Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Svačina (* 1926  †︎ 2014)

• narozen v roce 1926 v Bystřici nad Pernštejnem

• účastník Pražského povstání

• v květnu 1948 útěk do americké zóny Německa

• vstoupil do cizinecké legie

• v lednu 1949 zatčen a odsouzen na 1 rok

• prošel věznicemi Pankrác a Plzeň-Bory, lágrem Ležnice na Slavkovsku

• rodině znárodněna lékárna

• bratr Vratislav odsouzen na 21 let odnětí svobody

• pamětník zemřel 27. září 2014

Jan Svačina se narodil v roce 1926 v Bystřici nad Pernštejnem. Jeho minulost je velice pestrá. Na konci války se účastnil bojů při Pražském povstání. Po únoru 1948 utekl na Západ a ve Francii vstoupil do cizinecké legie, v jejíchž složkách chtěl bojovat proti komunistické diktatuře. Místo toho ale měla vojska směřovat do Indočíny, a tak raději dezertoval, než by se účastnil daleko v Asii války, která se ho vůbec netýkala, a vrátil se zpět do vlasti. Za několik měsíců však byl zatčen a odsouzen na jeden rok za přípravy úkladů o republiku. Rok strávil v několika věznicích a lágrech. Nejdéle byl v nápravném pracovním táboře v Ležnici na Slavkovsku.

Otec pamětníka Jan Svačina st. byl z lékárnického rodu a měl malou lékárnu na Masarykově náměstí v Bystřici nad Pernštejnem. Již v roce 1930 ale náhle zemřel, a tak maminka Marie zůstala sama s třemi dětmi, malým Janem a jeho dvěma sourozenci. Rodina žila hlavně z pronájmu lékárny a přilehlých prostor. Jan Svačina vzpomíná, že byl vychováván vlastenecky. Jako dítě chodil nejen do Sokola, ale také do skautu.

Účastníkem Pražského povstání

V roce 1942 Jan Svačina dokončil povinnou školní docházku a v Praze se začal učit drogistou, tak jak mu velela rodinná tradice. Po absolvování školy pracoval v lékárně Josef Janda v Nuslích, kde se zanedlouho stal vedoucím. Válečné období do jeho života nijak drasticky nezasáhlo, až do 5. května, kdy v ulicích Prahy vypuklo Pražské povstání. Jan Svačina vyslyšel výzvy k boji proti okupantům a spolu s dvěma přáteli se vydal na pomoc. „Já jsem si to všechno uvědomil, když začalo to Pražský povstání. Že je potřeba se do toho také zapojit. To jsem nebyl já sám. To nás bylo víc. Tak jsme šli hledat, kde by si nás vzali. Na různý úseky v Praze. První jsme byli na té policii. Potom nechvalně zvaná Bartolomějská. Tam řekli: ,My nemáme zbraně. My vás nemůžeme nikde nasadit, protože nemáme žádný zbraně. To je všechno už pryč. Běžte do těch kasáren na náměstí Republiky.‘ Tak jsme šli na to náměstí Republiky. A tam řekli, že také nemají žádné zbraně. Ať jdeme tam, z které jsme čtvrti. Tak jsme šli na Žižkov. To už byla Praha ve válečném stavu. Vedle nás hvízdaly kulky. Tam už v té Hybernské ulici leželi mrtví na zemi a my jsme se dostávali pěšky na ten Žižkov. To bylo velice těžký se tam dostat. Nakonec jsme se tam dostali a tam nás zařadili. To už se začaly stavět ty barikády, a jak ti lidi stavěli ty barikády, tak my jsme chodili po těch domech, kde byli Němci. Oni byli hrozní, stříleli z vikýřů na ty barikádníky. Tak my jsme likvidovali ty Němce. To nebylo nic legračního. Když se nám vzdali, tak jsme je zajali, ale když se nevzdali, tak jsme se museli bránit. Nebo jsme je vytáhli ven. Tam byl taky případ, že jsme vytáhli Němce ven a dali jsme ho těm barikádníkům, ať si s ním dělaj, co chtěj, když na ně střílel. Tak oni se do něj pustili a zabili ho. Kopali do něj a on volal jenom: ,Mein Gott, mein Gott.‘ Ale to už bylo pozdě volat Boha. To si měl rozmyslet, když byl v tom vikýři.“

Lidé se do bojů přidávali spontánně, ačkoli neměli žádné zkušenosti a drtivá většina z nich měla jen lehké zbraně. Němci přitom stále ještě disponovali těžkou vojenskou technikou. „Němci po té hlavní třídě útočili směrem do města. Oni měli obrněné vozy a nás tam nasadili, že je máme zastavit. My jsme byli nezkušení v tom válečnictví. Ale byli tam mezi náma lidi, už starší, než jsme byli my, nám bylo devatenáct let, tak ti už uměli s těma panzerfaustama zacházet. Tak ten jeden, to si pamatuju, to vidím živě, ten tam stál za rohem toho baráku a číhal, až vyjedou s tím pancéřovaným autem. Jak tam vjeli, tak do nich napálil s tím panzerfaustem. A my jsme je kryli, aby na ně nikdo nemohl se zbraní. To byla celá naše akce. Hromada těch lidí, co tam s námi byli, tak zahynula. Přišli o život, protože ta nezkušenost válečnická zvláště v ulicích, ta je velmi nebezpečná. Tam nesmíte vystrčit hlavu. Jak ji vystrčíte, tak můžete dostat kulku do hlavy. Na to musí bejt každej opatrnej.“ Jan Svačina také vzpomíná, že v kritických chvílích jim hodně pomohli vlasovci, kteří se přidali na stranu Čechů.

Nacisté na civilistech páchali masakry. Jan Svačina vzpomíná, že viděl mnoho mrtvých mužů, žen i dětí. Boje pokračovaly až do 8. května, kdy jednotky wehrmachtu podepsaly kapitulaci a byl jim umožněn volný odchod z Prahy. Následující den v ranních hodinách vjely do Prahy sovětské tanky 1. ukrajinského frontu, které přijely z Berlína. Podle vzpomínek pamětníka vypadali vojáci hrozně. Byli špinaví a na všech byla vidět obrovská únava.

Po ukončení bojů měl jet Jan Svačina jako voják do pohraničí, kde měl dbát o pořádek v oblastech obydlených Němci. To odmítl a místo toho odklízel mrtvé z pražských ulic. „Čtrnáct dní po revoluci jsem odklízel mrtvé,“ vzpomíná pamětník a dále dodává, že v ulicích Prahy byly stovky mrtvých obyvatel, z jejichž rozkládajících se těl vycházel nesnesitelný zápach. „Ten zápach. My jsme ty mrtvý posypávali chlorovým vápnem. To byl měsíc, kdy už bylo teplo, slunce svítilo, jaro se silně probouzelo a oni rychle podléhali zkáze.“

Krátká emigrace a vstup do cizinecké legie

Poté, co se situace uklidnila, začal Jan Svačina opět pravidelně docházet do lékárny. Všímal si svého okolí, a tak mu neušla vzrůstající agresivita komunistů, která vyvrcholila po únoru 1948 hromadným zatýkáním obyvatel nesouhlasících s nastalými změnami. „Já jsem byl spíše pozorovatel, ale kritizoval jsem to a nesouhlasil jsem s tím,“ vzpomíná pamětník. Už v květnu 1948 se rozhodl, že uteče do americké zóny Německa. „Já jsem se dozvěděl, že ti lidi odchází pryč. Já jsem chtěl taky, protože jsem se chtěl zapojit do nějaké činnosti, ale tady se to zdálo nevhodný.“ Jedním z důvodů mohl být také budoucí nástup Jana Svačiny na prezenční vojenskou službu.

U Černé v Pošumaví překročil státní hranici do Rakouska a potom do americké zóny Německa. „Musel jsem jít jenom terénem. Tenkrát to nebylo ještě tak ostré, tak se to dalo projít.“ Dostal se až do emigračního tábora v Řezně (Regensburg), kde prošel výslechy CIC a právě ty mu později v Československu velmi přitížily. V emigračním táboře dlouho nepobyl, protože se rozhodl, že se vrátí zpět do Čech pro kamaráda Karla Zlatu, kterého také úspěšně přes hranice převedl. Později se oba rozdělili a Karel Zlata se přes Švýcarsko dostal do Kanady a usadil se v Torontu.

Jan Svačina z emigračního tábora odešel do Francie, kde měl pracovat v dolech poblíž Lille, ale nakonec spolu s Jindřichem Jaroněm skončil ve službách cizinecké legie, kde chtěli oba vstoupit do československé jednotky. Po nástupu byli převezeni do Paříže a krátce nato je čekal další transport do Marseille. Dozvěděli se ale, že mají být nasazeni v bojích v Indočíně, a protože kvůli tomu do legií nevstupovali, rozhodli se dezertovat. „Potom nás transportovali do Marseille. Jenomže tam jsme se dozvěděli, že nás chtějí poslat bojovat do Indočíny. Bojovat za Francouze o ty kolonie, o které měli strach. Tak jsme se rozhodli, že nebudeme bojovat za Francouze. A z té cizinecké legie jsme utekli. Vyskočili jsme z vlaku tak dvě stě kilometrů pod Paříží poblíž městečka Auxerre. A byli jsme ve volné přírodě, teď jsme to museli nějak přežít. Tak jsme hledali zaměstnání. To jsme tam našli u jednoho sedláka.“

U zmiňovaného sedláka zůstali několik týdnů a potom se rozhodli pro návrat domů. Přes Štrasburk se vlakem bez jízdenky dostali do Stuttgartu, kde je jako černé pasažéry na dva dny zadržela policie. Po propuštění v Českém lese přešli hranice zpět do vlasti. Jan Svačina vzpomíná, že hranice sice nikdo nehlídal, ale přesto po nich nějaký vesničan střílel, protože slyšel v noci v blízkosti svého domu šramot.

Rok ve vězení za přípravy úkladů o republiku

Jan Svačina se vrátil domů v září 1948. O jeho několikaměsíční emigraci neměl nikdo ani tušení, a tak si myslel, že vše bude bez důsledků. Krátce po návratu nastoupil na prezenční vojenskou službu, ale po třech měsících byl 15. ledna 1949 zničehonic zatčen a uvězněn ve vojenské věznici v Plzni. „Tam jsem byl dva měsíce sám na samotce. Nekoupal jsem se dva měsíce, neměnili mně prádlo dva měsíce a takhle mě poslali na Pankrác do vězení a tam jsem byl souzenej.“

Než přišel soud, strávil několik měsíců ve vězení na Pankráci. „Na Pankráci byla cela pro jednoho vězně. Teď si představte, že jsme tam byli čtyři na té cele. My jsme spali na zemi. To byly čtyři štrozoky a ty jsme museli mít rozložený na zemi. Na tom jsme spali jeden vedle druhého.“ Při svém vyprávění o věznění na Pankráci Jan Svačina často vzpomíná na dozorce Růžičku, který se k politickým vězňům choval velmi slušně. „Ten Růžička, za to dám krk, že ten dlouho nebyl jako dozorce, protože ten chodil na tu celu a tomu podplukovníkovi říkal: ,Pane podplukovníku, to není možný, že jste tady uvězněn, vždyť vy jste solí národa.‘“ Zmíněný podplukovník byl Svatopluk Chrastina, který za války bojoval na západní frontě a po válce byl až do roku 1948 velitelem hradní stráže.

Soud proběhl v dubnu 1949 a Jan Svačina byl při něm obviněn ze zločinu vojenské zrady a přípravy úkladů o republiku. Hlavním důvodem byl výslech pamětníka orgány CIC v Řezně po jeho přechodu hranic, kde podle názoru obžaloby poskytl informace o poloze jistých kasáren v Praze. Jejich poloha však byla veřejně známá a nebyla žádným tajemstvím. Přesto byl nakonec odsouzen na jeden rok odnětí svobody, zostřený čtvrtletně tvrdým lůžkem. Krátce poté byl převezen do věznice Plzeň-Bory.

Hned po vstupu do věznice prošel takzvaným pytlem. Byla to kompletní prohlídka celého těla a všech věcí, které měl vězeň u sebe. Jan Svačina si na Pankráci vytvořil z chleba sošku koně, kterou chtěl poslat domů. Neprošel s ní ale kontrolou na Borech. Takto o tom dnes hovoří: „Potom jsem dělal koně. Víte, koně je těžké udělat. Hlavně ty zadní nohy. Protože já jsem neměl žádný obrázek. Tak oni mně radili a vždycky jsem to už měl a oni mně vždycky vycházely takový jako kravský nohy. Nakonec se mi to povedlo a koně jsem měl vymodelovanýho. Já jsem si povídal: Tak to pošlu domů. Nedošlo k tomu. A já jsem s tím byl odsunutej na Bory. A na Borech se chodilo přes pytel, jak se říkalo. Tady byl pytel, to jste musel všechno ze sebe svlíct a strčit do toho pytle a nahej jste přišel před toho dozorce a ten vás prohlídl. A podíval se, jestli nemáte něco v zadku. Prostě celýho nahýho vás prohlídl a prohlídl i ten oděv, co jsem odložil. A všechno, co jsem tam po sobě nechal. A tam uviděl toho koně. On ho vzal, podíval se takhle na něj, obrátil se ke mně a povídá: ,Vy jste se minul povoláním.‘ Vzal ho a švihl s ním o zem. A rozbil ho přede mnou na zemi. Takovýhle tam byli drasťáci.“

Po 14 dnech byl opět převezen, tentokrát do lágru Ležnice na Slavkovsku, kde pracoval v uranovém dole Svatopluk, který se v té době zakládal. Na tento lágr má několik většinou nehezkých vzpomínek. Ta nejsilnější se týká dvou zavražděných vězňů, kteří byli podle oficiální verze zastřeleni na útěku. Jan Svačina je musel ještě s jedním vězněm pohřbívat. „Měli jsme jet na tu šichtu večer. A přijelo tam nákladní auto, co nás vozilo, a dva esenbáci. Vždycky jsme naskočili do auta a už jsme jeli. Tentokrát se nic nedělo. Nikdo neříkal: Naskočte! Čekali jsme tam, úplnej klid. Pak najednou přišel velitel tábora a zařval na nás: ,Co čumíte?! Tak je sundejte!‘ Sundali jsme dva zastřelený vězně. Oni potom hlásili, že byli zastřelení na útěku. My jsme je skládali a oni byli… Když je někdo zastřelenej na útěku, tak vždycky dostane ránu do zad. A oni to měli obráceně. Oni byli zastřelení zepředu a vzadu to měli vytrhnutý. My jsme je skládali, tak jak byli hození. Nebyly tam žádný nosítka. Takhle jsme je vytahovali. Byli zakrvácení zespodu a tam jsme je dali do takové kůlny a druhej den nás zavolali, abychom je dali do těch rakví, do těch dřevěnejch beden. Ještěže tam s náma byl jeden, který měl v civilu pohřební ústav. Že s těma mrtvolama uměl zacházet. Jak jsme je tam dali do té kůlny, tak jsme je potom tak hodili, jak jsme je nesli. A oni byli takhle. A teď když vám ta mrtvola ztuhne, tak to tělo nemůžete dát dohromady. Jelikož on byl z toho pohřebního ústavu, tak on uměl s tou mrtvolou zacházet. Tak on ty ruce začal tak nějak lámat a dostal je tam.“

Po propuštění

Po celou dobu věznění neměl Jan Svačina žádné zprávy z domova. Nedostal ani jeden dopis a návštěvy měl zakázány. Komunistický režim nepostihl jen jeho, ale odnesla to celá rodina. Když přišel Jan Svačina domů, zjistil, že odsouzen byl i bratr Vratislav, který dostal 21 let vězení. Pamětník vlastně ani neví za co, ale říká, že to bylo celé vykonstruované, tak jako v jiných obdobných procesech. Lékárna a přilehlé prostory byly rodině znárodněny. „Komunisté nám sebrali barák. Mamince dali sto devadesát korun důchodu. Nechali ji tam bydlet, ale musela platit ještě padesát korun nájemné.“

Jan Svačina hned po propuštění opět nastoupil na prezenční vojenskou službu, aby dokončil povinné dva roky vojny. „Já jsem na té vojně byl pořád pod dozorem,“ vzpomíná. K práci lékárníka už se nikdy nevrátil, protože musel dělat na dělnických pozicích. Pracoval většinou na stavbách, kde se setkával s lidmi s podobným osudem. „Tady v Bystřici se mnou dělali právníci, doktoři a ještě jiní a jiní. Samí takoví jsme byli.“

V roce 1970 byl rehabilitován, přesto stále pracoval jako dělník. Dnes žije stále v rodné Bystřici nad Pernštejnem a takto odpověděl na otázku, v čem vidí největší zlo komunismu. „Nenechali nikoho svobodně myslet. Lidi byli zastrašení, chodili na průvody, jen aby tam byli vidět. Všechno z donucení.“ A toto je jeho poselství pro budoucí generace.„Já si myslím, že pravda vítězí a že věci se nedají obelhat a nějak zalhat a udělat něco obráceně. To se vždycky prozradí, to není dobrý. To čistý svědomí si má člověk zachovat. To je důležitý.“