Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Surá (* 1930)

• narozena 12. února 1930 v Uherském Brodu

• otec Jaroslav Krajčo v roce 1942 zadržen po atentátu na Heydricha pro podobu s jedním z atentátníků

• válku prožila v Uherském Brodu, byla svědkem protižidovských opatření ve městě i pozdějších náletů

• zažila osvobozování Velkého Ořechova a bombardování v posledních dnech války

• před válkou i po ní chodila do Sokola v Uherském Brodu

• vyučena švadlenou, tuto práci vykonávala celý život

• roku 1950 sňatek s Jaroslavem Surým, později se rozvedli, vychovala tři děti

Ludmila Surá vyrůstala za druhé světové války, jako dítě zažila odchod tatínka při mobilizaci v roce 1938, začátek války a příchod německých vojáků do Uherského Brodu, na konci války silné bombardování města. Strach o rodiče, kteří každý den riskovali porušování mnohých zákazů, aby rodině opatřili jídlo, ještě vystupňovala událost v roce 1942, kdy byl její otec krátce zadržen pro údajnou podobu s jedním z atentátníků na Heydricha, naštěstí byl propuštěn. Sama zažila chvíle hrůzy, když na ni mířil ve Velkém Ořechově v posledních dnech války německý voják a chtěl ji zastřelit.

Kdo zlobil, dostal rákoskou

Ludmila Surá, rozená Krajčová, se narodila 12. února 1930 v Uherském Brodu jako druhé ze čtyř dětí manželům Anastázii (rozené Mizerové) a Jaroslavu Krajčovým. Otec byl elektromontérem, matka pomáhala na polích sedlákům a starala se také o vlastní malé políčko, tzv. zelničku. Ve dvoře domku na Kučerově náměstí, kde rodina bydlela, chovali drůbež, prasata a kozy, což jim pomohlo za války, kdy byl nedostatek základních potravin.

Dětství pamětnice bylo do roku 1938 krásné, v ulici měli travnaté hřiště, kde se scházeli s kamarády z přilehlých ulic a hráli si, pomáhala rodičům starat se o zvířata. Roku 1936 nastoupila do obecné školy a začala také chodit do místního Sokola. Vzpomíná, že v době její školní docházky se ještě používaly tělesné tresty, kdo zlobil, dostal rákoskou přes prsty nebo přes dlaně. Měli však spravedlivé učitele, jejichž jména si dodnes vybavuje.

Národ byl zklamán, dali jsme Němcům stát do chřtánu

Dne 23. září 1938 byla vyhlášena mobilizace, která se týkala i Ludmilina otce. Pamatuje si, jak otec odcházel a loučili se s ním. V tu chvíli nevěděli, jestli ho ještě někdy uvidí. Ministerská rada rozhodla po přijetí mnichovské dohody a následné abdikaci prezidenta Edvarda Beneše dne 6. října 1938. Proběhla demobilizace armády, a otec se tak záhy vrátil k rodině. „To bylo velice smutné období, tatínek měl být odvedený, už i věděl, kam půjde, myslím, že měl jít do Olomouce. Potom všechny vrátili, že se válčit nebude. Národ tím byl samozřejmě zklamaný, protože dát stát Němci do chřtánu, to se Čechům nelíbilo, ale lidi se museli podřídit,“ vzpomíná Ludmila Surá.

Když byla pamětnice ve třetí třídě, začala druhá světová válka. Vybavuje si, jak ulicemi města jezdili němečtí vojáci na motorkách. Jako malí měli s kamarády neustálý strach, aby se něco nestalo jejich rodičům. Z povídání dospělých čím dál častěji zachytávali informace o tom, kdo ze známých byl zatčen.

Otec byl zadržen po atentátu na Heydricha

V Uherském Brodu žila před válkou početná židovská, německy hovořící komunita, čítající podle dostupných zdrojů kolem 600 osob, a v letech 1942–1943 se jí tragicky dotkly protižidovské perzekuce. Represe začaly okamžitě po začátku války. Židovské obchody musely být od 20. března 1939 viditelně označeny. Bez svolení nemohli Židé ani opustit město. Své praxe se museli vzdát židovští lékaři a advokáti. Další opatření na sebe nenechala dlouho čekat. „Pamatuji si, že měli židovské hvězdy, a myslím, že i na rukávech museli mít žluté pásky, museli být označkovaní, a kdyby nebyli a přišlo se na to, zastřelili by je. Byla to neuvěřitelně těžká doba. Měli určené hodiny, kdy můžou jít ven, aby mohli jít do města a udělat si nákup. Židé na tom za Němců byli velice zle, Češi na tom byli o trochu líp, ale taky si nikdo nemohl pustit pusu na špacír,“ vzpomíná Ludmila Surá.

Koncem ledna 1943 odjely z Uherského Brodu krátce po sobě tři transporty. Židé z dalších měst jižní Moravy byli shromažďováni v tzv. Židovně, židovském ghettu v Brodu, a později byli odvedeni do budovy gymnázia, odkud šli do transportů směr Terezín a Osvětim. Po válce se do Uherského Brodu vrátilo jen šestadvacet z nich, židovská komunita zde byla v podstatě vyhlazena.

Roku 1942 byl proveden atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha a bezprostředně poté začaly velké razie v celé republice. K tomuto období se váže vzpomínka Ludmily Suré na otcovo zatčení. Rodiče odešli do kina, vrátila se však jen uplakaná matka s děsivou zprávou, že byl otec zatčen, jelikož je podobný některému z atentátníků. Za rodinu se naštěstí zaručilo předsednictvo obce i sousedé a otce po pár dnech propustili. Ludmila Surá uvádí, že byl držen v budově národního výboru v Uherském Brodu.

Chtěl mě zastřelit německý voják

K dalším vzpomínkám na válku, které si Ludmila Surá vybavuje, patří i nedostatek jídla a systém přídělových lístků, na něž bylo postupně vydáváno úplně všechno. Rodina netrpěla hladem, jelikož chovali hospodářská zvířata, měli prasata, která zabíjeli i načerno, kozy a slepice. V Brodě byla továrna pana Hladiše vyrábějící marmelády. Ludmila Surá si vybavuje, jak přijížděli lidé z okolí, aby zde marmeládu nakoupili. Ta však mohla být postupem času prodávána pouze v omezeném množství na osobu. Lidé tak za sebe do fronty stavěli místní děti, které jim frontu vystály a marmeládu předaly. Ludmila dostala několikrát poznámku, protože kvůli tomu přišla pozdě do školy.

Po obecné škole navštěvovala měšťanku, kterou končila roku 1944. V tomto roce byla část školy zabraná vojáky a rozdělená na poloviny. V jedné se stále učili žáci.

Po ukončení měšťanky začala pamětnice chodit do učení ke slečně Pražanové v Uherském Brodu a vyučila se švadlenou. Konec války s rodiči prožila ve Velkém Ořechově, kde žili prarodiče z matčiny strany. Zažila zde i osvobození. Poslední dny války byli s rodinou schováni ve sklepě ořechovské školy a do babiččina domu se chodilo jen na nezbytnou dobu, uvařit rodině a postarat se o zvířata. Jednou nesla Ludmila uvařený oběd do školního krytu a potkala německého vojáka, který na ni mířil zbraní a chtěl ji zastřelit. Měla štěstí, že všechno viděla místní učitelka, která doběhla pro německého velitele, a Ludmila i s ostatními schovanými obyvateli Velkého Ořechova byli zachráněni.

Dostupné prameny zmiňují, že Velký Ořechov byl osvobozen 1. května 1945. Při osvobozovacích bojích používala sovětská vojska rychlopalná děla malé ráže, takže nebyly způsobeny velké škody. Občané se kromě školního sklepa ukrývali také ve farním sklepě, sklepě pod Pálenicí a v některých rodinných domech. Vážně byly poškozeny budovy, kde se schovávali němečtí vojáci – kostel, fara a zámek.

Národe československý, jsi svobodný!

Moment, kdy do školního sklepa přišel sovětský voják, si Ludmila Surá bude pamatovat do konce života. Objevil se ve dveřích a pronesl: „‚Národe československý, jsi svobodný!‘ Všichni jsme plakali,“ vzpomíná pamětnice.

Po skončení války se s rodinou vrátili do Uherského Brodu. Město bylo poškozeno intenzivním bombardováním v posledních válečných dnech. Těžké boje probíhaly od 13. do 26. dubna 1945, kdy město osvobodila sovětská a rumunská armáda. Zničeny byly tři mosty – nivnický, šumický i vlčnovský – a poškozeno a zničeno mnoho domů. Zásah dostala i Hladišova továrna v blízkosti bydliště Krajčových. Dle vzpomínek Ludmily Suré ve městě asi měsíc a půl pobývali sovětští vojáci, kteří bydleli v domech tamních obyvatel. Ve vedlejším domě bydlel ruský major. Protože si Ludmily a její sestry všiml jeden z vojáků a začal je pronásledovat, doporučili ostatní vojáci jejich mamince, aby ji a sestru nastěhovala načas k sousedům, kde major bydlel a kde budou ve větším bezpečí. Sousedé souhlasili, a tak chodily dívky spát k nim. Běžným jevem také bylo, že vojáci brali místním hodinky.

Po roce 1948 začali lidé převlékat kabáty

Po válce se všechno pomalu vracelo do starých kolejí. Rodiče pracovali, Ludmila se učila švadlenou. Roku 1946 se konaly první svobodné parlamentní volby, ve kterých její rodiče, tak jako mnoho dalších, kteří doufali v lepší zítřky, volili komunisty. Ludmila Surá vzpomíná, že mnoho lidí, kteří komunistům nemohli před rokem 1948 přijít na jméno, posléze rychle obracelo a vstupovalo do strany. Vstoupili i její rodiče. Otec však z KSČ v padesátých letech odešel, protože nesouhlasil s mnohými věcmi, které se děly, matka ve straně zůstala.

Po vyučení začala Ludmila pracovat jako švadlena v krejčovské dílně mistra Pančochy a jeho ženy, na které velmi ráda vzpomíná. Záhy však začalo znárodňování a živnost pana Pančochy přidružili pod komunální podnik. V roce 1949 pamětnice začala chodit se svým budoucím manželem Jaroslavem, brzy se vzali a roku 1951 odcházela z práce na mateřskou dovolenou.

Postupně se jim narodily tři děti. Na mateřské dovolené nakonec zůstala osm let, protože se nedařilo umístit děti do školky. Poté se vrátila na stejné místo v komunálním podniku a jako švadlena pracovala až do důchodu. Její muž byl vojákem z povolání, později odešel do civilu.

V roce 1968, po osmnácti letech manželství, se rozvedli, Ludmila Surá zůstala sama se třemi dětmi a musela se hodně ohánět, aby jim zabezpečila vše, co potřebovaly. Jak sama říká, hodně společenských a politických událostí ji míjelo. Přišel srpen 1968 a s ním invaze vojsk Varšavské smlouvy. Ludmila Surá si nevybavuje žádné dramatické události. Ani později v Uherském Brodu nijak zásadně nevnímala přítomnost sovětských vojáků. Dál zůstávala ve stejném zaměstnání jako švadlena a šitím si přivydělávala i mimo práci.

Děti vyrostly, založily rodiny, přišel rok 1989 a s ním i sametová revoluce, která ukončila léta nesvobody. „Já tu demokracii nějak moc nevnímám. Můžete beze strachu mluvit? Vždyť je to v nás zakořeněné, že se bojíme, já bych se neprojevila, že bych nadávala, jsem radši potichu, protože jeden nikdy neví, co může přijít,“ uzavřela své vyprávění Ludmila Surá.

Mladým lidem by vzkázala, aby se snažili být užiteční svým rodinám i státu. V roce 2022, v době natáčení, žila v Uherském Brodu.

 

Bod‘a A., Mikel E. (1991), Brožura 850 let Velkého Ořechova, 1141–1991, ZD Mír Březůvky 5/91.

Poláková M. (2010), Protifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939–1945, disertační práce, dostupné z: https://is.muni.cz/th/cd2yf/