Marie Švirgová, roz. Svačinová

„První jsme letěli loni, to bylo před Velikonocama, do Washingtonu a z Washingtonu do Atlanty. A tento rok že máme jet zas. No já už jsem nechcela, tak já že už to snad ani nevydržím, já to vzdám. No ale ked řekli, že do Atlanty už nepojedeme a pojedeme do New Yorku, kde je socha Svobody, ty bývalé ‚dvojčata‘ a toto všecko, tak já jsem si říkala: ‚Já to eště risknu.‘ Ale tak su strašně ráda, že jsem tam jela. Prostě, to je úžasné. Tú loďú jsme jeli kolem tej sochy Svobody a u tych ‚dvojčat‘, to je tak hrozně dojemné, a kde si na to vzpomenu, slze mi řinú do očí. Nech už sa takové věci neopakujú na světě, protože tam na tej desce plechovej sú vykrájané jména všeckých tych, co tam padli, co tam ostáli. A ludé tam nosá kvítečka, po jednem, víc sa tam nedá do tych mezerek... No a potom, pod stáří, eště jsem sa octla aj v OSN. Poslali mňa úplně za ten pult, kde mluvjá prezidenti. No já jsem byla jak v Jiříkovém vidění. Že esli toto vůbec je možné. No bylo, byla to pravda. No tak já jsem řekla, že děkujeme z celého srdce za to pozvání a že to bylo pro mňa tak dojemné všecko, a potom už se mi draly slze do očí, tak eště jednú teda jsem poděkovala za všecko a už jsem mosela skončit.“

„My jsme pohostinný národ, a to víte, strýc jim [ruským vojákům] dávali napit vínka jako na uvítanou a oni byli potrúšení a oni začali vybírat si ženy na kartošky. Nás tam bylo ale pět rodin. A já s tym mojim bratrem jsme tak křičali, že jedinú moji mamičku jsme uchránili. Ostatní ty ženy mosely jít. To najhorší bylo...“ – „Co to znamenalo ‚na kartošky‘?“ – „Tak, znásilňovat.“ – „Oni si je odvedli pryč?“ – „Ano, to oni byli sedláci, tak po maštalích, po místnosťách a barkam... No a ten súsed Pyskatý, co jsme u nich byli první v tem sklepě, tak řekli: ‚Ked je klid, už sa nestřílá, tak já idu dat slépkám nebo idu sa podívat, jestli už nemáme ten barák zbořený.‘ Tak oni došli zpátky, říkali si v duchu: ‚Co tady ten post je postavený?‘ Jako varta u teho sklepa. A včil dojdú do sklepa a říkajú: ‚Kde sú ženské? Kde je moja Franti?‘ A my jsme bečali a tý chlapi řekli: ‚No, vzali si jich škrábat kartošky.‘ Oni už věděli, súsed co, a tak oni řekli: ‚No, toto tak nenechám, já ju idu hledat.‘ A tak oni šli. On [ruský voják] ich upozorňoval: ‚Stůj!‘, oni neposlechli, on jich zastřelil a oni sa z tech schodů zkotúlali kúštěk od nás, jak jsme seděli. Tak to byla hrůza hrůzoucí a včil co... Ty ženy za chvílu doběhly a poznaly, že sú to ten jejich Michal, tak si nad nima... no, už ich nevzkřísily. Tak tam nad nima bečaly a my všeci s nima. A potom vám ale za půl hodiny ty Rusáci došli znova. A ty ženy mosely jít znova a oni ich odtrhli aj od teho nebožtíka, tú paní súsedu, tú Francku, a oni ich od teho muža a ony mosely zas jít. No to bylo něco hrozného. Potom, když se vrátily, ony trpěly, ty ženy, byly nemocné všecky, protože nejakú špinu nebo něco... sa do nich dostala. No, říkám, to byla hrůza. Potom ich odtúd moseli vynést a všecí s kvérama, se samopalama. Mojemu tatíčkovi řekli, když jsme tú mamičku uchránili, tak to mosel být nejaký trošku se svědomím, protože mu drcal do prsú, tatíčkovi, a říká: ‚Tak půjdeš za to rabotať mosty.‘ A tak tatíček kývli, že ano. A tak potom říkám, teho súseda vynésli ven a moseli ho zakopat tam v humně jejich, ale enom tak mělko, zatím enom. No, až teda po frontě jich potom pohřbili.“