Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Švec (* 1929  †︎ 2009)

• narodil se v roce 1929 v Hlinsku

• pracoval jako vedoucí plánování v textilní firmě

• před 2. světovou válkou se stal členem skautské organizace

• v rámci Junáka zastával různé funkce na úrovni oddílu, střediska a okresní rady

• v mládí byl členem sociální demokracie

• zemřel v roce 2009

Bratr Jiří Švec se narodil 23. srpna 1929. Podle svých slov pocházel z velmi chudé rodiny. Do svých devíti let bydlel na samé periferii města Hlinska. Teprve poté, co se jeho rodina přestěhovala blíže centru, dozvěděl se o existenci organizace Junák a stal se členem oddílu hlineckých vlčat, která vedl učitel a básník Stanislav Zedníček. Na Jiřího Švece a jeho vrstevníky měl zásadní vliv. Během pravidelných schůzek a několika dní na táboře v roce 1939 jim dokázal vštípit zásady skautingu, lásky k přírodě a lásky k vlasti. Za války se pak bratr Zedníček sám zapojil do činnosti partyzánské skupiny Jan Kozina.¹

Jako Rychlé šípy

Když byl Junák po vypuknutí 2. světové války zlikvidován nacisty, založila skupina bývalých Zedníčkových vlčat čtenářský klub, kde se chlapci snažili navázat na předchozí skautskou činnost. Podobné kluby vznikaly po celém Československu. Prostřednictvím časopisu Mladý hlasatel je na dálku organizoval spisovatel a skautský vůdce Jaroslav Foglar. I když to bylo za války zakázané, skupina kolem Jiřího Švece jezdila v létě tábořit do přírody. K tomu hochům sloužil stan, který si tajně odnesli ze zapečetěného skautského domova. Na podzim a v zimě pak hráli pro jiné děti loutkové divadlo. „Už tenkrát jsme se to snažili zaměřovat vlastenecky,“ podotýká bratr Švec. Klubovnu měli v dílně otce jednoho z chlapců. Na jméno klubu už si Jiří Švec po tolika letech nepamatuje.

Členové klubu se pokoušeli nějak zapojit do odbojové činnosti, ale dospělí jim buď nevěřili, nebo se o ně báli, proto je k ničemu nepustili. Jejich chvíle přišla až v posledních dnech války v Evropě, kdy začala německá armáda ustupovat z Československa. Tehdy již dospívající kluci pomáhali svádět opuštěné koně a snášet do sokolovny pušky a jiné lehčí zbraně – ještě Němcům před očima.

Poválečné nadšení bylo obrovské

Během krátké doby si hlinečtí skauti opatřili nové skautské kroje, v nichž se již v červnu zúčastnili velké celostátní tryzny ve vypálené obci Ležáky. Jiří Švec si vzpomíná na obrovské nadšení, které po ukončení války propuklo. Hlinecké středisko Junáka se zničehonic rozrostlo na rekordních více než 400 členů (před válkou se jich registrovalo necelých 150). Kvalitních a pracovitých vedoucích na zvládnutí nevídaného přílivu nováčků prý bylo dost. Sám bratr Švec se stal zástupcem vedoucího mladších skautů. Přestala však stačit kapacita dosavadního skautského domova, junáci se proto museli pustit do stavby nových kluboven. Potřebné finanční prostředky se jim podařilo v časové tísni vybrat během jediného dne! Vydatnou podporu poskytlo místní Sdružení přátel Junáka, místní továrníci a bankovní ústavy.

V rámci střediska fungoval kulturní odbor, v němž bylo osm trubačů, kteří byli slyšet hlavně při veřejných průvodech městem. Součástí odboru bylo i skautské hudební těleso, které objíždělo různé zábavy a vydělávalo tak část peněz na zajištění chodu střediska.²

Nadšení střídá vystřízlivění

Poválečná euforie z obnovení skautského střediska v Hlinsku netrvala dlouho. V roce 1948 se v Československu ujala moci komunistická strana, která se záhy zasadila o opětovný zákaz skautingu. Se změnou politických poměrů se nehodlal smířit nejlepší přítel Jiřího Švece a jeho souputník na junácké stezce Stanislav Bárta a rozhodl se emigrovat. V té době sloužil na vojně v Chrudimi, odkud zběhl. Posléze se obrátil s prosbou o pomoc na bratra Švece. Ten ho několik dní ukrýval v jedné z nově vybudovaných kluboven a zajistil mu spojení na lidi, s nimiž se chystal přejít přes hranice. Navázat s nimi kontakt nebylo vůbec snadné. Telefon tehdy vlastnil málokdo, komunikace probíhala zdlouhavě pomocí telefonních přístrojů na poště. Příjemce hovoru musel být nejprve vyrozuměn telegramem, aby se v určitou hodinu dostavil na pobočku pošty v místě, kde se zdržoval. Bratru Švecovi přitom pomáhala jeho budoucí manželka. „Já nevěděl, jestli mě nesledujou, tak na tu poštu jsem posílal ji. A když potom přijel jeden kamarád za ním, tak jsem tam zase poslal na nádraží kolegyni z práce,“ popisuje Jiří Švec kroky, které pro svého kamaráda podnikal. Po úspěšném útěku na Západ vstoupil bratr Bárta do francouzské cizinecké legie. Se svým nejlepším přítelem zůstal v písemném kontaktu. „Každej dopis ze zahraničí byl otevřenej, tam řada věcí byla začmáranánejch, nebo von vode mě dostal začmáranejch, víš, to cenzura pracovala,“ popisuje bratr Švec vzájemnou korespondenci.

Nedlouho po nastolení autoritářského režimu komunistické strany emigroval též Zdeněk Ruprecht, poválečný vůdce skautského oddílu, který si bratra Švece vybral za svého zástupce. Ve skautské činnosti neohroženě pokračoval zástupce vedoucího střediska Václav Rosůlek, povoláním zubař z Trhové Kamenice, jenž byl později za svoje působení v Junáku odsouzen k sedmiletému trestu odnětí svobody. Represe se nevyhnuly ani Milanu Hájkovi. Jiří Švec odešel na konci 40. let minulého století pracovat do uhelných dolů. Na toto pracovní nasazení sice nebyl přidělen za trest, ale nevylučuje, že se za něj předtím někdo „přimluvil“. Poté následovala dvouletá povinná vojenská služba. Když se vrátil do Hlinska, nedávno vzkvétající skautské středisko již bylo víceméně rozprášeno. Komunisté se snažili izolovat aktivní členy a zabavili Junáku veškerý majetek včetně kluboven.³

Naděje trvala dva roky

Na jaře roku 1968 se zdálo, že se českému skautingu blýská po téměř dvacetiletém zákazu na lepší časy. Činnost hlineckého střediska se však naplno rozjela až po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Věděli jsme, že jdeme do něčeho, co nemůže mít nějakou dlouhou trvanlivost,“ říká Jiří Švec. Na otázku, zda se to nějak negativně projevilo na nadšení vedoucích, odpovídá záporně: „Říkali jsme, dokud to trochu pude, tak se s nima budem prát.“ Velké pozdvižení bratr Švec vyvolal tím, když se jednou dostavil do firmy, v níž pracoval, ve skautském kroji. Opravdu aktivních skautských vedoucích však bylo oproti poválečnému období výrazně méně.

Zpočátku neměli hlinečtí junáci pořádné zázemí. Skautky se proto setkávaly v pionýrském domě pod nádražím. Jiný dívčí oddíl pořádal schůze v klubovně rybářů. Někteří členové se scházeli ve stavebním podniku, jehož ředitelem byl vedoucí střediska Bohuslav Růžička. Obnovené středisko se rovněž potýkalo s nedostatkem táborového vybavení. Z toho, co zabavili komunisti po roce 1948, nezbylo vůbec nic. Nové podsady si skauti vyráběli na dvoře před domem bratra Švece. S nimi později vyrazili na dva střediskové tábory – v roce 1969 ke Svratce a na tábořiště u Nových Hradů o rok později. Vybavení bylo po roce 1970 uloženo v jednom domě na náměstí, který bohužel shořel – a vybavení s ním.

Na konci 60. let musel dosavadní skautský domov ustoupit plánovanému rozšíření zimního stadionu. Město souhlasilo s tím, že si skauti dům sami rozeberou a materiál použijí na výstavbu nové základny ve svahu nad sportovním areálem. Na realizaci tohoto projektu se podílel zejména B. Růžička ze stavebního podniku. Než stačili junáci své dílo dokončit, byla skautská organizace v Československu opět zakázána a její majetek zkonfiskován. Ironií osudu předával bratr Švec zabavený stavební materiál svému vlastnímu bratranci, který byl členem okresního výboru Svazu mládeže. Budova poté byla dostavěna pro potřeby tohoto svazu.

Další dlouhé čekání

V době, kdy byl Junák potřetí zakázán, musel Jiří Švec překonat několik těžkých ran osudu. V krátké době mu zemřeli oba rodiče, onemocněla manželka a mladší syn. Navíc mu hrozilo, že bude pro svoji skautskou angažovanost vyhozen ze zaměstnání, k čemuž nakonec naštěstí nedošlo. Pracoval tehdy v kožešnickém podniku Kara jako vedoucí plánování. Jeden z jeho synů se v té době hlásil na střední průmyslovou školu, druhý se chystal na vojnu. Oba málem doplatili na špatné posudky. Následující úryvek z rozhovoru s Jiřím Švecem však dokládá, že ne všichni lidé sloužící komunistickému režimu usilovali o totální ponížení svých spoluobčanů. „Tehdejší kádrovák karáckej mně přines ten posudek a řiká: ‚Podivej se na to, tohle tam snad nemůžeme poslat.‘ Tak jsme spolu s kádrovákem ten posudek přepisovali, aby byl aspoň trošku přijatelnej.“ Mladší ze synů manželů Švecových se nakonec dostal na vytouženou střední, a později dokonce i na vysokou školu.

Uvažovali vedoucí skautských oddílů v Hlinsku o tom, že by v činnosti pokračovali tajně nebo pod hlavičkou nějaké jiné organizace? Podle Jiřího Švece by to bylo velmi obtížné, jelikož je Hlinsko malé město, kde se všichni moc dobře znali. Na druhou stranu připouští, že v ještě menší Skutči se to skautům podařilo. Hlinečtí se podle něj nesnažili tak usilovně vzdorovat nepříznivému osudu, ale vzápětí dodává, že je dnes těžké někomu něco vyčítat. V Hlinsku po roce 1970 tajně fungovala jen jedna družina kluků. Záznamy v jejich družinové kronice sahají skoro až do poloviny 70. let minulého století.

Do třetice všeho dobrého

Poslední obnovení Junáka přišlo krátce po zhroucení režimu komunistické strany koncem roku 1989. Skautské středisko obnovovali v podstatě stejní lidé jako v letech 1945 a 1968. Třetí obnova byla podle Jiřího Švece nejtěžší. „V osmdesátým devátým už nám bylo šedesát, sedmdesát a víc. A bylo nás pár, protože už taky řada právě těch dobrejch, kvalitních... řada jich vodešla.“

První schůzi svolal bratr Švec z pozice místopředsedy okresní rady Junáka, kterou fakticky nikdo nezrušil. Přiznává, že zpočátku měl vážné pochybnosti. „Když jsem viděl, kolik se nás tam sešlo, tak jsem dal tu otázku, jestli vůbec si to můžeme dovolit v tý situaci, v jaký jsme, v tom věkovým složení a v těch počtech, jestli vůbec si můžeme dovolit ty děti do něčeho lákat.“ Dále si pokládal otázku, jestli ten skauting budou dělat dobře. Říká, že první tábory, které se odehrávaly v režii mladší generace vedoucích odchované Pionýrem, se mu nelíbily. Nezdály se mu příliš skautské. „Taky klubovny nevypadaly vůbec skautsky, já jsem se tam styděl někoho přivíst,“ dodává bratr Švec, který na prvních porevolučních táborech získal přezdívku Multi, protože tam jezdil s vozidlem lidově zvaným multikára. Sice se mu úroveň hlineckého skautingu v 90. letech nezamlouvala, ale říkal si, že je pořád lepší, když se dělá aspoň něco. Na rozdíl od jiné poválečné skautky Evy Polanské kvůli odlišným představám o skautingu středisko neopustil.⁴ Situace se pak podle něj postupně zlepšovala.

Na střediskových radách v 90. letech vládla podle bratra Multiho dusná atmosféra. Ta podle něj pramenila z toho, že mladší generace vedoucích měla o skautingu odlišné představy než on a jeho vrstevníci. K názorovému střetu došlo například ve chvíli, kdy se rozhodovalo o tom, zda má smysl pořídit si střediskový počítač.

„Kdyby mně nedal nic, tak bych to nedělal dodneška,“ odpovídá Jiří Švec na otázku, co mu skauting dal. Vzápětí pokračuje, že díky skautingu našel řadu dobrých kamarádů. Důležité pro něj bylo i vědomí, že dělá něco pro někoho. Bez skautingu by mu jeho život připadal prázdný. Za svoji nezištnou a vytrvalou práci pro skautské hnutí obdržel bratr Švec několik skautských vyznamenání. V roce 1996 převzal Medaili díků, o dva roky později vyznamenání Syrinx a v roce 2003 oblastní vyznamenání Pardubického kraje Stříbrné řeky.

V pátek 5. června 2009 odešel Jiří Švec na věčný odpočinek. Se svou manželkou Růženou měl dva syny a šest vnuků.

1. K odbojové činnosti S. Zedníčka viz zmínka v almanachu VOLEJNÍK, Otakar a kol. 85 let skautingu v Hlinsku. Hlinsko 2003, s. 11. Dostupné z: http://skauthlinsko.ic.cz/archiv/almanach_85.pdf

2. Například 5. června 1948 vystoupila dvacetičlenná jazzová skupina hlineckých junáků na kabaretu v Trhové Kamenici – Hospodka, Bohumil. Skauting v Trhové Kamenici. Trhovokamenický občasník, 2012, 41(6), s. 14. Dostupné z: http://www.trhovakamenice.cz/download/obcasnik/2012-06-tko-cerven.pdf.

3. K perzekuci činovníků hlineckého skautského střediska 85 let skautingu v Hlinsku, s. 14.

4. HOMOLKA, Vojtěch. Eva Polanská: „Skauting mě opravdu zformoval“. In: Skautskestoleti.cz [online] 5.6.2012 [cit. 28.6.2012]. Dostupné z: http://www.skautskestoleti.cz/pribeh-pametnika/?id=156&story=0.