Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Elfriede Šulková (* 1940)

• narozena 7. února 1940 v Plachtíně

• pochází z německy hovořící rodiny

• otec zemřel při službě v německém námořnictvu v roce 1945

• nemuseli do odsunu, ale přišli o domov

• v 50. letech vyloučena ze střední zdravotnické školy

• pracovala ve Škodě Plzeň

• většina příbuzných přesídlila v 60. letech do Německa

• kvůli vyškrtnutí otce z KSČ děti nemohly studovat

• syn Richard obnovil spolek Němců žijících v Čechách

Nemohla dostudovat kvůli německému původu. Její děti potkalo totéž kvůli vyloučení otce z KSČ. Dodnes se Elfriede Šulková a její syn Richard snaží pomáhat s nápravou česko-německých vztahů.

Oni vás vystěhují

Elfriede Šulková se narodila 7. února 1940 v obci Plachtín. Její rodina byla německého původu, stejně jako většina obyvatel vsi. Otec v průběhu války sloužil v německém námořnictvu. V roce 1945 dostala rodina telegram, že loď, na které sloužil dostala zásah, potopila se a on, stejně jako většina posádky, zahynul.

Na konci války se v Plachtíně objevili američtí vojáci, prý vyzvídali, kde se nachází armáda sovětská. „Asi se sebe navzájem báli,“ vzpomíná pamětnice. Rusové se chovali slušně, Američané si jen na louce něco vařili a dětem rozdávali žvýkačky. Nejhůř se pak chovali Češi, kteří chodili po vesnici se samopaly a vyhrožovali, že Němce postřílí. Většina obyvatel Plachtína byla odsunuta do Německa, ale rodina pamětnice směla zůstat, protože dědeček byl před válkou sociálním demokratem.

„Když odjížděli Američané, tak se třásla okna.“ Jeden z vojáků se spřátelil s dědečkem, nabídl mu možnost přepravy na německou hranici, aby mohla rodina v klidu odejít, a na památku mu dal nášivku tygra, kterou vojáci nosili na rukávu. Dědeček nabídku odmítl, protože nikomu přece neublížil, tak nemá proč odcházet. „Oni vás ale vystěhují!“ A voják měl pravdu. Sotva přišli Češi, musela se rodina vystěhovat z domu a putovala po volných místnostech v okolí. Dědeček chodil na brigádu na statek, který vlastnil člověk, jenž dostal vyvlastněný rodinný dům. Po dvaceti letech jim jej odprodal zpět. V restitučním řízení, které probíhalo po roce 1989 už pamětnice nedostala nic, protože dům patřil dědečkovi, a to prý bylo příbuzensky příliš daleko.

Prý by mohla vraždit, když je také Němka

Elfriede Šulková chodila na střední zdravotnickou školu. Po dvou letech však propadla z porodnictví. „Oni řekli, že jsem Němka, a tak nemusím studovat, a navíc chodím do kostela.“ Tehdy narazila na problém etnických předsudků, protože v Sušici byl právě odhalen případ zdravotní sestry Marie Schmiedlové-Fikáčkové. Tato Němka narozená v roce 1936 podle své výpovědi zabila během pracovního poměru v místní nemocnici minimálně deset novorozeňat bitím a promačkáváním hlaviček. Vyloučení pamětnice ze vzdělávání tedy bylo částečně odůvodňováno tím, že by snad prý mohla vraždit také – když je také Němka.

„Oni to spojí všechno dohromady. Němci jsou Němci.“ Na přímluvu pradědečka získala pracovní pozici ve Škodových závodech v Plzni. „Ve Škodovce se mě nikdy neptali, kdo jsem. Bylo to větší město a lidé tam také byli takoví chytřejší.“ Pracovala v kanceláři a po návratu z mateřské dovolené jezdila nákladním výtahem v truhlárně, protože tehdy ještě nebyla povinnost držet ženám na mateřské dovolené místo. Výtahem vozila traktory, automobily a jiné nadměrné náklady. „To byla bezvadná práce. Celý den jsem mačkala knoflíky.“

Příbuzní odjížděli do Německa

V roce 1966 se matka rozhodla odstěhovat do Německa. Povolení k odchodu získala na základě přátelství místního hajného, u kterého pracovala, a vysoce postaveného komunisty – na jehož jméno si pamětnice přesně nevzpomíná. Matka, její druhý manžel, bratr i dvě sestry se tedy odstěhovali. V Německu otčím pracoval jako soustružník a maminka šila v továrně na textil. Společně dokázali vydělat dost peněz na zajištění do konce života a postavit rodinný dům.

V roce 1968 přijela k pamětnici na návštěvu prababiččina sestra z Německa. Jenže nastala sovětská okupace, a tak se okamžitě začal řešit co nejrychlejší návrat do vlasti. Věděla, že vše bude komplikované a brzy by ji nemuseli pustit. V návaznosti na srpnové události se rozhodla odejít do Německa i sestra pamětnice se švagrem. Švagr jezdil na lodi po Mohanu jako zámečník a sestra pracovala v tkalcovské dílně. Jednou za dva roky mohla pamětnice rodinu v Německu navštívit. Sama však chtěla zůstat v Československu. S manželem se jim tu líbilo a žilo se jim dobře.

Manžela vyškrtli ze strany, děti nemohly na školu

V Plzni dostala s manželem byt. Vstoupil kvůli tomu do komunistické strany a oba museli odpracovat 200 brigádnických hodin. V KSČ ale dlouho nezůstal, pohádal se s nimi kvůli poplatkům za členství. Ze strany ho vyškrtli a syn Richard se kvůli tomuto otcově prohřešku nedostal na lesnickou školu. Dcera se vyučila elektrikářkou. Nejmladší syn se stal soustružníkem. Rodina to tak neměla vůbec jednoduché, protože neustále narážela na německý původ nebo otcův škraloup u strany.

Revolucí v roce 1989 se pro rodinu prý nic zásadního nezměnilo. Mohlo se sice svobodně cestovat do Německa, ale Sudety byly pořád ve stejném stavu. Budovy rozbité, hřbitovy zanedbané a česko-německé vztahy napjaté. Syn Richard se rozhodl se situací bojovat a obnovil spolek Němců žijících v Čechách. Organizuje kulturní akce a snaží se aktivně bořit národnostní předsudky. Pamětnice, která se hrdě hlásí k německé národnosti, i dnes slýchá nepříjemné narážky na svůj původ: „Ještě přijde ta Němka z Plachtína.“ Na kulturních akcích občas zaznívají věty typu: „To jsme to dopracovali, už nám sem musí chodit hrát Němci.“ Elfriede ví, že jí reálně újma nehrozí, ale přesto ji to mrzí.

V roce 2021 v době natáčení rozhovoru žila pamětnice ve svém rodném domku v Plachtíně. Doufá, že se vztahy v českém pohraničí někdy povede napravit.