Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

O. Praem Jan Hroznata Svatek (* 1916  †︎ 2008)

• 1916 narozen v Sedlci, okres Prčice

• 1927 vstupuje do premonstrátského iuvenátu na Strahově, studuje arcibiskupské gymnázium v Praze-Bubenči

• 1935–1940 studium teologie na pražské bohoslovecké fakultě

• červen 1940 vysvěcen na kněze

• 1940–1950 jako řádový kněz v českých diecézích

• 1950 odnětí státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti

• 1951–53 vojenská služba u Pomocných technických praporů

• 1953 zatčen a odsouzen k 12 letům odnětí svobody za maření státního dozoru nad církvemi

• 1958 propuštěn, do r. 1968 vykonává pouze dělnická povolání

• 1968 znovuzískání státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti

• za normalizace farářem ve Staňkovicích u Žatce

• po revoluci emeritním farářem při kostele sv. Norberta v Praze-Střešovicích

• 2008 umírá v Praze

Jan Svatek se narodil v roce 1916 ve vesnici Sedlec u Tábora, dnes Sedlec-Prčice. Pochází ze čtyř dětí, on sám a jeho starší bratr se později stali kněžími. Jeho otec zemřel brzy, matka se starala o děti sama. Oba bratři odešli již v raném věku, za pomoci sedleckého faráře, do pražských řádových iuvenátů, tj. chlapcekých internátů zřízených řádovými konventy. Starší bratr Václav na pražskou Loretu, do kláštera kapucínů, mladší Jan na Strahov, do bývalé Královské kanonie premonstrátů.

Odboj hloupých mladých lidí

Tragický osud měl nejmladší bratr Karel, který byl zastřelen 8. 5. 1945 popravčí četou SS z Benešova, po špatně zorganizovaném a nepromyšleném pokusu jednotku SS odzbrojit: „To byl takový odboj hloupých mladých lidí. Začali odboj proti esesákům, kteří na Benešovsku měli velký tábor a už odjížděli. A někteří takoví mladí naivkové si chtěli udělat slávu, začali je odzbrojovat a při tom jednoho důstojníka zastřelili. Z okolních kopců se sjeli ostatní esesáci a nařídili vypálit obec. Byl tam ale výborný kaplan a řekl jim: ,Podívejte se, ti, co to udělali, jsou v lesích. Tady zůstali starší lidé nebo ti, co nechtěli ty staré opustit, to nejsou viníci. Já jsem v odboji angažován nebyl, ale jestli chcete, tak nabízím faru a svůj život.‘ Tím je odzbrojil. Nezastřelili ho. (…) Můj bratr tam měl maminku, tedy naší maminku a sestru, která měla dvě děti. No přece neuteče a nenechá tam ty ženské samotné. Byl tam tedy dopaden a musel si spolu s deseti jinými lidmi vykopat hrob. Všichni byli na místě zastřeleni. Tak končil u nás v rodině ten převrat.“ (Kněz, který se chtěl vydat jednotkám SS, byl o několik let dříve shodou okolností jedním z vychovatelů Jana Svatka na pražském Strahově.)

„Chtěl jsem být knězem a neměl jsem jiný ideál.“

Postavy různých kněží a duchovních osobností mají ve vzpomínkách otce Hroznaty vedle rodičů mimořádné místo a provázejí jeho cestu ke kněžství od útlého dětství. Na sedleckého faráře si pamatuje jako výrazného a ušlechtilého kněze, který „si uměl získat srdce dětí“. Tento kněz jednou navštívil jedenáctiletého Jana Svatka a řekl: „Sbal si peřinu, jedeš študovat.“ „Tak jsem se ocitl v poprvé v Praze na Strahově, kde mě pan farář předal jednomu (premonstrátskému) knězi.“ O svém povolání otec Hroznata podle svých slov nikdy nepochyboval a říká: „Vůbec jsem nepochyboval, já jsem chtěl být knězem! Já neměl jiný ideál. Když jsem viděl ty kaplany – nikdo z těch mužů v Sedlci se jim nemohl vyrovnat. Lidé ušlechtilí, charakterní, ve škole to uměli (proti učitelům), nebili nás rákoskou, ale vychovávali.“

Byli jsme blázni do sportu

Na dobu svého pobytu na Strahově, odkud se docházelo do školy, do bubenečského arcibiskupského gymnázia, vzpomíná otec Hroznata jako na nádherný čas: „Denně jsem si dělal procházku do školy, na Hradčanech byl zdravý vzduch, tam neexistovalo ani jedno auto. Byly tam jenom kočáry, nádherná vesnička, stará Praha. Vedle kláštera byla zahrada, kde jsme jako kluci měli hřiště, které nechal zřídit pan opat Zavoral, rovněž výtečný člověk.“

Bubenečské gymnázium mělo poslání vychovávat z mladých chlapců budoucí kandidáty kněžství, někdy se proto nazývalo i „malý seminář“. O výchovu se starali kněží Tovaryšstva Ježíšova. Zvláštní důraz se na bubenečském gymnáziu kladl překvapivě na sportovní výchovu, což se později u mnohých absolventů ukázalo jako nepostradatelná výzbroj v těžkých dobách totality, kdy mnozí z nich trpěli v bolševických vyšetřovnách a kriminálech: „Všechno tam bylo až bláznivé do sportu. A my jsme byli takoví blázni taky, gymnázium mělo své fotbalové hřiště, pak hřiště na volejbal, na házenou, na tenis… Bylo tam dvě stě mladých lidí. A jezuiti byli výteční lidi.“ Po maturitě byl Jan Svatek přijat do premonstrátského řádu, kde se celý čas studia podroboval řádové formaci a přijal řeholní jméno Hroznata. V roce 1940 byl ve svých čtyřiadvaceti letech vysvěcen na kněze, přesně v den, kdy Němci slavili dobytí Paříže. 

Seznamoval jsem se na návsi, v hospodě

Po vysvěcení začaly jednotlivé „kněžské štace“. Premostrátský řád vlastnil před válkou mnoho far po celé republice a ty byly obsazovány výlučně řádovými kněžími, kteří se tak zapojovali do pastorace vedle diecézních kněží. První štací byla škola Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem, kam docházeli dívky z pražských rodin. Působit ve školství a výchově mládeže chtěl otec Hroznata celý život, dodává ovšem, že školou by výchova a vzdělávání neměly skončit, a zaměřoval se proto později i na vzdělávání dospělých lidí. Výchovu všeho druhu, na kterou si později vytvořili svůj monopol komunisté, vedl otec Hroznata v duchu víry a náboženského výkladu dějin, daleko od materialistického chápání světa. Ve svých pozdějších působištích se věnoval vedle svých běžných kněžských povinností také mládeži a tato výchova se neomezovala pouze na školní lavice a učitelské výklady. Díky sportovní výchově pomáhal organizovat i volný čas: „Co jsem si odnesl z Bubenče, mohl jsem tady uplatňovat. Vedli jsme čilý kulturní život, divadlo, byla tam hudební parta.“

Po krátkém působení jako kaplan v Bohušovicích u Terezína byl otec Hroznata přeložen na Kladensko, kde byl tehdy farářem pater Ludolf Čermín: „Ten udělal za deset let obrovský kus práce. On to všechno získal, měl tam za čtyři roky na šest set dospělých křtů. Až to trochu přeháněl, všechno to prostě pokřtil. On to uměl, uměl promluvit, to byl Někdo… Byl i výtečný novinář, 1. června 1942 zemřel. Odtamtud mě potom vyhnali, protože přišlo nařízení, že řeholní kněží nesmí působit na farách. Byl jsem jmenován jako výpomocný kněz v Nebušicích, kde byl pan farář Čermín pohřben a kde já sám mám už šedesát let připravený hrob.“

Po Nebušicích následovala Jihlava, krátce Žatecko a poté severní Čechy, kde musel otec Hroznata zprvu kázat dokonce německy. Brzy následoval ovšem konec a s ním i německý odsun, po kterém se kraj začal zaplňovat novými lidmi: „Tak jsme se věnoval nově přišlým lidem, když se sem potom stěhovali, i vojákům, kteří už tady byli, s těma jsem se kamarádil. Seznamoval jsem se na návsi, v hospodě…“

Zanedlouho se otec Hroznata vrátil zpátky do Bohušovic, tentokrát jako farář, a strávil zde šest let. „Lidé byli za války dost přístupní, cítili ten německý tlak a nás kněze měli rádi, tehdy ještě žádní ,vlastenečtí‘ kněží nebyli…“ (Pojmem ,vlastenecký kněz‘ byli později v 50. letech označování kněží organizovaní v tzv. Mírovém hnutí katolického duchovenstva, kolaborantské organizaci, která projevovala loajalitu k režimu a k tzv. lidovědemokratické republice.)

Volynští Češi byli vynikající lidi

Svou pastoraci P. Svatek zaměřoval postupně více na mužskou mládež. Zde v Bohušovicích už se objevily první náznaky problémů, které by mohly přijít ze strany komunistických úřadů. Zajímavě vzpomíná otec Hroznata na Chmel u Žatce, kde působil po válce nejdříve: „Všelijaká sebranka kolem Prahy se stěhovala na to Žatecko, takže tam byly kategorie: Němci, kteří odcházeli, lidé z periferie Prahy (to byli většinou notorický alkoholici z okolí Prahy, co tam prochlastali svoje statky) a volynští Češi – to byli výteční lidi, zaostalí o padesát let sice, ale nenáviděli komunisty, protože to zažili. Hezky si počínali a hodně zkusili. Když přemýšlím o tom, co jsem zkusil já, a co tihle volynští Češi, jak jim tam stříleli lidi... Byli pravoslavní, ale my jsme jim tam půjčili jeden kostel. Mě mrzelo, že ten jejich obřad neumím, já je bral jako katolíky. Jedni se jmenovali Andělové, taková velká rodina. Jeden z nich, když u někoho viděl rudou hvězdu, tak mu to z kabátu utrh…“

Pastýřských listů jsem měl pět v botě

V červnu roku 1949 eskalovalo napětí mezi státem a církví, následoval ostrý pastýřský list biskupů, který odsuzoval režim. Přečtení tohoto listu bylo pro kněze již krajně nebezpečné a v mnoha případech osudné. Pro mnoho kněží znamenalo přednesení listu výslechy a nezřídka i kriminál. „Já jsem jich (pastýřských listů) pět měl v botě, samozřejmě jsem to šířil, byli jsme listem nadšení.“

V Bohušovicích prožil také převrat a první státem organizovanou šikanu: „Když mně sebrali státní souhlas, ukazovali mi lidi peněženky s tím, že mě uživí. ,Podívejte se, já se uživím sám, ale můžeme opravit třeba kostel,‘ řekl jsem. A opravili jsme. Šel jsem do fabriky a řekl: ,Já mám všechno, jen nemám lešení.‘ Anebo: ,Mám tohle, ale potřebuju ještě to a to.‘ Tehdy lidi byli ještě dost proti komunistům a ti to ještě nebyli schopní řídit. Nejhorší byl potom jedenapadesátý rok, to už zkomunizovali úplně všechno.“

PTP byla první opravdová škola života

Po odebrání státního souhlasu skončila pro patera Hroznatu na dlouhá léta oficiální kněžská činnost. Vykonával dělnická povolání a byl povolán k Pomocnému technickému praporu: „Tam jsem se dostal mezi takový šikovný chlapy, kteří už měli za sebou vojnu z první republiky. Byli starší než já, to byla škola života. Dovedli se pěkně orientovat a měli jasno, jaká je ta mizerie. Jednali chlapsky, jeden byl řezník, druhý byl hostinský. Už to byly zbytky PTP, byli schopní i nedělat. Každej jsme vyfasovali svačinu a flákali jsme se v lese.“

PTP byla pro otce Hroznatu podle jeho vlastních slov, první zkušenost s nejtvrdší realitou. Tu potom mohl zúročit i v práci ve fabrice a v kriminále: „Kdybych šel přímo z duchovní správy, byl bych moc naivní, takhle jsem byl dost poučen. Když mě k PTP vezli, jeli jsme dlouho na východ a já si myslel, že mě vezou do Sovětskýho svazu.“

U PTP brali rozumnější lidé práci (pro komunisty) jako cosi morálně závadného: „První pétépáci byli naivní a dřeli. Byli to tehdy hodně bohoslovci a mladí kněží a mysleli si, že když budou hodně pracovat, že je brzo pustí. Jenže oni když dobře pracovali, tak si je tam nechávali. (...) Byl tam jeden chlapík, kterého odvezli k PTP místo jeho syna. Byl zkušenej, tak se flákal na to, že je starej, že nemůže. Tak jsem o od něj hodně odkoukal. Říkal jsem si, že by kněží potřebovali takovou školu na to, co pro ně chystají. Jinak jsme toho moc neudělali, tam byl takovej dobrej mistr, kterej nám psal hodiny, ale my jsme je nedělali. Byli jsme tam z donucení, ne dobrovolně. Když to šlo, tak se nedělalo…“

Pro některé byla samozřejmostí i drobná sabotáž, což líčí otec Hroznata s upřímným smíchem: „Byla to taková sebranka, ale v dobrém slova smyslu, lidé sebraní odevšad. Lidi, který spíš koukali, jak to likvidovat, sem tam něco poškodit nebo tak. Já jsem na to nebyl šikovný, ale byl tam chlap, který když viděl auto, tak se snažil alespoň propíchat gumy. A to byl takový divný člověk, který byl zatčen za to, že rozvracel. Že vlez třeba na půdu v domě, kde byl Národní výbor. A z té půdy řval: ,Blbci, blbci!!!‘ Na vycházce chodil zásadně v uniformě a s rukama v kapsách. (...) Když nám byla zima, spálili jsme všechno, co bylo ze dřeva. Byla to taková škola (života) u těchhle chlapů, jak si počínat dál.“

Hrdina nejsem

„Předsíň kriminálu“, jak PTP nazývá otec Hroznata, za půl roku skončila a on se uchytil jako dělník v truhlárně v Teplicích, odkud byl později vylákán do Prahy a zatčen: „Nečekal jsem, že je konec. Když už mě začali pomalu likvidovat, čekal jsem, že to bude pokračovat.“

Statní souhlas otci Hroznatovi nevrátili ani po návratu a jeho jedinou vyhlídkou bylo dělnické povolání: „V Teplicích to nebylo snadné. Pracoval jsem tady v truhlárně. Kněz z Teplic byl u Pacem in terris (u MHKD, oprava autora) a pak jeden ještě, to byl (taky) známej ,mírák‘ (tzv. mírový kněz, pozn. autora). Takže ti dva se spolu kamarádili, já se s nima nebavil. Měl jsem je za slabochy a mohl jsem se mluvením s nimi leda tak do něčeho namočit. Tam v Teplicích mně doručili zprávu, ve které stálo: ,Stalo se neštěstí, přijeď domů.‘ Podepsána sestra Marie. Na nádraží mě čekali a vzali na StB. A teď se ptali na všechno, jako se teď ptáte vy. Ale vy v dobrém, oni ve zlém. Ptali se na odbojářskou činnost a ostatní (to byl nesmysl, já jsem tam jen byl dělníkem, já s těma chlapama nic nedělal – ono to totiž ani nešlo).“

Po prvním čtyřiadvacetihodinovém výslechu byl pater Hroznata propuštěn a zatčen znovu za půl roku. Následovaly další celodenní výslechy, potom čtyřměsíční samotka: „To se mi líbilo, dělal jsem meditace, modlil jsem se. Víte u nich to znamenalo izolaci, ale mě to nevadilo, měl jsem toho dost v hlavě. Sem tam na mě nasadili udavače, se kterýma jsem probíral dějepis a takový neutrální věci. (...) Já jsem na každý štaci něco získal, víte? Hrdina nejsem. Při výsleších sem tam něco dostanete, ale to je maličkost. Já si toho chlapa (vyšetřovatele) spíše pozvolna naklonil…“

Bratr otce Hroznaty Václav, který byl již tehdy v Praze znám jako kapucínský kněz řeholního jména Eliáš, byl již předtím odsouzen na osmnáct let kriminálu. Hroznata sám byl přesvědčen, že každý normální kněz, který své kněžství nezapíra a je aktivní, do kriminálu jistě míří. Podle jeho vyprávění tedy „další likvidace“ nebyla překvapením. Po několika otázkách na tvrdost výslechů a nátlakové metody během vyšetřování, vypráví: „Víte, až budete mluvit s muklama, ti o tomhle neradi mluví, protože to je trošičku trpký, víte? Můj bratr, který byl zavřený přede mnou, byl příšerně bit. Když už jsme byli na svobodě, sdíleli jsme domácnost. On vždycky v noci řval bolestí ze spánku, zdálo se mu o výsleších. Oni (bolševici) měli skutečně blbý způsoby někdy. (...) Já už to měl mírnější, dali mi taky celkem dost, ale to se dalo čekat. Chtěli informace, ale já říkal jen: ,Prosim vás, takhle pracovali esesáci, to po mě nechtějte. To je mi milejší smrt.‘ A toho jsem se nebál, já jsem věřící člověk, mě to láká, vidět Pána Ježíše. Obavu ze smrti jsem neměl, já veřím v nový život.“

Pater Hroznata si od soudu odnesl dvanáct let, ze kterých si nakonec odseděl pět, propuštěn byl na amnestii v roce 1960. „To byli šaškové. Soudce, prokurátor, obhájce – ten byl dokonce proti mně, vůbec mě nehájil. Když jsem měl potom rehabilitaci, tak byli zase při mně. Nejdřív šaškovali proti mně, potom šaškovali pro mě. Při odsouzení se mě ptali: ,Přijímáte trest?‘ ,Přijímám.‘ (...) Nebo spíše: ,Podrobuji okolnostem.‘“

Kontakt otec Hroznata s kolaboranty z řad kněží neměl žádný: „Já jsem se s nimi nestýkal, pohrdal jsem jimi. Když je to takovej zbabělec, že kolaboruje, tak pak navíc vybreptá všechno, co mu řeknu. Oni  se mnou ostatně mluvit taky nechtěli. Pan děkan na Smíchově mě viděl u svatého přijímání, když jsem se vrátil. A ani se u mě nezastavil. Aby si to nepolepil u pana tajemníka. A přitom to byl krajan. Zbabělec.“

Kalich byla ulomená lžíce a patena krabička od sirek

Pět let kriminálu strávil v Kartouzích, kde pracoval hlavně na výrobě korálků: „My jsme byli zaměstnanci civilní firmy, takže jsme měli normální pracovní dobu. Jinak tam byly podmínky dost tvrdé. Ale v neděli jsme nedělali, drželi jsme neděli, v tom jsme byli důslední, půst jsme také drželi.“

V Kartouzích nebyl otec Hroznata na kněžském oddělení, takže se setkával s lidmi všeho druhu: „Byl tam jeden holomek, co mě praštil do oka. Byl to mukl, cvok. Měl jsem brejle a on mě praštil pěstí do oka. Předtím jsem ho žádal, aby umyl podlahu, protože kdyby nebyla umytá, tak by jsme byli potrestaní všichni. ,Tak to umej!‘ říkal jsem mu. A on to jenom namočil. ,Tak mi to půjč, já to umeju sám.‘ Tak mě praštil. Byl to Slovák, takovej trouba, neuměl to řešit jinak. Ale já jsem mu nasekal, uměl jsem boxovat, tak jsem mu nějakou vrazil... Když takového člověka nesrovnáte, mohl by se mstít. Ale on se takhle bojí. Když dostane, tak se bojí.“

Ačkoliv byly Kartouzy poměrně tvrdý kriminál, znamenaly pro otce Hroznatu, stejně jako pro většinu odsouzených v té době, jisté ,vysvobození‘ – níže už se jít nedalo a zde člověk potkával alespoň známé tváře. V Kartouzích se Hroznata setkal se stovkami kněží, kteří ho na cestě do kriminálu předešli. Jedna z činností, které se kněží snažili vykonávat navzdory velkému nebezpečí odhalení, bylo slavení mše svaté: „Kalich byla ulomená lžíce a patena krabička od sirek. To jsem celebroval jen v neděli, všechno jsem uměl zpaměti.“

Sloužení latinská mše zpaměti bylo velmi obtížné a na to se otec Hroznata prozíravě připravil již po prvním výslechu, kdy byla cesta do kriminálu téměř jistá: „Po prvním zatčení následuje přesně za půl roku druhé – to jsem věděl, takže jsem si vybral dovolenou, projel se po jižních Čechách. Na začátku září jsem čekal další likvidaci. Když začali, tak nepřestanou, tak jsem se to doučil. Na cele jsem měl knížku obráceně a tak jsem jakoby klimbal… a tím způsobem jsem sloužil.“

Jen ve výjimečných případech bylo možné dostat balík, leckdy bylo takové privilegium úplatkem muklům, kteří byli kandidáti udavačství: „,Chcete balík, ptali se mě?‘ ,Nechci! Dejte to těm nemocnejm, mně to stačí.‘ Stejně bych to musel rozdat. Člověk si smlsne na něčem z balíku a nebude mu potom chutnat, co nám dají k jídlu. Nechci. Chtěli (za balík) pracovní závazek, ale – ,dokud nejsem svobodný, závazky nedělám‘.“

Podmínky v Kartouzích byly stejné jako obecně jinde v kriminálech. A nejhorším nepřítelem muklů byl hlad. To dokládá až tragikomická vzpomínka otce Hroznaty na společné sprchování: „My (kněží) jsme žili dost skromně už předtím. V kriminále už ale neměl břicho vůbec nikdo. To jste viděl, když jsme se koupali. Jednomu visela kůže dolu až po kolena. ,Co to je?‘ (zeptal se někdo) ,No, to jsem měl břicho a mám to teď až na kolena,‘ zněla odpověď.“

Ve Valdicích-Kartouzích byl na rozdíl od jiných věznic styk laiků s kněžími možný a díky tomu mnozí odcházeli mnozí s nebývalými vědomostmi: „Mít s takovým nějakým odborníkem vycházku – to si musel člověk zamluvit. Horší to měli na samotkách. Jinde v kriminálech se muklové s kněžími moc nesetkávali.“

Následující historka líčí jakéhosi mukla, kterého touha po informacích zvenku zavedla do nebezpečně kuriozní situace: „Jeden mukl takhle na Mírově viděl, jak je tam návštěva. Přiblížil se a povídá: ,Slečno, kdy to praskne?‘ A ona to byla prokurátorka... Honem běžel a půjčil si jinej kabát.“

Lidi jsem objížděl jako ještěrkář

Po propuštění se otec Hroznata musel znovu poohlížet po práci a dostal místo ve smíchovské fabrice na výrobu naftových motorů. Státní souhlas získal až ke konci šedesátých let. To mu umožnilo znovu se vrátit ke kněžské činnosti a mohl nastoupit nejdelší štaci ve svém životě, do Staňkovic u Žatce. Do té doby sloužil mši v naprosté tajnosti a v sobě samému uloženém a přísném mlčení.

„Vstával jsem ve tři čtvrtě na čtyři. Od šesti jsem musel bejt ve fabrice. Měl jsem přísný režim, dělal jsem pomocného dělníka. Pracoval jsem jako ještěrkář, to bylo výtečný, protože jsem jezdil s ještěrkou a setkával se po fabrice s lidma. Po práci jsem některé vyučoval.“

Na Žatecku už sloužil jako mladý kněz po válce, takže zde měl kontakty a mohl na svou činnost navázat. I tady si vybudoval pozici mezi mládeží, které se chtěl věnovat. Mimo jiné za ním docházeli vojáci ze Slaného: „Jakmile jsem viděl vojáka v kostele, tak jsem pro něj poslal. ,A odkud jste, kamaráde a kde sloužíte?‘ Navazoval jsem kontakt a potom je vyučoval. Oni ty vycházky si museli těžce shánět, ale šlo to. Měl jsem tam Slováka, chodil v civilu a ten mi vojáky organizoval. Oni mysleli, že je obyčejnej laik a on to byl důstojník.“

Se státní mocí a jejími úředníčky vycházel otec Hroznata střídavě dobře a zle: „Já jsem konstruktivní člověk, já hledám u každého, co má dobrého. Když je jednou starosta, tak jsem od něj chtěl, aby svou úlohu plnil. Jenže pak to byl třeba ožrala, potom zase těžkej bolševik, pořád něco jiného…“

Faráři si všechno udělaj sami

Místo církevního tajemníka bylo údajně žádaným místem, protože „ti faráři si všechno udělaj sami“. Pokud se u církevního tajemníka nejednalo o horlivce, byla pro kněze možná aktivní existence, leč za velmi skromných podmínek: „On mi dával sto tisíc pro celej okres, to stačilo tak pro jeden objekt. Ale svíčky jsme z toho zaplatili. Krajský tajemník byl dosti horlivý komunista, ale nechtěl zavírat. Já byl jediný z vikářů, co nebyl v Pacem in terris, to byl civilní spolek, ne církevní. Měl jsem tam dva mizerné kněze a ti byli výstrahou. Měl jsem dobrou pozici jako politický vězeň, ale i jako člověk. Když máte lidi rád a nevytahujete se nad ně, tak k vám přilnou. S lidmi z Pacem in terris jsem nemluvil, říkali jsme jim pitomci (PiT).“

Otec Hroznata přišel do Prahy po třiceti letech, do důchodu šel v dvaaosmdesáti a dosloužil jako emeritní kněz ve střešovické farnosti u kostela sv. Norberta v Praze 6. Zemřel v lednu 2008, do poslední chvíle se věnoval pastoraci pacientů v boromejském domově, kde pobýval.