Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Bohumil Svoboda (* 1924  †︎ 2020)

• narodil se 28. září 1924 v Brně

• v roce 1930 se rodina přestěhovala do Prahy 6

• maturoval na gymnáziu v roce 1943, totálnímu nasazení se vyhnul

• za války pracoval v Nationalfilmu jako asistent, toužil být režisérem

• po válce studoval filozofii, v roce 1947 se přihlásil na nově založenou FAMU

• v roce 1947 vstoupil do lidové strany

• v roce 1948 neprošel politickými čistkami a z FAMU ho vyhodili

• byl asistentem režie na Barrandově

• po vojně v roce 1953 dokončil studia na filozofické fakultě

• z politických důvodů ho v roce 1958 vyhodili z Barrandova, později i z Filmového studia Gottwaldov

• pracoval jako pomocný dělník

• na přímluvu lidovců ho vzali do Laterny magiky, s níž byl v roce 1968 v Texasu

• v letech 1969–1971 žil s rodinou v Texasu, pracoval v Dallas Theater Center

• po návratu do Československa byl redaktorem přílohy deníku Lidová demokracie

• za trest přesunut do týdeníku Naše rodina

• byl ve styku s katolickým disentem a podzemní církví

• v listopadu 1989 byl zvolen prvním místopředsedou Československé strany lidové

• v roce 1994 založil Občanské sdružení Karel IV.

• psal biografická díla o katolických osobnostech v komunistickém režimu

• zemřel 30. června 2020

Slib prezidenta Háchy

Bohumil Svoboda se narodil 28. září 1924 v Brně jako druhý syn do rodiny Jana a Františky Svobodových. Otec byl doktor práv a po první světové válce pracoval u Zemského úřadu pro válečné poškozence.

V roce 1930 se rodina přestěhovala do Prahy. Jan Svoboda totiž dostal dvě pracovní nabídky: buď vzít stejnou pracovní pozici na Podkarpatské Rusi v Užhorodě, nebo podřadnější místo v Praze. Rozhodl se pro to druhé. „Otec byl katolík a lidovec. V Brně se ho potřebovali zbavit, aby neohrozil poslanecké místo jednoho lidovce. Raději šel tedy do Prahy,“ vysvětluje Bohumil.

Svobodovi se zabydleli na Břevnově naproti klášteru a navštěvovali kostel sv. Markéty, kde Bohumil jako malý chlapec ministroval. Po pěti letech přesídlili do Dejvic.

V polovině března 1939, když Němci obsazovali Československo a vznikl Protektorát Čechy a Morava, bylo Bohumilovi patnáct let a navštěvoval Arcibiskupské gymnázium v Praze 6-Bubenči. Na ten den si živě vzpomíná:

„Do třídy přišel jeden náš profesor, jmenoval se Franěk, a říkal: ‚Hoši, to dnešní datum si pamatujte.‘ Šel jsem potom ze školy okolo té budovy školy, dodnes stojící v ulici Národní obrany. Stáli tam němečtí vojáci jeden vedle druhého a měli kola, na kterých přijeli, padal na ně mokrý sníh. To byl slavný příchod německé armády v Praze 6.“

Svobodovi to neměli z domova daleko na Pražský hrad, a tak se šel Bohumil podívat i na nově jmenovaného prezidenta Emila Háchu, který skládal ve svém úřadě prezidentský slib. „Stál jsem u vchodu do katedrály a prezident Hácha šel dva metry ode mě se smeknutým tvrďasem. On vždycky nosil takový ten tvrdý cylindr. Byl to tenkrát jediný prezident, který z vlastní iniciativy šel do kostela skládat slib, potvrdit ho před Pánem Bohem. Ti ostatní už tam museli být naháněni,“ říká pamětník.

 

Když Němci obklíčili atentátníky, nesměli jsme do školy

Za války se chod gymnázia, které Bohumil navštěvoval, neobešel bez problémů. Nejdříve v roce 1940 gymnázium Němci přestěhovali a o Vánocích roku 1942 ho zavřeli pro „nepřátelský postoj k Říši“.

„Ve skutečnosti šlo o averzi vůči katolickému jezuitskému řádu, který byl zřizovatelem gymnázia,“ říká pamětník. Studenti museli docházet do Jiráskova gymnázia v Resslově ulici a učili se na směny.

„To gymnázium bylo na rohu a jeho okna směřovala částečně do ulice Václavská. Když jsme se tedy vyklonili z okna do Resslovy ulice, viděli jsme přímo na kostel sv. Cyrila a Metoděje, kde byli ukrytí parašutisté, kteří provedli atentát na Heydricha. Párkrát jsme se tam dívali a pak nám to zakázali, okna musela být zavřená. V těch nejhorších dnech, kdy už Němci kostel dobývali, nejdříve vodou a pak vysloveně útokem se zbraní v ruce, jsme vůbec nesměli do školy, museli jsme zůstat doma,“ vypráví pamětník.

 

Film, který zachránil mladé od totálního nasazení

Bohumil maturoval v roce 1943 a měl být totálně nasazen na práci do Německa. Ještě předtím se ale jako inspicient dostal k divadlu Živé jeviště, které hrálo v Rokoku, a úřad práce ho nechal na pokoji. Pásmo o staré Praze Němcům nevadilo, inscenace Dekameron se jim už ale nelíbila a v roce 1944 divadlo zavřeli.

Více než divadlo ale Bohumila stejně přitahovalo filmové umění. Už jako dítě obdivoval v kinech grotesky a toužil být jednou režisérem. Aby se k filmu přiblížil, po zavření Živého jeviště si našel práci ve firmě Suchánek, kde slepoval poničené filmové pásy, a do totálního nasazení už se díky tomu nedostal.

V Praze od roku 1943 působily pouze filmové společnosti Lucernafilm Miloše Havla a Nationalfilm Karla Feixe, které mohly vyrábět české hrané filmy. Otec se snažil najít Bohumilovi nějaké místo u filmu a vzali ho nakonec do Nationalfilmu. Jedním z prvních filmů, na kterých se Bohumil jako asistent podílel, byla válečná verze filmu Předtucha. „Nikdy se ten film nedokončil. Hráli v něm mladí lidé a filmařům šlo především o to, aby je zachránili před totálním nasazením,“ vypráví pamětník.

Osvobození Prahy v květnu 1945 prožil Bohumil ve sklepním krytu, a jak říká, viděl jen jednoho sovětského vojáka. Jeho tatínek byl totiž nemocný dnou, Bohumil ho musel do krytu nosit a starat se o něho.

 

Student režie vyhozený z FAMU

Po válce byly filmové společnosti znárodněny a proměněny v Československý státní film. Filmová škola ještě nebyla, a tak se Bohumil přihlásil na filozofickou fakultu, obor historie a politologie, a přitom psal do deníku Lidová demokracie, kde měl na starost dvoustranu o filmu. Jako redaktor spolupracoval také s Filmovými novinami.

Když však byla v roce 1947 založena FAMU, neváhal, přerušil studia filozofie a přihlásil se na filmovou školu. V roce 1948 chodil na režii s Vojtěchem Jasným, Karlem Kachyňou nebo Zdeňkem Podskalským.

Na škole ale pobyl pouze rok. Jakožto člen lidové strany po únoru 1948, kdy převzali moc komunisté, neprošel u politických prověrek a ze školy ho vyhodili.

 

Asistent režie na Barrandově

„Vadilo například už to, že jsem studoval arcibiskupské gymnázium, které bylo v podstatě jezuitské. Ukázalo se, že to vadilo jak Němcům, tak komunistům,“ říká pamětník. Zachraňovala ho práce na Barrandově, kam si ho vzal k sobě režisér Jiří Weiss. Ten měl na starost velký projekt s několika štáby. Jednalo se o dva filmy Píseň o sletu I. a II., které dokumentovaly poslední všesokolský slet v roce 1948. Filmy dokončovali ještě v roce 1949. „Museli jsme tam dotočit Klementa Gottwalda, který jakoby seděl na tribuně a jakoby se díval na vystoupení sokolů,“ vzpomíná Bohumil Svoboda na absurditu doby. Pamětník pak s Weissem v roli asistenta spolupracoval na dalších filmech. V roce 1950, než musel narukovat na vojnu, natáčeli ve vítkovických železárnách film Poslední výstřel.

 

Chtěli nás vyprovokovat k překročení hranic

„Vojna byla dost nepříjemný zásah do mého života. Jako filmaři jsme se v Ostravě měli přepychově, měli jsme výborné ubytování i jídlo, a najednou jsem musel narukovat do pohraničí, do Boru u Tachova, což bylo hezké městečko, my jsme tam ale bydleli ve studeném a zchátralém zámku, kde pořádně nic nefungovalo. Podmínky tam byly opravdu zoufalé a zásoby jídla špatné,“ vzpomíná Bohumil.

Po přijímači sloužil u Pohraniční stráže v Plané u Mariánských Lázní, kde dokonce o Silvestru po domluvě s místním farářem ministroval v kostele při mši, což jako vojín nesměl. „Polovina návštěvníků kostela byli fízlové, a tak mě překvapilo, že mě za to pak nikdo nepopotahoval,“ vypráví Bohumil. Naznačuje však, že se krátce po své službě v kostele stal terčem provokace. Jmenovali ho velitelem stavební skupiny, která měla kopat prohlubně. „Protestoval jsem, že se v tom mrazu v tvrdé zemi kopat nedá, ale bylo mi to málo platné. Když nás odvezli na místo pracoviště, které se nacházelo pouhých 300 metrů od hranic, pochopil jsem, že jde o provokaci, a poprosil jsem vojáky, které jsem měl na starost, aby se po dobu mé služby nepokoušeli o útěk za hranice, že bych to šeredně odskákal. Poslechli mě. Poté jsem byl zbaven funkce a převeleli mě na hranice rakouské,“ vypráví Bohumil.

 

Vyhazov z Barrandova

Po vojně se vrátil na Barrandov a také si při zaměstnání dodělával filozofickou fakultu, kterou přerušil v roce 1947 kvůli FAMU. Promoval v roce 1953. „Tu filozofii jsem si chtěl dokončit jen tak, abych si dokázal, že to zvládnu. Chtěl jsem dál zůstat u filmu, chtěl jsem dělat režii,“ říká pamětník.

To se mu však nesplnilo, z kádrových důvodů mohl dělat pouze asistenta. V padesátých letech spolupracoval s režiséry Bořivojem Zemanem, Josefem Machem, Oldřichem Lipským, Čeňkem Dubou, Jaromírem Pleskotem, Milanem Vošmikem a dalšími, avšak nakonec v roce 1958 neprošel u dalších politických prověrek a musel barrandovské filmové ateliéry opustit. „Vyhodili mě kvůli tomu, že jsem byl otevřený křesťan a také jsem byl v lidové straně,“ říká pamětník, kterého také vyslýchala StB.

„Jednou mě kontaktovali na ulici tak, že mě sebrali, strčili mě do auta, odvezli mě do Křížové ulice vedle Bartolomějské a tam se mě začali vyptávat a chtěli vědět, s čím bych jim mohl na Barrandově pomoci. Potřebovali nějaké informace. Přísně, opravdu přísně mně zapověděli, abych o našem rozhovoru s nikým nemluvil. Asi za čtrnáct dní si mě pozvali znovu a já povídám: ‚Já tohle podepsat nemůžu, poradil jsem se s otcem, to je u nás zvykem, a ten mi řekl, abych do toho nechodil, protože jsem moc ukecaný.‘ Ten vyšetřující se začal strašně zlobit, řval, co si to dovoluji, že mi přísně zakázali o tom mluvit. Vyhodili mě a následky že si prý mám přičíst sám. Následky byly, že jsem se na Barrandově nemohl hnout z místa, dělal jsem stále asistenta režie a absolutně nepřipadalo v úvahu, aby mě někam povýšili nebo mi dali nějakou zodpovědnější práci.“ V té době byl pamětník již rok ženatý a čekal příchod prvního potomka.

 

Vyhazov z Gottwaldova

Po vyhazovu z Barrandova doufal, že když si „vylepší“ kádrový profil získáním statusu dělníka tím, že půjde na nějakou dobu fyzicky pracovat na šrotiště u jeřábu, vezmou ho zpět. Ale nepomohlo to.

Až v roce 1961 ho vzali do Filmového studia Gottwaldov, do dramaturgie pro děti a mládež. Konečně po třech letech dostal příležitost samostatné režie. Natočil dětský film Lahve.

„Jenže během natáčení za mnou přijeli z Prahy a oznámili mi, že prověrky platí pro všechna filmová studia v ČSSR a že musím po dokončení filmu z Gottwaldova odejít,“ říká pamětník.

 

S Laternou magikou do USA

Vrátil se tedy do Prahy a živil se asi rok a půl různými manuálními brigádami, například sázel stromy v Praze na Ladronce. Nakonec se za něho přimluvila lidová strana a přijali ho do Laterny magiky. Dostal se do skupiny, která připravovala projekt na výstavu v Texasu, kam v březnu 1968 na půl roku odjel. Vrátil se až po invazi vojsk Varšavské smlouvy.

„Když nás Rusové okupovali, žena s dětmi byla v Praze. Nevěděli jsme, co bude, a tak jsme se s manželkou pro jistotu dohodli, že vycestuje do Holandska ke strýci. Shledali jsme se pak až po mém návratu z Texasu v říjnu 1968,“ vypráví pamětník.

 

Do USA se vrátil i s rodinou

Měl v plánu se do USA vrátit. Během půl roku tam totiž navázal kontakt se šéfem divadelního studia v Dallasu, s nímž se dohodli, že by tam mohli zkoušet nové technické divadelní prostředky. Bohumil si vyřídil smlouvu s Pragokoncertem a ještě před definitivním uzavřením československých hranic počátkem roku 1969 vycestoval do Dallasu. Rodina za ním přijela v létě, když synové dokončili školní rok.

Spolupráce s divadlem ale nenaplňovala Bohumilovo očekávání, a tak po dvou letech smlouvu ukončili a Svobodovi se vrátili do Prahy. Normalizace již byla v plném proudu, režim přitvrzoval a v politických čistkách přicházeli lidé o práci.

 

V lidové straně jsme dělali drobnou, ale užitečnou práci

Po návratu z USA se Bohumil zapojil v lidové straně, jež byla součástí Národní fronty spolupracující s KSČ, v mnoha funkcích. „Šlo o funkce na úrovni místní organizace. Do lidové strany jsem vstoupil v roce 1947, kdy ještě nikdo nevěděl, že bude nějaký únorový převrat, a nikdy mě nenapadlo z této strany vystoupit. Neměl jsem nikdy ale ani žádné politické ambice. Moje práce v lidové straně spočívala v tom, že jsme měli občas schůzi, kde se řeklo pár věcí, před svátky jsme třeba hrabali listí v okolí a na hřbitovech, někdy někdo šel do průvodu na 1. máje, ale časem jsme přestali chodit úplně. Dělali jsme užitečnou, ale nepatrnou práci. Národní fronta tehdy oceňovala, že se snažíme. Členů stále ubývalo, byli to vesměs staří lidé. Politický význam ty moje funkce prakticky neměly,“ vysvětluje Bohumil.

Tehdy ho ohledně zaměstnání opět zachránila lidová strana, když dostal práci v deníku Lidové demokracie. Zde ale narazil. Napsal článek o chilském jezuitovi Gonzalu Arroyo, specialistovi na zemědělství, který rezignoval v Allendově vládě. V článku popisoval reformy Salvadora Allendeho. Předseda vlády Ladislav Adamec žádal za článek pro Bohumila postih. Z přílohy Lidové demokracie ho tak nakonec přeložili do týdeníku Naše rodina, kde byl pod dohledem šéfredaktora. Psal tam patnáct let, až do svého odchodu do důchodu.

 

Křesťanská církev

Důležitou součástí jeho života byla víra, v kontaktu byl s tzv. podzemními křesťanskými kruhy. Rád se setkával s kněžími, vzpomíná například na setkání s tehdejším biskupem Františkem Tomáškem. Při druhé cestě do USA, kdy cestoval vlakem a lodí, se ve vlaku setkal s kněžími, kteří jeli do Říma na jubileum sv. Cyrila. Udělal si tedy dvoudenní zastávku v Římě a dostal se do kostela sv. Klementa a na audienci kardinála Josefa Berana, který byl tehdy v Římě v exilu.

 

Havla jsem měl rád, ale na lidovou stranu udělal podraz

V listopadu 1989 se více zapojil do politické práce v lidové straně, 28. listopadu ho zvolili prvním místopředsedou Československé strany lidové a v této pozici se zúčastnil řady jednání a událostí sametové revoluce. Bohumil prý ale nikdy nechtěl dělat vnitřní politiku, zajímala ho pouze ta zahraniční. „Měl jsem lidovou stranou podepsanou žádost o jmenování velvyslance ve Vatikánu. Václav Benda ale prosadil svého kandidáta, Františka X. Halase.“ Nakonec se tedy nechal přesvědčit, aby vzal alespoň funkci řadového místopředsedy a vzhledem ke svým zahraničním kontaktům dělal zahraniční politiku, nedlouhé poté ale politiku opustil.

Byl také svědkem aféry, která se odehrála před prvními volbami v roce 1990. V lidové straně působil také normalizační poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění Josef Bartončík, který byl od dubna 1990 předsedou Československé strany lidové (v té době již KDU-ČSL). Krátce poté však musel odstoupit, protože byl obviněn ze spolupráce s StB.

„Ještě předtím nás pozval redaktor Jan Urban na večeři. Bartončík šel se mnou. Na schůzce jsme došli k závěru, že do voleb Občanské fórum a lidová strana na sebe nebudou útočit. Tenkrát se možná síla lidové strany odhadovala na třicet procent, což bylo hodně. Když jsme šli ale z té schůzky, říkal jsem Bartončíkovi, že mám pocit, že jsme něco zbaštili. A skutečně se to projevilo, když začalo období předvolební propagandy. Bartončík dopoledne nepřišel na sekretariát, ohlásil se až odpoledne. Prý byl v kostele a modlil se. Vysvětlil, že si ho dopoledne k sobě pozval Havel a řekl mu, že má proti němu takové materiály, že je naprosto vyloučeno, aby kandidoval na místopředsedu Federálního shromáždění, a že by bylo nejlepší, aby nekandidoval vůbec. Když neuposlechne, Havel to zveřejní. Měl jsem Havla velice rád, byl jsem na řadě jeho schůzí OF, a teď najednou jsem slyšel tohle. Byla to rána pod pás. Bartončík tedy odstoupil z funkce, nekandidoval, a lidová strana spadla z třiceti procent na osm. Jediný, kdo se za tento podraz po měsících omluvil, byl Jan Ruml. Říkal, že to, co je na Bartončíka, může být na stovky lidí, kteří sedí ve Federálním shromáždění a v České národní radě, a nikomu to nevadilo. Bartončík svou spolupráci s StB vždycky popíral. Jako krajský tajemník v Brně ale určitě nějakou spolupráci podepsal, aniž by musel někomu ublížit,“ říká Bohumil Svoboda.

 

Oceněn za občanskou statečnost

V roce 1994 pamětník založil Občanské sdružení Karel IV. (zpočátku pod názvem Nadace Karla IV.) a do roku 2007 byl jeho předsedou. Později se věnoval publicistice, sepisoval zejména biografická díla o katolických osobnostech v komunistickém režimu.

V roce 2012 obdržel pamětní medaili České biskupské konference „za celoživotní angažovanost ve prospěch dobra“ a o rok později „Cenu předsedy KDU-ČSL za občanskou statečnost“.