Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Švejdar (* 1922)

• narozen 24. května 1922 na Volyni v Českém Boratíně, kde byl jeho otec Bedřich proslulý nápady, které chránily obec od těžkostí

• četař

• brigádní pozorovatel 1. čs. armádního sboru na východě

• bojoval na Dukle, na Slovensku osvobozoval Československo

• po krátkém pobytu v Praze byl převelen na Žatecko, kde mu byl přidělen zábor v Hrušovanech

• nucen vstoupit do JZD

• odstěhoval se do Lipkovic a začal pracovat u stavební dopravy v Lovosicích

Jiří Švejdar se narodil 24. května 1922 na Volyni v českém Boratíně. Jiří vypráví o důvodech příchodu své rodiny na Volyň: „Můj otec utekl z republiky v době pronásledování evangelické církve. Jeho otec, můj děda, se jmenoval Švejda, ale ke svému jménu si přidal r, čímž vzniklo Švejdar. Udělal to proto, aby si změnil jméno.“ Jeho otec Bedřich proslul jako dlouholetý boratínský starosta, odvážný diplomat, který dokázal vyjít s bolševiky i s Němci. Dodnes se tradují různé historky, které vypráví o případech, kdy chytrým nápadem uchránil obec od těžkostí.

Jiří Švejdar v dětství brzo osiřel. Když mu bylo osm let, zemřela mu maminka na tuberkulózu. Zůstali doma sami – otec, Jiří a jeho další dva sourozenci, bratr Miloslav a sestra Lýdie. Přesto má na svá dětská léta i hezké vzpomínky. Když v Lucku dávali čtyřdílný americký film o Tarzanovi, chtěl ho hned napodobit. „Chodili jsme do Lucku na biograf. Dávali tam taky čtyři díly Tarzana. Já jsem byl docela divoký dítě, takže mě za nějaký čas napadlo Tarzana napodobit. Vzal jsem si dlouhou špičatou kudlu a šel jsem do lesa. Vždycky jsem si vlez na slabý strom, rozhoupal se a skočil na druhý. Takže jsem prošel ten les, byl asi 380 metrů široký, jenom vrškama stromů. Samo sebou, že jsem musel odpočívat. A vůbec jsem nespadnul! Ani jednou! Byl to americkej film, ale už si nepamatuju, kdo tam hrál a tak.“ 

V době, kdy Jiřímu dětské radovánky končily a začalo dospívání, skončila i křehká polská demokracie a zem byla anektována sousedními totalitními režimy. Zatímco Němci ovládli západ a střed Polska, východ se dostal do bolševické sféry vlivu. „Za bolševiků se žilo „prachmizerně“. Rusové chtěli asi devět rodin z Boratína odvézt na Sibiř. Byli jsme podle nich kulaci, protože jsme ve vesnici měli mlýn a lékárnu. Z našeho vesnického kostela chtěli udělat nejdřív skladiště, potom biograf. Táta byl akcionářem místního mlýna i lékárny, tak jsme mezi těmi deportovanými lidmi měli být i my. Dokonce už byly připravené tři vagóny.“

V létě 1941 se přes Volyň převalila německá vojska. Ačkoli tento fakt mnohé české osadníky uchránil od plánované deportace na Sibiř, pro místní židovské komunity znamenal nevratnou zkázu. Před útlakem a fyzickou likvidací utíkali Židé z měst na venkov a do lesů. Jedna skupina Židů se schovávala i na Boratíně u rodiny Zajíčků. Starosta Bedřich Švejdar se včas dozvěděl, že se o zajíčkovic Židech „na okrese“ ví, ale pan Zajíček na jeho dobře míněné varování bohužel nedbal. Celý případ měl tragickou dohru. Jednou s otcem viděl, jak vezou manželé Zajíčkovy: „Němci měli na voze dobytek, Zajíčka, Zajíčkovou a jejich dceru. Někdo je musel udat.“ Po zatčení byli manželé pravděpodobně zavražděni. Jejich dvě děti unikly stejnému osudu jen díky osobní intervenci starosty Švejdara.

Starosta Švejdar se snažil pro dobro obce udržovat i dobré vztahy s Němci: „Chodili k nám každou neděli do kostela čtyři Němci z SS: Fara, Trzeschinka, Bochniczek a Rudolf. Ten byl Němec jako poleno a neuměl česky. Tamti tři byli ze smíšeného manželství. Po kostele se pak u nás doma vždycky najedli. Rudolfovi jsme vypálili 10 litrů kořalky a on to poslal domů do Berlína. Jednou moje sestra dostala tyfus a oni k nám zrovna přijeli. Táta jim povídá: ,Nechoďte k nám, u nás je tyfus!‘ Ten Fara se šel přesto na ní podívat. Sedl si k ní, měl s sebou teploměr, změřil jí teplotu, sed‘ do auta, a odjel do Lucka. Přivezl nějaké injekce a dvě hodiny u ní dokázal sedět, jestli klesne teplota. Teplota klesla, tak vyšel na dvůr a volá: ,Pane Švejdar, je vyhráno.‘“ Dnes už se nikdo nedoví, jestli esesák Fara, který se tak hezky zachoval k sestře Jiřího Švejdara, nezabíjel jindy bez výčitek svědomí Židy u nedaleké Hnidavy jako mnozí jeho soukmenovci.

Na jaře 1944 se na Volyň zase začala tlačit sovětská armáda a boratínská mládež se rozhodla vstoupit hromadně do 1. československého armádního sboru. Sraz dobrovolníků se konal právě na dvoře starosty Švejdara. Po odvodu v Lucku a krátkém výcviku byl Jiří Švejdar přidělen k brigádním pozorovatelům. Poprvé se ocitl v boji během ofenzivy u Torčína, tehdy ještě ve svém civilním oblečení. Uniformy dostali vojáci až v Kivercích. 

Zanedlouho v Rumunsku, když vedl raněného, spadla blízko něho bomba. „Slyšel jsem, jak letí a najednou přestala, takže už měla větší rychlost než zvuk. Zalehl jsem a výbuch mě zasypal hlínou. Když jsem se vyhrabal, dívám se, kde je raněný a on byl pryč. Měl takový strach, že byl dřív v té nemocnici než já.“

Za pár měsíců byl nedaleko polského Krosna u vsi Chliviště sám raněn střepinou do lýtka. Zranění naštěstí nebylo vážné. „U Chliviště jsem byl raněn. Dostal jsem střepinu do nohy. Když jsem byl na ošetřovně, přiváželi tam lidi od Dukly. Nemohl jsem poslouchat ten nářek. Ukrad‘ jsem tam nějaký galoše, omotal jsem si zraněnou nohu hadrem a utekl jsem odtamtud. Nijak jsem si tu ránu neošetřoval, jen jsem na to čůral. Střepinu mi vyndali až po válce v Praze.“

Během bojů na Slovensku mu řádně ležel v žaludku nadřízený rotmistr Tarča. „My jsme za něj dělali všechny náčrtky a on to jen podepisoval a posílal. Říkali jsme mu, že je Žid. On že né. Jednou jsme ho svlíkli a on byl obřezanej. Tak jsme mu tam rozšmudlali inkoust.“ Když pak jednou Tarča udělal náčrtek pozorování sám, nadporučík Nosek se divil, že je vždy měl takové pěkné a najednou nestojí za nic. Po jedné výměně názorů Tarča do Jiřího Švejdara strčil a ten impulzivně reagoval ranou pěstí. „On na mě hned žaloval, že jsem mu dal přes hubu. Tenkrát mě zachránil nadporučík Nosek, jinak bych se dostal do trestné čety. Povídá: ,Tak ti sebereme tu hodnost.‘ To klidně můžete, mě záleží na tom, aby mě hlava zůstala na krku.“ 

Pan Švejdar se zúčastnil i bojů na Dukle. Vojáci tehdy dostávali americké konzervy, spalo se po lesích. Bylo velmi těžké udržovat alespoň základní hygienu: „My jsme měli hroznejch vší. Nejvíc se držely na svetrech pod šňůrou od samopalu. To byla úplně červená šňůra. Prostě hrozně nechutný. Nedalo se toho zbavit! Já už si pak ten automat ani radši nedával na rameno.“ V Nižním Komárníku se chtěli pozorovatelé vykoupat v sudech, Němci je ale zaměřili a začali na ně pálit. „Lucius to dostal přes ten sud střepinou za ucho, naštěstí už neměla tu sílu. My jsme pak běželi nahatí přes vesnici. Poslali tam celkem okolo dvaceti střel.“

Za války si dokázali najít vojáci i chvíli volného času: „Když jsme se střídali na stráži, tak jsme během toho hráli karty – oko. Já jsem potom psal tátovi: ,Pošli mi prachy. Došly!‘ Všechno jsem prostě prohrál v kartách.“

Konec války zastihl jednotku na rozhraní Čech a Moravy. „O konci války jsme se dozvěděli z telefonu,“ říká pan Švejdar. „Do Prahy jsme šli s Rusákama. My jsme se museli zastavit před Prahou, Rusové šli dál. Devět dní jsme trčeli před Prahou! Když nás tam pustili, tak už bylo po všem.“ Jeho jednotka navíc dostala absurdní zákaz mluvit během slavnostní přehlídky česky, což si vojáci vysvětlili jako snahu ruského velení upřít našim legionářům zásluhy na osvobození. V Praze byl pan Švejdar tenkrát poprvé v životě. Klidu slovenských hor a neprostupných hvozdů přivykl natolik, že se mu po válce v rušné Praze nelíbilo. „Já bych tam nechtěl bydlet, ten ruch mi nevyhovoval.“

Po krátkém pobytu v Praze byl převelen na Žatecko. Tam chvíli z vlastní vůle v Děkově pomáhal německé vdově při zemědělských pracích. Zanedlouho mu byl k dosídlení přidělen zábor v Hrušovanech. Věc však měla háček. Na statku se již zabydlel zlatokop Hyngar se svou rodinou a nehodlal jen tak snadno vyklidit pozice. Rozhodnutí úřadů se do poslední chvíle pokoušel zvrátit i pomocí úplatků, ale stejně mu to nakonec nebylo nic platné. „Když Hyngar konečně odcházel, tak jsem mu řek: ,Pane Hyngar, vemte si všechno, na co vám stačí svědomí!‘ A on? Všechno vybílil! Přišel prý do Hrušovan s třemi kufry, a když se stěhoval pryč, třikrát se otočil s žebřiňákem.“

V prvních poválečných letech Jiřímu Švejdarovi velmi pomáhal bohatý strýc Josef Opočenský z Prahy, který ho štědře finančně podporoval. Celkem mu věnoval 280 000 korun. Hodný strýček byl později nespravedlivě odsouzen a uvězněn bolševickým režimem. Již ve druhém roce svého sedmiletého trestu podlehl podmínkám věznění a zemřel.  

S manželkou Vlastou rozenou Víznerovou se Jiří Švejdar seznámil v Hrušovanech, ale později se společně přestěhovali do Libkovic, odkud pocházela. Vychovali spolu dva syny a dvě dcery. Před odchodem z Hrušovan ho „jezeďáci“ pěkně oškubali, a tak musel v Libkovicích začínat od začátku. „Do Hrušovan jsem se přestěhoval v roce 1945. Dostal jsem hospodářství, tak jsem začal spolu s bratrem hospodařit. Pak nás ale přinutili vstoupit do JZD. Manželka byla nemocná, a proto nemohla dělat. A oni nám nedali ani mlíko pro děti! Navíc mi v JZD utrápili koně, rozbili mi traktor. Za rok jsem z družstva zase vystoupil. To bylo v roce 1952. A dva roky jsem pak ještě zkoušel hospodařit soukromě. V roce 1955 jsem utekl do Lipkovic. Prásknul jsem prostě do bot. Hrozně mě oškubali.“ Nejvíce ho mrzelo, že mu sebrali ovocný sad, který s bratrem vysázel za peníze strýce Opočenského. Naštěstí ho podržela alespoň vojenská správa a přidělila mu za 85 korun kolek na dva koně. Když bydlel v Lipkovicích, začal pan Švejdar pracovat u stavební dopravy v Lovosicích. Otec Bedřich se natrvalo usadil v Hrušovanech, kde s podporou svých dětí hospodařil až do doby, než po smrti své druhé ženy přesídlil do domova důchodců v Milešově.

Přes svou subtilní postavu se Jiří Švejdar po válce často pral. Jeho impulzivní povahu vždy nejvíce popouzelo, když mu lidé nadávali do přivandrovalců, ačkoli byli sami také novousedlíci. Rozdíl byl pouze v tom, že on přišel do pohraničí z větší dálky. To, že za války nasazoval život i za jejich svobodu, je nezajímalo. Různé hloupé předsudky o volyňských Češích ostatně kolují mezi lidmi dodnes.  

Po válce byl povolán na vojenské cvičení: „Sice jsme byli zproštění služby, ale stejně nás po válce znova povolali na cvičení. Já jsem měl nějaké potíže se žaludkem, tak jsem si nechal napsat papír od doktora, abych nikam nemusel. Ukázal jsem ten papír na velitelství a oni jen, že by to mohl říct každý. A že nechci splnit svoji povinnost. Tak jsem se na něj naštval a začal jsem na něj řvát: ,Když já jsem byl ve válce, tak ty jsi nosil dětský kalhotky s obrázkama!‘ Ženský v kanceláři se začaly smát. Tak  jsem tam nakonec stejně musel.“