Jana Sůvová

„Odvezli ho z práce rovnou do tábora nucených prací v Jáchymově. To nebylo vězení, taky ty lidi tam neodsuzovaly soudy, ale jenom pětičlenná komise při okresním národním výboru. Sebrali ho na poštovním úřadě pojezdným v Praze v Klimentské ulici. Odvezli ho pryč a my jsme o něm nevěděli, v tý době já už jsem byla sedmiletá, šest a půl roku mně bylo, takže samozřejmě jsem to vnímala. Dozvěděli jsme se o tom, že je tatínek v tom Jáchymově až po několika týdnech a byl tam rok a čtvrt – v Jáchymově, v Pardubicích, v Ústí nad Labem. Bez soudu, beze všeho. A když ho propouštěli, tak říkal: ,No, ale já nemám jediný papír na to, že jste mě nějakým způsobem odsoudili, že jsem tady byl internovanej. Prostě rok a čtvrt života někam zapad, já na to nemám žádný potvrzení.‘ A ten úředník, který mu vydával jeho průkaz, mu řekl: ,Pane Špaček, buďte rád, že žijete.‘“

„Hlásila jsem se na vysokou školu a už ne tam, kam jsem původně chtěla, na medicínu, ale na ekonomii na zemědělský fakultě, která byla v podstatě strašně málo dotovaná studentama. Přesto to stálo za to našemu školnímu inspektorovi z okresního národního výboru, kterej byl z Horních Počernic, byl to pan Brácha. Přijel, nechal si mě zavolat do ředitelny, poslal pana ředitele pryč a řekl: ,Podívej, ty si se se svým původem neměla dostat ani sem, a jestli nestáhneš tu přihlášku, tak tě nepustíme k maturitě.‘ Tenkrát jsme se lekli, jak já, tak moji rodiče. Byl to 59. rok, to jsme vůbec nevěděli, co všechno se nám může stát. To jsme se strašně báli, takže jsem stáhla tu přihlášku. A teď co? S těma jedničkama z tý maturity mě poslali dělat soustružnici do Avie.“