Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Svoboda (* 1922)

• narodil se 16. ledna 1922 jako jedno z dvojčat, má bratra Jana

• stal se soustružníkem, za války byl dva roky totálně nasazený ve Štýrském Hradci

• na podzim roku 1944 se vyměnil se svým bratrem, aby mohl být se svou milou v Protektorátu

• po válce až do svého odchodu do důchodu pracoval jako dělník

„Jak jsme se vyměnili“

Doma

Jaroslav Svoboda se narodil 16. ledna 1922 jako jedno z dvojčat. Jeho bratr se jmenoval Jan a žili společně jen s maminkou Annou Svobodovou, rozenou Hovorkovou, otec od nich odešel „za lepším bydlem.“ Matka pracovala jako pomocná zemědělská síla na statku. Oba syny nechala vyučit řemeslu – Jan se díky protekci dostal do ČKD a stal se soustružníkem, Jaroslav se vyučil u zámečnického mistra Vokáče v Prosecké ulici v Praze. Jaroslav Svoboda byl od roku 1942 totálně nasazený v jedné továrně ve Štýrském Hradci, spolu s dalšími asi šedesáti mládenci z Českobrodska. Jeho bratr měl štěstí – tím, že pracoval v ČKD se vyhnul povinnosti odejít na práci do Říše.

Cesta ze Štýrského Hradce

Práce v továrně byla srovnatelně náročná s jakoukoliv jinou prací, Jaroslav Svoboda si díky své šikovnosti získal i jisté postavení mezi zaměstnanci: „Já jsem tam dělal jeřáby, graniky a jelikož jsem taky trošku rozuměl elektrice, tak ten Němčour [zřejmě vedoucí dílny], ten uměl polsky a slovensky, tak si mě tam vzal k ruce. Bylo nás tam s ním asi sedm a já jsem tam byl u něj jako kápo. Co jsem řekl, to platilo. Ten Němec, ten byl věčně za ženskejma, tak jsem to tam vlastně dirigoval já.“

 I když se vedoucí dílny po čase vyměnil, byl mu pan Svoboda stále k ruce jako pomocník, protože měl pověst šikovného dělníka. Totálně nasazení mezi sebou navázali přátelství, ale Jaroslav Svoboda se skličoval steskem po své milé, kterou zanechal ve své domovské vesnici. „Potřeboval jsem jet na dovolenou, domů, a teď nepouštěli, že jedině po Rakousku. Já jsem to tomu montérovi řekl: ´Chtěl jsem jet domů a nic!´ [On] mi to všechno vyběhal a dal mi to [dokumenty] vyřízený, abych mohl jet. No jo, ale to bylo jenom po Rakousku.“

Díky malé úpravě potřebných dokumentů, na které mu jeho kolega dal razítko a falešný podpis, se mohl s nadějí vydat k domovu. „Stejně jsem se bál. Tak jsem si vzal dovolenou, čtrnáct dní, když jsem jako jel domů. Ve Štýrským Hradci na nádraží kontrolovali vojáci jízdenky. Já jsem si koupil jízdenku do Vídně. Kontrolovali všecko. Ráno v sedm hodin už jsem byl na nádraží a tam chlapi seděli u piva a tam bylo nádraží a pak byla restaurace a na peron a na záchod se chodilo i z tý hospody, přes vestibul. Tak jsem si tam dal pivo, blízko těch dveří, co vojáci kontrolovali. Tam chlapi seděli, chodili na záchod a oni je nekontrolovali. Tak jsem to udělal taky tak. Vždycky jsem si koupil pivo, hned jsem ho zaplatil a v sedm hodin večer se mi podařilo, že jsem šel jako na záchod. Voni [vojáci] si mě nevšimli a už jsem zpátky nešel a šel jsem na nástupiště, co je na Vídeň. Tam jsem čekal do půl dvanáctý na vlak. Ono to bylo všechno zatemněný, tak jsem nebyl moc vidět.“

Šťastnou náhodou unikl i vlakové kontrole před Vídní. Ráno dorazil do Vídně a přes město se vydal tramvají na opačný konec na nádraží Františka Josefa. Odtud se potřeboval dostat do Gmündu (Gmünd hlavní nádraží byly za války České Velenice). „Minuta byla pro mě hodina v tom strachu. Bylo už navečír v tý Vídni. Když jsem přišel na to nádraží Františka Josefa, tak zahoukaly sirény poplach.“ Nádraží bylo bombardováno, všichni se nahrnuli do krytů. Nálet trval dle pana Svobody asi hodinu a půl. Situace se mu zkomplikovala, musel se vydat na předměstské nádraží, ale nakonec do Gmündu šťastně dorazil a po „malé jihočeské anabázi“ se dostal přes Suchdol, první protektorátní vesnici, rychlíkem až do Prahy.

Zpátky ve vlasti

Vlak dorazil na dnešní Masarykovo nádraží, na němž pan Svoboda přestoupil rovnou do vlaku směrem na Úvaly. Všechny cesty vlakem mu vyšly tak, že ačkoliv jel načerno, nikdo si toho nevšiml. Do Úval dorazil v pondělí v osm hodin. Jeho slečna Milena Vosmíková, kvůli které celou riskantní cestu a pozdější záměnu s bratrem podnikal, pocházela také z jeho rodných Přišimas u Českého Brodu. „Přijel jsem domů, my jsem bydleli tam na druhým konci [vesnice], byl jsem čtrnáct dní doma. Vždycky večír jsem přišel sem [tj. do domu, v němž bydlela Milena se svou matkou a sestrou Marií] a tak jsem tady vždycky strávil večír. [Jednou] jsem byl doma, přišel brácha říká: ´Hele, prohodíme se.´ Já povídám: ´Hele, to není jen tak.´“

Bratr Jan již před tím domluvil se svým kolegou z ČKD Brunnerem, s nímž spolupracoval, že se chce s bratrem vyměnit a že mu má pomáhat. Výměnu rolí si sehráli, když Jan onemocněl a Jaroslav běžel pro doktora, každý z nich se vydával za toho druhého. Jan Svoboda, který s nápadem přišel, jednal spontánně a nenapadlo ho, aby si s bratrem vyměnili informace o tom, jak to na tom kterém pracovišti chodí: „To je to, brácha to nedomyslel, já jsem byl zblblej z holky, tak jsem to nedomyslel taky. To byl jeho nápad, mě to přišlo vhod kvůli tý holce. Von byl [bratr] takovej dobrodruh.“

V bratrově kůži

Na svou první šichtu pod jménem svého bratra jel s jeho parťákem Brunnerem, který byl o výměně dopředu informován a počítal s tím. Uvedl ho dílny a ukázal mu, jak to tam všechno chodí. „Teď já jsem udělal první kousek a já jsem ho zkurvil, páč já jsem byl zámečník a na soustruhu takhle jsem nedělal. Ten kontrolor přilítl: ´Honzíku? Co děláš?! Dyť je to špatně!´ Já povídám: ´No jo.´Teď ten parťák to viděl, tak přišel...“ Naštěstí mu v prekérní situaci pomohl, každý výrobek byl totiž registrován a nesměly být ztráty, ale situace se vyřešila.

„Tak jsem tam normálně dělal a klucí... a jeden z [Českého] Brodu to věděl, nějakej Matys a říká: ´Nazdar Honzo!´ Takhle mě chytil, já byl hubenej [a říká]: ´Tak co, co Honza?´Já povídám: ´Nic nevím, odjeli.´Pak přišli další kluci: ´Hele, seš brácha Honzy?´Já povídám: ´Jaks na to přišel?´´Jste dva, ne?´Já povídám: ´No jsme. Já jsem Honza a tamten [bratr] je v Německu.´A teď na toho Matyse říká: ´Hele, dyť to vypadá, že je to jeho brácha!´A teď šel na toho parťáka a říká: ´Že je to jeho brácha, viďte?´Teď ten parťák říká: ´Hele, ten je v Německu a potom, ten tady nedělá, ten je zámečník a teď si představ, von by sem moh přijít zničeho nic a začít dělat, když tady na soustruhu v životě nedělal?´´No jo, to je pravda.´Pak přišli nějaký dva chlapi: ´Hele, Honzo, ukaž nám Eisweiss [průkaz]. Hmm, je to von. Čoveče, Honzo, kdyby si se flákal, tak řeknu, že seš to ty, ale děláš jako mourovatej, dřív jsi takhle nedělal jako teď!´“

Nepřipravenost na záměnu a nové prostředí se prokázala nejen při práci v jiné odbornosti, než v jaké byl vyučen, ale i v běžných mezilidských vztazích. Jednoho dne za ním přišel švec, který šil na objednávku boty dělníkům z ČKD. Jan Svoboda si u něj zamluvil pár bot, svému bratrovi o tom ale nic neřekl. Ten byl z nastalé situace pořádně zmatený, ale naštěstí zasáhl jeho parťák a vše mu vysvětlil, takže jeho chování nevyvolalo u dotyčného žádné podezření. „Tak to tak všechno poměrně dobře utíkalo. Kluci už si tak trochu zvykli.“

V ohrožení

Jan Svoboda se vypravil do Rakouska s kamarádem Josefem Růžičkou z vedlejší vesnice, který byl totálně nasazen ve stejné továrně. „Matka ta o tom věděla [že jsme se vyměnili] a teď si představte: jednou přišel četník tady z Roztoklad, závodčí [a říká]: ´Heleďte, hledáme Jaroslava Svobodu, je na něj vydanej zatykač, že se tam nevrátil.´A teď máma: ´Járo, dej panu vrchnímu židli!´Já myslel, že se poseru. Buďto si toho nevšil, nebo schválně [to ignoroval]. Tak si sed a já říkám: ´Heleďte, von vodjel, ještě s Růžičkou. Jeli a ještě jsme nedostali zprávu vo ňom.´Stejně by nic nezvítězil, protože já měl průkazku bráchovu. A dobrý. Tak vodjel a teď přišel asi za čtrnáct dní lístek vod bráchy, že je chytla ta vlaková kontrola, když jeli z Vídně a zjistili, že je to [průkaz] přepisovaný a že to máme přetažený vo den. Tak nás sebrali do toho schlaflágru a dali nás vykopávat nevybuchlý bomby tam ve Vídni. Pepík Růžičků, jelikož to měl jenom přepsaný, tak toho pustili vo den dřív. Bráchovy papíry pak poslali napřed do Štýrskýho Hradce. Když mu vypršel trest, tak ho dali do nějaký fabriky.“

Jan Svoboda měl být převezen do Štýrského Hradce a mezitím měl chvíli pracovat ve Vídni. Všechno bylo ale jinak. „Teď viděl, že to není tak růžový, jak si to vysnil. Nějakej Rus ho tam odvedl na nádraží Františka Josefa a že pojede zpátky domů.“ Místo na České Velenice vystoupil na druhou stranu a místo na České Budějovice šel do Lince. „On vždycky měl strach, tak ve dne si vylezl na strom v lese, přivázal se páskem, aby nespadl a když se setmělo, tak slezl dolů a šel. Furt šel, jídlo žádný, a pak jedl, co na poli bylo, když tam byly nějaký jabka napadaný, nezralý, mrkev a co tam tak bylo. Šel asi čtyři dny a furt nic.“ Chtěl jít podle hvězd a nakonec dorazil na malé nádraží, nastoupil do vlaku a dojel do Českých Budějovic a odtud se vydal, také vlakem, do Prahy. „Místo průvodčích tam nastoupila německá kriminální policie.“ Chtěli vidět jízdenky a doklady. Jan Svoboda neměl ani jedno, všechny jeho doklady byly ve Štýrském Hradci. Byl zarostlý, špinavý a vyhublý po cestě a jistě musel vypadat velmi podezřele. „Dali ho tam na četnickou stanici, aby ho odvezli na gestapo, že si ho tam vyšetřej. Mysleli, že je to špion.“ Týden strávil na české četnické stanici, odkud poslal domů dopis, kde vylíčil své osudy. Pak si pro něj přišli příslušníci gestapa, odvedli ho na svou vyšetřovnu a jemu se jen náhodou podařilo ukrýt onen dopis do kravaty, kterou musel odevzdat spolu se svým dalším oblečením. Oblečení bylo posláno matce zatčeného a díky tomu se dozvěděla i o situaci svého druhého syna. Jan Svoboda byl vězněn tři týdny na českobudějovickém gestapu, odkud měl být podle plánu poslán do Štýrského Hradce. Ač byl vyslýchán gestapem, neprozradil svou pravou identitu, ostatně to nikoho z vyšetřovatelů ani nenapadlo – vyslýchali ho jako Jaroslava Svobodu, totálně nasazeného, který se nedostavil na své pracoviště ve Štýrském Hradci. Když ho propustili, místo aby jel do továrny, rozhodl se jet domů.

„Za měsíc přijel domů. Přišel dopis, abysme mu poslali šaty. Tak jsme mu to poslali. Já jsem šel večír z práce, tam u stromu tmavší flek a já povídám: ´To je von.´Přijdu ta , povídám: ´Ahoj,´já jsem mu podal ruku a povídám: ´To není von!´Von vo čtyřicet kilo zhubnul v tom kriminále u těch Němců! To bylo v listopadu [1944].“ Po návratu se Jan Svoboda schovával ve Vrátkově u svého strýce Josefa Hovorky, kde již předtím bydlel jeho bratr. Bylo to bezpečnější než bydlet doma a navíc strýc potřeboval pomoc s hospodářstvím. „Brácha řekl: ´Do konce roku budeš dělat ve fabrice a pak to zase prohodíme, pak se budeš schovávat ty.´Po vánocích byly vánoční prázdniny a brácha šel dělat a já jsem zas byl v tom Vrátkově. Bratranci byli taky v Německu, tak já tam strejdovi pomáhal, takže jsem tam na škodu nebyl. Brácha přišel do práce, [kolegové] říkali: ´Jé, no to je von! Tamto nebyl von!´Tak je to ujistilo.“ Nikdo o svém podezření nemluvil nahlas, protože jim chyběla jistota.

Zase sám sebou

„Po Novým roce [1945] jsem se šel přihlásit na pracák, poněvadž psali, že to tam rozbili, v tom Štýrským Hradci, no tak jsem se šel přihlásit na pracák, že mi to tam rozbili, že jsem se dostal domů a aby mi dali práci. Tak jsem šel dělat k poště, k těm dráteníkům, jak natahujou telefonní dráty. Tam jsem dělal do května. A pak, akorát jsme byli v [Českém] Brodě. Teď tam byl nějakej kluk, akorát si šel koupit pivo nebo co a říkal: ´Pánové!´- bylo to zrovna 5. května–konec války, ´vyserte se na to!´Začal křičet, jsme nevěděli, co je, tak jsme toho nechali.“

 V roce 1945 se Jaroslav Svoboda oženil s Milenou Vosmíkovou, slečnou, kvůli které tolik riskoval. Manželka mu ale po čtyřech letech manželství zemřela a Jaroslav Svoboda se následně oženil s její sestrou Marií.