„Česká škola byla, já tam jen do první třídy chodil. Jilemnický Pjotr mě učil. Druhý rok ho sebrali. Žil hnedka vedle školy. Tam byla škola, teď tam postavili takový velký dům. Tam Matouš žil, tak u něj byl na bytě. Hrál na housle a učil nás písničku: ‚Když jsem já sloužil to první léto (...)‘ a potom: ‚Měla jsem milého sokolíka, a on mně uletěl do lesíka (...)‘ A další jsem zapomněl.“
„Měli jsem tam cikána. Ten jednou ráno vstal a šel na záchod. Vrátil se a říká: ‚Dneska nebudeme pracovat, válka skončila.‘ Ptali jsem se ho: ‚Odkud to víš?‘ ‚Já vám to říkám přesně.‘ Tak jsme nešli do práce. (Pak) přijela nějaká žena z ‚Vojenkomatu‘ a řekla: ‚Odpočívejte dneska, vojna skončila, pak budete pokračovat.‘“
„Pracoval jsem v dílně v traktorárně. Byl tam vrchní veterinář, specialista na koně. Přivedl ke mně do dílny dva Čechy a povídá: ‚Podívej se, Václave Janoviči, přivedl jsem dva Čechy, oni se tě budou ptát, tak jim něco vyprávěj.‘ Sám odešel. Zůstali jsme já a oni dva. Postavili nějaký přístroj na pracovní stůl a začali nahrávat. A já jsem si pomyslel, že se ještě prořeknu a stanu se nějakým nepřítelem lidu. Tak jsem jim nic neřekl. Co se ptali, to jsem jim odpověděl (...), ale víc jsem nehovořil. Oni pak šli za tím veterinářem: ‚Co je to za člověka? Nechce mluvit...‘ Tak on je odvedl k mému otcovi a ten jim napovídal a nazpíval různé písně a oni potom odjeli. A já jsem s nimi moc nemluvil, bál jsem se, abych se moc neprořekl. Řekl jsem jim, že Petr Jilemnický mě učil v první třídě a oni ho pak sebrali jako nepřítele lidu, a oni mi řekli, že on nebyl nepřítelem lidu, ale byl spisovatel jako je váš Maxim Gorkij.“
„Byl jsem tam v jedné místnosti, do které přijížděli také Češi, kteří byli z koncentračních táborů. V roce 1938 bylo Československo se Sovětským svazem v neshodě. Mnoho lidí poslali do koncentračních táborů. Nic se mi za to nestane, když to budu vyprávět?“ „Vyprávějte.“ „Z koncentračních táborů přijížděli, mnozí byli staří, nechodili. A já jsem se jich zeptal ‚A co vy, už nemůžete sloužit v armádě?‘ (Odpověděli:) ‚My jsme se chtěli osvobodit z koncentráku, a jestli armáda bude osvobozovat Československo, tak se dříve dostaneme domů.‘ Chápete, tak to bylo.“
„A potom jednu v noci ve dvanáct hodin přišel ušní lékař, Čech. Vzal mě, odvedl do školy, nasadil silnou pětsetwattovou žárovku a podíval se mi do ucha. Pak mi řekl, ať jdu spát a ať ráno přijdu do štábu. Ráno jsem přišel, ještě bylo brzy, kancelář ještě nefungovala. V rohu na chodbě bylo napsáno ‚informbyro - jak válka probíhá.‘ Tak jsem to četl. Tenkrát jsem ještě uměl číst, dnes už jsem to zapomněl. Nějaká slova neznám. Kancelář se otevřela a písař na mě volá: ‚Pane Švec, kde jste?‘ ‚Já jsem tady, čtu informbyro.‘ ‚Posaďte se na okno.‘ Tak jsem si sedl. Začal mi říkat: ‚Proč chcete jet domů? Zůstaňte u nás.‘ ‚Ne, já pojedu.‘“
Václav Janovič Švec se narodil v roce 1917 ve Varvarovce nedaleko Anapy v Sovětském svazu. Vzpomíná na učitele Petra Jilemnického, který působil ve Varvarovce ve 30. letech. Před válkou sloužil na vojně na Dálném východě, kde onemocněl na levé ucho a byl propuštěn z armády. Ze zdravotních důvodů nebyl přijat do československé armády a během druhé světové války sloužil v týlu v oblasti Leningradu. Pamětník byl jedním z posledních obyvatel bývalé ryze české vesničky Varvarovka na severním Kavkaze, zemřel v roce 2012.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
