Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Tomáš Svoboda (* 1959)

• narodil se 14. července 1959 v Praze do katolické, lidovecké rodiny

• v roce 1968 navštěvoval skautský oddíl Dauphin

• v letech 1969–1971 žil v Texasu, kde měl jeho otec práci

• v 70. letech vystudoval gymnázium, poté Matematicko-fyzikální fakultu UK

• byl aktivní ve společenstvích křesťanské mládeže

• v roce 1983 mu hrozil vyhazov ze školy kvůli promítání filmu Jesus Christ Superstar

• byl v podzemním noviciátu jezuitského řádu

• od roku 1985 pracoval ve výzkumu v Tesle Eltos IMA

• instaloval disidentům první stolní počítače a vymyslel textový editor

• jeho otec se po listopadu 1989 stal prvním místopředsedou lidové strany

• bratr Pavel Svoboda je od roku 2014 poslancem Evropského parlamentu

Tomáš Svoboda se narodil 14. července 1959 v Praze do katolické rodiny PhDr. Bohumila Svobody a jeho ženy Jarmily. Byl prasynovcem levicové političky Marie Vobecké, meziválečné poslankyně Národního shromáždění za KSČ, která prožila několik let v koncentračním táboře a zemřela na tuberkulózu v roce 1947.

 

Věřící děti učitelé neměli v lásce

Otec Bohumil vstoupil v roce 1947 do lidové strany a začal studovat režii na nově vzniklé FAMU. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 ho z politických důvodů vyhodili, později ale mohl při zaměstnání dostudovat filozofickou fakultu. Z kádrových důvodů se po celý život potýkal se svým uplatněním ve filmové branži. K režii se prakticky nedostal, pracoval jako asistent režie na Barrandově a v Gottwaldově, avšak i odtamtud ho v padesátých a šedesátých letech z politických důvodů vyhodili a musel jít k lopatě.

„Řekl bych, že rodiče byli urputní katolíci, kteří ze svých postojů nehodlali ustoupit. Do kostela jsme chodili pravidelně a takřka automaticky. Později rodiče navštěvovali pokrokové kněží, kteří se pohybovali v křesťanském disentu,“ vypráví Tomáš, jenž chodil na nepovinnou výuku náboženství, což byl pro něho, stejně jako pro všechny děti z katolických rodin, jistý cejch a zdroj šikany.

„Pociťoval jsem šikanu hlavně ze strany učitelů, chovali se ke mně, jako bych byl méněcenný. Dostával jsem i horší známky, než jsem si zasloužil,“ říká Tomáš. Došlo to prý tak daleko, že ho rodiče nakonec nechali přeložit do jiné školy.

 

Křesťanským dětem pomáhal dostat se na školu

Tomášův otec působil v lidové straně, což bylo někdy i výhodou. „Obecně platilo, že na politickém vrcholu byli kolaboranti s KSČ, ale místní organizace provozovaly dost nezávislé až opoziční akce,“ říká Tomáš. Jeho otec nikdy neměl velké funkce a ani o ně nestál. Byl obvodním předsedou na Praze 6. Byl to akorát tak velký vliv, aby mohl zasahovat ve prospěch křesťanských a disidentských dětí, které neměly šanci dostat se na školy kvůli ostrakizaci svých rodičů. I díky jeho zásahu mohl tedy Tomáš studovat.

 

Dva roky v Texasu

V roce 1968 bylo Tomášovi devět let, když začal chodit do Skautu, který ho velmi naplňoval, a jak říká, stal se součástí jeho identity. Navštěvoval oddíl, který vznikl z podzemního křesťanského podhoubí ve středisku Psohlavců a jmenoval se Dauphin. Tomáš měl přezdívku Kim. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy byl ale Skaut opět zakázán a oddíl rozpuštěn.

Ostatně v té době byl otec právě pracovně v USA, kam na jaře 1968 odjel na půl roku s Laternou magikou. Vrátil se v říjnu 1968 s možností další dlouhodobé spolupráce s divadlem v Dallasu. Jakmile vyjednal smlouvu s Pragokoncertem, odjel zpět do USA. Tomáš s maminkou a bratrem za otcem přiletěli v létě 1969.

„V Dallasu se mně ani bráchovi příliš nelíbilo. Chodili jsme tam do americké školy a setkávali se i s emigranty, což ale pro nás bylo vždy spíše zklamáním. I když rodiče uvažovali o emigraci, já s bráchou jsme chtěli zpět do Československa. A tak jsme se v roce 1971, v mých dvanácti letech, vrátili,“ vzpomíná Tomáš.

 

Jejich projekt orbitální stanice v Mnichově zvítězil

V Praze Tomáš navštěvoval Gymnázium Nad Štolou. Škola ho velmi bavila a nejvíce ho zajímala fyzika, která asi nejvíce souvisela s jeho koníčkem – kosmonautikou, které se věnoval od dětství.

Na gymnáziu zorganizoval astronautický kroužek, v němž se scházeli spolužáci se stejným zájmem. Nejdříve na půdě školy a později v pražském planetáriu. Vypracovávali studentské projekty, a v roce 1979 dokonce získali první cenu v mezinárodní soutěži s projektem orbitální stanice. „Prezentace a vyhlášení výsledků soutěže se konaly v Mnichově a já tam jel cenu přebrat. Náš úspěch byl tehdy pro pořadatele velkým překvapením, z východních zemí se tam do té doby ještě nikdo neumístil. Zajímavé také bylo, že u nás jsme neměli žádnou podporu, naše aktivity vzešly jen z naší osobní iniciativy a byli jsme spíše trpěni, pak se ale o našem úspěchu mluvilo,“ vzpomíná Tomáš. Tehdy do Mnichova vezl nejen prezentaci o orbitální stanici, ale i varovné vzkazy pro přátele křesťanské disidentské rodiny Kaplanů, které tehdy StB v Praze při domovní prohlídce převrátila byt vzhůru nohama.

 

Kvůli promítání Jesus Christ Superstar málem vyhazov ze školy

Kromě vědecko-technických aktivit se Tomáš účastnil také různých setkávání s věřícími ve skupinách křesťanské mládeže. Jezdili společně za Prahu na fary, lyžovat na hory, na letní pobyty. Vytvářeli specifické společenství s alternativním životním stylem ovlivněným duchovními přesahy. Sdružování lidí ve skupinách nezávisle na státu však státní struktury vnímaly jako své „ohrožení“, což pamětník jednou poznal i na vlastní kůži.

„Vlastně s tím začínal můj táta. Vymyslel si hudební akce. Nemělo se tam probírat nic biblického, mohl tam přijít kdokoli z ulice. Šlo jen o to se setkat, seznámit, případně si vyměnit kontakty, a co si kdo společně domluví dál, mimo tuto akci, už je na něm. Tyto hudebně-taneční zábavy se konaly pod záštitou lidové strany,“ říká pamětník.

Později, už jako student matfyz, založil pro podobné činnosti v divadle Radar tzv. kulturní kroužek, a to pod záštitou SSM. Bez problémů fungoval do roku 1982.

„Tehdy se ale stal malér. Asi jsme získali příliš odvahy a v roce 1982 před Velikonocemi jsme uhnuli z pravidla, že obsah bude naprosto neutrální, a udělali jsme promítání rockové opery Jesus Christ Superstar. Přišel tam pracovník národního výboru, nějaký Hejnoch, který se uprostřed promítání zvedl a nařídil ho ukončit. Dal to na trajektorii toho, že z toho udělá velký malér. Já jsem v tom byl dost zásadní figura, takže mně z toho hrozily postihy, ale naštěstí se to řešilo přes školu. Na matfyzu jsem dostal napomenutí, které jsem přijal, kál jsem se a sepsal jsem obhajobu, že jsem nebyl správně vyškolen a takové blbosti, takže ze školy mě nevyhodili. Později jsem se ve složkách StB dočetl, že to vyhodnotili, že mou skupinu rozprášili a že jsou spokojení,“ vypráví Tomáš.

 

Křesťanská komunita na vojně

Na vojně byl v letech 1984–1985 v Lipníku nad Bečvou, kde sloužil u spojařů. „Přišlo nás tam asi sto vyplašených absolventů vysokých škol, měli jsme různá politická školení. Ti komouši, jak měli potřebu si lidi škatulkovat a označovat, a ten politruk, jak byl nesmírně hloupý, tak na tomto shromáždění položil otázku: ‚A kdo z vás je nějak věřící, přihlaste se.‘ Několik z nás z té stovky zvedlo ruce a v tu chvíli už jsme o sobě věděli a už byla v těch kasárnách založena komunita věřících. To byl tedy bezvadný moment. V jiném útvaru byli příslušníci PTP – povolaní na ty nejhorší práce. Byl mezi nimi jeden kněz. Takže jsem za ním zašel, aby mě vyzpovídal. Při první vycházce jsem zašel do kostela a navázal jsem kontakty,“ vzpomíná Tomáš. Vzájemné vztahy mezi církvemi prý byly bezvadné, protože je sbližovalo nepřátelské prostředí kolem. „Nějaké důvody a rozdíly, které si někdo ve středověku vymyslel, že se máme mít neradi, to absolutně nehrálo žádnou roli,“ říká.

 

Jezuité tvořili tvrdé disidentské jádro, byl u nich novicem

Svobodovi se setkávali s křesťanským disentem, Tomáš vzpomíná například na rodinu Kaplanů, která měla deset dětí a k tomu stihla organizovat polovinu pražského katolického života. Jezdili k nim i zajímaví hosté ze zahraničí, jako například bratr Roger z Taizé. „To se vždy rozhlásilo několik dní předem, u nich v obývacím pokoji se sešlo dvacet třicet lidí a poslouchala se přednáška. To už byl takový trošku tvrdší disent, řekněme,“ vzpomíná Tomáš, kterého tvrdé disidentské jádro přitahovalo natolik, že vážně zvažoval vstoupit do jezuitského řádu.

„Často, když se něco dělo účinně, ukázalo se, že to dělají jezuité. To je řád v katolické církvi tvořený kněžími, kteří dodržují velmi přísná pravidla a procházejí velmi náročnou, přísnou výchovou. Tito lidé se velmi často ukázali jako ti, na které se dalo spolehnout a kteří něco důležitého udělali. To mně strašně imponovalo a kolem mého dvaadvacátého roku jsem začal koketovat s myšlenkou stát se jezuitou v podzemí. Byla to už taková organizovaná složka. Byla to jiná úroveň než takové ty podzemní bandy. Několik jezuitů jsem znal, tak jsem to s nimi probíral, a byl jsem přijat do podzemního noviciátu, který měl trvat dva roky,“ vypráví Tomáš, který však během roku v noviciátu zjistil, že tato cesta není pro něho.

„Vstupoval jsem do toho s nadšením, ale během roku, kdy jsem podstupoval vzdělávání a výchovu, kde jsem poznával, jaká ta jezuitská realita opravdu je, začalo nadšení pomalu vyprchávat a já se začal vidět někde jinde. To přesně je cílem toho noviciátu. Zjistit, zda je to pro uchazeče to pravé. Splnilo to svůj účel a nejsem jezuita, a tedy ani kněz,“ říká pamětník.

 

První stolní počítače v disentu

Jak již bylo zmíněno, Tomáš studoval matfyz, což je exaktní zaměření. Mohlo by se zdát, že vědecké myšlení si nebude s náboženstvím příliš rozumět, pamětník to ale vyvrací. „Je to exaktní věda, ale když se jde do hloubky, řekl bych, že fyzika je umění zjednodušit náš pohled na přírodní realitu tak, aby se dala popsat tou primitivní matematikou, kterou máme k dispozici. V tom už ta exaktnost ustává. Takže ve vztahu ‚víra versus věda‘ nemám žádný rozpor. To všechno dohromady dává smysl,“ říká Tomáš.

Studoval fyzikální elektroniku, která se zabývala polovodiči, integrovanými obvody, mikropočítači atd., a během studia zjistil, že více než měření ho baví spíše něco konstruovat a vymýšlet novinky. Po absolvování školy šel tedy rovnou do vývoje elektroniky. Na konci 80. let zde zažil příchod osobních počítačů.

„Okamžitě jsem tyto počítače začal používat pro disent na tvoření, rozmnožování a sdílení textů. Mnoha lidem z disentu jsem instaloval jejich první počítač.“

Tehdy stálo PC kolem sto tisíc korun, což byly peníze, které pohromadě málokdo měl. „Často sem počítače posílaly nějaké podpůrné skupiny ze Západu, člověk je tedy nemusel platit, nebo si to někdo přivezl ze služební cesty,“ vysvětluje Tomáš, který nezůstal jen u jejich instalací. S úmyslem podpory disentu vyvinul také první český textový editor, který nazval Pragotext, později převálcovaný komerčně úspěšnějším editorem T602.

Tomáš si ani nevzpomíná, že by někomu počítač kvůli šíření politicky závadného materiálu zabavila StB, tak jak se to dělo například s psacími stroji. „Bylo to už v době těsně před rokem 1989, což byla doba naprosto nádherná, komunisti už neměli žádnou sílu, kdo je vyloženě úmyslně neprovokoval, ten už byl v bezpečí. Dala se dělat spousta krásných věcí aktivně a v té době už neměli sílu na něco jako zabavovat počítače.“

Na uvolněnou dobu v závěru 80. let vzpomíná v souvislosti s oslavou svatořečení Jana Nepomuka Neumanna v roce 1988. „Oslava se konala v Prachaticích a šlo o celonoční shromáždění, kdy se v katedrále vystřídaly všechny možné komunity a otevřeně říkaly, kdo jsou. Například: ‚My jsme fokolaríni a žijeme takhle a najdete nás tam a tam... a my jsme salesiáni a děláme takovéto věci‘, což by dříve, v 70. letech, bylo nemyslitelné. Estébákům by stačilo přijet a všechny posbírat. V tom 88. roce už se tyto věci dělaly skoro otevřeně,“ vzpomíná Tomáš.

 

Během tří neděl bylo Československo jiná země

Demonstrací na konci osmdesátých se nezúčastnil, protože se nechtěl příliš zviditelňovat. Nerad by přišel o práci. Pracoval tehdy už čtvrtým rokem na špičkovém pracovišti v Tesle Eltos IMA – Institutu mikroelektronických aplikací. „Byl jsem tam tehdy naprosto spokojený. Hospodářský systém byl tak slabý, že si tam člověk mohl dělat spoustu věcí, které jeho samotného zajímaly – jako například ten můj textový editor,“ vysvětluje Tomáš.

V listopadu 1989 se chystal do Itálie pracovně na měsíční stáž na univerzitu do Florencie, kterou si načasoval záměrně tak, aby se dostal na svatořečení Anežky České. Vybavení cestovních dokladů se však zpozdilo, a tak na cestu vyrazil až 18. listopadu.

„Věděl jsem tedy, že se 17. listopadu cosi dělo na Albertově, ale nepřikládal jsem tomu velký význam. Tehdy byly demonstrace každou chvíli. Když jsme ale toho 18. listopadu šli s mou novomanželkou na nádraží, už nám ta Praha připadala nějaká divná. Byla ve vzduchu taková zvláštní atmosféra. Netušili jsme ale, co se děje,“ vypráví Tomáš, který nepřikládal zprávám o demonstracích velký význam.

Když pak v Itálii uviděl novinovou fotku s heslem „Konec vlády jedné strany“, pochopil, že je to vážné. Události napjatě sledoval z dálky, ale po třech týdnech se rozhodl pro návrat.

„Byl začátek prosince a vrátil jsem se už do úplně jiné země. Na hranicích jsem podával celníkovi výjezdní doložku a celní prohlášení a on už se divil, co mu to ukazuji,“ říká pamětník.

 

Lidovce v devadesátém roce zničila návštěva papeže

Po revoluci se zvýšil Tomášův zájem o politiku. Jeho otec se stal prvním místopředsedou lidové strany. Byl již několik let předem v obrodném proudu, který změny chystal. Tomášův bratr také vstoupil do lidové strany, Tomáš do ní měl nakročeno, ale nakonec zůstal nestraníkem. Otci však pomáhal s tím, co bylo třeba. Zklamání z vývoje krátce po revoluci nepopírá, ale neúspěch lidové strany ve volbách neklade za vinu aféře kolem předsedy Josefa Bartončíka, obviněného z kolaborace s StB, ani Václavu Havlovi, který to hodlal vytáhnout na světlo.

„Táta vždycky říká, že měli s Občanským fórem jakousi dohodu o neútočení. Lidé z Občanského fóra ten výbušný materiál, ať už pravdivý, nebo nepravdivý, vytáhli asi dva dny před volbami, tedy v době, kdy už na to lidovci nemohli účinně reagovat. Podraz to byl určitě a často se říká, že to lidovcům zničilo volby, že je to dostalo z třiceti procent na osm, ale můj osobní názor je úplně jiný. Myslím, že lidovce zničila návštěva papeže, která byla v dubnu, tedy načasovaná před volbami, a měla pomoci křesťanské politice. Já jsem však ve svém okolí vnímal naprosto opačný efekt, že lidé viděli na Letné nějaké monumentální stavby a lidi ve vysokých čepicích a začali se bát, co se to tady zase chystá za středověk. Mnozí ti lidé měli postoj, ať vyhraje kdokoli, jenom ne věřící. Takže si myslím, že návštěva papeže odsoudila lidovou stranu k neúspěchu,“ říká pamětník.

 

Generace našich rodičů to měla opravdu těžké

Tomáš Svoboda se oženil v roce 1989 s hudebnicí Janou Březovskou, v současné době pracuje v oboru IT, mj. jako ředitel IT v Akademii věd a jako náměstek v Národní knihovně. Jeho bratr Pavel Svoboda je právník a politik, od roku 2014 poslanec Evropského parlamentu a předseda jeho právního výboru.

„Velmi oceňuji své rodiče, kteří procházeli situacemi, jež si ani neumím představit, a přesto odolali a vydrželi. Například já jako rodič si dnes neumím představit, jak bych zvládal, kdyby moje děti musely chodit do škol, které by je indoktrinovaly a duševně je mrzačily, tak jak se to dělo nám, naší generaci,“ uzavírá Tomáš Svoboda.