Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Svoboda (* 1921)

• narozen 6. listopadu 1921 v Ústí u Humpolce

• vyučen pekařem

• zážitky z prvních válečných let v protektorátu

• 1942–1945 – nuceně nasazen ve firmě Siemens v Berlíně

• nálety na lágr a Berlín

• 1945 – přesun na zákopové práce

• od roku 1970 práce v národním podniku Motorpal Jihlava

• v roce 2016 žil v Jihlavě

Bohuslav Svoboda se narodil 6. listopadu 1921 v Ústí u Humpolce. Rodiče živilo hospodářství. Měli devět dětí, jedno však zemřelo ještě v útlém věku. Pamětník nastoupil do obecné školy v nedalekém Branišově a ve čtrnácti letech se začal učit pekařem v Jihlavě. O svých učňovských letech vypráví: „Měl jsem tam ubytování, stravu a něco mi i platili, každý rok učení se to zvyšovalo. A musel jsem chodit do pokračovací školy.“

Pajeráci

S nástupem nacismu v Německu se situace vyostřovala i v Sudetech. Němečtí obyvatelé začali žádat připojení k říši. Jihlavským Němcům se říkalo „Pajeráci“, podle jejich nářečí, bavorského dialektu. Měli vlastní zvyky, kroje i lidové tance. Bohuslav Svoboda vzpomíná na demonstraci moci nacistického Německa, pochod oddílů SA a Hitlerjugend ulicemi města: „Šla jich skupina a na každé straně jeden po chodníku. Když kolemjdoucí nesmekl čepici a nepozdravil vlajku, dali mu ránu.“

Pamětník se učil pekařem v převážně německé ulici. Když kolem šli Němci a hajlovali, vždycky se zabarikádovali uvnitř. „Šéf se bál, aby nevtrhli do pekárny, měli jsme dveře zahrazené poleny, kterými se normálně topilo. Často jsme to opláceli, třeba jsme jim šli s klukama rozbít okna.“ V lednu 1939 se konaly volby a podle vzpomínek Bohuslava Svobody vlály v ulicích Jihlavy vlajky s hákovým křížem, těch československých bylo jen několik.

Tři roky v říši

Ročníky 1921 a 1924 byly za války přiřazeny na práci v říši. V roce 1942 se tedy pamětník musel sbalit a odjet do Berlína, kde ho čekalo nucené nasazení v továrně Siemens. Bohuslava Svobodu ubytovali v lágru na předměstí Berlína, baráky byly dřevěné i zděné a jednotlivé národnosti měly svoje vlastní.

Denně dojížděli tramvají do Siemensstadtu do továrny, nebylo to daleko, pěšky půlhodina cesty. Vstávali v pět a do jedenácti večer museli být zpátky v lágru. „Dělal jsem v truhlářské dílně, vyráběli jsme přepravní bedny na stroje nebo malé krabičky na motůrky do raket, zevnitř potažené filcem. Sabotovat válečnou výrobu tam moc nešlo.“ Za práci v továrně dostával plat, o jehož výši si vedl pečlivé záznamy. Většinu peněz posílal domů. „V lágru byla jídelna. Kupovali jsme si lístky a za ty jsme pak dostali oběd. Ke konci války už jídlo skoro nebylo, měli jsme pořád jen čočku, brambory, tuřín a hodně ryb z moře. Cigarety byly na příděl a platili jsme je.“ Válečnou variantou kuřiva se staly takzvané „esbánky“, cigarety z nedopalků, které Němci vyhazovali při cestě vlakem nebo tramvají. Sbíraly se, sušily a znovu balily.

Češi měli vlastní hospodu Slamník, pojmenovanou po jedné pražské restauraci. Zde se scházeli společně s dalšími národy a na oplátku pak mohli chodit do jejich hospod. „Jednou jsme si pro sebe uspořádali takzvanou českou besedu, kulturní akci, přišli ale nejen Češi. Kroje jsme si nechali přivézt až z Prahy.“

Z domova dostával pamětník balíčky s jídlem, oblečením i dalšími věcmi. Z dopisů se dozvídal novinky o dění v protektorátu, v rodné vsi i zmínky o reálné situaci na válečné frontě. Německá propaganda o vývoji války hovořila odlišně, rozhlas poslouchat nemohli a k novinám se také nedostali. Posílat se mohlo cokoliv. „Poštu necenzurovali. Když jsem dostal doručenku na balík, šel jsem na nádraží, bylo to kousek, a tam to doručili na poštu. Byla tam stráž, ale nic nekontrolovala. V lágru nás hlídali, ale nijak přísně. Mohli jsme se volně pohybovat dvacet kilometrů od lágru. O víkendech, když jsme jeli na výlet, jsme to porušovali a nikdo nás nekontroloval, kam jedeme.“

Po městě se pohybovali patrovým autobusem, v němž spodní část byla vyhrazena Němcům a horní cizincům. „Němky dole na nás znechuceně volaly: ‚Scheiße Ausländer!‘ Holanďané jim to vraceli, nosili dřeváky a po schodech nahoru schválně dupali.“

Bombardování bylo na denním pořádku

Tak jako si poctivě zapisoval výdělky z továrny, stejně pečlivě si Bohuslav Svoboda do kalendáře zaznamenával nálety na lágr i město, které se stupňovaly až na několik denně. V lágru měli pouze kryt proti střepinám, nic víc. Spojenci shazovali zápalné fosforové bomby, lágr několikrát vyhořel a jednou do něj spadlo po náletu letadlo. Na Velikonoce 1943 se do tábora přijel podívat Joseph Goebbels. „Spojenci se trefili na hřbitov a rakve visely na stromech. Přijel se podívat na škody.“

V části lágru zřídili nacisté pobočku koncentračního tábora Sachsenhausen a po cestě tramvají do práce pamětník vídal, jak vodí vězně pěšky do továrny: „Chodili podél silnice, za nimi jelo auto, mělo na korbě silný reflektor a kulomet. Němci šli podél nich s namířenými zbraněmi. Nikdo s nimi nesměl mluvit. V Siemensu pak měli samostatnou hlídanou halu.“

Bohuslav Svoboda vzpomíná na zvuky náletu, které byly v Berlíně slyšet při bombardování Drážďan v únoru 1945. Údajně to bylo patrné i doma v Jihlavě, kde prý duněla zem.

500 kilometrů pěšky domů

V druhé půlce února 1945 přesunuli pamětníka spolu s dalšími z Berlína na sever do vesničky Kerkow u Angermünde, kde měli za úkol kopat zákopy. S blížící se frontou je však v dubnu 1945 německé stráže ze zákopů odvedly. Bohuslav Svoboda na to nerad vzpomíná: „Spali jsme někde po stodolách, v jedné my a ve druhé Wehrmacht. Ráno jsme se vzbudili a zjistili jsme, že nás nikdo nehlídá, Němci utekli. Dalo se to čekat, museli by nás živit a jídlo skoro nebylo, tak jsme rabovali a kradli brambory. Říkali jsme tomu bramborová dieta, jednou byly na loupačku, podruhé pečené...“

Pamětník spolu asi s jedenácti chlapci z okolí Jihlavy vyrazili pěšky domů. Šli od pondělí do soboty a v neděli měli odpočinkový den. Německo bylo v troskách. Pochod byl nebezpečný, pohybovali se po silnici i otevřeným terénem a nemohli vědět, zda nenarazí na miny nebo na vojenské jednotky. Mnohokrát usínali za zvuků dělostřelecké palby. Měli jen mapu vytrženou z atlasu a na cestu se doptávali. Bohuslav Svoboda si vedl pečlivé záznamy, kudy šli a kolik kilometrů denně zdolali. Cesta trvala měsíc.

Naštěstí jsem si všechno schovával

Krátce po válce měl pamětník konflikt s ruskými vojáky. Vezli s kamarádem na voze chlapce do Pacova a v kopci je zastavilo ruské auto. „Jeden vylezl z auta a strhl mě z vozu. Koupil jsem si v Berlíně šedý kabát, podobný nosívali němečtí vojáci a možná si mysleli, že jsem taky voják. Rychle jsem naskočil zpět a vjeli jsme s vozem do pole, kam za námi auto nemohlo.“

Bohuslav Svoboda si odsloužil pětiměsíční vojenskou službu v Pelhřimově. Naštěstí ho přiřadili do kuchyně, a nemusel tak běhat po cvičáku. Pak se vrátil do jihlavské pekárny, stal se vedoucím a pracoval tam až do roku 1970, kdy nastoupil do národního podniku Motorpal Jihlava. S chlapci, kteří s ním šli z Berlína, se pamětník i nadále stýkal.

Společnost Siemens založila humanitární fond s cílem odškodnit totálně nasazené ve své továrně. Bohuslav Svoboda měl štěstí, že si schovával všechny průkazy, kterými mohl okamžitě doložit, že v Siemensstadtu pracoval. „Byli strašně rychlí. Poslali jsme všechny dokumenty a do deseti dnů jsem měl na účtu peníze. Kluci, co doklady schované neměli, to měli těžší. Navzájem jsme si dokládali, že se známe a že jsme tam opravdu sloužili spolu.“