„Ostříhali mě a dali pršiplášť, naložili do autobusu a odvezli na základní vojenský výcvik. Odvezli mě do New Jersey a byl jsem u vojáků. Ale vůbec jsem nevěděl, co si tam počnu, protože anglicky jsem nerozuměl. Byla tam velká místnost, kde nás bylo třicet, dvojité postele. Snažil jsem se dělat to, co dělali ostatní. Když někam šli, šel jsem s nimi, když stáli v pozoru, stál jsem taky. Nerozuměl jsem ničemu, imitoval jsem, co dělali ostatní. Všechno bylo v pořádku. Pak jsme házeli granáty. Nejdříve to byly jen makety, to bylo prima. Pak jsme ale házeli s ostrýma. Já myslel, že z toho umřu. Nevěděl jsem, co s tím mám dělat, když to vybuchne, co se stane, nerozuměl jsem těm lidem, co tam o tom říkali. Naštěstí to dobře dopadlo. Neměl jsem ani slovník, nemohl jsem se nikoho zeptat, jak se co poví. Tak jsem poslouchal a opakoval ta slova, co vojáci říkali. Ale jak mluví vojáci? Sprostě. Takže asi za 14 dní jsem se setkal s důstojníkem. Tak jsem zasalutoval a pozdravil. To už jsem uměl: 'Good afternoon you son of the bitch!' Víte co to je... Já jsem nevěděl, co to bylo, všichni to tam říkali. Udělal jsem asi dva kroky a on mě zavolal zpátky. Cosi na mě povídal, viděl, že mu absolutně nerozumím. Mávl rukou a povídá: 'Chaplain' - abych šel za vojenským kaplanem, že jsem sprostý.“
„Když jsem tam přišel, poprvé v životě, ptal jsem se, jak se volí. Oni řekli, že dám kandidátky do volební urny. Já jsem se ptal, co mám dělat, když nechci ty lidi volit. Říkali, že to přece musím. Já jsem řekl, že nechci. No ale šel jsem za tu plentu. Oni hned nahlásili, že jsem nevolil ty kandidáty, a tak jsem dostal z Vysokého učení technického na vybranou: buď jít pracovat do dolů, nebo do JZD. A tak jsem si vybral pracovat v dolech, protože tam byly aspoň nějaké peníze. Byl jsem pak nějaký čas v Ostravě na dole Hlubina, který už dnes neexistuje. První tři dny bylo nějaké školení a pak, když jsem poprvé fáral dolů, vyváželi zrovna nějaké tři zraněné. To mnou dost otřáslo. Pracovali jsme i v neděli, aby svítila rudá hvězda a my dostali stokorunu příplatek. Ale to už jsem nějakou dobu uvažoval o tom, že tady nemůžu žít, v tomto systému.“
„Když jsem tady byl jako poradce pana ministra, učil jsem také rok v kněžském semináři v Praze. Když jsem šel poprvé na setkání fakulty do sborovny, tak jsem se zhrozil. Oni totiž čtyřicet, padesát let neměli ponětí o tom, co se dělá. Používali skripta, která ve dvacátých, třicátých letech měli oni jako seminaristé. To je, jako kdyby přišel doktor a začal vám vykládat věci staré padesát let. Svět se ale pohnul. Svět je na úplně jiné úrovni. A oni pořád učili toto. Já jsem byl zhrozený. Učil jsem jáhny, kteří byli pár měsíců před vstupem do kněžství. Říkal jsem jim: 'Ok. Vy tady studujete několik let. Já budu hrát advokáta ďábla, jestli jste schopní ubránit tu svou víru.' A nebyli schopni. Neuměli nic ze svatého písma, nerozuměli tomu. Možná že teď už ano, nevím, ale tehdy, v tom devadesátém prvním roce ne. Ta jejich úroveň byla katastrofa. Kdyby to byla úroveň lékaře, nikdy bych k němu nešel.“
„Plížili jsme se dál, a pak jsme se dostali ke hranicím do zakázaného pásma. Bylo to povláčené a uhrabané pole, aby bylo vidět, když tam někdo šel. Utíkali jsme a byli jsme u drátů. Byly tam tři řady. Ta první řada byly ostnaté dráty. Měli jsme kombinačky, kterými jsme s Petrem ty dráty cvakali. Ta druhá řada byly elektrické dráty s vysokým napětím. Taky jsme je cvakali. Byl tam přímý proud a tráva kolem byla ohořelá. I ty třetí dráty jsme přecvakali. Pak jsme slyšeli nějaký pohyb. Něco tam šlo. Asi už věděli, že někdo přecvakl dráty. Naštěstí se nám to podařilo prolézt a utíkali jsme. Petr najednou přede mnou zmizel. A než jsem zjistil, co se stalo, tak jsem zahučel za ním. Byl tam takový velký příkop s bahnem. To jsme pořád ještě byli v Československu. Dostali jsme se z toho ven a za námi běžel ještě Syrovátka, ten tam zahučel taky. Zřejmě už tam byli vojáci se psy. A pak jsme viděli v poli nějaký kříž. A to jsme si říkali, že už to musí být Rakousko. Poděkovali jsme, že se nám to zaplaťpánbůh podařilo. Až jsme došli do obce Drasenhofen.“
„Vyrůstal jsem v Mutěnicích na Moravě a po druhé světové válce jsme se odstěhovali do Čech. Bydleli jsme v Pečkách u Poděbrad. Tatínek tam rozšířil svůj obchod. Když pak přišli komunisté, znárodnili ho a tatínka zavřeli. Udělali z nás vesnické boháče. Odstěhovali jsme se zpátky do Mutěnic. Několik let tatínek pracoval za trest v dolech v Jáchymově a několik let jsme na tom byli velmi špatně. Jako údajní vesničtí boháči jsme neměli nárok ani na potravinové lístky. Žádné jsme nedostávali, protože jsme byli takzvaní nepřátelé socialismu. Byli jsme doma čtyři děti a já jsem byl nejstarší. Maminka nás vychovávala a bylo to pro ni velmi těžké, protože neměla žádný příjem. Tatínek byl zavřený. Lidé měli obavy, aby se jim něco nestalo, kdyby se s námi stýkali. Někdy přicházeli v noci. Pamatuji si to jako děcko. Maminka uměla dobře šít na šicím stroji a lidi za ní v noci přicházeli, aby jim ušila nějaké šaty a oni nám za to dali jídlo. A tak jsme přežívali.“
„Já jsem věděl, že tady nemůžu žít. Tlak byl ze všech stran. Na rodiče, sestry nemohly nic, já jsem se nemohl nikam dostat, nebyla tady žádná budoucnost. Nemohl jsem ten systém vystát. Nemohl jsem v něm žít. To bylo, jako by chtěl člověk žít ve špatném prostředí. Nebylo to možné. Lidi, jak se tady chovali, to pitomé žvanění, nebo když jsem pozoroval ty zprávy, hesla 'Se Sovětským svazem na věčné časy', prvomájové průvody, organizace a pořád ta pitomá propaganda, která byla totální nesmysl. A taky ten tlak proti náboženství, když my jsme chodili do kostela. Prostě jsem věděl, že tady nemůžu žít.“
Josef Šupa se narodil 19. listopadu 1937 v jihomoravských Mutěnicích jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Po válce se rodina přestěhovala do Peček, kde měli hospodářství a obchod. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 jejich firmu znárodnili a rodina se vrátila zpět do Mutěnic. V roce 1949 otce zatkli a na čtyři roky ho zavřeli. Pracoval v Jáchymovských dolech. Matka se čtyřmi dětmi zůstala bez prostředků, neměli nárok ani na potravinové lístky, lidé se od nich odvraceli. Po návratu z vězení poslali otce daleko od domova do severních Čech na silniční práce, aby nemohl žít se svou rodinou. Josef Šupa nesměl studovat maturitní obor, ale malým podvodem se mu podařilo získat doporučení na gymnázium, které nakonec v roce 1956 absolvoval. Dostal se na VUT v Brně, ale na studia nenastoupil. V roce 1956 totiž odmítl volit komunisty a možnost studií si tím zavřel. Pracoval krátce v ostravských dolech, aby vydělal na převaděče, ze kterého se vyklubal nebezpečný udavač. Narychlo tedy v červnu 1957 utekl s kamarády Petrem Esterkou a Vladimírem Syrovátkou přes hranice na vlastní pěst, když se u Mikulova prostříhali skrz dráty do Rakouska. Dostal se do USA, kde odsloužil základní vojenskou službu u letectva. Poté v Nepomucenu v Římě vystudoval kněžský seminář, stejně jako předtím Petr Esterka. V USA vystudoval teologii. Působil v USA v diecézi, šest let učil na Pontifical College Josephinum ve státě Ohio, poté byl vojenským kaplanem u amerického letectva. V roce 1979 byl při návštěvě ČSSR vypovězen z vlasti. Na sklonku 80. let působil jako vojenský kaplan v Německu. Začátkem 90. let byl po dobu jednoho roku poradcem ministra obrany Antonína Baudyše a založil oddělení humanitární služby v české armádě. Zakládal kaplanskou službu v jedenácti postkomunistických armádách.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
