Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Švarc (* 1931  †︎ 2020)

• narozen 21. ledna roku 1931 ve vsi Zákřov u Olomouce

• stal se přímým svědkem Zákřovského masakru ve dnech 18.–20. dubna roku 1945

• otec a starší bratr mezi devatenácti brutálně zavražděnými muži

• roku 1952 nastoupil vojenskou službu

• roku 1955 se usadil v severních Čechách, pracoval na Dole Kohinoor v Mostě

• oženil se, má dva syny

Zákřov (18. 4.), Ploština (19. 4.), Prlov (23. 4.), Vařákovy paseky (1. 5.), Přestavlky (1. 5.), Javoříčko (5. 5.). Stejná oblast (východní a střední Morava), stejný čas (konec dubna – začátek května 1945), stejné motivy nebo zástupné důvody (pomsta za pomoc partyzánům), stejné následky (zabití muži, vypálené domy). Nekonečná tragédie těsně před koncem války. 11. dubna byl osvobozen Hodonín, přesto jen několik desítek kilometrů severovýchodně byl hon na vesničany, kteří údajně pomáhali partyzánům, v plném proudu. Po přechodu partyzánů ze Slovenska na Moravu a s vidinou německé porážky se sabotážní akce stupňovaly. Partyzáni se přesouvali z vesnice do vesnice, posílené německé vojsko v regionu zůstalo a mstilo se na vesničanech, kteří se nikam přesunout nemohli.

Otakar Švarc žil do svých čtrnácti let v Zákřově, malé vesnici na Olomoucku. Fakt, že kolem něj probíhá válka, nevnímal nijak rušivě. „Skoro nic se nedělo.“ Třem dětem Švarcovým sice zemřela maminka, ale těžkou situaci rodina zvládla. Byla rozvětvená, příbuzní žili v okolních vesnicích, pomáhali si a také Zákřovští měli mezi sebou hezké vztahy, dobře se znali, byli téměř jako jedna rodina. „Všechny jsem znal – Závodníkovy, Skopalovy, Oherovy... Moh bych to vykládat seshora dolů.“ Švarcovi žili na středně velkém statku, měli osm kusů dobytka, děda, povoláním kolář, žil s nimi. V malé dílně vyráběl a opravoval kola a sudy pro místní. Ve výměnku bydlel strýc a po matčině smrti jim vzdálená sestřenice otce Anna Švarcová (později provdaná Tichavská) dělala hospodyni. Do vesnice sice docházel postarší Němec, ale pouze proto, aby si koupil jídlo. „Byl to takový dobrák.“ Tato idyla trvala do 18. dubna 1945. Proč si Němci vybrali právě Zákřov? Některé výpovědi očitých svědků hovoří o tom, že vesnice podporovala partyzány, jiní, jako náš pamětník, se domnívají, že důvodem pomsty byla skutečnost, že Oldřich Ohera, jehož statek sousedil se statkem Švarcových, u sebe přechovával židovskou rodinu. Pamětník o partyzánech nebo o spojení s nimi vůbec nemluví a o skutečnosti, že Oherovi v době od 6. března do 18. dubna 1945 schovávali na svém statku židovskou rodinu Wolfových, v té době nevěděl.  

18. dubna 1945

Historické prameny uvádějí, že Němci obvykle sami vytvářeli falešné důkazy o existenci partyzánů, měli své konfidenty, kteří pro ně sestavovali seznamy lidí, jež je třeba zlikvidovat, fabrikovali důvody, pro které vypálili celé vesnice. Přerovský gestapák Ernst Geppert, po válce popravený (spolu s konfidentem Bedřichem Hodulíkem z Tršic, po válce odsouzeným na doživotí a po amnestii v roce 1961 propuštěným), údajně sestavil seznam zákřovských občanů obviněných z kontaktů s partyzány a určil hospodářství, které mělo být vypáleno. Seznam se však v osudný večer nějakým způsobem ztratil. Pamětník měl staršího bratra Vladimíra (narozen 23. 1. 1929) a mladší sestru Drahomíru. Vladimír se v nedalekých Výklekách učil sedlačit a v onen večer přijel na kole domů. Bylo mezi devátou a desátou hodinou večer, Otakar Švarc a Drahomíra už spali. „Vzbudil jsem se, obloha červená, ozářená, táta mě držel, a najednou taková střelba, všechny tabulky vylítly z voken, stříleli nám do baráku, kousek od vokna, kulky lítaly do skříně, to jsem slyšel, jak to tam praská všechno. Se to nedá ani vykládat, co se to stalo… Pak to přestalo, ten oheň se zvětšoval, celej barák jsme měli v plameni, všechno hořelo.“ Pamětník je přesvědčen, že jejich statek byl vypálen omylem, že měli vypálit druhý dům od konce (dům Oherových), ale oni vypálili dům číslo 2, což byl právě ten jejich. Kdo byli ti „oni“? Otakar Švarc uvádí, že v onu strašnou noc neviděl Němce, neslyšel nikoho mluvit německy, naopak, že slyšel ruštinu. Viděl, že vojáci, pamětník o nich mluví jako o vlasovcích, neměli německé uniformy a na hlavách měli kozácké papachy. Skutečně. Ti, kteří vraždili a zapalovali, byli kozáci z 547. praporu s krycím názvem Feuermittel, známí svou krutostí. Jejich cílem bylo rabovat, týrat místní obyvatele a likvidovat partyzánské „bandy“. Kozáci se přidali k Němcům pod příslibem speciálních privilegií a z nenávisti k Sovětskému Rusku. Na východní Moravu přišli ze Slovenska, v polovině dubna se štáb praporu nacházel v Dolním Újezdě. Kozáci (začlenění do Vlasovovy Rudé osvoboditelské armády ROA) si ze Zákřova odvedli třiadvacet mužů různého věku. Nejmladšímu bylo šestnáct let. O ženy a staré muže (nad šedesát let) zájem neměli. Odvedli pamětníkova tatínka Františka Švarce (narozen 6. 5. 1902) a bratra Vladimíra. Sebrali i Ottu Wolfa (narozen 5. 6. 1927) jako jediného z židovské rodiny, kterou Oherovi ukrývali. V okamžiku zatčení ovšem o jeho židovském původu nevěděli, jinak by zatkli celou rodinu Wolfových (otce Bertholda, matku Růženu a sestru Felicitas nechali odejít). Od žen ani nevyžadovali předložení průkazů a pan Wolf se jim zdál ve svých jedenašedesáti letech starý. Z toho lze usuzovat, že kozáci neměli tušení, že Oherovi ukrývají Židy, čili důvodem masakru v Zákřově stěží mohla být skutečnost, že se ve vesnici ukrývala židovská rodina, ačkoli se pamětník v tom smyslu vyjadřuje. Historické poznání uvádí jako důvod masakru pomstu za partyzánské akce. Hospodyně Anna Švarcová se měla v ty dny vdávat. Všechno už měla nachystané: jídlo, pití, všechno bylo připravené na stolech. Kozáci zasedli, vše během noci snědli a vypili. „Pak k ránu najednou všechno sbalili, vyšli pryč a teď přišel ten jeden na mě, abych šel s nima. A ten jeden, nevím, jestli to byl velitel, mi říká, že je jich dost, tak akorát. Tak jsem zůstal, jinak by mě sbalili taky.“ Pamětník jen zázrakem unikl osudu svého otce a bratra a dalších mužů odvedených té noci. Zatčené, o jejichž dalším osudu nikdo v Zákřově nevěděl, odvezli do Velkého Újezdu k výslechu. Propustili čtyři z nich, mezi nimi i Bedřicha Hodulíka.

19. dubna 1945

Jak kozáci zacházeli s devatenácti muži další den po zatčení? Z písemných dokladů víme, co se v kasárnách vlasovců ve Velkém Újezdě dělo, jakých ukrutností se kozáci dopustili. Brzy identifikovali Otto Wolfa jako Žida a lze předpokládat, že s ním zacházeli obzvláště krutě. Pokud by býval prozradil jména dalších lidí, kteří rodinu během tří let ukrývali, kdy střídali úkryty v lesích a v Tršicích v době heydrichiády a po ní (1942–1945), byli by zemřeli nejen členové jeho rodiny, ale i všichni ti, kteří jim pomáhali přemisťovat se z jednoho úkrytu do druhého. To se nestalo. Otto Wolf neprozradil nikoho, ani nevyzradil kozákům své skutečné jméno.

20. dubna 1945

Ten den byly Hitlerovy narozeniny. Kozáci se opili, navečer polomrtvé muže odvezli do blízké osady Kyjanice, střelili je do týlu, jejich těla hodili do boudy, polili benzinem a zapálili. Lékařský protokol z exhumace dokládá, že někteří byli upáleni zaživa. Zákřovští neměli tušení, co se s jejich blízkými stalo. Očekávali, že se s nimi po skončení války shledají. Teprve po osvobození zjistili, co se v kyjanické boudě stalo. Pohřeb obětí se za účasti celé vesnice a lidí z okolí konal 14. května v Tršicích.

Pohled zpět

Druhý den po vypálení statku byli Otakar Švarc a Drahomíra odvedeni k tetě Klementině Panákové do Lazníků. Tak začala anabáze dětí po příbuzných. Vzpomíná na těžký čas po válce: „My jsme neměli nic, nic, akorát to, v čem jsem byl. Nic nezůstalo, dobytek pozabíjeli.“ Je s podivem, že sousedé se k dětem Švarcovým nezachovali pěkně, obzvláště když pamětník uvádí, jaké mezi vesničany před masakrem panovaly přátelské až rodinné vztahy. Nepomohli ani materiálně, ani se neujali sirotků. Obec dostala tři miliony korun na obnovu vypáleného statku, ty však padly na odklizení trosek a dům nikdy nebyl znovu postaven. „Nic tam už není. To je holá zem.“ Pamětník trpce komentuje, že to byl jejich statek, který byl jako jediný v Zákřově vypálen. Považuje to za omyl. „Zavinila to židovská rodina. Soused jich zachránil tři nebo čtyři, ale že devatenáct za to zařvalo... zkrátka akorát syna vzali. Ti vodjeli do Ameriky, jsou v Americe. Ti se zachránili.“ Stejně tak hořce se vyjadřuje o finanční kompenzaci, kterou pozůstalí dostali. „Co oni dostali, to jsme dostali taky. A nikdo tam o nic nepřišel. Akorát my jsme přišli o všechno.“ Dům byl postavený z vepřovicových cihel. Sousedi si je rozebrali, všechno, co zbylo, si vzali. „Pořád se psalo o nějakým Zákřově, ale že my jsme tam přišli o všechno... po nás ani pes neštěkl. Tak si tam dělají veselice, ale že tam bydlela rodina Švarcova... Nic.“

Po válce

V Lazníkách u příbuzných našly děti nový domov. „Oblékli nás, každý něco dal.“ Pamětník dokončil osm let školní docházky, jeho přáním bylo vyučit se automechanikem, ale v Lipníku vydržel jen dva nebo tři měsíce. Důvodem byly zřejmě sociální rozdíly mezi učni. „V čem jsem tam dělal, v tom jsem jezdil domů. Ti druzí kluci byli umytí a oblečení.“ Strejda, jeho poručník, mu navrhl, aby se vyučil soustružníkem v přerovské Meoptě. Poslední půlrok ze tří let strávil pamětník na průmyslové škole ve Vsetíně. Učňovské zkoušky složil na trojku a začal pracovat v Meoptě. Ve dvaadvaceti letech šel k odvodu. Sloužil v Prachaticích a na čtyři měsíce, které prožil ve vojenské službě, nevzpomíná rád. Stal se radistou a jeho povinností bylo doprovázet důstojníky na cvičení. Musel přitom nosit těžkou zbraň. „Oni útokem sem a útokem tam a já jsem musel lítat s nima. Takovýho kašpárka vám dělat nebudu.“ Využil toho, že se konal nábor, a přihlásil se na dva měsíce na práci do severočeských dolů. V Libkovicích u Mostu byli ubytováni v bývalém pracovním táboře, kde byli za války drženi francouzští zajatci. Určitě si oproti vojně polepšil – dostávali peníze a měli volno – proto si brigádu prodloužil až do konce vojny. Na Mostecku se seznámil s Věrou, svojí budoucí ženou. Po vojně se vrátil do Lazníků, ale zjistil, že kamarádi už mají rodiny, nic nebylo jako dřív, a tak se rozhodl, že odpoví na výzvu k dalšímu náboru a podepíše brigádu, tentokrát na rok do uranových dolů ve Slavkově, poblíž Karlových Varů. „Patřilo to tenkrát Rusům.“ Po roce se rozhodl, že se už do Lazníků nevrátí. Odstřihl se od minulosti. Oženil se a usadil se v Mostě, přestal se stýkat s kamarády, „přestal s našima komunikovat“.

Vztahy

Asi deset let se neviděli se sestrou. Nejezdil tam, bylo to daleko, ani si nepsali. Nikomu z rodiny neřekl, že se žení. V dospívání vyrůstali každý jinde a nebylo snadné zase k sobě najít cestu. Po dvanácti letech, to už měl pamětník auto a dva syny, jel s rodinou k sestře na Moravu na návštěvu. „Nebylo to jednoduché, po tolika letech.“

Zákřov dnes

Hořkost a pocit nespravedlnosti jsou ve vyprávění pamětníka všudypřítomné. Asi před rokem se starosta ze Zákřova ozval, že by chtěl mluvit s Otakarem Švarcem. „Ale zavolal, představil se, začalo to chrastit v mobilu. Povídám: ‚Já vás neslyším‘, a od té doby nic.“