Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Světelné bomby bouchaly ve vzduchu a rozsvítily město. Letci to měli jak na dlani
narozen 24. července 1938 v polském Zelówě
pochází z komunity pobělohorských českých exulantů
v roce 1945 zažil konec války v Polsku
viděl bombardovat Lodž
v září 1945 rodina reemigrovala do Československa
usadili se v Dolní Řasnici na Frýdlantsku
rodiče pracovali v textilní továrně
základní vojenskou službu absolvoval u pohraniční stráže v Chebu
v roce 1968 zažil příjezd okupačních armád Varšavské smlouvy +roku 2021 žil v Dolní Řasnici
Městečko Zelów položené nedaleko polské Lodže mělo před druhou světovou válkou i s okolními vesnicemi zhruba 3000 obyvatel, z čehož bylo asi 1200 Čechů. Jednalo se o potomky protestantů, kteří kvůli víře opustili svou původní vlast. Mezi ně se v roce 1938 narodil Vlastimil Svoboda. Další početné menšiny tvořili v Zelówě Židé a Němci. Většina lidí buď hospodařila, nebo se živila tkalcovstvím. S rozmachem elektrických tkacích strojů však měli tkalci čím dál větší problémy se uživit. Nejhorší situace byla v zimě, kdy místní zkoušeli za úplatek sehnat práci v textilní továrně, nebo jim nezbývalo nic jiného než chodit po žebrotě.
Zelówa se během druhé světové války v podstatě nedotkly bojové operace, fronta šla vždy kolem. Obyvatelům města se ale nevyhnulo nasazení na nucené práce do Německa. Jak pamětník vzpomíná, jeden strýc byl nasazený v Berlíně, druhý v Poznani a teta kdesi u francouzských hranic. Jeho otce měli také odvést na práci do Německa, ale protože už měl tři děti, nechali jej doma. „Německých obyvatel ve městě moc nebylo. Někteří narukovali do wehrmachtu, někteří se dali i k SS. Kdo se z Čechů vzepřel Říši, tak byl buď zlikvidovaný, nebo odsunutý do Německa na nějakou práci,“ vzpomíná Vlastimil Svoboda.
V roce 1945 začala být obec postupně konfrontována s postupem vojsk. V lednu 1945 tak měli například lidé ze Zelówa možnost pozorovat nálet na město Lodž. „Viděli jsme celé svazy letadel, jak letěly směrem na Lodž. To bylo centrum textilní výroby, za války tam vyráběli nějaké součástky do zbraní. Potom jsme viděli, jak celá Lodž hoří. Naházeli tam světelné bomby, které bouchaly ve vzduchu a rozsvítily celé město. Letci to měli jak na dlani a celé to tam rozbombardovali,“ vzpomíná.
Poté se v obci začali objevovat i vojáci obou armád. „Vzpomínám si jako kluk na takový zvláštní zážitek, že tam uprostřed naší vesničky Rusové postavili dělo, když osvobozovali Polsko. Dělo tam postavili, protože asi půl kilometru od nás měla pod lesem postavenou chaloupku paní Grafová, kde se ubytovali němečtí vojáci, kteří odtud vyráželi na lumpárny a stříleli po lidech. Rusáci se tam na ně nemohli dostat, tak postavili dělo uprostřed obce, pár ran vypálili a milou chaloupku podpálili. Pak ty Němce pochytali. Říkali, že je odvedli na pole, protože to bylo v zimě, nechali je svléknout donaha a postříleli je tam,“ vypráví.
Konec druhé světové války vnímal Vlastimil Svoboda očima sedmiletého dítěte a zvláštní pozornost budila zejména zapomenutá munice, se kterou si pak mohli jako kluci hrát: „Při průjezdu naší vesnicí měli Rusáci na vozech munici. Měli tam patrony do samopalů a jiných ručních zbraní. Jednomu vozkovi se polámalo kolo a část nákladu vysypal do příkopu. Jako kluci jsme tohle měli v merku a věděli jsme, že je tam něco, co by se nám mohlo hodit. Jakmile kolo spravili, tak jsme si vzali munici, co tam zůstala. Nacpali jsme si ji do kapes a pak jsme s ní dělali lumpárny. Vyndali jsme z patrony kulku, vysypali prach a byl tam ještě kapslík, který dokázal vznítit ten prach. My to vzali na velký kámen a druhým kamenem jsme do toho mlátili, než to vystřelilo.“
Když skončila druhá světová válka, uposlechli rodiče pamětníka výzvu prezidenta Edvarda Beneše, aby se Češi vrátili do vlasti. Ze Zelówa jich odešlo hodně, ale až v září, kdy sedláci sklidili obilí a prodali dobytek, aby měli peníze na cestu. České rodiny byly nejprve odvezeny povozy do zhruba dvacet kilometrů vzdáleného města Łask, kudy vedla železniční trať. Zde je naložili do dobytčích vagónů. Lidé s sebou brali peřiny, oblečení, koše s nádobím a nejnutnější potřeby pro život. „Když jsme jeli, tak každou chvílí vlak zastavoval. Strojvedoucí chtěli, abychom je podpláceli. Vždycky nás odstavili na slepou kolej a chtěli nějaké peníze a nebo napít vodky. Potom s námi popojeli několik desítek kilometrů a zase se muselo podplácet. Když už jsme se blížili k hranicím, tak nás odstavili na slepou kolej a tam jsme zůstali pár dní,“ říká.
Po příjezdu do severočeského Liberce našla rodina krátkodobé ubytování v suterénním bytě na Králově Háji, poté se odstěhovali do Andělské hory, než získali na konci září 1945 trvalý domov v obci Dolní Řasnice na Frýdlantsku.
„V domech, co museli Němci opustit, nechali všechen nábytek i nářadí. Kde to bylo opuštěné, tam jsme jako kluci hledali, co by se nám mohlo hodit. Objevili jsme například místnost, kterou si zařídil nějaký radioamatér nebo opravář rádií. Tam byly různé přístroje a součástky,“ vypráví pamětník.
Jednou se chlapcům také stalo, že byli na houbách a objevili několik ručních granátů. Ležely v plátěných pásech, trochu přiházené hlínou a pískem. Chlapci nález nahlásili na četnickou stanici a granáty odborně zneškodnil pyrotechnik. Prázdné patrony nacházeli také v potoce, když chodili pytlačit pstruhy.
Případů, kdy se děti dostaly krátce po druhé světové válce k nevybuchlé munici, bylo hodně. Jak pamětník vzpomíná, stalo se, že šla maminka s chlapcem k potoku, a zatímco máchala prádlo, objevilo dítě ruční granát, který ho zabil. Jiný chlapec, asi dvanáctiletý, našel munici, kterou nemohl otevřít a bouchal do toho sekyrou. Exploze mu utrhla přirození a také zemřel.
V Dolní Řasnici začal Vlastimil Svoboda navštěvovat základní školu. Někdy měl ale problém vysvětlit učiteli, co chtěl říct, protože některá slova byla v Polsku jiná než v Čechách. Rodiče začali pracovat v místní tkalcovně. Žili tam ještě Němci, nutní pro zaučení českých lidí. „Češi se od Němců učili rádi, ale někteří Němci nebyli nejradši, že pak budou muset odejít,“ vzpomíná. Někteří si pod podlahami schovávali různé věci, například látky. Mysleli si, že se ještě budou moci vrátit. V Dolní Řasnici smělo po válce zůstat jen několik německých rodin, přičemž se jednalo buď o antifašisty, nebo smíšená manželství. Vztahy s nimi popisuje pamětník jako velice dobré.
„Po válce měla obec přes tři sta domovních čísel. Zvlášť textilní dělníci neměli peníze. Hezké domy měli spíš ti, co hospodařili. Na zemědělství tam byla dobrá půda. Rodiče se do hospodářství moc nehrnuli, nerozuměli tomu. Většina hospodářství byla obsazená místními českými lidmi, kteří přišli z okolí Turnova, Lomnice nad Popelkou nebo z Tanvaldska. Dříve pracovali někde v továrně nebo jako čeledíni a tady dostali hospodářství. Na nás, co jsme byli z dělnických rodin, se dívali skrz prsty,“ uvádí Vlastomil Svoboda.
V roce 1947 se do Dolní Řasnice přistěhovali i Češi z Volyně. Ti si s sebou mohli přivézt také dobytek nebo některé vozy. „Když je později nutili ke vstupu do JZD, tak na svém hospodářství ani nelpěli. Věděli, že sedlačina není žádný med. Volyňáci měli svůj názor na politiku. Přišli, dostali dekrety na nemovitosti a když jim to po roce 1948 sebrali, říkali, že je to jako na Ukrajině, tam jim to taky všechno sebrali a udělali kolchozy. Už v roce 1947 nás upozorňovali, že zemědělská hospodářství převezmou nějaké státní organizace,“ vzpomíná.
Po vychození obecné školy nastoupil Vlastimil Svoboda na měšťanku do Nového Města pod Smrkem. V prvním ročníku je učil řídící učitel Čermák, bývalý ruský legionář. Vychovával je k vlastenectví, vyprávěl jim zážitky z války a říkával, že nemít v legiích fajfku, tak by umřel žízní.
V rámci školní výuky chodil Vlastimil Svoboda jako evangelík i na náboženství, navštěvoval také nedělní školu. Po absolvování měšťanské školy nastoupil do Státních pracovních záloh ve Varnsdorfu, kde se učil strojním zámečníkem v Továrně obráběcích strojů. Po dvou letech našel zaměstnání u tiskárny barviv a látek TIBA ve Frýdlantu, kde pracoval až do důchodu.
Více než na politické záležitosti se pamětníkova rodina orientovala na náboženství a byli šťastní, že jim komunistická moc nebrání v jejich evangelickém vyznání. V Dolní Řasnici měli svoji modlitebnu, kde se mohli bez problémů scházet. Když byl církevní svátek, sešlo se zde až kolem padesáti věřících, měli i vlastní pěvecký sbor. Pouze jednou se stalo, že byl otec Vlastimila Svobody předvolán na oddělení vojenské zpravodajské služby: „Otec byl lidovým kazatelem a pracoval u vojenské posádky v Hajništi. Zpravodajci jej měli trochu na mušce, aby nekázal protirežimní věci, musel si dávat pozor. Táta jim ale řekl, že ústavou je zaručena svoboda vyznání a že má právo věřit, jak jej nabádá jeho svědomí,“ vysvětluje pamětník.
Prezenční vojenskou službu vykonával Vlastimil Svoboda na konci padesátých let 20. století u Pohraniční stráže v Chebu, kde dělal šoféra. Jeho služba byla dobrá, jezdil s velitelem záložního oddílu a nemohl si stěžovat. Občas se musel účastnit poplachu, když chtěl nějaký narušitel překročit hranice a zmobilizovala se celá brigáda. Střelbu ale přímo nezažil, pouze v sousedních rotách na Šumavě měli prý případ, že museli střílet.
Když v noci z 20. na 21. srpna 1968 připravovala vojska Varšavské smlouvy invazi do Československa, vzpomíná si pamětník, jak v noci přilétla nad textilku helikoptéra. „Sledovala, co se tam děje a jestli se tam neshromažďují nějaké bojové jednotky. Když se rozednilo, tak už jenom projížděly tanky a helikoptéra se už neobjevila,“ dodává.
Vojska přejížděla hranici v Jindřichovicích pod Smrkem asi deset kilometrů od Dolní Řasnice. „U školy se shromáždil dav lidu. I náš starší syn, kterému bylo tehdy sedm roků, tak se šel dívat na silnici, jak tam jezdí tanky. Ve vesnici Rusáci nezastavovali, to až snad ve Frýdlantě. V rádiu pak začali vysílat, že nás obsadili spojenci.“
V roce 1973 se jel Vlastimil Svoboda podívat do rodného Zelówa. Doprovázel ho strýc, který tam měl ještě známé. Na místě, kde stávala babiččina chaloupka krytá doškovou střechou, uviděl pamětník zděný dům – polovina jejich starého stavení byla zbořená.
Pamětník vzpomíná, že jakmile to bylo možné, jezdili se do Dolní Řasnice dívat Němci, kteří zde předtím žili: „Obcházeli zdevastované nebo zbořené baráky. Byli z toho rozlítostnění. Co bydlel náš soused, přijeli tam staří Němci. Soused se o barák moc nestaral, bylo to takové zarostlé. Ta Němka chodila okolo a jenom naříkala: ‚Jesus Maria, Jesus Maria.‘ Byla to už hodně stará paní a v tom zpustlém hospodářství prožila celý život.”
Vlastimil Svoboda žil v roce 2021 se svou ženou v Dolní Řasnici, stále se věnoval své dlouholeté zálibě – včelaření a těšil se ze spokojeně prožitého života.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eliška Poloprudská)