice přežilo jen asi čtrnáct lidí, zbytek byl povražděn.
„Naším úkolem bylo co nejrychleji doručit zprávy ze štábu na štáb. Měli jsme na to motorku a auto. Vozili jsme s sebou vzadu na našem autě pro případ potřeby sud benzínu. Kdybychom se s ním někde vybourali, tak to by byla hrozná smrt.“ Doručení informací nebylo vždy bezproblémové: „Někdy jsme nemohli najít štáb. Hledali jsme ho i celou noc. Nikdo nevěděl, kde je. On byl štáb vždycky trošku skrytej.“ Obsah zpráv neznali. „Na zprávy jsme měli koženou brašnu, která se zavěšovala na prsa, a ještě jednou rukou jsme ji drželi. Za každou cenu ji bylo nutné doručit co nejdříve. S nikým se nebavit, nepouštět brašnu.“
Při své práci měl pan Svobodinský možnost setkat se tváří v tvář s celou řadou významných velitelů a generálů (například s náčelníkem štábu Lomským, důstojníkem Dočekalem, důstojníkem Medunou, kapitánem Janovským, generálem Sázavským, generálem Kratochvílem, generálem Svobodou či generálem Píkou). Při přechodu hranic byl svědkem úmrtí generála Sázavského, jehož auto najelo na minu. Pan Svobodinský jel ve voze deset metrů za ním.
Pan Svobodinský se účastnil i bojů u Dukly. Nejvíce úmrtí zde bylo způsobeno nášlapnými minami. Byl proto vytvořen speciální minohledačský oddíl: „Hodně lidí tam padlo. Hlavní příčinou byly miny. Každý metr až dva padl pěšák. Proto nás potom vybrali asi padesát lidí a museli jsme si udělat protiminový kurz. Dali nám takové železné tyče, hledali jsme miny a pak je opatrně rozebírali. Hrozně jsem se bál, aby to nebouchlo. Do kurzu jsem byl vybrán, dobrovolně tam šel opravdu málokdo. Hodně lidí z oddílu přišlo o nohy a o ruce. U Dukly to bylo celé zaminované.“ Za největší problém jednotky považuje pan Svobodinský její technickou nevybavenost: „Mohlo to být lepší. Neměli jsme totiž žádný tanky. A terén tam byl velmi náročný. Samé hory. Postup byl hrozně těžkej.“
S jednotkou se dostal až na Moravu. Konec války oslavili v obci Stříbrnice u města Kojetín. „Válka pro nás skončila na Moravě v obci Stříbrnice u města Kojetín. Oslavy byly celou noc a celej den. Jak německé, tak i naše. Němci pouštěli rakety. My jsme bohužel žádné neměli. Němci od nás byli asi kilometr až dva, ale do kontaktu jsme nepřišli. A i jsme je na tu dálku viděli, ale netroufli jsme si tam jít a oni si taky netroufli. Důstojníci by to ani nedovolili.“ Po válce se pan Svobodinský již nevrátil na Volyň, zůstal v Československu.
Eduard Svobodinský zůstal v armádě a až do roku 1948 sloužil u hradní stráže. Po únorovém puči však odmítl přísahu věrnosti Gottwaldovi a odešel do civilu:
„U hradní stráže jsem působil necelé tři roky. Potom, jak přišel převrat, tak jsme sice mohli zůstat, ale museli jsme složit slib věrnosti Klementu Gottwaldovi a to jsem nechtěl udělat. Někteří zůstali. Nenechali je ale u hradní stráže. Rozstrkali je po posádkách. Mezi nimi bylo i mnoho mých známých, hlavně Slováci zůstali. Hodně Čechů šlo do civilu.“ Poté se snažil najít si práci, nějaký čas pracoval u stavební firmy, nabízeli mu místo metaře. Snaha najít si lepší práci byla však marná.
V padesátých letech se pokoušel utéct přes hranice: „Potom jsem kul pikle a chtěl jsem jít na Západ, ale nepodařilo se to. Dali jsme se dohromady s jedním kamarádem. Na hranicích mě nechytli, to vůbec ne. Ale ten můj společník měl kolo, a to kolo chtěla jeho milenka. On chtěl i s tou milenkou na Západ. Ale potom si to rozmyslel, že tu nemůže nechat svoji nemocnou maminku samotnou. ,Tak mi dej aspoň to kolo.‘ – ,Já ho chci prodat, abych měl peníze.‘ Matka to řekla sousedce a ta zase další sousedce a policie se to dozvěděla. On byl zajat v Bělé nad Radbuzou. Mlátili ho. Mě taky zavolali na milici. Já jsem tam přišel a koukám na toho zmlácenýho člověka, všude samá podlitina. Já jsem ho nejdřív vůbec nepoznal, až potom. Tak jsem si říkal: ,To bude zlé!‘ On mi říkal: ,Vidíš, co mně udělali.‘ Tak jsem se musel rychle rozhodnout. Zapírat to, nebo ne? On zapíral a mlátili ho hrozně dlouho, až řek’, že jo, a řek’ to ještě na mě. Tak já jsem prostě řek’, že jsme tam chtěli jít. Přece mi nemůžou za to nic udělat! Přece to není žádnej zločin! Ale jim stačilo, že jsem tam chtěl jít. Sepsali protokol.“ Pan Svobodinský byl odsouzen na sedm měsíců vězení.
„Odsouzen jsem byl. Okresní soud v Přešticích mě osvobodil, ale prokurátor se odvolal. U krajského soudu jsem dostal sedm měsíců. Tak jsem je odseděl, a jak jsem vyšel tady v Plzni z kriminálu, tak přišli dva esenbáci a řekli: ,Pojďte s náma!‘ Povídám: ,Proč? Konec. Já už jsem volnej!‘ Ale ne. Přišel jsem do kanceláře esenbé a tam mi četli dlouhý obžalování, že jsem chtěl jít pryč, tak komunistická strana vidí, že patřím mezi nepřátelské živly a každej z nich dostane tábor nucených prací. Tak jsem dostal rok v táboře nucených prací. A za ten rok jsem nedostal zaplaceno. Teď říkají, že tábor nucených prací nebylo vězení. A já byl v uranových dolech v Příbrami! Jaká to byla těžká práce! A nedostal jsem za ten rok nic. Teď jsem to poslal na ministerstvo vnitra. Tak nevím, zda něco dostanu, nebo ne.“
Po propuštění byl znovu zatčen a poslán na rok na nucené práce do uranových dolů v Příbrami. „V Příbrami nás bylo devět tisíc! A například v Jáchymově byli i lidi, který jsem znal přímo z fronty. V Jáchymově to bylo ještě horší. Tam s nimi hůř zacházeli. K nám už odtamtud přišli nemocní a tak vysílení, že nebyli schopní ani fárat. Říkali: ,Chlapci, važte si toho tady, protože kdybyste byli tam na Jáchymovsku, dopadli byste mnohem hůř.‘ “
Pan Svobodinský popisuje situaci po návratu z vězení: „Neměl jsem nic. Byl jsem chudej jak kostelní myš. Ani byt nebyl. Deset let jsem byl zbaven různých práv.“ Po deseti letech měl dostat při výročí Dukelské operace vyznamenání: „Já jsem ji (medaili – pozn. ed.) ale odmítl vzít. Tak přišla komise a ptala se proč. Já jsem tehdy žil v takovým sklepním bytě. Stěžoval jsem si na životní podmínky.“ Nakonec mu slíbili lepší byt, pokud medaili převezme. Pracoval nejprve v JZD na Lochotíně. Tady byly ale velmi špatné finanční podmínky, proto se rozhodl odejít pracovat do plzeňské Škodovky. Tehdy mu hrozil další soud, když ho jeden ze zdejších dělníků udal, že utekl ze zemědělství. Naštěstí se už nic nedělo. Ve Škodovce pracoval až do penze. V Plzni Eduard Svobodinský žije do současnosti.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hana Kučerová)