Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Šustrová (* 1948)

• narozena 14. prosince 1948 v Praze, sestra Petrušky Šustrové

• v září 1968 po okupaci Československa emigrovala do Západního Berlína

• vystudovala Evangelickou akademii a stala se sociální pracovnicí

• 1973–1981 pracovala v redakci levicového exilového čtvrtletníku Informační materiály (Infomat)

• pomáhala opatu Anastázi Opaskovi s organizací setkání ve Frankenu

• v roce 1985 se odstěhovala do Mnichova

• podílela se na organizaci koncertů českých zpěváků v Budapešti v letech 1988 a 1989

• v roce 2022 žila opět v Berlíně

Když armády Varšavské smlouvy vtrhly 21. srpna 1968 do Československa, Ivana Šustrová se dlouho nerozmýšlela a v září svou rodnou zemi opustila. Toužila cestovat a nechtěla se ohlížet zpět. Matku s mladším bratrem zanechala ve Švýcarsku a sama se usadila v Západním Berlíně, aby začala nový život. Když ji navštívili studenti z levicového Hnutí revoluční mládeže, které za ní poslala její sestra Petruška Šustrová, začala se aktivněji o politiku zajímat. Roky se podílela na vydávání časopisu Informační materiály (Infomat), později pomáhala opatu Anastázi Opaskovi organizovat setkání ve Frankenu a v 80. letech spolupořádala koncerty československých exilových zpěváků. Do Prahy už se nikdy natrvalo nevrátila.

Já jsem chtěla vidět Paříž, Londýn a Řím

Ivana Šustrová se narodila 14. prosince 1948 v Praze matce Jitce Bodlákové a otci Josefu Hellerovi. Matka s ní a její o rok a půl starší sestrou Petruškou žila sama, a když se v 50. letech provdala, získaly obě dcery jméno nevlastního otce Vladimíra Šustra. V roce 1957 se narodil bratr Martin, který však tragicky zahynul v roce 1981. Maminka Jitka Bodláková byla redaktorkou v nakladatelství Orbis a později ve Státním nakladatelství dětské knihy (SNKD), kromě toho také překládala. Dědeček Bodlák za první republiky jako šéfredaktor vedl časopis Radiožurnál, za druhé světové války se účastnil protinacistického odboje a roku 1941 zemřel ve věznici Plötzensee. I Vladimír Šustr psal, je autorem dětské knihy Dobrodružství malého indiána.

Dětství prožívaly sestry na Vinohradech hrami na ulici, nebo podnikaly výlety s turistickým oddílem. Skoro všichni členové rodiny, kromě nevlastního otce, byli členy Komunistické strany Československa (KSČ). Také Ivana Šustrová vstoupila jako dítě do Pionýra a později do Československého svazu mládeže (ČSM). „My jsme vstoupili do Pionýra, to se vstupovalo dobrovolně, to nikdo nemusel. Chtěla jsem si podat přihlášku na dvanáctiletku, a to bylo jasné, že to bez ČSM nejde,“ vysvětluje pamětnice.

Rozpory mezi oficiální propagandou a reálným životem však přirozeně vnímala. „Já jsem se seznámila s různými lidmi, kteří mi dávali informace o životě na Západě. Ale já jsem jako dítě tomu věřila, že na Západě je to hrozné, jak ti nezaměstnaní tam leží na ulicích a nemají co jíst. Zjistila jsem, že takhle to není a že to, o čem nám říkají, že je svoboda, že svoboda není.“ I ve škole byli žáci omezováni. „Ředitelka rozhodla, že nesmíme nosit džíny, takže i ti, co je neměli, si je půjčili a druhý den přišla celá škola jen v džínách,“ popisuje projev vzdoru proti školnímu nařízení. 

Člověk se probudil a Praha byla plná tanků

Díky zaměstnání obou rodičů se u Šustrových scházeli v 60. letech intelektuálové a umělci. Chodil k nim například básník Jiří Kolář, dramatik Ivan Vyskočil, režiséři Evald Schorm a Jan Němec, básník Pavel Šrut, písničkář Jan Vodňanský, zpěvačka Eva Olmerová, scénáristka Ester Krumbachová. „Ester byla krásná, elegantní, nadaná, vtipná, energická, chodili k nám s Janem Němcem na oběd,“ vzpomíná na slavnou filmařku Ivana Šustrová. Její matka se díky této známosti dokonce objevila ve filmu Jana Němce O slavnosti a hostech. Během uvolněné atmosféry pražského jara navštěvovala Ivana Šustrová často divadla a kina, avšak sama říká: „V 60. letech to hodně žilo, ale byla jsem moc mladá, abych chodila po nocích.“ V roce 1967 se Ivana Šustrová rozhodla opustit dvanáctiletou školu a nastoupit do zaměstnání. Stala se průvodčí v pražských autobusech, poté krátce pracovala na poště. Od dětství měla touhu cestovat a poznat Paříž, Londýn a Řím. Na jaře 1968 dostala od známých ze Západního Berlína nabídku, aby přijela pracovat jako au pair. Srpnová okupace urychlila její rozhodování.

„Jednoho dne se člověk probudil a Praha byla plná tanků,“ popisuje Ivana Šustrová ráno 21. srpna 1968. Nabídku z Berlína okamžitě přijala a 10. září odletěla za matkou, která měla naštěstí v té době platnou výjezdní doložku, do Švýcarska. Mezitím požádali o pas pro jedenáctiletého bratra Martina, který se k nim připojil koncem září. Babička a sestra Petruška Šustrová se svým synem zůstali v Praze. Ivana Šustrová se rozhodla pokračovat do Západního Berlína. „Já myslela, že už se do Prahy nikdy nedostanu, s tím jsem se rozloučila. Já jsem nepočítala, že se vrátím, chtěla jsem být Němka, naučit se rychle německy,“ objasňuje svou touhu po samostatnosti. V začátcích jí pomohli známí z německého divadla Perpendikel, které poznala předtím v Praze. Našla si malý byt a práci v továrně na gramofony Telefunken, když se hlídání dětí ukázalo prací pro ni nevhodnou. 

Život v Západním Berlíně byl pochopitelně omezen existencí Berlínské zdi, která od roku 1961 rozdělovala východní a západní zónu města a obklopovala celé jeho území. Ivana Šustrová se tam přesto cítila dobře. „Zdi si člověk nevšímal, Berlín měl lesy, jezera, řeky. Berlín mě hrozně vtáhl do života, líbil se mi, i když zimy byly hrozné,“ vysvětluje, proč v něm žila 17 let. O tom, že její rodná země je vlastně nedaleko, příliš nepřemýšlela. „Ten svět, ve kterém jsem žila, byl tak jiný, že jsem si neuvědomovala, že žiju tak blízko,“ říká k tomu. S jinými Čechoslováky se příliš nestýkala a ani je nevyhledávala.

V létě roku 1969 podala výpověď v továrně a odjela navštívit matku do Švýcarska, kde se setkala s manželi Flechtheimovými, kteří nasměrovali její další život. Paní Flechtheimová jí pomohla zařídit žádost o politický azyl a navrhla, aby si dostudovala gymnázium s maturitou. Když Ivana Šustrová zjistila, že může studovat na Evangelické akademii sociální práci i bez maturity a díky udělení azylu dostane stipendium, nastoupila tam a po třech letech studia a roční stáži se stala sociální pracovnicí.

Cítili jsme povinnost pomáhat lidem z HRM

V roce 1969 se Ivana Šustrová v Berlíně poprvé setkala se skupinou levicových studentů, kteří v Praze založili spolu s její sestrou Petruškou Hnutí levicové mládeže (HRM). Byli mezi nimi Petr Uhl, Sibylle Plogstedt a Jaroslav Suk. Na přelomu let 1969 a 1970 bylo 19 členů HRM v Československu zatčeno a část jich byla odsouzena k trestům odnětí svobody. Pro svou sestru a její přátele však nemohla Ivana Šustrová udělat mnoho. „Mohli jsme se jen ze solidarity vrátit a nechat se zavřít, tak takhle odvážná jsem nebyla,“ popisuje svůj tehdejší pocit bezmoci. 

V roce 1971 se Sibylle Plogstedt vrátila do Berlína se zprávou, že se bude vydávat česky psaný levicový časopis Informační materiály (Infomat). U zrodu časopisu stál pozdější důležitý člen redakce, emigrant Richard Szklorz. Mezi stálé spolupracovníky a přispěvatele patřili Petr Uhl, Pavel Liška, Jan Koukal, Jan Pauer, Jaromír Cekota a později Jiří Boreš. Ivanu Šustrovou členové HRM oslovili a nabídli jí, aby dělala jazykové úpravy. Souhlasila, ale po půl roce kvůli studiu spolupráci na čas přerušila. „Nechtěla jsem sedět na dvou židlích a vrátila jsem se, až když jsem měla ukončená studia, v tom roce 1973. Chtěla jsem zase dělat něco úplně jiného, cítili jsme povinnost pomáhat lidem z HRM, potřebu působit proti zdejšímu režimu a dodávat jiné informace než Rudé právo,“ vzpomíná na svůj druhý začátek v Infomatu. 

Infomat měl podle Ivany Šustrové náklad několik set, později až 800 kusů, měl kolem 30 předplatitelů a vycházel vcelku nepravidelně, třikrát nebo čtyřikrát do roka. Jeho formát byl A4, později A5 nebo i menší, kvůli snadnějšímu pašování do Československa. Neobsahoval ilustrace ani logo, grafika byla podle slov Ivany Šustrové „mizerná“. Cesty, kterými byl časopis distribuován, a místa, kam se dostával, berlínská redakce i kvůli nutnému utajení přesně neznala. S distribucí pomáhal Vilém Prečan, Jan Kavan a agentura Palach Press, nápomocni byli také Pavel Tigrid a Jiří Pelikán. Ivana Šustrová prováděla hlavně jazykové korektury, sháněla blány na rozmnožování pomocí cyklostylu, a občas napsala i příspěvek. Redakce se snažila, aby články Infomatu přebíraly rozhlasové stanice nebo levicové německé deníky, což se nedělo příliš často. Finančně časopis podporovali francouzští trockisté, ale velkou část nákladů nesli sami členové redakce, kteří dávali 10% svého platu na papír, známky a tisk. Vzhledem k tomu, že ne všichni z redakce žili v Berlíně, hlavní část práce posléze spočívala na Ivaně Šustrové, Janu Koukalovi a Jiřím Borešovi.

V 70. letech se Ivana Šustrová potkávala s emigranty na konferencích, které pořádaly různé organizace v západní Evropě k situaci v Československu a východní Evropě. Tak osobně poznala Jiřího Pelikána, Pavla Tigrida, Ivana Medka, Ivo Fleischmanna a další exilové osobnosti. Zásadním okamžikem se pro disent a exil stalo prohlášení Charty 1977 a zuřivá reakce československého komunistického vedení na něj. V té době se média začala více zajímat o zprávy z Infomatu, reportáže z procesů se signatáři se objevily i v německé televizi. Naděje, které si mnozí s Chartou 77 spojovali, se zcela nenaplnily, signatáři však založili Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), o jehož aktivitách přinášel zprávy také Infomat.  

V roce 1981 se Ivana Šustrová cítila již unavená prací v časopise, protože o ohlasech na něj neměli z Československa zpětné zprávy. Navíc se v té době na Kanárských ostrovech utopil její bratr a matka se přistěhovala do Berlína. Rozhodla se tedy s prací pro Infomat skončit, ten přestal vycházet o rok později.

Ivana Šustrová byla prověřována tajnou policií i v době, kdy již žila v Západním Berlíně, její spisy však byly podle dochovaných archivních záznamů skartovány. Dochoval se spis kontrarozvědného zpracování KR-688253 MV, ze kterého vyplývá, že v roce 1980 bylo ukončeno její evidování, protože nezachytili žádné styky s její sestrou Petruškou Šustrovou ani nedovolené kontakty s ČSSR. Trestní spis V-26849 z roku 1977 obsahuje informace o zahájení trestního řízení ve věci nedovoleného opuštění republiky v září 1968. Trestní řízení však bylo přerušeno z důvodu nedosažitelnosti Ivany Šustrové.[3]

Poláci říkali: U vás se to taky hne

Ivana Šustrová se roku 1981 poprvé zúčastnila setkání ve Frankenu, které pořádalo katolické sdružení Opus Bonum, založené opatem Anastázem Opaskem a teologem Vladimírem Neuwirthem.[1] Jezdila tam od té doby pravidelně, atmosféru popisuje jako otevřenou a neformální, jako dialog představitelů exilové i undergroundové kultury. S opatem Anastázem Opaskem je spojilo přátelství a spolupráce na organizaci setkání ve Frankenu i Rohru.

V roce 1985 se Ivana Šustrová se synem přestěhovala do Mnichova a spolupracovala s Opus Bonum. V létě 1988 a 1989 zorganizovali koncerty československých zpěváků v Budapešti, byli mezi nimi Karel Kryl, Vlastimil Třešňák a Jaroslav Hutka. Na druhý koncert přijela z Prahy i sestra Petruška, kterou Ivana Šustrová viděla poprvé od roku 1968. Začátkem listopadu 1989, kdy se začaly hroutit totalitní režimy ve východní Evropě, byla Ivana Šustrová na Festivalu československé nezávislé kultury, organizovaném Polsko-československou solidaritou ve Wroclawi.[2] Na koncertě vystoupili mimo jiné Jaromír Nohavica, Sváťa Karásek, Pepa Nos a Karel Kryl. „Poláci nám říkali: ‚U vás se to taky hne, to se nebojte,‘ ale že budeme málem poslední, to jsem nečekala,“ vzpomíná na tehdejší atmosféru plnou naděje a očekávání.

Po událostech 17. listopadu 1989 chtěla jet co nejdříve do Prahy, ale povedlo se jí to až v polovině prosince. „První, co mě tu zarazilo, jaká tu byla tma. Tady se svítilo daleko míň než na Západě, všechno málo osvětlené, v takové polotmě,“ popisuje svůj dojem z příjezdu do Prahy po mnoha letech. V té době uvažovala o návratu natrvalo, ale její čtrnáctiletý syn odmítl opustit Německo. 

V roce 2014 se Ivana Šustrová přestěhovala zpět do východní části Berlína. Podle ní je rozdíl mezi oběma částmi města stále znát. Vyhovuje jí, že v Berlíně se na cizince nehledí tak negativně a s obavami jako v Česku. „Cizince nemusí lidi vidět pejorativně – jako je někdo pravý a někdo levý a někdo tmavý a někdo světlý, v tom není kvalita, to je prostě jenom něco jiného,“ říká na závěr svého vyprávění Ivana Šustrová. Do České republiky se ráda opakovaně vrací a plní si i jiné cestovatelské sny. V roce 2022 žila stále v Berlíně.

 

 

[1] Opus Bonum. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2024, 22. 1. 2024. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Opus_Bonum. [cit. 2024-03-16].

[2] DROZDA, Teresa. Začátek listopadu 1989. Když se Vratislav na tři dny stala svobodným Československem. Online. Česká televize. 2019, 31. 10. 2019. Dostupné z: https://art.ceskatelevize.cz/360/zacatek-listopadu-1989-kdyz-se-vratislav-na-tri-dny-stala-svobodnym-ceskoslovenskem-nKlf1. [cit. 2024-03-16].

[3] Výňatky z citovaných spisů jsou uloženy v sekci dodatečné materiály.