Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Monika Švábová (* 1946)

• narozena 10. března 1946 v Praze do rodiny výtvarníka Jaroslava Švába

• s rodinou často jezdili na prázdniny do sídla Svazu československých spisovatelů na zámek Dobříš

• už při studiích na základní škole navštěvovala baletní přípravku Národního divadla

• po maturitě hostovala v Divadle na Vinohradech, za studií i po studiích hrála také v Divadle Na zábradlí

• v letech 1966–1968 studovala na DAMU

• po absolutoriu roku 1968 nastoupila do angažmá činoherního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni

• roku 1974 se provdala za herce Pavla Pavlovského

• na jevišti Divadla J. K. Tyla vytvořila více než 160 rolí

• obdržela Cenu Českého literárního fondu a Cenu Vendelína Budila

• roku 2018 vstoupila do Dvorany slávy hejtmana Plzeňského kraje

Monika Švábová se narodila 10. března 1946 v Praze. Tatínek Jaroslav Šváb se narodil roku 1906 a pocházel z Hodonína z úřednické rodiny. Maminka Věra Šolínová se narodila roku 1905 v Praze. „A byla na to hrozně hrdá, protože po generace byli Pražáci. Nešlo ale o žádné Holešovice a podobně, ale přímo o nábřeží,“ vysvětluje Monika. Tatínek byl akademický malíř a grafik. A přestože nikdy nebyl v komunistické straně, stal se roku 1966 zasloužilým umělcem. „Byl to trochu apolitický člověk, on politiku rád neměl. Takže to opravdu dostal za to, co uměl.“ Maminka pocházela z buržoazní rodiny. „Maminka dokonce, jak se to dřív dělalo, že se provdáním spojily majetky, tak maminku, chudinku, provdali v jejích asi dvaceti letech do Tábora. Tam si vzala nějakého Rudolfa. Patřil mu pivovar… A maminka chodila na tenis a tam poznala takového krásného chlapce, a to byl můj otec,“ vypráví Monika. Zamilovali se do sebe, a po rozvodu s prvním manželem tak následovala svatba. Ale vzhledem k tomu, že Jaroslav Šváb nepocházel z bohaté rodiny, zaplatila mu jeho žena studia na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, na níž získal vzdělání v letech 1925–1931 u Františka Kysely a Jaroslava Bendy.

 

Dcera významného otce

Jaroslav Šváb vedl po studiích v letech 1939–1948 grafickou školu Officina Pragensis.[1] Pracoval především jako knižní grafik. Zabýval se tvorbou knižních obálek, knižních vazeb, ale také plakátů. „Před devatenácti nebo dvaceti lety jsme likvidovali jeho ateliér v Dřevné ulici u Palackého mostu. Bydleli jsme tehdy na nábřeží ve velikánském pětipokojovém bytě po doktoru Michalovi. Ateliér byl ve dvou místnostech a tři pokoje byly pro nás. A vím, že když se likvidovaly knihy, spočítalo se, že tatínek udělal těch přebalů a úprav v rámci práce s knihami asi čtrnáct nebo patnáct set. Zkrátka obrovské množství,“ vzpomíná Monika. Byl také předsedou Sdružení českých umělců grafiků Hollar a posléze i jeho dlouholetým čestným členem.

 

Prázdniny v sídle Svazu československých spisovatelů na zámku Dobříš

Počátek studií přibližuje Monika slovy: „Na základní školu jsem chodila do Resslovy ulice. A ta Resslovka byla taková dost známá ulice a ta škola také. Kamarádila jsem se tam se sourozenci Romanovými,[2] to byli krasobruslaři, nebo s dětmi spisovatele Jana Drdy, ty také bydlely blízko.“

Zajímavé je i to, že Monika si své dětství zpestřila výlety na zámek Dobříš,[3] kam jezdila od svých jedenácti let s rodiči na prázdniny. Sjížděli se tam tehdy členové Svazu československých spisovatelů právě v čele s Janem Drdou. „Drda byl velký komunista, ale byl to strašně hodný člověk. Bylo to v poválečné době… Nemohu ty lidi soudit,“ říká Monika, která na tuto dobu velmi ráda vzpomíná, protože na Dobříš se svými rodiči-spisovateli jezdily i jejich děti. Vedle spisovatelské rodiny Drdových, Pujmanových či Hoffmeisterových tam jezdil také Vladimír Neff se synem Ondřejem Neffem či Jan Otčenášek se svým malým jmenovcem. Mezi mnoha dalšími osobnostmi nechyběl ani Arnošt Lustig nebo Josef Kainar. „Já jsem je nazývala ‚salonní komunisti‘. My jsme mezi ně moc nepatřili, protože tatínek nebyl ve straně, takže si tam s nikým netykal, a já jsem si se sestrou připadala tak trochu vyloučená, protože přece jen tam ta atmosféra byla cítit. Jednou tam Drda zorganizoval, že se šlo do průvodu na 1. máje, ale my jsme nešli, protože nám to naši zakázali,“ vzpomíná s úsměvem Monika. Žádný postih však nenásledoval. Na Dobříš mimo jiné dojížděl například i fotograf Karel Plicka či historik umění Václav Vilém Štech. „To nebyli straníci, to nebyli komunisti, to vím.“ I v těch, kteří ve straně byli, viděla však Monika velice hodné a laskavé lidi. Na zámek Dobříš tehdy nejezdili jen spisovatelé, fotografové či v případě jejího tatínka knižní grafici, ale také herci. Mezi nimi i Jiří Sovák či Jana Dítětová. Podpisy řady návštěvníků Dobříše má Monika navždy uchovány ve svém dětském památníčku.

 

Váženou rodinou i bez stranické průkazky

Přestože rodina Švábových sedávala na Dobříši poněkud stranou, byla velmi vážená. „Já to nepochopím, protože táta nikdy nebyl ve straně, ale jezdili jsme na Dobříš. Tatínek byl velmi apolitický, přesto jsme všichni tři byli na vysoké škole. Ale protože se táta pořád pohyboval spíš mezi těmi malíři, mezi těmi hollaristy, zkrátka mezi těmihle lidmi, a protože byl velká osobnost, oni ho brali.“ Politicky se sice neprojevoval, ale když Monika začala ostatním dívkám závidět pionýrský šátek, rázně jí vstup do Pionýra zakázal. Snad díky tatínkovu významnému postavení tak mohly všechny tři děti vystudovat vysokou školu, aniž by k tomu bylo zapotřebí stranické průkazky.

 

Od tance přes zpěv k herectví

Už při základní škole navštěvovala Monika baletní přípravku Národního divadla. „Na to jsem byla pyšná, protože tam se mnou chodily takové osobnosti, jako byl například slavný tanečník a choreograf Jiří Kylián.“ Tam už si v baletních a operních představeních vyzkoušela různé dětské role. „A to mě hodně poznamenalo, protože to byl důvod, proč jsem si pak vybrala divadlo a proč to divadlo miluji. Protože když jako dítě k tomuhle čichnete a najednou vám tam zavoní ty šminky a ty velké osobnosti kolem vás… Tak jsem si říkala: ‚To by byl dětský sen, to by byla nádhera jednou se k tomu divadlu dostat!‘“ Na taneční konzervatoř však přijata nebyla. Protože si ale mimo jiné oblíbila i zpěv, snažila se pro změnu o přijetí na hudební konzervatoř. „To byla takzvaná hudební komedie, ale tam jsem se nedostala, protože ten rok to oddělení neotvírali. Takže mě automaticky přeřadili na operní oddělení. Na operní jsem ale ty pěvecké dispozice neměla,“ říká Monika.

Po maturitě už však hostovala v Divadle na Vinohradech. A jednou za ní přišla Jiřina Jirásková s doporučením, ať zkusí herectví. Sama ji připravila na zkoušky na DAMU. „A ono to vyšlo.“

 

Přátelství s Václavem Havlem

Monika hrála ještě za studií v Divadle Na zábradlí, kde působila i po absolutoriu DAMU v roce 1968. Tam hrála například v Procesu Franze Kafky, což byl pro ni úžasný zážitek. „Tam byl Vašek Havel, což byl můj a bratrův kamarád. Tykali jsme si. Nejdřív tam byl jako kulisák, ale pak tam už pracoval. Když já jsem byla na DAMU, tak on tam byl jako dramaturg. Dokonce se jednou přišel podívat na moje semestrální zkoušky s uměleckým šéfem divadla Janem Grossmanem,“ vzpomíná Monika. Její rodiče se už dávno přátelili s těmi Václavovými jednak proto, že bydleli poblíž. „Maminka k nim měla i citově blízko, protože to také byla buržoazní rodina. A kluci se měli strašně rádi. Pavel s ním byl ve třídě. I já jsem u Vašíka mockrát byla, ale až později jako studentka, až když jsem hrála v Divadle Na zábradlí v tom Kafkově Procesu,“ upřesňuje Monika.

 

Rok 1968 s přítelem Petrem Svojtkou

„Chodila jsem tehdy s hercem Petrem Svojtkou. To byl můj ročník. Jirka Ornest, Petr Svojtka, Hanička Maciuchová, Dana Kolářová, Radka Fidlerová, Jarka Pokorná… Bylo nás v tom ročníku dvanáct,“ vzpomíná Monika. V osudném roce 1968 byla na návštěvě u sestry v Holandsku, která tam pracovala. „To šlo na pozvání. Tyhle možnosti byly. Já si na šedesátá léta vzpomínám velmi dobře. Byli jste chudí, neměli jste nic, musela být výjezdní doložka a hlavně vám to někdo musel zaplatit. Někdo vás musel pozvat,“ vypráví. Šedesátý osmý rok byl pro ni velmi dramatický. Když se po příjezdu z Holandska ocitla v Praze, dozvěděla se po telefonu od svého bratra, který měl přítelkyni v Karlových Varech, že „na nás jedou tanky“. „Rodiče zavírali dveře, abych nemohla utéct, protože Petr Svojtka mě hrozně nutil, že spolu někam utečeme. Ale já jsem nechtěla. On byl velmi statečný, protože všichni ti herci se soustředili v Činoherním klubu. Tam byly schůze. A vím, že ten Petr patřil k těm, kteří dávali do ulic jiné nápisy, aby se jim zmátla orientace,“ vypráví Monika.

 

Velké hry plné jinotajů

Monika nastoupila v roce 1968 do angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni. S repertoárem to však po sovětské okupaci podle jejích slov tak kruté nebylo. „Mně šlo o role, mně šlo o tyhle věci,“ vysvětluje svůj pohled na dobu, zejména pak na její uměleckou tvář. Líbilo se jí ale, že v řadě her byl nějaký ten jinotaj. „A ti lidi okamžitě věděli, co to znamená. A to obecenstvo na to čekalo,“ říká. „Takže divadlo bylo vlastně politické. V každé dobré hře, ve které jsou velké myšlenky, najdete věci, které jsou obecně platné. A to publikum bylo s tím divadlem daleko propojenější, než je teď,“ dodává Monika. Po roce 1968 proběhla v divadle výměna vedení. Umělecký režisér Svatopluk Papež, který nesouhlasil s invazí vojsk Varšavské smlouvy, byl vystřídán Otou Ševčíkem. „Ten nebyl straník, ale byl takový taktický. Já myslím, že on to uměl takzvaně skoulet,“ vzpomíná Monika. A tak se stávalo, že kolikrát přijal do souboru stranickou posilu bez talentu.

Co se týče jejího přijetí mezi členy divadla, to bylo velmi vstřícné. Přesto si vzpomíná i na jiný specifický obraz doby: „Tady byla velká komunistka Netta Deborská, maminka Zorky Kostkové. Ti byli zoufalí, co se děje, protože to byli takoví ti skalní komunisti. Jinak ti ostatní se chovali podobně jako v každém divadle… Všude už každý uměl rychle přeskočit. A šli tam, kde to bylo jistější.“

 

Párem na jevišti, v životě i proti režimu

Moniku v Plzni nedržela jen láska k divadlu, ale také láska k Pavlu Pavlovskému. Navíc je pojilo stejné povolání. „On mě neznal, on si mě ze školy nepamatoval. Vím, že jsem stála před Velkým divadlem a on říkal: ‚Jé, tady mají hezkou baletku!‘ Já jsem stála takhle dál u souboru baletu...“ Slovo dalo slovo a po pětileté známosti se Monika za Pavla roku 1974 provdala a o rok později se jim narodil první syn Pavel, roku 1981 pak druhý syn Šimon. Její manžel se přitom nebál projevit svůj názor jak v roce 1968, tak v roce 1989. Tehdy uváděl besedy s diváky v divadle a byl jedním z nejvýraznějších hybatelů protirežimního vzdoru právě v divadelním prostředí. „Měla být premiéra Shafferovy Černé komedie a hlasovalo se o tom, jestli se bude, nebo nebude hrát. Nebudu jmenovat ty, kteří utekli, kteří nehlasovali. Bylo to různé. Já jsem samozřejmě hlasovala pro to, aby se nehrálo. Pavel byl vůdčí osobnost celého toho večera. Nakonec se hrálo, ale předtím se zpívala hymna a Pavel přečetl takové velké, zásadní prohlášení,“ vypráví Monika. Celou noc pak ale strávil na StB. Následující měsíc se nehrálo a divadlo se stalo především místem pro diskusní večery herců s diváky. „A ty byly úžasné. Prostě osmdesátý devátý rok, to národ dýchal, to jsme byli jedna rodina,“ vzpomíná zasněně Monika. A připomíná i schůzku členů činoherního klubu, které si později její manžel jakožto šéf činohry svolal. „A řekl, že ví o třech lidech, kteří spolupracovali. A abychom měli mezi sebou čisto, tak ať to zdůvodní nebo ať o tom něco povědí. A ti lidi to řekli. A strašně pěkně se o tom mluvilo. A řekli také, jaké k tomu měli důvody,“ říká Monika.

 

Divadlo pod kůží

Divadlo se pro Moniku opravdu stalo životem. „Já jsem tady oslavila padesát let. A na to jsem pyšná, protože nikdo nebyl v jednom souboru padesát let,“ říká. Ačkoliv se jí Plzeň po příjezdu příliš nelíbila, svého působení zde a odloučení od Prahy nelituje.[4] Netrápí ji ani poněkud skromná filmová kariéra. Jako hvězda tak nadále září především jako členka Divadla J. K. Tyla, ve kterém se postupem času vypracovala mezi jeho přední osobnosti. Na prknech, která znamenají svět, se uplatnila jak v klasickém repertoáru, tak v moderních hrách. Zajímavá je přitom její dlouholetá úzká spolupráce s hercem a režisérem Antonínem Procházkou, která vyústila v roli ve slavném představení Přes přísný zákaz dotýká se sněhu. Za své herecké sebevědomí však vděčí Miroslavu Horníčkovi, který pro ni počátkem osmdesátých let napsal romantickou komedii Setkání s Veronikou. V té pak spolu hráli po dobu několika let. S Miroslavem Horníčkem byli velcí přátelé a Monika jej navštěvovala až do jeho posledních dnů. On a jeho žena byli také kmotry Moničina druhého syna.

 

Něco za něco

„Divadlo pro mě znamená to, co jsem si vysnila. A znamená pro mě i to, že je to opravdu něco za něco. Jsem člověk, který všechno bere až moc citově a poctivě. Tím pádem mě to vysiluje. Ale když se vám na tom jevišti něco podaří, tak není větší satisfakce. Neříkám, že z těch sto sedmdesáti rolí je to těch sto sedmdesát. Mohlo jich být tak deset, kdy jsem cítila štěstí.“

 

[1] Školu založil Hugo Steiner-Prag, pražský německý grafik a ilustrátor. Po jeho nuceném odchodu ji převzal Jaroslav Šváb. Jeho žáky byli mimo jiné Libor Fára, Adriena Šimotová či Václav Bláha.

[2] https://www.ceskatelevize.cz/porady/10266819072-vypravej/ve-stopach-doby/1964/91-sourozenci-romanovi-se-stali-mistry-evropy-i-sveta-v-tancich-na-lede/

[3] „Zámek Dobříš byl po osvobození určen k oddychu a rekreaci československých spisovatelů. Vznikla zde celá řada literárních děl, ale dělala se tu také politika a tvořily dějiny. V padesátých letech se zde střídali prominenti nově ustanoveného režimu. Komunistický stát svou zámeckou péčí dával jasně najevo, nakolik si socialistické literatury a svých ‚inženýrů lidských duší‘ považuje. Vedle celé řady slavných zahraničních autorů, jako Pablo Neruda či Jorge Amado, sem jezdili architekti, filmaři, výtvarníci a mezi stálými hosty nechyběly ani takové postavy, jako např. Antonín Zápotocký, Artur London nebo Bedřich Geminder.“ (https://www.rozhlas.cz/cro6/dokument/_zprava/dobris-zamek-kde-se-tvorily-dejiny--964985) 

[4] „Nikdy jsem neměla potřebu z plzeňského divadla odejít, byť jsem původem Pražačka. Jsem tady šťastná, a navíc tady jsem se svým manželem, se kterým jsme společně strašně moc hráli a ještě hrajeme. I to byl silný důvod v Plzni zůstat.“ (https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/dvorana-slavy-plzensky-kraj-jaroslav-spacek-svabova-osobnost-jan-soukup.A180919_427962_plzen-zpravy_vb)