Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Švecová (* 1932)

• narozena 7. září 1932 v Praze

• adoptována Josefem a Annou Markovými

• v roce 1942 adoptivní otec Josef Marek zatčen gestapem a odvezen do koncentračního tábora Flossenbürg

• v roce 1948 se zúčastnila XI. všesokolského sletu

• v roce 1954 ukončila pomaturitní studium stavebních projektů

Osudy Marie Švecové, rozené Feltlové, jsou příkladem naplněného obyčejného života, který ovšem poznamenala válka a stejně tak éra komunismu. Celoživotní postoje a prožitky pamětnice také předurčil vstup adoptivního otce do československých legií v průběhu první světové války.

 

Rodina a válečné dětství

Marie Švecová se narodila 7. září 1932, své skutečné rodiče ovšem nikdy nepoznala. Její biologická matka Marie Feltlová zemřela při porodu a o pravém otci nikdy žádné zprávy neměla. Do rodiny Josefa a Anny Markových, kteří ji adoptovali, se dostala jako osmiměsíční dítě. Její adoptivní otec za první světové války bojoval v řadách československých legií a tato stopa zůstávala potom v rodině velmi výrazná. Jednak hodnotově, a to v tom smyslu, že rodiče se zcela samozřejmě hlásili k masarykovským postojům, jednak ale také sociálně. Otcovi přátelé z legií tvořili totiž základní okruh známých, s nimiž se rodina stýkala ještě v době komunistického režimu. Obdiv k legionářské tradici byl dán také tím, že otcovo válečné angažmá svedlo rodiče Marie Švecové dohromady. Její matka si totiž na počátku 20. let dala inzerát, v němž přímo požadovala seznámení s legionářem.

Do pěti let žila Marie s rodiči v Roudnici nad Labem, poté se rodina přestěhovala do pražských Nuslí. Tady prožila léta druhé světové války. Její protektorátní dětství bylo poznamenáno především zatčením jejího otce v únoru 1942. I v průběhu války se zřejmě rodiče tajně stýkali s legionáři, důvodem otcova uvěznění byl ale zřejmě poslech západního rozhlasu a dlouhodobé sdílení informací a názorů o nich s kolegy na katastrálním úřadě. Josef Marek se dostal do koncentračního tábora Flossenbürg, kde potom strávil zbytek války. Marie tedy až do roku 1945 žila jen s matkou a vzpomíná na hmotný nedostatek, se kterým se musely potýkat. Anna Marková se snažila udržovat s manželem písemný styk, ale také posílat balíky s potravinami. „Po otcově zatčení to bylo krušnější, protože jsme nebraly žádnou podporu. Matka naštěstí uměla šít, za války se hodně přešívalo, a vyměňovala to za jídlo.“

Válku má ale Marie Švecová spojenou i s pozitivními vzpomínkami. Vypráví, jak s matkou píchaly špendlíky do nástěnné mapy, na níž sledovaly postup spojeneckých armád směrem ku Praze. Vybavuje si také šití praporků v revolučních dnech. Josef Marek opustil zřejmě Flossenbürg v rámci pochodu smrti a těsně po válce byl spolu s dalšími bývalými vězni zastižen americkými vojáky na louce u Staňkova. Ti jej pak dopravili, zesláblého a s nohama plnýma bércových vředů, domů do Prahy. „Přivezli ho v americké uniformě, protože měl zničené šaty. Přivezli ho na džípu. Ten obrázek nezapomenu. Já jsem si zrovna hrála s dětmi a najednou mě volali: ‚Přijel ti tatínek!‘“

 

Sokolská a legionářská tradice

Zraněné nohy otci spolu s matkou vyléčily a do komunistického převratu prožili zřejmě klidné a šťastné období. Otec se vrátil zpět na katastrální úřad. Celá rodina také obnovila své členství v Sokole. Podobně jako legionářská tradice byla i sokolská příslušnost pro Marii velmi důležitá. Když vypráví např. o pražské návštěvě Josipa Tita v roce 1946, vybavuje si sokolský kroj, ve kterém se účastnila vítání jugoslávského prezidenta před pražským Rudolfinem. Účastnila se také XI. sletu v létě 1948, který se nesl v duchu odporu vůči nově nastolené komunistické moci. Spolu s ostatními dorostenkami volala: „My jsme děti Beneše!“ Vzpomíná také na pohnutí vyvolané mužskou skladbou Věrni zůstaneme, v níž cvičenci sborově provolávali zmar „sobectví, lži a nesvobodě“.

Komunistický převrat rodinu zasáhl především tak, že otec byl jako někdejší legionář vyhozen z úřednického místa a začal pracovat jako řidič tramvaje. Zároveň skončil život v sokolské organizaci, i když přátelské vztahy s některými sokoly Marie Švecová udržovala i nadále. Sama dospívala nejspíš bez přímých politických ústrků. Studovala Gymnázium Charlotty Masarykové, maturovala však v roce 1952 na gymnáziu v Londýnské ulici na Vinohradech. V roce 1954 dokončila pomaturitní studium stavebních projektů a po nějaké době začala pracovat v Pražském projektovém ústavu. Tady vydržela až do důchodu.

Sokolské a legionářské hodnoty se v rodině projevovaly dlouhodobě, především v krizových chvílích, ať už celospolečenských, nebo osobních. Přestože Marie Švecová zřejmě nebyla po většinu života politicky nijak aktivní, zcela přirozenou masarykovskou názorovou orientaci projevila například v roce 1968. Ihned po návratu z dovolené v Bulharsku, těsně po srpnové okupaci, začala rozvážet spolu s manželem na venkov tašky plné plakátů. Když potom zemřel její otec, zorganizovala její matka pohřeb v legionářském duchu. Přestože šlo o období hluboké normalizace, přišli se s Josefem Markem rozloučit legionáři v uniformách a u jeho rakve drželi čestnou stráž.

Pád komunistického režimu v roce 1989 Marie Švecová samozřejmě přivítala. Všeobecné nadšení sdílela, ale i ve svobodných poměrech se věnovala už především rodině.