Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Švec (* 1948)

Sloužil jsem u tankistů

  • narozen 12. února 1948 v Plzni

  • prožil znárodnění dědečkovy firmy v Holýšově

  • v roce 1966 se vyučil v oboru karosář - klempíř v podniku SVA Holýšov

  • v letech 1969 – 1971 absolvoval základní vojenskou službu u 23. tankového pluku v Holýšově

  • v roce 1987 cestoval do Sovětského svazu

  • 20. listopadu 1989 navštívil veřejnou schůzi KSČ

  • v roce 1998 vstoupil do ODS

  • v roce 2002 zvolen místním zastupitelem v Holýšově

Rudolf Švec se narodil v Plzni 28. února 1948 jako druhé dítě v rodině úředníka Rudolfa Švece a Anny Hübnerové Švecové. Maminka pečovala o domácnost a malého Rudolfa se sestrou Marií. V roce 1950 se rodina přistěhovala do Holýšova na statek k dědečkovi, matčinu otci Janu Hübnerovi. „Místem mých prvních dětských her byly hromady uhlí. Dědeček provozoval povoznictví a uhelné sklady. Staral se o zásobování Holýšova palivem. Učil mne pozorovat přírodu, když jsem ho doprovázel na jeho mysliveckých toulkách. Bohužel v roce 1953 komunisté dědečkovu firmu a statek zabavili. Pole zabral státní statek v Holýšově už o tři roky dříve. Obchod s palivem převzal národní podnik Uhelné sklady Domažlice. Měnová reforma zkázu dokonala a my jsme se museli opět stěhovat. Tentokrát do bytu v ulici Na Výhledech,“ připomněl si Rudolf Švec rané dětství.

 

Dobrý den, majore Gagarine

Na základní školu Rudolf nastoupil v září 1954. Stal se členem Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže. Na pionýrská léta vzpomínal rád: „Chodili jsme na různé výlety a turistické pochody. Necítil jsem v tom žádné politické vlivy. 12. dubna 1961 jsme odpoledne stáli s kluky před domem. Z otevřeného okna se ozývalo rádio. Náhle hudbu přerušilo hlášení, že Jurij Gagarin vyletěl jako první člověk do vesmíru. Byli jsme z toho celí nadšení. Ještě tentýž den začal hrát orchestr Gustava Broma v rozhlase skladbu Dobrý den, majore Gagarine. Tak pro mne začalo období dobývání kosmu, na které se nedá zapomenout.“ Ve škole měl Rudolf velmi dobrý prospěch. Přesto po jejím skončení v roce 1963 odmítl jít na střední školu a raději šel do učení, aby mohl zůstat se svými kamarády. Na budoucí povolání se začal připravovat v učebním oboru karosář - klempíř v podniku SVA Holýšov.

 

Trampská osada Bílá Lilie

Dlouhé pracovní týdny končily toužebně vyhlíženým sobotním odpolednem: „Celý týden jsme se těšili, až v sobotu po práci vezmeme bágly a vyrazíme do lesů. S kamarády jsme založili trampskou osadu Bílá Lilie. Pokaždé to nebyla romantika. Při jednom z vandrů nás v Mutěníně někdo z místních udal na útvaru Pohraniční stráže. Přijelo auto, vyskákali z něj vojáci se samopaly a psem. Naštěstí jsme všichni měli doklady. Propustili nás, ale jeden z pohraničníků za námi stále chodil. Museli jsme zapomenout na původně plánované spaní ve staré stodole. Nakonec nás před bezesnou nocí zachránil hodný člověk, který nás nechal přespat ve svém domku.“ Na zájezdu do Tater se v roce 1965 Rudolf seznámil se svou budoucí ženou Annou.

 

Schránka na komunistické legitimace

Roku 1966 se Rudolf s výborným prospěchem vyučil. Začal pracovat ve výrobě tehdy populárních autobusů Škoda RTO 706. O rok později měli s Annou svatbu. V témže roce se jim narodila dcera Michaela. Bydleli v bytě rodičů manželky. K rodinnému štěstí přispěla i vojenská správa dvouletým odkladem služby ze zdravotních důvodů.

Se zájmem sledoval politické uvolňování. Pražské jaro v Rudolfovi vzbudilo naději na lepší život. O to větším šokem bylo ráno 21. srpna 1968: „V práci nikdo nic nedělal. Všichni jsme poslouchali rádio a chodili se dívat přes plot, jestli už přijely sovětské tanky. Dočkali jsme se až odpoledne. Holýšovem projela kolona vojenských vozidel. Sovětská armáda zabrala kus lesa u Všekar a na půl roku se tam utábořila. Na bránu továrny kdosi připevnil rudou schránku na komunistické legitimace. Někteří komunisté je tam v prvním návalu zklamání odhazovali, aby si je o několik týdnů později nenápadně brali zpět.“

 

Tankistou

Na jaře 1969 skončil Rudolfovi odklad vojenské služby. V dubnu dostal povolávací rozkaz k 23. tankovému pluku v Holýšově. Jako ženatý mohl být v místě bydliště. Přesto se zpočátku domů často nedostal. Prodělal tvrdý výcvik, na jehož konci se stal střelcem tanku T 54.

„Pár dní před 21. srpnem 1969 za mnou přišel velitel roty. Sdělil mi, že služebna SNB ve Staňkově si vyžádala pět vojáků jako pomoc policejním hlídkám. Očekávaly se nepokoje spojené s prvním výročím okupace. Dostali jsme samopal a 60 nábojů. Takto vyzbrojeni jsme každý doprovázel svého esenbáka na pochůzkách po Staňkově a Holýšově. Naštěstí jsme se k ničemu nepřipletli a po výročí se vrátili do kasáren,“ vzpomenul Rudolf Švec na nepříjemný zážitek.

Časté noční poplachy znamenaly rychlý výjezd tanků z kasáren na stanoviště za městem. Pokaždé při tom poškodili vozovku a obrubníky. Obyvatelé Holýšova proto mohli pozorovat četu vojáků skoro neustále opravující škody na komunikacích.

Tankisté často vyjížděli na cvičení do vojenských prostorů Doupov, Boletice a Dobrá Voda. Při zimních střelbách v Dobré Vodě u Prášil se stal Rudolf svědkem tragické události: „Jeden tank zapadl do bláta. Snažili se ho vyprostit druhým tankem. Hlaveň vyprošťovacího tanku narazila na velitelský poklop ve věži zapadlého tanku a rozdrtila vojáka za ním. Událost všechny šokovala. Cvičení okamžitě skončilo a jeli jsme do kasáren.“

 

Viděl jsem Lenina v mauzoleu

Po návratu z vojny v roce 1971 dostal přidělený byt v panelovém domě. Mohl se tak konečně s rodinou odstěhovat od rodičů a začít samostatně žít. Čtyři roky poté se narodil syn Rudolf.

SVA Holýšov ukončil výrobu autobusů a začal produkovat kabiny k nákladním autům Liaz. Rudolf měl v práci dobré výsledky. Několikrát ho přemlouvali ke vstupu do KSČ, ale vždy se dokázal vymluvit. V osmdesátých letech absolvoval několik povinných shromáždění proti rozmísťování amerických raket Pershing v Německé spolkové republice. Vyhnout se tomu podle jeho slov nešlo.

V roce 1986 Rudolf Švec požádal o účast na odborářském zájezdu do Sovětského svazu: „Dostal jsem poukaz a začali jsme se s manželkou těšit. Za čtrnáct dní přišel předseda ROH [Revoluční odborové hnutí] a řekl mi, že bohužel nikam nejedeme. Musel naši dovolenou předat angažovanému straníkovi, který si také zažádal a dostal před námi přednost. Prý pojedeme až za rok. Když jsme se na jaře dozvěděli o výbuchu černobylské elektrárny, tak jsme byli rádi, že to takhle dopadlo. Příští rok jsem musel v čele prvomájového průvodu nést rudý prapor, abych se také angažoval. Teprve potom jsme mohli do Sovětského svazu vyrazit. Viděli jsme Lenina v mauzoleu a mnoho dalších pamětihodností. Mimo jiné i dlouhé fronty na vodku. Tehdy tam Gorbačov silně omezil prodej alkoholu a každou láhev si musel sovětský člověk vystát. Lidé tam byli velmi pohostinní a příjemní. Vnímal jsem je úplně jinak než oficiální politiku jejich státu.“

 

Na schůzi byli komunisté ještě silní v kramflecích

Dva roky po zájezdu do SSSR padl komunistický režim. Rudolf se převratu zúčastnil návštěvou veřejné schůze KSČ v Holýšově. Chtěl být při tom, když se mění dějiny. Zjistil, že ještě 20. listopadu 1989 jsou komunisté, jak řekl, „silní v kramflecích“.

V prvních svobodných volbách hlasoval pro Občanské fórum. Těšil se na lepší budoucnost a svobodné cestování. Podnik, kde pracoval, byl privatizován a několikrát změnil výrobní náplň. Rudolf v té době začal uvažovat o politice. V roce 1998 podpořil Václava Klause svým vstupem do ODS. Dělal drobnou politickou práci na komunální úrovni a roku 2002 se probojoval do místního zastupitelstva.

Při oslavách sedmdesátého výročí osvobození Holýšova se seznámil s belgickými veterány vedenými panem GiHoulem. Spřátelili se a dlouhá léta se i s rodinami navštěvovali. Společně s přáteli z občanského sdružení Skala Marne se zasloužil o vybudování památníku polské Svatokřižské brigádě, která v roce 1945 osvobodila ženský koncentrační tábor Holleischen (Holýšov). Za péči o pomník obdržel od Poláků vyznamenání. V roce 2009 odešel do důchodu a začal se plně věnovat práci v zastupitelstvu. Ve volném čase cestoval, jezdil na kole a věnoval se rodině.

Počátek epidemie nemoci Covid 19 v březnu 2020 Rudolfa zastihl na Zanzibaru, kde trávil dovolenou. Do vlasti se vrátil nouzově vyslaným letadlem od cestovní kanceláře. Následný rok plný nepříjemných opatření a i nákazu koronavirem překonal bez následků na zdraví. V době natáčení (2021) žil spokojeným rodinným životem v Holýšově.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Vladimír Vítek)