Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luděk Svoboda (* 1933)

• narodil se 13. května 1933 v Praze

• v roce 1951 složil závěrečné zkoušky na Škole pro knihkupce a nakladatele v Praze

• nastoupil jako pomocný dělník do kladenských hutí, aby se vyhnul komunistické akci „77 tisíc do výroby“

• roku 1952 nastoupil do antikvariátu v Dlážděné ulici č. p. 5

• od roku 1977 byl vyslýchán, odolal nátlaku StB ke spolupráci

• v roce 1986 odcestoval se svou třetí ženou Dagmar do SSSR

• pobývali v pásmu bezprostředně zasaženém radioaktivním spadem po výbuchu v Černobylu

• roku 1993 manželka Dagmar předčasně zemřela, patrně na následky ozáření

• roku 1999 publikoval knižní vzpomínky Antikvariát a já

• druhý díl knihy Kouzelná obálka: Antikvariát a já II následoval roku 2003

Luděk Svoboda je zasloužilý antikvář, který na proměny druhé poloviny 20. století nahlíží skrze mikrosvět jednoho obchodu se starými knihami v pražské Dlážděné ulici.

Knihy se staly jeho vášní už v dětství, možná v ten den, kdy mu na půdě plné zaprášených svazků zděděných po dědečkovi padl do rukou tlustý slovník z 18. století. Vydržel v něm listovat od rána do večera a začal se učit švabach. Okouzlení literami má zřejmě v genech. Narodil se 13. května 1933 v Praze, jeho otec Jan měl v té době před sebou kariéru jazykovědce, maminka pracovala jako učitelka ženských povolání. Otec se později zapsal do dějin několika jazykovědnými publikacemi. Manželství rodičů však nevydrželo a uprostřed války bylo rozvedeno. „Důvodem nebyla tíha války, ale to, že maminka, ač bigotní věřící husitské církve, byla romanticky založená duše a tatínek, který trávil většinu času nad lístečky při sestavování nějakých slovníků, jí asi nevěnoval tolik pozornosti, kolik by si přála. A tak si našla jiného.“

Tato doba Luďka Svobodu ve vzpomínkách přenáší do Dittrichovy ulice v Praze, kde tatínek v roce 1942 bydlel. „Bylo mi asi devět let a zrovna jsem byl u táty, když se od kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici začala ozývat střelba a křik gestapáků, aby se někdo vzdal, že se mu nic nestane. Šlo o dopadení atentátníků na Heydricha,“ vzpomíná.

Strach: Klukovinou jsem ohrozil celou rodinu

Válka je pro Luďka Svobodu synonymem strachu, v němž prožil celá mladší školní léta. Vystřídal během nich osmnáct škol, jak je Němci postupně zabírali, a kvůli incidentu se stejně starým klukem z Hitlerjugend se jako osmiletý bál dokonce o celou rodinu. „Na naše kluziště začal chodit nějakej Němec. Já měl zrovna zánět středního ucha a on mě do něj trefil sněhovou koulí, což dost bolelo. Tak jsem ho kopnul bruslí do kolena. Druhý den na kluziště přišli gestapáci s tím klukem a hledali mě. Kamarád mi rychle poradil, ať si sundám brejle. Poslechl jsem ho a on mě díky tomu nepoznal.“

Pamětník je přesvědčen, že v opačném případě by ohrozil celou rodinu. „Češi nikdy nemohli být nevinní a bylo jedno, jestli šlo o dětskou šarvátku. Něco podobného vyvedl můj kamarád Pleskot a celou jeho rodinu vyvraždili. Všichni jsme měli neustálý, omračující strach.“

Nejšťastnější okamžiky svého dětství prožíval v prvních dnech osvobození roku 1945. „Pamatuju si to jako dneska, běžel jsem po schodech domů a říkal jsem si: Je mír! Cítil jsem neskutečnou radost a úlevu.“ Po krátké euforii z konce války se ale začal dobře známý strach vynořovat znovu. „Šel jsem tenkrát po Staromáku k otci, který už zase bydlel jinde, trochu sněžilo, a najdu tátu a jeho novou ženu u stolu s tvářemi v dlaních, jak si zoufají. Byl únor 1948, komunisti převzali moc a začaly zase smutné časy ne nepodobné tomu, co jsme zažívali s Němci.“

Měl jsem se stát dělníkem

Následovala celostátní akce zvaná „77 tisíc do výroby“, v níž měla být pracující inteligence přeřazena do továren. Luděk Svoboda, absolvent knihkupecké školy, měl být vhodným adeptem a hrozilo, že bude vytržen z milované Prahy, od své první velké lásky a knih a proti své vůli přeřazen někam do továrny v Ostravě. Nechal si proto poradit a sám se iniciativně přihlásil do hutí do Kladna, kam mohl alespoň dojíždět z Prahy a neztratil tak kontakt s rodinou a knihami. Brzy nato však onemocněl při žloutenkové epidemii a už se tam nevrátil. Obavy o budoucnost byly zažehnány.

Tři týdny jsme nevěděli, zda je máma živá, či mrtvá

Někdy v roce 1952 se mu opět připomněl omračující strach o své blízké. Státní hranice se tehdy stávaly stále neprostupnějšími, o čemž svědčí také skutečnost, že do té doby nelegálně emigrovalo průměrně 6300 lidí ročně, zatímco od roku 1952 emigrantů výrazně ubylo. Hranice se podařilo překročit jen zhruba 270 lidem ročně. Rizika přitom byla fatální. Do roku 1952 při pokusu dostat se za hranice zahynulo 74 lidí. Většinou byli zastřeleni pohraniční hlídkou a někteří z nich v bezvýchodné situaci při zatýkání raději spáchali sebevraždu. Tehdy zmizela i pamětníkova maminka a bratr.

„Tři týdny jsme o nich nevěděli vůbec nic a ani netušili, co si o tom myslet. Nedalo se ani nic dělat. Byla to taková doba, že jsme se báli jít i na policii. Ani matčin druhý bývalý manžel, který byl v KSČ, se neodvažoval zjišťovat, co se s nimi stalo,“ vzpomíná Luděk Svoboda.

Určitá úleva přišla až po třech týdnech, kdy od maminky a bratra dorazil korespondenční lístek s razítkem českobudějovické věznice. Oběma zadrženým se následně podařilo přesvědčit Státní bezpečnost, že hranice překročili omylem, a byli propuštěni. „Maminka totiž toužila po chalupě na Šumavě, a tak si tam jeli s bratrem nějakou vyhlídnout. Měli jsme tenkrát vůz KDF v maskovacích barvách, vojenští historici budou vědět, jak to vypadá. Ukázalo se, že v tomto bojovém autě v mlze a dešti překročili jakési pásmo, a malér byl na světě...“ vysvětluje Luděk Svoboda.

Tento a ještě jeden incident křesťansky orientované maminky přispěl k tomu, aby se kolem rodiny Svobodových vytvořil morální škraloup a oba bratři, jakožto ideologicky nespolehliví a potenciální vyvrhelové, putovali na vojnu k PTP (Pomocné technické prapory) do Hradce Králové, kde byl Luděk Svoboda nucen vyučit se zedníkem.

Vnitřně jsem emigroval do antikvariátu

Pamětník už měl ale v té době vysněnou práci v antikvariátu v Dlážděné ulici č. p. 5, kam se hned po vojně vrátil. Zakotvil tam celkem na osmatřicet let. „Když to srovnám s běžným knihkupectvím, ale i s jinými zkušenostmi v tehdejší době, bylo to jako přejít z polokriminálu na vzduch. I přes různá nařízení a dohledy zvenčí jsem v antikvariátu zažíval vnitřní svobodu.“

Antikvariát v Dlážděné se od šedesátých let stával disidentským doupětem. Vypomáhal tam například dramatik Ladislav Kantor, muzikant Vlasta Třešňák a skalním disidentským zaměstnancem, ke kterému měl Luděk Svoboda nejblíže, byl básník a překladatel Zbyněk Hejda.

„Nepracoval tam žádný bolševik, a když se někdo takový o místo ucházel, byli jsme předem upozorněni a místo prostě nebylo. Tak jako komunisti kádrovali nás, tak jsme my kádrovali je. A když už k nám kdysi jednu členku KSČ nasadili, dlouho tam nevydržela,“ vzpomíná Luděk Svoboda a vysvětluje: „Začala po nás vyžadovat, abychom si tykali a oslovovali se jako ‚soudruzi‘. Když se vrátila naše vedoucí Dagmar Tejnorová z dovolené a zjistila tuhle nepravost, zadala té soudružce úkol, který nedokázala splnit, a to byl důvod k výpovědi.“

Zakázané podpultovky

Antikvariát se často ocital v hledáčku StB, protože se tam stahovaly „nekalé“ živly z řad disidentů, sběratelů a čtenářů, kteří vyhledávali zakázanou literaturu. Na rozdíl od běžných knihkupectví byly antikvariáty obdařeny seznamy knih, jež se nesměly prodávat. „Ale zajímavé bylo, že nikdo konkrétní pod nimi nebyl podepsán. Přicházely z instituce, která se jmenovala HSTD, tedy Hlavní správa tiskového dohledu.“

Tím to ale nekončilo. Nově nakoupené knihy kontrolovala pracovnice ideologického dohledu. „Schvalovala, co smíme prodávat, a co ne. Jmenovala se Zuzana Špicová, byla to stará, vzdělaná Židovka a my jsme ji měli moc rádi, protože měla pochopení a zároveň věděla, co už je za čárou.“

Nežádoucí literatura nebyla pochopitelně v těchto dobách již pálena, ale končívala v knižním skladu, který měla pod dohledem opět Hlavní správa tiskového dohledu. „My jsme tomu říkali knižní gulag a nikdo tam nesměl, kromě vědců, kteří měli povolení,“ vzpomíná Luděk Svoboda. V šedesátých letech, kdy došlo k uvolnění politické situace, dokázali zaměstnanci antikvariátu mnohé knihy před „gulagem“ zachránit a udržet je v oběhu, mezi čtenáři. „Byli to lidi, kteří k nám chodili tak dlouho, že jsme si byli jisti jejich spolehlivostí. Patřili mezi ně například Ivan Vyskočil, Jan Placák, Karel Nepraš, herci Josef Kemr či Miloš Kopecký a mnoho dalších. Měli jsme takovou bednu a do ní jsme pro ně tyto knihy schovávali. Často ale měli konkrétní poptávky a já jsem měl ohromnou radost, když se mi podařilo něco pro ně sehnat. Samozřejmě byly také různé provokace od StB. Ptali se na zakázanou literaturu nebo nám ji nabízeli. Ale nikdy se nám nestalo, že bychom se nechali nachytat,“ vzpomíná Luděk Svoboda.

Podpis Charty 77 jsem si nechal rozmluvit

Nejdramatičtější okamžiky pamětník prožíval se svými kolegy v souvislosti s Chartou 77. On sám přitom Chartu překvapivě nepodepsal.

„Kolegové, kteří podepsali, mi to rozmluvili, abych nepodepisoval s ohledem na svou rodinu. Přiznám se, měl jsem strach, a tak jsem je poslechl.“ Mělo to však nepříjemnou dohru. „Estébáci naši vedoucí Dagmar Tejnorovou vydírali, že musí vyhodit našeho dlouholetého kolegu, signatáře Zbyňka Hejdu. Měla syna na studiích, a tak to udělala. Nesl jsem to hodně těžce, pohádali jsme se, a já dokonce dal výpověď. Po krátké době jsem se ale vrátil. Ten antikvariát v Dlážděné byl můj svět, moje druhá rodina a byl jsem bez něj nešťastný.“

Nezlomili mě

Přestože Luděk Svoboda Chartu 77 nepodepsal, musel absolvovat dva mnohahodinové výslechy a také odolávat nátlaku ke spolupráci s StB.

„Chtěli, abych donášel o tom, kdo tam chodí a co se šušká. Vysvětloval jsem jim, že zákazníky samozřejmě jmény neznám a že v obchodě není čas poslouchat někde u futra.“

Vyhrožovali mu také, že přijde o práci. „Na to jsem jim srdnatě řekl, že by mi to nevadilo, protože bych šel na Šumavu pást s bratrem bejky. Měl jsem ve skutečnosti hrozný strach, ale pak jsem absolvoval ještě jeden výslech a naštěstí mi dali pokoj, ani o práci jsem nepřišel,“ uzavírá své vyprávění o dobách svého působení v antikvariátu Luděk Svoboda.

V době výbuchu černobylské elektrárny jsme byli na dovolené v zasaženém pásmu

Když odešel do penze, napsal o antikvariátu v Dlážděné obsažnou a čtivou knihu s názvem Antikvariát a já, ve které i nezasvěcené čtenáře lehkou a vtipnou formou uvádí do tajů svého oboru i životních peripetií.

Mezi ty nejtěžší, které ho obrátily k hluboké víře v Boha, byla nemoc a předčasná smrt jeho třetí ženy Dagmar. Je přesvědčen, že na ní má podíl také výbuch jaderné elektrárny v Černobylu 26. dubna v roce 1986. „V době, kdy k výbuchu došlo, jsme byli v pásmu zasaženém radioaktivním spadem, konkrétně v estonské Narvě, odkud jsme pokračovali do Tallinnu. Byla to naše dovolená.“ Zhruba tři roky poté oba onemocněli, jeho žena se již nikdy neuzdravila a její stav se neustále zhoršoval. Lékaři nemoc z ozáření nepotvrdili, ale ani nevyloučili.

Na to špatné zapomínám

Několik let po její smrti propukla u Luďka Svobody hluboká deprese, podobná té, kterou trpěl také jeho známý Miloš Kopecký. Pomýšlel na sebevraždu a poprvé v životě kvůli psychickým obtížím vyhledal lékařskou pomoc. „Těžkými depresemi jsem trpěl celý život, zhruba ve čtyřletých cyklech. Ty propady do bezbřehého smutku byly náhlé, nevysvětlitelné, bez viditelných příčin, trvaly i několik měsíců, a jak rychle přicházely, tak rychle zase odcházely. Teď už to ale bylo nezvládnutelné. Pomohly léky, víra v Boha a přátelé,“ říká a dodává: „Měl jsem ale krásný a naplněný život, víte, to špatné raději zapomínám.“

Luděk Svoboda vychoval dvě děti a žije se svou přítelkyní v Praze.